Cejchovní znamení 18.

Lásky schopné srdce

„Záleží mi na tobě, Bille,“ zahuhlal otrokář a hluboké temné oči stočil stranou, aby se na mladíka naproti sobě nemusel dívat. Nikdy ani nedoufal, že by dostal příležitost říct mu alespoň tohle. Billovi se nelíbilo, že se na něj Anis nedívá. Tolik si přál, aby mu právě v této chvíli mohl koukat do očí. Jeho život, i když si to v poslední době nechtěl připouštět, se utápěl v neustálé nejistotě. Doposud nikam skutečně nepatřil a jeho vlastní citová stopa byla značně klikatá. Přemýšlel o svých pocitech už dlouho, ale teď mu konečně někdo dodal alespoň kousek jistoty. Ihned si připadal blíž k rozhřešení. Jeho srdce potřebovalo lásku, potřebovalo být milováno a potřebovalo ji smět někomu věnovat. Příliš dlouho nikam nepatřil, aby si mohl teď dovolit proplouvat mezi dvěma světy, jak se mu zachce. A teď tu byl Anis, aby mu i tím letmým náznakem dal najevo daleko více, než za celou dobu Amendetom. Najednou mu všechno připadalo jednoduší – všechno to, nad čím si už od předešlého dne lámal hlavu. Najednou přesně věděl, kam chce patřit.

Když vstával ze židle, naprosto nepřemýšlel nad následky, které by jeho zdánlivě ukvapený skok vpřed mohl mít. Pouze viděl člověka, který by nejspíš byl schopný dát mu lásku, a toho se rozhodl držet. Anis vyplašeně zvedl oči. Když slyšel Billovu židli, jak se o kousek odsouvá, ihned ho napadlo, že Billa urazil a on odchází. Místo toho však mladík přidřepl kousek od něj a hebkou rukou přejel přes jeho tvář. Bylo tak zvláštní cítit jeho dotek, že se do něj okamžitě opřel a přivřel oči. Stále v něm však setrvával pocit, že se Bill zvedne a odejde, že mu chce pouze tímto způsobem dát najevo alespoň trochu toho něčeho, co se mohlo stát něčím víc, kdyby jim v cestě nestál faraón. Billova ruka z jeho tváře ale hned tak nezmizela.

„Pokud to myslíte alespoň z poloviny vážně, zachraňte mě,“ špitl Bill a se zoufalostí, o které netušil, kde se v něm vzala, se přisál k jeho rtům. Připadal si bláznivě, a přesto tak neskutečně dobře, jako už dlouho ne. Bylo zvláštní, že ještě před několika hodinami se probouzel v Tomově náručí, a teď se tu najednou líbal s úplně jiným mužem. Avšak nedokázal se přinutit, aby toho začal litovat.

V tom polibku bylo něco, co doposud nedostal možnost zakusit. Něco hříšného a spalujícího, přesto však něžného a snad i láskyplného. Anis se svezl ze židle na kolena k Billovi a jeho paže ho sevřely v pevném objetí. Bill doslova tál pod jeho rukama, nechával se líbat, i když všechno začal on. V jeho hlavě pochodovaly nesourodé myšlenky a on věděl, že kdyby už neklečel, klesl by na kolena. V Anisově náručí si připadal v bezpečí; což byl docela paradox, vzhledem k tomu, že právě Anis mu v dřívější době způsoboval nejvíce bolesti.

Když se od sebe odtáhli, oběma se prudce zvedaly hrudníky. Ne snad z prudkého tempa, spíš ze skutečnosti, že se skutečně právě políbili. Bill si položil hlavu na Anisovo rameno a dál se nechával objímat. To bylo to, co potřeboval ze všeho nejvíc.

„Smím doufat, že mi konečně začneš tykat? Připadám si strašně starý, když to neděláš,“ zasmál se uvolněně otrokář a Bill nadskočil v jeho náručí, jak s ním vibrace způsobené smíchem zatřepaly.

*

Bill se vracel na oběd s neuvěřitelně dobrou náladou. Jen nerad se vzdaloval od Anise, který ho celou dobu sledoval, když se opět začal věnovat svým svitkům. Nemohl zameškat další dny studia, už jen proto, že zkouška, kterou mu Tom domluvil u kněze, se nenávratně blížila. A on, i když to nerad přiznával, na své studium v posledních dnech skutečně kašlal. Očekával by, že ho otrokářova přítomnost bude rozptylovat, ale opak byl pravdou. Už dlouho se mu neučilo tak dobře. Anis jeho učení vždy dokázal okořenit o nějakou pestrou poznámku, vlastní poznatek, popřípadě veselou historku s tématem spjatou. Jediné, čemu se velkým obloukem při jejich tichých rozhovorech vyhýbal, byly poslední dny předtím, než poznal Billa. Bill se ho nechtěl ptát, navíc ani nevěděl, jestli si to může dovolit. I když skutečně vyslyšel Anisovy prosby a začal mu tykat, stále k němu vzhlížel s určitým typem respektu. Bylo to bláznivé, ale chvílemi k němu vzhlížel spíš jako syn k otci, než jako k někomu, s kým si za společně strávenou dobu vyměnil kromě slov také několik polibků.

S rozvernou náladou napochodoval do jídelny, ale zastavil hned na jejím prahu. S překvapením zjistil, že u okna stojí Tom ve své obvyklé pozici. U jeho nohou ležel jeho černý stín. Důkladně si olizovala packu a zlatavý pohled na chvíli šlehl po Billovi, když ho zaslechla. Kolem Tomova těla se namotávaly záclony – ten výjev připadal Billovi neskutečně fascinující. Ve tváři pobledlý faraón se k němu otočil s nevýslovným smutkem vepsaným v pohledu. Tolik Billa zasáhl, že o dva kroky ucouvl. Něco bylo špatně, až příliš špatně. Bill si dodal odvahy a přešel až k němu, položil mu ruku na rameno.

„Stalo se něco?“ zeptal se opatrně a předem se obával odpovědi. Nějak dopředu vytušil, že Tom se trápí kvůli němu.

„Odešels,“ zašeptal Tom, jako by mu svěřoval to největší tajemství své duše. Bill nechápavě pozvedl obočí. Uniklo mu snad něco? Nikam přece neodcházel… „Ráno. Myslel jsem, že se vzbudím vedle tebe, ale místo toho jsem našel jen pomačkanou peřinu s La-ilou. A pak už jsem nedostal odvahu postavit se ti čelem. Když jsem tě nenašel, myslel jsem, že se na mě zlobíš.“

To přiznání Billa zasáhlo snad ještě víc než smutný pohled Tomových očí. Právě v tu chvíli si připadal jako neskutečný bídák. Nejen kvůli tomu, že utekl dřív, než se Tom stihl probudit, ale hlavně kvůli tomu, co se stalo v archivu. Jedno ale věděl jistě – Tom se o tom nesmí nikdy dozvědět.

Přejel dlaní přes Tomovo rameno, dolů na jeho záda. Čelo přitiskl k jeho paži. Bylo to takové zdánlivě nevinné gesto, ale Bill se jím Tomovi omlouval za všechno, co mu udělal. Právě teď začínal pochybovat o svém rozhodnutí, že bude lepší, když si nechá dát lásku od někoho, kdo mu ji otevřeně nabízí, než ji dolovat z hlubin někoho, kdo jej považuje pouze za zpříjemnění dlouhé chvíle. Jenže ten svíravý pocit, který ho zahalil jako ranní opar krajinu, tu byl teď, ne předtím. Proklínal sám sebe, že trávil čas s Anisem, zatímco Tom se trápil… kvůli němu.

Mladý faraón nahmatal jeho ruku a křehké dlouhé prsty pevně sevřel v dlani. To drobné výmluvné gesto mluvilo za vše a každý, kdo by vstoupil do jídelny, by podlehl kouzlu, jež kolovalo ve vzduchu. A Bill si konečně uvědomoval, že není schopný se Toma vzdát, i kdyby moc chtěl…

*

Po zbytek dne zůstal Bill po Tomově boku. Nepřipadalo mu vhodné, aby se od něj vzdaloval po mlčenlivé výměně pocitů a vjemů v jídelně. Tom se věnoval své práci a nijak si nestěžoval na to, že se mu v patách kromě lvice držel i černovlasý chlapec. Spíš se snažil ignorovat občasné nevraživé pohledy mezi těmi dvěma. Tušil, že nejvehementněji za to může lvice, ale bohužel mu stále ještě odepírala přístup do své mysli, proto jí nemohl domluvit. Navíc nějakým způsobem věděl, že by její žárlivost setrvala i poté. Ženy mu nějakým záhadným způsobem tolerovala, ale s Billem se nedokázala smířit. Tom si hlasitě povzdechl. Sledoval ty dva, jak sedí každý na jiné straně stupínku, na němž spočíval Tomův trůn. Ve večerních hodinách měl domluvené cejchování jednoho mladíka a požádal Billa, aby se obřadu účastnil, protože, jak mu Bill sám potvrdil, ze svého vlastního přijetí mezi dospělé muže si skoro nic nepamatoval. Jen drobné střípky kolovaly jeho myslí, zaměřovaly se spíš na detaily než na akt jako takový. Například ženy, které se i tentokrát obřadu účastnily, si pamatoval až příliš dobře.

Zrovna detailně zkoumal ryšavou dívčinu sedící k němu nejblíže, když se místností rozneslo dvojí zaklepání. Dveře se otevřely a do audienčního sálu vstoupil muž se ženou. Mezi nimi kráčel mladík se svěšenou hlavou. Ofina blonďatých vlasů mu padala do očí a všelijak sebou kroutil, když všichni tři poklekli před svým vladařem. Nejhlouběji z nich se poklonil muž, od kterého by to Bill čekal ze všech nejméně. Žena po levici jeho syna si v sobě udržovala jakýsi vzdor, nespokojenost a revoltu. Dokonce ani nesklopila oči a s opovržením zírala na Tomovy nohy v kožených sandálkách. Na mladíkovi byla jasně vidět nervozita a s tou také vystupoval před faraónem. Nejspíš se v něm pralo stejné klubko pocitů jako tehdy v Billovi… že právě klečí před mužem, který se zdá být až moc mladý na to, aby mohl moudře rozhodnout o jeho osudu. Dokonce i teď Bill chvílemi pochyboval o moudrosti jeho rozhodnutí, ale smířil se s tím, jaký osud mu byl dán.

Tom mluvil k mladíkovi, zatímco Bill dál bloumal ve svých myšlenkách. Muž se ženou zatím vstali ze země a s nedočkavým, bázlivým pohledem sledovali faraóna, jak si odvádí jejich syna k soše, v níž vězelo ukryté ohniště. Tom nechal zavolat sloužící s cejchovadly a stoličkou, o kterou mladíkovi později opřeli hlavu. Vzpomínky zasáhly Billa jako dělová rána. Ignoroval opovržlivý pohled ženy, jenž se stočil na jeho osobu, když poplašeně zalapal po dechu. Znovu jako by prožíval tu palčivou bolest, když se rozžhavený kov zakousl do jeho kůže. Sálem se roznesl zoufalý vřískot mladíka, který akorát podpořil Billovy vzpomínky. A pak se rozhostila tma. Zavřel oči, aby se na výjev před sebou nemusel dívat, stejně jako se tma roznesla i jeho vzpomínkami, když se dostal k momentu, ve kterém nevydržel bolest a nechal se pohltit bezvědomím.

Mladičkému blonďákovi po krku stékal čůrek krve z čerstvě vypálené rány. Sluhové mu pomohli na nohy a vedli ho zpět k jeho rodičům. Zoufale se pověsil okolo matčina krku, která ho okamžitě začala hladit konejšivě ve vlasech a šeptat mu slůvka útěchy. Pečlivě se vyhýbala čerstvé ráně na synově krku. Tom vystoupil zpět na stupínek s trůnem a pozvedl ruce v proslovu. Periferním viděním zmerčil Billův stav, ale nemohl se mu věnovat dřív, než to tady skončí. Popřál rodině přízeň Bohů a dal jim tak najevo, že je propouští a mají urychleně odejít, aby se mohl začít věnovat pobledlému mladíkovi u paty trůnu.

*

Na Igdar padla tma a Bill se choulil ve své posteli. Po tvářích mu tekly slzy, které dokázal do té doby držet pod pokličkou. Výkyvy jeho duševních stavů mu dělaly značné problémy. Chvíli byl šťastný, chvíli ne. Co si o tom má potom myslet? Existuje vůbec nějaké štěstí? A pokud ano, je trvalé? Vydrží mu někdy? Otázky a vzpomínky mu dělaly tak těžkou hlavu, že měl chvílemi pocit, že mu musí explodovat. Přál si dostat alespoň trochu klidu, trochu prostoru. Připadalo mu, jako by se i stěny kolem něj svíraly a každou chvílí musely narazit do jeho postele. Svíravý pocit škrtil jeho krk a on se najednou začal dusit. Všechno to byla pouze autosugesce, ale jeho stav mu v tu chvíli připadal tak bídný, že by radši umřel, než dál takhle trpět. Zprudka se posadil na posteli a hlasitě lapal po dechu. Hrudník se mu zběsile zvedal a srdce se snažilo prorazit ven z jeho těla. Po čele mu stékaly čůrky potu a nepříjemně pálily při kontaktu s očima.

Vykřikl, když zaregistroval stín ve dveřích do jeho ložnice. S hlasitými vzlyky zabořil tvář mezi kolena a opakoval, že je pouze podrážděný, že se mu to jen zdá. Stín od jeho dveří se však sunul dál a brzy dosedal na jeho postel. V konejšivém gestu mu položil ruce na lopatky a palci masíroval ztuhlou krční páteř. Jeho vzlyky pomalu ustávaly a tělo se uvolňovalo. Nechal se stáhnout do vyhřáté náruče a obličej zabořil do hrudníku. Ve tvářích ho lechtala rozpustilá háďátka padající výjimečně rozpuštěná přes ramena mladého faraóna. Tom nepřestával Billa hladit po zádech, když se s ním opatrně pokládal a překrýval je peřinou.

„Co tady děláš?“ zeptal se Bill slabě, ale stisk jeho prstů na látce Tomova nočního úboru jasně vypovídal o tom, že mu ani v nejmenším nehodlá dovolit odejít.

„Nevím, nemohl jsem usnout, tak jsem si říkal, že se stavím,“ zalhal pohotově Tom. Ve skutečnosti mu bylo v prázdné posteli jednoduše smutno. Bill se mu od incidentu na cejchování znovu vyhýbal a Toma to neskutečně mrzelo. Vlastně doufal, že Bill už bude spát, když přijde, a vysvětlovat bude vše až ráno. Místo toho našel Billa jako hromádku neštěstí.

„Ale teď už spinkej. Ráno moudřejší večera,“ zašeptal mu vedle ucha, jako by dokázal číst v jeho myšlenkách, i když to ve skutečnosti pomalu nedokázal ani Bill sám. Se zamručením, které mělo představovat něco na způsob přání dobré noci, se obličejem natiskl ještě víc na Tomův hrudník a několikrát spokojeně zamlaskal. Lenivé hlazení na jeho zádech ho nakonec dokázalo ukonejšit i ke hlubokému spánku, ve kterém byl naštěstí ušetřen snů.

autor: Helie