Genesis 57.

„Takže linka sto deset,“ podíval se Benedikt do papírového telefonního seznamu, který visel – v igelitových deskách v rohu propíchnutý kancelářskou sponkou – na sto let nemalované stěně. Seděli na židlích kolem starého otřískaného stolu v místnosti šéfa ochranky. Volba spojit se s Noem Winklem padla na Bena. Po jeho pravé ruce seděl Polak připravený poslouchat, aby případně mohl poradit s vyjednáváním, pak různě kolem postávali ostatní včetně Karla a Saschi.

Ben se nadechl a zvedl černé sluchátko. Nejen místnost, ale i ten telefon vypadal jako z druhé světové války, Benedikt už dlouho nemusel vytáčet čísla klasickým způsobem. Mimoděk mu to připomnělo začátky jeho kariéry, kdy byl na vytáčení čísel zvyklý používat místo prstu tužku. Všude už dávno tyhle staré kancelářské telefony nahradily tlačítkové nebo novější bezdrátové, jen tady jako by se čas zastavil. „Sto deset,“ zamumlal si znovu pro sebe, než vrazil prst do dírky s číslem jedna, a užíval si ten starý známý pohyb doprava proti pružině, kterým dovedl umělohmotné kolečko až k zarážce, aby ho pak pustil a sledoval, jak se vrací na původní místo. Vytáčení vydávalo svůj charakteristický vrčivý zvuk, který se nesl naprosto tichou místností, v níž doslova viselo napětí. Nejvíc si Ben užil poslední nulu, ta potřebovala dlouhý záběr, na rozdíl od dvou jedniček. Zvláštní, co takový zdánlivě nepatrný detail dokáže v člověku vyvolat. Vybavila se mu dokonce i krátká červená sukně sekretářky jeho tehdejšího šéfa Ully, jež mu v ní občas vedle toho telefonu sedávala na stole, tehdy se zrovna mini začaly znovu nosit. Teď se ale musel soustředit na práci, a ne vzpomínat na stehna jedné z kolegyň, která už dnes nejspíš nabyla dvojnásobného objemu.

Telefon začal na druhé straně vyzvánět. Obyčejný klasický tón pravidelně prořezával ticho v místnosti, všichni kolem ho mohli zřetelně slyšet. Sledovali akci s napětím, měl to být první kontakt s podzemím, a na něm záleželo, jak se bude akce dál vyvíjet.

„Nikdo to nebere,“ pokrčil rameny Ben po desátém zazvonění, už mu ten tón lezl na nervy. Položil sluchátko a znovu vzal do ruky telefonní seznam. U kolonky „šéf“ tam byla ještě jedna linka o číslo vyšší, ale když vytočil tři krátké jedničky, výsledek byl stejný. Nikdo se neozýval. „Sakra,“ zamumlal Ben, když opět pokládal sluchátko na vidlici. „Doufám, že jste neměl pravdu,“ zvedl oči k Polakovi, který na něj zaraženě zíral. Zřejmě doufal v to samé.

„No,“ ozval se Karl, „myslím, že nejlepší bude-„

„Na to zapomeň,“ přerušil ho Ben, bylo mu jasné, že zase začne prosazovat svůj Semtex. Na ten byl čas. „Budu to ještě chvilku zkoušet,“ rozhodl, a popadl propisku, kterou vytáhl z náprsní kapsy. Tentokrát už se vrátil ke svému starému způsobu. Zabodl zavřenou propisku do kolečka telefonu a vytočil další tři čísla, rozhodl se to vzít po jednom čísle nahoru, dokud to dole někdo nezvedne.

~*~

„Co s ním pak uděláme?“ zeptal se tiše David a kývnul bradou k bezvládnému šéfovi na židli. Měl pocit, že kdyby v kabině výtahu promluvil nahlas, vzbudí ho a bude po všem.

„Necháme ho tam, co jinýho?“ obrátil se k němu Kat, ale v tom už cinkly dveře a před nimi se objevil prostor přechodové komory. „Přidržuj mu nohy,“ vydal pokyn směrem k Davidovi, který předtím vytáhl ven jejich zavazadla. Společně dovezli Noa ke dveřím, výtah se za nimi zavřel. Kat měl cukání zajistit ho, aby jim ještě nikdo zdola nemohl zabránit v útěku, ale rozhodl se radši věnovat pozornost tomu, co dělal David. Dotlačil šéfa co nejblíž ke dveřím, popadl jeho bezvládnou pravou ruku a přiložil palec na panel. Chvilku oba nedýchali, když očima popoháněli červenou kontrolku, aby se změnila na zelenou, ale ta je ignorovala. Jako by jim to dělala naschvál.

„Do prdele,“ zanadával Kat, „co budeme dělat?“ zněl skoro hystericky, tohle byla jejich jediná šance.

„Zkusíme druhou,“ dostal David spásný nápad, uvědomil si totiž, že zvolil nejspíš špatnou ruku, on sám měl v databázi registrovaný levý palec. Otočil proto šéfa i s židlí na druhou stranu a zopakoval operaci „šéfovým palcem ke svobodě“. Tentokrát se barva kontrolky po necelé vteřině k úlevě obou mužů změnila na zelenou, dveře zavrčely a cvakly. Cesta byla volná.

„Jdeme,“ pokynul David, když pustil šéfovu ruku, popadl svůj kufr, příruční tašku si hodil přes rameno a počkal, až totéž udělá Kat. Ten ještě něco zašeptal do šéfova ucha, nebylo slyšet co, a následoval manažera. David opatrně pootevřel dveře. Regál s úklidovými prostředky se mezitím tiše odsunul na stranu a oni mohli projít do skladu. První kvóta byla pokořena. David chtěl už už vytáhnout z kapsy obyčejný klíč, kterým byly obvykle zajištěny dveře vedoucí ze skladu ven do garáže, ale když se pozorněji podíval, zjistil, že ho není třeba. Zámek byl rozbitý a dveře pootevřené. Rozhlédl se kolem sebe a teprve teď si uvědomil, že je tady neuvěřitelný nepořádek. Jako by tu někdo něco hledal… Instinktivně sáhl po pistoli na svém pravém boku. „Stůj,“ sykl za sebe, až o něj Kat téměř zakopl, jak se snažil jít za ním. V tu samou chvíli se za nimi definitivně zavřely automatické dveře do podzemí. Cesta zpět přestala existovat, neměli otisk palce, který by je pustil dovnitř, ten seděl na židli za dveřmi. Oba si to uvědomili současně a s panikou v očích se zadívali jeden na druhého ve světle slabého nočního osvětlení. V tu chvíli k nim taky poprvé dolehl hluk zvenčí.

„Jsou tady,“ zezelenal Kat. „Do hajzlu!“ šeptal se strachem v hlase. „Co budeme dělat?“

David beze slova vytáhl z pouzdra pod mikinou pistoli, odjistil ji a natáhl kohoutek.

„Budeme muset proběhnout k autu,“ zašeptal směrem ke Katovi a přiblížil se k pootevřeným dveřím s pistolí ve zvednuté ruce. Srdce mu tlouklo až v krku, ale ruku měl pevnou. Byl zvyklý ze střelnice, snažil se zachovat klid. V garáži byla tma, svítilo jen obvyklé nouzové osvětlení jako vždycky. Dupání a občasné tlumené výkřiky ale jasně naznačovaly, že venku jsou poldové. Už o tom nebylo pochyb.

Kat jen zaraženě zíral na manažera. Kde vzal pistoli? Vždyť ani on jako bývalý voják nesměl mít u sebe svou starou zbraň, Garry mu ji hned na začátku zabavil s tím, že zbraně jsou příliš nebezpečné na tak malém a uzavřeném prostoru, a on se nebránil. Nepředpokládal, že by musel s někým bojovat, a teď jen zíral na automatickou pistoli v Davidových rukách. Tenhle typ znal, měl ji v armádě jeden čas taky.

„Budeš střílet?“ zeptal se šeptem Davida.

„Když budu muset, tak jo,“ dostalo se mu odpovědi. Katovi se udělalo nevolno. Sakra, do čeho se to namočil? Co když David někoho zabije? On v tom bude s ním, a pak už mu nepomůže ani svěcená voda. Jenže couvnout už nebylo kam, dveře za nimi přikryl zpátky regál s čisticími prostředky. Nezbývalo, než spolupracovat.

„A umíš to?“ nepřímo nabídl své vojenské zkušenosti Kat, ale jak se brzy ukázalo, nevhodným způsobem.

„Neměj péči,“ odsekl manažer, neměl rád, když ho někdo podceňoval. „Musíme být absolutně zticha,“ neomaleně napomenul staršího muže za sebou a sledoval garáž. Zatím se zdálo, že sklad, ve kterém se skrývali, už poldové prohledali, a podle všeho dveře do podzemí nenašli. Garry to měl vymyšlené dokonale, ocenil David. Teď se ale s Katem museli dostat do auta, aby mohli utéct. Uvědomil si, o co lepší by bylo, kdyby tu teď byl sám. Všechno by bylo jednodušší, staral by se jen sám o sebe. Bůhví, co mu tenhle bachař z mínus pětky může způsobit za potíže. Jenže teď nebyl čas rozebírat nesmysly, musel pracovat s tím, co měl.

„Čistej vzduch,“ sykl za sebe tiše, když chvíli zíral do temného prostoru garáže a poslouchal zvuky. „Pojď rychle za mnou,“ dodal směrem ke Katovi a vyrazil vpřed. Měli obrovské štěstí, v garáži skutečně už nikdo z policajtů nebyl, opustili ji před pár minutami, když vchod do podzemí nenašli, a přesunuli se hledat do vedlejší budovy. David utíkal s kufrem v levé a s pistolí v pravé ruce ke svému autu, oddechl si, když ho uviděl spolehlivě zaparkované na stejném místě, na jakém ho nechal. Kat za ním supěl, nebyl zvyklý na běhání, celá léta tuhle disciplínu nepotřeboval, a že by zašel do posilovny, na to byl líný. Taky v podzemí přibral minimálně dvacet kilo, jak si teď pro sebe zhodnotil. To by mu v armádě jen tak neprošlo, tam musel dělat pravidelné zkoušky fyzické zdatnosti. Nejspíš už by dneska neprošel.

Sotva dýchal, když se David před ním zastavil a rozechvělou rukou se snažil zasunout klíček do zámku a odemknout své auto. Za pár vteřin se mu to naštěstí podařilo, otevřel spínačem ve dveřích kufr auta, jenž vzápětí cvakl a vyskočil o pár centimetrů nahoru. Kat neváhal, oba jejich kufry naložil do zavazadlového prostoru, a když se soukal na sedadlo vedle řidiče, motor Davidova stříbrného mercedesu už tiše vrněl. Doufali oba, že se jim podaří dostat k vratům z továrny dřív, než si jich někdo všimne. Museli vyrazit rychle. Na dvoře byl čilý ruch, policajti sami dělali tolik hluku, že startování jednoho tichého meďoura neměli šanci slyšet.

„Umíš to s tím?“ podíval se manažer na Kata, a vzápětí mu podával pistoli. S chutí mu vrátil jeho předešlou kousavou nabídku. Do očí mu v tom šeru neviděl, jen je tušil, ale doufal, že svou zbraň svěřuje do správných rukou. Neměl na vybranou, volant Katovi do ruky dát nemohl, patnáct let neřídil, a bůhví, jestli měl vůbec řidičák, nikdy o tom spolu nemluvili.

„Jo, bejval jsem voják,“ přikývl Eb a pistoli si od Davida vzal.

„Střílej, když budou střílet oni. Budu se snažit to rozpálit, co budu moct. Skla jsou tvrzená, takže obyčejná pistole je neprorazí, tak pootevři jen tak, aby se ti tam vešla hlaveň,“ dával Katovi poslední instrukce.

„Jasně,“ přikývl Kat a pootevřel okénko na své straně, vyzkoušel, jak se tam hlaveň R-jedničky vejde. „Kam pojedeme?“ zeptal se, vlastně o tom ještě ani neměli čas uvažovat.

„Někam daleko, uvidíme,“ dál už manažer radši nic neříkal, nebylo jisté, že se vůbec dostanou skrz dvůr a bránu na silnici, na to bylo času dost. Otřel si zpocené čelo, byl nervózní jako už dlouho ne, potily se mu dlaně. „Tak jdeme na to,“ zamumlal spíš pro sebe, malinko přidal plyn a rozjel se se zhasnutými světly směrem k výjezdu z garáže. Brána byla otevřená, nikdy ji nezavírali, nebylo proč. Teď je čekala těžká cesta územím nepřítele.

~*~

Sascha stál u okna a díval se ven na probíhající akci. Sledoval pár černě oděných postav, jak podle jeho názoru chaoticky běhají sem a tam, aby vzápětí zmizely v některé z budov, a pak se zase objevily, nejspíš na základě nějakých rozkazů. Zároveň s tím poslouchal, jak Ben stále neúspěšně vytáčí už asi páté číslo. Zatím to ani na jednom z nich nikdo nebral. Přemýšlel, co bude dělat, jestli celá tahle akce selže, a oni najdou podzemní komplex skutečně plný mrtvých lidí… když si odmyslel tu hrůzu, co by je čekala, horší pro něj bylo, že by měl po svém článku. Tedy ne, neměl, ale taková tragédie by brzy zaplnila stránky všech novin a byly by jí plné televizní zprávy, a nějaký jeho článek už by nejspíš v tom množství zapadl. Ach jo…

Sledoval, jak z jedné budovy vyjíždí auto, stříbrný mercedes, jak brzy zjistil, když projíždělo pod jednou z lamp osvětlujících prostor dvora. Něco mu na něm přišlo divné… jasně, nemělo rozsvícená světla, došlo mu asi po dvou vteřinách. Ten to nejspíš brzy někam naboří, řekl si ještě v duchu, než mu došlo, že tady něco nehraje.

„Hej!“ vykřikl, aniž by odtrhl oči od auta, které se rychle blížilo k bráně a chystalo se vyjet ven. Ukazoval zběsile rukou z okna. „Tam! Tam je auto, někdo zdrhá!“ vymáčkl se sebe konečně s úlevou, připadalo mu, že je jak ve zpomaleném filmu. Mezitím už si auta na dvoře všimli i ti, co se zrovna vynořili z jedné z budov. Dva černooděnci, co s nimi do té doby byli v kanceláři, okamžitě vyběhli ven, a ještě než opustili budovu, něco řvali do vysílaček, nejspíš dávali pokyny svým mužům.

Sascha sledoval scénu před sebou stále ze stejného místa u okna, vypadalo to jako nějaký akční film, kterých viděl už nespočetně, ale jak si uvědomoval, něco tomu chybělo. Viděl muže, kteří vyběhli z několika budov, slyšel první výstřely, když auto nereagovalo na jejich gesta, dávající pokyn k zastavení, a sledoval, jak jednoho z mužů auto nabralo na kapotu, aby z ní jeho tělo hned zase spadlo na tvrdou zem. Dokonce identifikoval podle zvuku i střely, co se odrážely od kapoty ujíždějícího auta, v jehož okýnku zahlédl jiskru, jak zřejmě někdo zevnitř reagoval na střelbu odvetou. Periferním zrakem viděl dva muže, jak naskakují do vojenského auta, a vydávají se ujíždějící Mercedes pronásledovat. Za chvilku bylo po všem. Na dvoře elektrárny zavládla zase stejná atmosféra, než se akční scénka rozehrála, dva kamarádi pomohli sraženému kolegovi a zjišťovali rozsah jeho zranění, a Saschovi došlo, co mu na ní chybělo. Střely měly úplně jiný zvuk než ve filmech, a hlavně, chyběla k tomu všemu dramatická hudba. Jo… to bylo ono.

Probralo ho, až když mu Ben poplácal na rameno, aby mu poděkoval za včasné upozornění. Nikdo nechápal, jak se mohlo stát, že jim málem před očima frnklo auto, ale všichni muži tak usilovně pátrali po vchodu do podzemí, že se v danou chvíli shodou okolností na dvoře zrovna nikdo nenacházel. Sascha se jen usmál, byl rád, že mohl pomoct, a dál sledoval akci jako pozorovatel, aby mohl informovat svoje čtenáře o každém důležitém detailu akce s názvem Svoboda.

~*~

Noe pomalu otevřel těžká víčka. Nevěděl, co se děje, ale byla mu příšerná zima. Chvíli uvažoval, jestli se v jeho podzemním komplexu nestala nějaká havárie s topením, když si uvědomil silnou bolest hlavy. Snažil se rozkoukat po slabě osvětlené místnosti, ale nějak ji nemohl identifikovat. Seděl nebo spíš pololežel na židli, tak divně zkrouceně, na sobě měl jen kalhoty a triko, takže nebylo divu, že mu byla taková zima. I přes nesnesitelnou bolest hlavy se snažil na židli narovnat, byl zkroucený jako paragraf. Nejen hlava, ale i záda ho začínala bolet. Malinko se na židli pootočil, a když jeho oči padly na dveře, vedle nichž se nacházelo jeho momentální stanoviště, došlo mu, kde je. Přechodová komora. Sakra. Jak se sem dostal? Zíral chvíli nevěřícně na dveře, pak hlavu opatrně otočil tím směrem, kde by měly být výtahové dveře. Byly tam. Na displeji výtahu svítilo číslo nula, takže nejspíš přijel s ním. To ale nevysvětlovalo, kde se tady vzal… a proč tu sedí na židli? Nikdy tu přece žádná nebyla… Zadíval se na její područky a uvědomil si, že je to jeho vlastní židle. Kupoval si ji nedávno k pracovnímu stolu, měla úžasné polohování, perfektní design, no prostě si dopřál luxus, ale co sakra dělala tady? Připadal si jako v nějakém divném snu, a doufal, že až se z něj probudí, bude všechno v pořádku.

Teď ale musel zpátky dolů, aby zjistil, co se to tady sakra děje.

~*~

„Jo!“ zařval vítězně Kat, když se jim podařilo projet bránou elektrárny bez větších defektů. Dokonce ani pneumatiky se těm amatérům nepovedlo jim prostřelit, čehož se asi David bál nejvíc. Dupnul na to a vyrazil po okresní silnici lemované lesy tak rychle, jak jen mohl. Za chvíli už to kalil stovkou a přemýšlel, kudy nejlépe ujedou svým pronásledovatelům. Bohužel, byli jim v patách, o tom nebylo pochyb, ale on doufal, že má výhodu, zná místní krajinu a terén a dokáže je setřást. Rozsvítil světla, tady už se nedalo jet bez nich, a snažil se držet kola na silnici. V téhle rychlosti a s kvalitou povrchu místní okresky to nebylo nic lehkého.

„Jeď, jeď,“ povzbuzoval ho Kat otočený hlavou dozadu, sledoval světla jejich pronásledovatelů, měli před nimi docela slušný náskok. Pistoli stále ještě držel v ruce, už v ní zbývaly jen tři náboje. Další zásobník byl v Davidově kapse, ale jak doufal, už ho nebudou potřebovat. Blížili se totiž k cíli. Tady někde za pravotočivou zatáčkou byla celkem slušná lesní cesta, na kterou hodlal zahnout a ztratit se tak pronásledovatelům v hustém lesním porostu. Snažil se očima propátrávat les po své pravé ruce, kde tušil cestu, tady někde to přece už muselo být. Zpomalil a po chvilce prudce strhl volant doprava, když uviděl poznávací znamení, na které čekal. Na stromě byla směrovka turistické cesty, to bylo ono. Vřítil se do lesa ještě vražednou rychlostí, ale snažil se brzdit, terén byl tady hodně nerovný. Asi po sto metrech vypnul světla, aby nebyli ze silnice vidět, a jel po paměti ještě pár desítek metrů, když zastavil a vypnul motor. Byli náhle v tichu a naprosté tmě zhruba sto padesát metrů od silnice, a oba doufali, že je tu nikdo nenajde.

~*~

„Co je nitendo?“ zopakoval Bill slovo, které neznal. Ze hry na pravdu se brzy dostali k tomu, že Tom jim oběma, Laře i Billovi, vyprávěl o svém životě na povrchu, což bylo pro všechny daleko zajímavější, než se vzájemně obelhávat při hře na pravdu. Momentálně zrovna líčil, jak dostal ke třináctým narozeninám to záhadné něco, co se Billovi nedařilo ani pořádně vyslovit.

„Nintendo,“ opravil ho automaticky Tom. „To jsou hry. Je to taková krabička, připojí se k televizi a hraješ,“ vzal to stručně. „Až budeme nahoře, tak ti to ukážu, zahrajem si, stejně ti nakopu prdel,“ zazubil se na své dvojče. „Andyho jsem vždycky rozsekal na maděru.“ Vytahoval se.

„Co?“ udiveně reagoval Bill. Netušil, jak to Tom myslí, ale když viděl, že se na něj přitom směje, nejspíš to neznamenalo, že by se mu opravdu chystal nakopat zadek.

„Jenže pak jsem k Vánocům dostal počítač,“ nenechal se Tom vyrušit z vyprávění, „a když mi zapojili internet, začali jsme s Andym pařit on-line hry, to bylo stokrát lepší. Pak jsme ale jednou našli péčko, a to teprve začalo maso,“ zvedl oči k Billovi se spikleneckým jiskřením v očích. Ten jen nechápavě zíral, netušil, o čem je řeč, jen s napůl otevřenou pusou poslouchal.

Lara vedle Toma na sedačce se malinko uchechtla, nejspíš pochopila, co Tom našel jako poslední, ale nehodlala to nijak rozebírat. Zajímalo ji, co Tom vypráví o realitě, ve které už patnáct let nebyla.

„Dávají ještě Simpsonovy,“ zeptala se, když se Tom nadechoval mezi dvěma větami. „Mívali jsme na koleji televizi, scházeli jsme se u jednoho kolegy na pokoji,“ vysvětlila Tomovi, který na ni chvilku překvapeně zíral. Ona zná Simpsonovy? To je tak starý seriál?

„Jo, ještě je pořád dávaj,“ přikývl s úsměvem. „Občas jsem na to čuměl s našima,“ dodal, aby to nevypadalo, že by ho snad nějak zvlášť zajímal kreslený seriál se žlutými postavičkami. „Ale už mě pak nezajímalo nic jinýho než kytara,“ podíval se na Billa. „Tu jsem dostal k Vánocům, když mi bylo patnáct.“

„K Vánocům?“ pozvedl obočí Bill. „Co to je?“

„Ty neznáš ani Vánoce?“ podíval se na Billa a pak na Laru. Ta je znát musela, sakra, tak jak to, že Bill neměl ponětí, o co jde? Nejspíš měli v Genesis jiná božstva k uctívání, došlo mu vzápětí. „Ježišmarjá,“ složil Tom nešťastně hlavu do dlaní. „To mě teda čeká nahoře pěkná řehole,“ povzdychl si, ale zároveň se na to nesmírně těšil. „Nezdá se vám, že se ten David nějak dlouho neozývá?“

autor: Janule