autor: Janule
„Dík,“ kývnul David, když mu Kat vrátil jeho zbraň. Zajistil ji a zastrčil do koženého pouzdra u pasu.
„Nikoho jsem nezabil, mířil jsem na nohy,“ dodal po chvilce Kat, aby David věděl. Přesto nezapomněl nenápadně utřít z pažby svoje otisky, než zbraň manažerovi vrátil, ve tmě si toho neměl šanci všimnout. Člověk nikdy neví. Bůhvíjak dopadl ten, co ho David nabral autem, Kat ho viděl už jen ležet na zemi, než se vyřítili z brány. Přestože byl schopen lidi mučit, vrah nebyl a nechtěl být.
Chvíli mlčeli, zírali oba do tmy před sebou. David seděl jako zařezaný, ruce na volantu, a horečně přemýšlel, co dál. Do prdele, co dál? Jsou tady uprostřed lesa. Netušil, kam cesta před nimi vede, zpátky se vrátit nemohli, tam určitě hledají poldové jejich auto. Skoro sebou škubnul, když se ozval jeho spolujezdec.
„Slyšels to? Co to bylo?“ zašeptal Kat do naprostého ticha kabiny mercedesu.
„Co?“ otočil k němu hlavu David.
„Poslouchej,“ zašeptal jen Kat a pootevřel okýnko elektrickým ovládáním.
„Do hajzlu!“ vydechl David, když mu došlo, co ten zvuk znamená. „To je vrtulník!“
„Hledají nás ze vzduchu,“ zkonstatoval Kat. Tahle možnost ho opravdu nenapadla, když utíkali. „To jsme pěkně v prdeli.“ Zněl spíš rezignovaně než vyplašeně jako David.
„Zdrháme, jsme moc snadnej terč,“ otevřel manažer dveře auta a vyskočil ven do tmy. Nedržet se, málem sebou práskl, když zakopl o zvlněný terén rozježděné lesní cesty.
„Kam si jako myslíš, že tady utečem?“ Zavolal na něj z kabiny auta Kat.
„Nevím, ale aspoň to zkusím, nenechám se chytit a zavřít,“ otevřel David zavazadlový prostor, když k němu tmou podél auta dotápal. Kufr tady nemohl nechat, měl v něm všechno, musel ho vzít s sebou. Sice se mu s ním bude špatně utíkat, ale nedalo se nic dělat, není čas vyndávat to nejdůležitější, co potřeboval, stejně na to neviděl. Helikoptéra se podle zvuku rychle blížila, během pár minut je najde a bude po všem.
Kat seděl dál na sedadle spolujezdce. V téhle tmě neměli nejmenší šanci. Na rozdíl od Davida, kterého poháněl strach z vězení, Kat to vzdal. Byl to pokus, selhal, a on už to nehodlal dál protahovat. Věděl, že útěkem do lesa vůbec nic nezíská, naopak. Najdou je tak jako tak, a on už toho měl dost. Fyzicky ani psychicky by takový útěk nezvládl, na rozdíl od mladšího Davida, ten měl určitě energie na rozdávání. A o dvacet kilo míň, ne-li o třicet.
„Ty nejdeš?“ ozvalo se vedle něj, když David strčil hlavu do kabiny auta.
„Ne, počkám, až přijdou,“ odpověděl klidným hlasem.
„Jak myslíš,“ zkonstatoval jen David. „Neříkej jim o mně, dej mi šanci,“ požádal ještě svého spolu-uprchlíka. „Třeba si nevšimli, že jsme dva. Potřebuju se dostat co nejdál. Tak sbohem,“ dodal ještě a rozběhl se směrem do lesa. Sám nevěděl, kam běží, ale musel to alespoň zkusit.
„Hodně štěstí,“ zavolal za ním Kat, bylo mu jasné, že David nemá šanci, ale nemělo cenu ho přemlouvat. Přesedl si na místo řidiče, zabouchl dveře a sešlápl spojku. Nastartoval, chvilku mu trvalo, než ve slabém světle stropního osvětlení z nákresu na řadicí páce pochopil, jak se v tomhle autě dává zpátečka, a zařadil. Patnáct let byla sice dlouhá doba, ale řízení se nezapomíná, stejně jako jízda na kole nebo bruslení. Kužely světla protnuly prostor před ním, když rozsvítil a otočil hlavu dozadu, aby zkontroloval terén. Začal couvat. Doufal, že to nenapere do nejbližšího stromu.
~*~
„Máme ho,“ ozvalo se místností z vysílačky velitele akce. „Vrátil se sám na silnici a vzdal se, za chvíli ho máte k dispozici, veliteli.“
„No konečně,“ nijak zvlášť nepochválil svého podřízeného šéf akce Svoboda, tím vždycky šetřil. „Ztotožněte ho a dopravte co nejdřív sem, konec.“ Ukončil relaci a otočil se na Bena. „Vypadá to, že se konečně dozvíme, kudy se do tý myší díry leze.“
~*~
Noe se vypotácel z výtahu a málem se znovu pozvracel, když si na podlaze všiml pozůstatků své dřívější nevolnosti, mimoděk si sáhl na hlavu, kde nahmatal obrovskou bouli. Bolela ho pořád šíleně, ale už si alespoň vzpomněl, jak se mu to stalo. Nechápal, co dělal nahoře v přechodové komoře a jak se tam vlastně dostal. Mířil ke své kanceláři a doufal, že tam najde nějakou nápovědu. Pamatoval si, že naposledy mu dělal společnost Kat. Zarazil se v půli kroku, když mu bleskla hlavou vzpomínka, jak ho požádal o hypnózu. Absolutně mu nepomohla, zkonstatoval, když bral za kliku kanceláře. Bylo zamčeno, takže když ji opouštěl, byl normálně při smyslech. Ani se neobtěžoval odemykat a namířil si to o pár dveří dál k sobě do apartmánu. Ten byl odemčený a vypadalo to tu sice malinko jinak, ale byla to jen chybějící židle, na které se nahoře vzbudil, jinak se nic nezměnilo. Sakra. Kde je Kat? Měl by ho najít. Zvedl sluchátko telefonu na stole, vymačkal linku 501 a čekal, až telefon jeho podřízený zvedne. Nedočkal se. Sakra… nic nefungovalo, jak mělo.
~*~
Tom nervózně podupával nohou. Bill s Larou si povídali o událostech ve společenství, které zažili jen oni dva, kytarista poslouchal na půl ucha a hypnotizoval telefon na zdi. Proč, sakra, ten David nevolá? Neměl hodinky, zůstaly ležet na jeho nočním stolku, a ani v laboratoři žádné hodiny neviděl, takže neměl přehled o čase. Měl nutkání se zvednout a vytočit manažerovo číslo, ale nechtěl nic uspěchat. Nejspíš stejně vůbec nebyl ve svém apartmánu, jestli zjišťuje, jak to vypadá. Ale ozvat by se už sakra mohl…
„Byl jsi roztomilý klučina,“ usmála se Lara na Billa, když zabrousili k tématu, které zpěváka poslední dobou zajímalo. Chtěl vědět, jaký byl, když ho unesli a zavřeli sem. „Přišla jsem do společenství jen pár dnů před tebou, bylo mi pětadvacet, absolvovala jsem univerzitu,“ začala vzpomínat Lara. Chtěla Billovi odpovědět, ale rozmýšlela se, co říct může, a co by bylo lepší, aby ti dva nevěděli. Jestli opravdu přijde policie, budou zajisté všechny vyslýchat, a každá podrobnost bude důležitá. Pamatovala se, jak rozhodovala o tom, které z dětí je geneticky vhodné a které ne. Nevěděla tehdy, kde se děti ve společenství vzaly, ačkoliv tušila, že to asi nebyl zcela legální způsob, ale radši se ani neptala, bylo to jednodušší. Stejně by s tím nemohla ze své pozice nic udělat, všemu velel Garry, ona byla jen další řadový člen, i když s vlastní laboratoří. Radši se ani nestarala, co se stalo s těmi, na jejichž kartu dala razítko „nevhodný“. Byla mladá, zapálená hlavně pro svou práci, a nic jiného ji nezajímalo.
„Tebe si pamatuju moc dobře,“ pokračovala Lara, černovlasý zpěvák na ní visel očima. Existovalo jen pár fotek z doby, kdy byl malý, a ty měla Mira někde schované, už je léta neviděl. Lara neřekla, proč jí zrovna Bill tak uvízl v paměti, ale pamatovala si to moc dobře. Jeho genetické výsledky nebyly jednoznačné, měla pochybnosti, a tak si šla dítě osobně prohlédnout, aby se mohla rozhodnout. „Měl jsi světlehnědé krátké vlásky, a když jsme se poprvé setkali, držel ses Miry za sukni a nejdřív jsi ke mně nechtěl, bál ses. Když jsem ti ale nabídla lízátko, byl jsi okamžitě můj,“ culila se při té vzpomínce. Kdyby na ni tehdy krásný světlovlasý chlapeček nevykulil své velké hnědé oči, nejspíš by jeho kartu označila zamítavým razítkem, ale jako každého, i ji si okamžitě získal, když se na ni usmál a později k ní natáhl ruce, aby ho vzala na klín. Nechala ho proto ve společenství a později sledovala s obdivem jeho kariéru zpěváka.
„Škoda, že si to nepamatuju,“ usmál se Bill, „jakou mělo příchuť?“
„Myslím, že jahodovou,“ odpověděla Lara. „Sakra, dala bych si čerstvé jahody,“ povzdechla si. Jako malá je milovala, jednou se jich tak přejedla, že dostala kopřivku. Mimoděk se při té vzpomínce podrbala na ruce, jako by jí ty nepříjemné pupínky znovu naskákaly.
„Ty jsem měl jen jednou,“ poznamenal Bill. „David mi je přivezl z povrchu, a byly naprosto úžasný. Víc se mi líbilo, jak vypadaly, než nakonec chutnaly. V kompotu jsou z nich pak takový hnusný patlavý cucky,“ povzdychl zklamaně. „Nebo meloun, nikdy nezapomenu na tu nadpozemskou chuť,“ zasnil se. Čerstvé ovoce a zelenina tu byly vzácnost, všechno ve zdejší kuchyni zavařovali a ukládali do podzemních skladů na dobu, kdy se nahoře už nic pěstovat nebude. Jedli jen to, co už mělo téměř prošlou trvanlivost, museli si zvykat na skromné příděly. Noe byl v tomhle nekompromisní, nikdo neměl výjimku.
„Nahoře ti jich koupím klidně sto,“ vložil se do toho Tom s úsměvem na tváři, když pozoroval Billa. Melouny taky miloval, každé léto jich spořádal spoustu, ale určitě při vzpomínce na jejich chuť neměl podobný výraz jako Bill. Ten vypadal jako při orgasmu. Tom už se nemohl dočkat, až celá tahle podzemní šaráda skončí a oni budou nahoře, volní a svobodní. Znovu se zadíval na mlčící telefon. Sakra… takhle to vypadá, jako by to nemělo skončit nikdy.
~*~
„No vida, takovou velkou rybu jsme chytili,“ liboval si Ben, když vyšlo najevo, že uprchlík je Paulův učitel Kat. „Ani nevypadá tak hrozivě,“ zadíval se na zhruba padesátiletého mohutného muže na židli, jevil se klidně a smířeně. Všechno to šeptal do ucha Saschovi, který dostal povolení být přítomen výslechu s podmínkou odchodu, když se bude probírat cokoliv nevhodného pro ucho novináře. Velitel a Polak, kteří už výslech zahájili, stejně potřebovali svědky. Právě se snažili z Kata dostat, jak mohl řídit auto, a zároveň střílet z opačného okýnka, což vypověděli muži, kteří se auto snažili zastavit. Jen krčil rameny a mlčel.
„Lžete, milý pane, svědci viděli v autě dva muže.“
„Byl jsem v autě sám.“
„Nebyl, jeden muž řídil, druhý střílel, kdo to byl?“
„Byl jsem v autě sám.“
„Vaše lhaní ničemu nepomůže, stejně přijdeme na to, kdo byl s vámi, helikoptéra po něm pátrá, a věřte, že pak vám tohle lhaní připíšeme na účet. Takže znovu. Kdo s vámi byl v autě!“
„…“
„Jestli vašeho komplice nechytíme, budete mít na triku jak střelbu, tak toho muže, kterého jste srazili. Takže ještě jednou a naposledy. Kdo to byl?!“
„David, náš manažer.“
„Příjmení?“
„Neznám, nikdy mě to nezajímalo, odjakživa to pro mě byl jen David.“
„Dobře, my už se ho zeptáme, až ho chytíme,“ prohlásil velitel.
„To bude Jost,“ vložil se do toho Ben.
„Jasně, to si ověříme. Takže teď k další věci. Řekněte nám, kde je vchod do podzemí.“
„Najděte si ho sami,“ ušklíbl se zlomyslně Kat, nechtěl jim dát nic zadarmo, neměl důvod. Oni mu taky nic nedají, a ještě ho navrch zašijou do vězení. Proč by jim to měl ulehčovat? Když neodpověděl na tutéž otázku už potřetí, zvedl velitel oči k Saschovi a kývnutím hlavy ho vyzval k odchodu. Sascha jen povzdychl a během chvilky zmizel za dveřmi. Přidal se tak ke Karlovi, který byl vykázán už před výslechem.
„Pane Weigande,“ začal znovu velitel, když za Saschou zapadly dveře. „My ten vchod samozřejmě dříve či později najdeme, ale to už pak nebude mít pro váš žádnou výhodu.“
„O jaké výhodě přesně mluvíme?“ zpozorněl Kat, na tohle v podstatě celou dobu čekal, tušil, že to přijde, když vydrží.
„My moc dobře víme, kdo jste, čím jste byl předtím a co jste v podzemí dělal. Nebudeme potřebovat ani tolik svědků, kolik jich v té díře je, abychom vás zašili na doživotí. Jako bývalý voják určitě víte, že každá informace má svou cenu. Pokud vy nám poskytnete informaci, kterou potřebujeme, my vám zaručíme určitou benevolenci později. Můžeme se domluvit, jisté složky rády využijí vaše letité zkušenosti z vašeho oboru, praxi, kterou jste v podzemí nasbíral, takže pokud vy nám teď pomůžete, možná se vám podaří odkroutit si jen to nejnutnější a pak pracovat znovu pro stát. Je jen na vás, jak chcete strávit zbytek svého života. Samozřejmě vám nebráníme pohodlně dožít za mřížemi, to je jasné.“
„Jakou mám záruku?“
„Žádnou, budete mi muset věřit, písemně vám to dát nemůžu. Takže znovu, kde je vchod do podzemí…“
„Skladem čisticích prostředků v garáži. Ale dveře jsou dost masivní a fungujou na otisk palce, takže se tam stejně nemáte jak dostat.“
„To už nechte na nás, my už si nějak poradíme.“ Velitel se o kousek vzdálil a dával pokyny mužům venku.
„Moment, moment,“ vložil se do toho Polak. „Ještě tam nikoho neposílejte, nebo provedou nějakou blbost,“ otočil se na velitele. „Musíme nejdřív zjistit, jestli se nelze dovnitř dostat bez pomoci násilí.“
„Dobře, ale pospěšte si,“ nerad mu umožnil výslech velitel. Chtěl co nejdřív dokončit úkol, který mu byl zadán, a to bylo osvobození lidí z podzemí.
„Můžeme se dostat do podzemí pomocí vašeho otisku palce?“ začal odborník na sekty. Celou dobu Kata pečlivě poslouchal a dělal si poznámky.
„Ne. Můj palec nefunguje, neměl jsem právo odcházet ven.“
„Tak pomocí palce vašeho komplice, až ho chytíme?“
„Ne, jeho otisk taky nefunguje, jde to jen se šéfovým palcem.“
„Aha, takže on vás pustil ven?“
„Ne, nevěděl, že nás pouští, byl v hlubokém hypnotickém spánku, jen jsme ho použili.“
„A kde je teď?“
„Buď sedí pořád ještě na židli za těmi dveřmi, nebo se probudil. Ale kam pak odešel, to nemám ponětí. Nejspíš zpátky dolů, jestli ještě nevylezl ven.“
„Ne, zatím nikdo jiný než vy z podzemí nevycházel. Jak víte, že se probudil, když byl podle vás v hypnotickém spánku?“
„Dal jsem mu pokyn těsně předtím, než jsme odcházeli. Ostatní by si s ním nevěděli rady, a on je přece jen v podzemí šéf,“ pokrčil rameny Kat. Sám nevěděl, co ho k tomu přimělo, ale nejspíš lidský soucit. V té komoře byla šílená zima, a šéf byl jen v tričku a džínách. Nechtěl ho mít na svědomí.
„Kam myslíte, že šel? Zkoušeli jsme mu totiž volat, a nikdo to nebral. Na několika telefonech.“
„Předpokládám, že jestli se vrátil, tak buď k sobě, nebo do své kanceláře. Linky 110 a 111. Měl otřes mozku, takže je v podstatě napůl ochromený, bolí ho hlava. Požádal mě, abych mu udělal hypnózu a bolest zastavil, proto také byl v hypnotickém spánku.“
„Tam jsem to zkoušel a nic,“ upozornil Ben. „Zkoušel jsem i linky 112, 113, 114, ale ani tam se nikdo nehlásil.“
„To je jasné. Jsou to apartmány Billa a Toma, ti jsou někde v mínus čtyřce, pak Davidův, ten momentálně lítá někde po lese, takže vám to ani nikdo vzít nemohl. Linky mají počáteční číslo podle pater, takže moje linka je například 501.“
„Myslíte, že kdybyste promluvil se šéfem, že by byl ochoten dobrovolně otevřít vstup do podzemí?“ zeptal se Polak. Kat jen pokrčil rameny. Neměl představu, hlavně jak by šéfovi vysvětlil, že je venku.
„Zkusit to můžu, ale jakmile se o vašem možném příchodu dozvěděl, vyhlásil červený kód, což je to nejvyšší bezpečnostní opatření, v podstatě je celý komplex zablokovaný vůči všemu zvenčí. Pochybuju, že by na to reagoval dobře. Aby mi otevřel, musel bych nějak vysvětlit, jak jsem se dostal ven. A o vás bych nesměl ani pípnout,“ uvažoval Kat nahlas. Zvedl oči k Polakovi, který na něm visel pohledem.
„Myslíte, že by Noe použil proti svým lidem jakékoliv možné násilí nebo cokoliv, co by je mohlo poškodit, kdyby věděl, že jsme tady?“
„No, nevím, ale spíš ne, řekl bych. Jeho otec možná, to byl fanatik, ale Noe snad ne.“
„Snad?“
„Nikdy nevíte, co člověk pod nátlakem situace udělá. Nejsem psycholog, abych ho zkoumal. Ale vždycky mi přišlo, že v podstatě to všechno dělá jen kvůli tomu, že to slíbil svému otci, než umřel. Neměl jinou šanci, vyrostl v tom celém odmalinka a vlastně to po něm zdědil.“
„A dosud plnil všechno, co mu slíbil?“
„Snad ano, nevím. Nebyl jsem u toho, když starý Garry umíral, takže nemůžu sloužit.“
„Dobře, takže vy si myslíte, že by svým lidem spíše neublížil.“
„Leda by zešílel. Ale jak by mohl všem najednou něco udělat, to si nedovedu představit. Možná kdyby vypnul klimatizaci, tak se tam za pár hodin všichni udusí, ale včetně jeho.“
To už Polak nekomentoval, jen kývl hlavou, nechtěl zbytečně strašit dalšími možnostmi, museli zkusit každou variantu, jak se k obávanému vůdci sekty dostat, než budou nuceni použít Karlův Semtex. Teď už bylo jen potřeba všechno s Katem do detailu vymyslet a domluvit.
~*~
Noa probudil telefon. Nepříjemné řezavé vyzvánění, které jako by mu půlilo už tak bolavou hlavu, ho donutilo vstát a rychle sluchátko zvednout. Uvědomil si, že usnul dřív, než stačil cokoliv zjistit o Katovi. O to radši byl, když se ze sluchátka ozval jeho hlas.
„Ahoj šéfe.“
„Ebe, kde jsi? Už jsem tě chtěl jít hledat dolů,“ zněl úlevně Noe.
„Tam bys mě stejně nenašel,“ začal Kat s předem naučenou historkou. „Jsem venku, potřebuju, abys pro mě nahoru dojel, nemůžu se dostat zpátky.“
Noe zůstal v šoku.
„Cože jsi? Venku? Jak ses tam dostal přes červený kód?!“
„To je dlouhá historie, ale zkrátím to, je mi příšerná zima,“ lhal Kat, jako když krájí máslo. Nesmí pak zapomenout sundat dvě mikiny, které na sebe v rychlosti narval, protože jeho stará zimní bunda mu po patnácti letech byla beznadějně malá. Pokračoval dál, nesměl udělat žádnou chybu.
„Když jsem tě hypnotizoval, abych tě zbavil bolesti hlavy, přišel k tobě do apartmá David. Ptal se, jestli jsme už našli Paula, a proč je všude napůl světlo. Řekl jsem mu o policii a červeném kódu, a on se sebral a beze slova odešel. Asi po dvaceti minutách se vrátil, měl na sobě zimní bundu a vypadal rozčíleně. Zeptal jsem se ho, co blbne, a on na mě najednou vytáhl pistoli, mířil mi jí přímo na spánek, a donutil mě tě naložit na židli a vyvézt nahoru. Chtěl za každou cenu utéct, a protože se nemohl dostat ven sám, potřeboval tvůj palec, aby otevřel dveře. Protože se bál, že jsou nahoře policajti, vzal si mě jako rukojmí s sebou. Nezbylo mi, než se podřídit. Můžeš mi vysvětlit, kde tu pistoli vzal? Mně tu mou tvůj otec rovnou sebral,“ trochu zaútočil, aby Noa zmátl, v podstatě ho měl v plánu vmanipulovat postupně do role podřízeného, který udělal chybu, a donutit ho tak k tomu, co potřeboval.
„Panebože… no, David měl pistoli kvůli svým cestám na povrch, aby měl obranu. Přinesl si ji s sebou, tak jsem mu ji nechal. Nikdy by mě nenapadlo, že ji použije na něco takového.“
„Byl pěkně vostrej, bál jsem se, že mě zabije, ale když zjistil, že nahoře nikdo není, nasedl do nějakého auta a odjel. Mě tady nechal a já bych nerad zmrznul. Pojď mě vyzvednout, prosím tě.“ Kat hrál drkotání zubama, aby byl věrohodnější.
„Odkud voláš?“ zazněl dotaz, Kat se podíval na Polaka, který poslouchal těsně vedle něj, protože tenhle starý telefon neměl hlasitý odposlech. Polak jen zlehka kývl, že nemá lhát, načež Kat pokračoval.
„Jsem v kanclu šéfa ochranky.“
„Tak mu řekni, ať ti půjčí něco na sebe. Dej mi ho k telefonu, prosím tě.“ Kat opět zabrousil pohledem k Polakovi, jenž zcela realisticky zahrál pantomimu, která mu napověděla, co má říct.
„Teď zrovna tu není, musel na záchod, má běhavku,“ div se nerozesmál Kat, Polakova scénka byla opravdu podařená. Musel se ale krotit, aby mu Noe věřil.
„Tak si tam najdi něco v jeho skříni. Konečně jsem pochopil, proč jsem se probral v přechodový komoře. S Davidem si to vyřídím, až ho chlapi chytí. Je to zkurvenej srab, ale co se taky dalo čekat od bývalýho feťáka,“ rozčiloval se Noe.
„Můžeš přijít, prosím tě?“ naléhal na Polakův pokyn znovu Kat, nesměl dát šéfovi prostor pro další otázky.
„Jo, za chvíli jsem tam, buď připravený u dveří, poruším kvůli tobě červený kód, tak ať se nic nesemele. Jsi si jistý, že tam nejsou policajti, jo?“
„Samozřejmě, jinak bych ti těžko mohl volat. Šéf ochranky říkal, že je všude klid jako v hrobě.“
„Dobře, dobře, jdu ti otevřít.“
Ve sluchátku cvaklo, jak Noe zavěsil. Ve chvíli, kdy to samé udělal Kat, vypukl v kanceláři šéfa ochranky vítězný jásot. Semtex snad opravdu nebude třeba.
autor: Janule
betaread: Áďa
Kat ma potešil, že sa nechal chytiť. David zrejme tiež ďaleko neutečie, v lese s kufrom bez kondičky… Nedivím sa, že ho Kat práskol a tie výhody za označenie východu mu celkom prajem.
Noemu neverím. Bol by poriadny blbec keby Katovi naletel 🙂 som zvedavá ako to dopadne. Je to poriadne napínavé, ale nie nepríjemné, dokým sú Bill s Tomom v pohode.
Páčili sa mi spomienky na maličkého Billíska, ten by si získal každého to je jasné.
Ďakujem za kapitolu.
Jejejej, to je napínavé, to je napínavé! Nemůžu se dočkat Šéfova ksichtu, až otevře Katovi a skočí na něj tucet policajtů 😀
Dnešní díl byl úžasný! U žádné povídky si neumím tak detailně představit její děj. Bože, to by byl tak perfektní film!
snad už se příště skutečně dočkáme. 🙂 vždycky ten konec tak napneš, že už to vypadá nadějně a pak všechno překopeš. 🙂 baví mě, jak se nic nedá předvídat. 😉
ale nějak se mi nechce věřit, že by to Noe Katovi sežral. sice to opravdu znělo maximálně věrohodně, ale přeci mi nechceš říct, že je tam po takovém úsilí pustí Noe sám a dobrovolně..? 😀 to by byl dobrej gól. 😀
Wooooow červený kód bude pryč!!!.. HURÁÁÁÁ!.. =) Těším se jestli si dají dvojčátka spolu melouna ! Je to lákavá představa!.. x)
Noe mu to sežral? Asi ještě následky tý rány do hlavy 😀
Snad ale ty policajti potom najdou i Billa s Tomem, v tý tajný místnosti 😀 Nebo snad samo ty dva napadne vylízt, když se dlouho nebude nic dít.
A jsem zvědavá, jestli Davida chytnou…
Huraa konecne je to tady. Konecne se policajti dostanou do podzemi… Snad se neco nezvrta …
prijde mi vtipny ze volali Billovi a Tomovi ke dvema hlavnim uprchlikum, kteri sou momentalne nekde v minus 4 a klabosej o nesmrtelnosti chrousta… :D. Celkem se bojim aby je v tehle tajne mistnisti nasli.. Ale snad jo.. Kdyztak maji jako rukojmi Laru… No o tomhle budu premejslet priste..
Chudak Tom je z toho vystresovanej.. Doufam ze. Si toho melouna daj co nejdriv..
heeeh nejlepsi byla ta cast kdy rikali ze David lita po lese :DD. Ja si nemu pomoct ale musim se te predstave smat. Heh musi bejt podelanej strachy, silak..
ja se tak neuveritelne moc tesim na dalsi dil..
Helee holky nebudte takovy pesimistky.. Nie se bacil do hlavy + prece maji s Katem stejny zamery, proc by mu lhal ? Takze nevymejslejte ze bymu snad neuveril.
a jo bylo by to dost vtipny, kdyby je po tom vsem Noe pustil 'normalne' dverma. :DD. Nechame se prekvapit. Ugh at uz je dalsi nedel, to cekani me zniciiii.
To jsem zvědava jak to dopadne.
Kat si to u mě vyžehlil tím, že se nechal chytit a teď jim pomáhá. Bože, vážně doufám, že tohle vyjde! Jsem tak napnutá, že jdu hnedka na další díl 😀