autor: Fabiana
Chtěla bych upozornit, že v téhle povídce experimentuju s něčím pro mě úplně novým. S takovou speciální kombinací. Jsem zvědavá, jestli se to ujme. Psát takhle je docela zábavné. Vdechnout tomu něco jiného než nádech laciného porna – výzva? Tak uvidíme, nakolik to vyjde. Nebudu prozrazovat nic dopředu, takže pokud chcete vědět, kdo s kým nakonec skončí, čtěte 😉 Čtěte rádi, a pokud máte názor, komentáře jsou tu pro vás. Bill tu nebude hned od začátku, ale přijde, to se nebojte. A všechno rozhází. Takže se jedná v podstatě o demonstraci schopnosti někoho zničit. Uvidíme, což?
Dovoluji si ještě upozornit, že se v povídce může občas vyskytnout nějaké to násilí, vydírání, omezování osobní svobody a spoustu dalších nepříjemných témat. A místy taky jiný pairing než ten, který se očekává.
Fabiana
31. 12., 23:30
Tom si spokojeně promnul ruce. Všechno šlo podle plánu, zatím. Pootočil hlavu a kývl na svého asistenta. Jakmile to dotyčný zaznamenal, vyskočil, jako by doposud seděl na hřebících, prudce otevřel skleněné dveře a vpadl do Tomovy kanceláře.
„Volal jste, pane?“
„Netřeba takové zbrklosti, Felixi,“ usmál se na něj Tom. „Udělej mi kafe. Jako vždycky.“
Přikývl a vyběhl z kanceláře. Tom ho přes průhlednou stěnu spokojeně pozoroval. Ten chlapec má budoucnost, pomyslel si. Kluk, který se na každé zapískání (kvůli sebevětší hlouposti) okamžitě přiřítí a je vždycky k službám, v životě nemůže nenajít uplatnění. Proto si ho taky vybral. Vzpomínal si na to, jako by konkurz byl teprve včera.
Hledal asistenta. Čekal, že se dostaví pár kandidátů; jejich skutečným množstvím byl příjemně překvapen. Netušil, že bude zrovna o jeho společnost takový zájem. Co si všichni ti mladí lidé slibovali od pozice, jež skýtala základní povinnosti sekretářky, jako je přijímání a přesměrování telefonních hovorů, kopírování dokumentů a vaření kafe?
Vyslechl je všechny. Během jediného týdne proškrtal seznam – z neuvěřitelných dvou set dvanácti kandidátů vytvořil seznam deseti slibných, které si následně nechal prověřit experty ze své vlastní tajné služby. Felix z nich vyšel jako nejvhodnější. Vystudoval práva, takže se trochu vyznal, ale nijak moc; ve skutečnosti sotva prolezl a nikdy nedostal práci. Byl sirotek, a navíc nespolečenský, což znamenalo v Tomově branži značnou výhodu. Pokud by se totiž jeho asistentovi něco přihodilo, neměl by se po něm kdo shánět. Dle jeho vlastních slov měl pár přátel, ale nic světoborného v jejich vztazích nebylo. Když se náhodou potkali v hospodě, poseděli spolu, ale neměl na ně ani telefonní čísla. Ideální člověk, pokud hledáte někoho, jehož případné zmizení by nevyvolalo celonárodní paniku. Tom sám vyjednal s majitelem domu, v němž Felix bydlel, odstoupení od domovní smlouvy, aby se mohl přestěhovat do sídla korporace. Domovník z toho přátelského jednání vyšel dobře. Minimálně neměl nic zlomeného.
Byl to stydlivý chlapec – v jeho věku by bylo záhodno nazývat jej mužem, Tom to ale ani jednou nedokázal. Felix zkrátka nevypadal jako muž. Táhlo mu na pětadvacet, ale vypadal na devatenáct. Měl delší, světle hnědé vlasy, které nosil volně nebo v drdolu, a pleť až přízračně bledou. V pravém uchu nosil náušnici, stříbrný kroužek, a oblékal se do kožené bundy a upnutých džínů. Někdy působil směšně; tím spíš, když se naštval. Obvykle celý zrudnul a při křiku mu přeskakoval hlas. Byl vysoký necelých sto šedesát centimetrů a hubený jako modelka, bez jediného náznaku svalové hmoty. Nosil dioptrické brýle a nehty měl vždy pečlivě upravené.
Tom si to nechtěl přiznat, ale za ty dva měsíce, co pro něj pracoval, si ho docela oblíbil. Měl ho rád pro jeho oddanost a ochotu, i pro jeho zbrklost a špatnou paměť.
Jemné zaklepání jej vyrušilo z přemýšlení; zdvihl hlavu. Za dveřmi stál Felix, v ruce držel kouřící šálek a tvářil se, jako by se bál, že do něj Tom střelí, pokud vejde. Někdy se tou představou bavil.
Tom mu pokynul, aby vešel.
„Díky,“ ocenil jeho práci a převzal hrneček.
„Jak… Jak to jde?“ zeptal se Felix opatrně. Tom stočil pohled zpět ke třem obrazovkám umístěným na jedné z polic ve skříni, jejíž dveře zely dokořán. Na žádné z nich nezaznamenal pohyb. Pohlédl na hodinky – blížila se půlnoc.
„Za chvíli to vypukne,“ pronesl klidným hlasem a napil se kávy. „Chceš se dívat?“ zeptal se, když si všiml, že asistent stále stojí ve dveřích, oči upíraje na prostřední obrazovku.
„Mohl bych?“ zeptal se překvapeně – snad s příměsí strachu? Bál se, že se mu Tom vysměje a pošle ho pryč, jako se to stalo už tolikrát. Nálady a myšlenkové pochody jeho nadřízeného byly v jeho očích nevyzpytatelnější než cesty Boha. Ten večer měl ale Tom náladu dobrou.
„Sedni,“ poklepal na desku svého pracovního stolu. Felix se vděčně posadil; neptal se, proč mu nenabídne jednu z židlí pro hosty, jež stály na druhé straně stolu. Pravda, na jedné z nich ležel Tomův batoh, ale druhá by snad posloužit mohla.
„Smím vám namasírovat ramena, pane?“ zeptal se po chvíli ticha. Tom se zasmál jeho prostoduchosti; vyklouzl ale z rukávů saka, povolil si kravatu a rozepjal košili, aby ramena odhalil.
„Když si to přeješ,“ protáhl znuděně.
Do půlnoci zbývalo pět minut.
„Hej, Felixi,“ prolomil Tom ticho, když už ho nudilo.
„Pane? Mám přestat?“ asistent okamžitě stáhl ruce.
„Už to začne,“ řekl Tom a zapnul si košili. „Máš rád Silvestr? Slavíš ho?“ zeptal se. Do půlnoci zbývaly tři minuty.
„Nijak zvlášť, vlastně, někdy bych rád slavil, ale nemám s kým. V dětském domově, kde jsem vyrůstal, se nic takového neslavilo. Starší kluci někdy propašovali dovnitř pivo, to jsme pak seděli u oken, sledovali ohňostroje a zpívali Auld lang syne. Ale nebylo to každý rok, vlastně se to stalo jen dvakrát. Bez piva neměli na svalení náladu, takže jsme my ostatní dělali, že spíme, aby nedostali chuť nás zmlátit.“
„Tyhle tvoje historky fakt žeru,“ zasmál se Tom. „Musíš mi jich někdy vyprávět víc.“
„Já-“ začal Felix, ale Tom ho mávnutím ruky umlčel. Zvenčí se začaly ozývat rány. Půlnoc zjevně už odbila a tmu prořízla barevná světla.
Na obrazovkách se konečně začalo něco dít. Tom se na své židli naklonil dopředu, lokty se opřel o kolena a pozorně je sledoval.
Na prostřední obrazovce, na níž doteď trůnily kované bezpečnostní dveře, se objevila jiskra – výbuch a pak spoustu kouře. S jistotou věděl, že alarm nebyl spuštěn. Policie nemá nejmenší šanci cokoli zjistit. O kamerový systém se postaral interní pracovník Tomovy firmy. Tom těmhle technickým věcem moc nerozuměl, ale ten chlap breptal něco o smyčkách a policistech, kteří nic netuší.
Dým už trochu prořídl, Tomovy oči rozeznaly obrysy postav. Ti lidé měli moc napilno, běhali jako šílení; věděli, že disponují jen omezeným časem. Když zmizeli z prostřední, nejdůležitější obrazovky, byly jejich kroky dále zaznamenány na zbývajících dvou, těch si Tom ale nevšímal. Pár vteřin poté, co z obrazovky zmizela poslední postava, se obraz změnil v zrnění. Kamera byla zničena, jak bylo v plánu. Zbylé dvě následovaly vzápětí. Tom vstal ze židle, obrazovky vypnul a spokojeně zavřel dveře skříně.
„Řekl bych, že to vyšlo,“ kývl na Felixe. Ten okamžitě přikývl. Ve tváři měl trochu zmatený výraz – sled událostí byl na něj moc rychlý – každopádně ale viděl Tomovu dobrou náladu a věděl, že celá akce dopadla dobře. Usmál se, když viděl, že je šéf spokojený.
Tom se na něj ještě chvíli díval. Když takhle seděl na stole, v bílém nátělníku a upnutých džínech, komíhaje nohama zepředu dozadu, vypadal skoro hezky. Roztomile. Vlasy měl po celém dni rozcuchané a oči se mu leskly. Tom přešel místnost, otevřel příruční lednici a vytáhl na světlo žárovek lahev šampaňského.
„Piješ?“ kývl jí směrem k Felixovi; v odpověď se mu dostalo možná až příliš dychtivého přikývnutí.
Z police sňal dvě vysoké sklenice, umně lahev otevřel a oběma nalil. Jednu ze sklenic podal Felixovi.
„Na zdraví,“ ťuknul do ní svou a na jediný lok ji vyprázdnil. Felix se napil jen trochu. Nevypadal, že mu šampaňské moc chutná.
„Šťastný Nový rok,“ řekl Tom, položil asistentovi dlaně na tváře a přitiskl své rty na jeho. Nebyl to polibek jako takový; žádné pověstné šimrání v podbřišku se nekonalo, ale když se odtáhl, Felix se třásl a tváře měl rudé.
Tom si znovu rozepnul košili, nechal ji spadnout na podlahu a vystavil tak Felixovi své břicho, na němž pravidelně třikrát týdně pracoval v posilovně.
„Ještě máš chuť mě masírovat?“
autor: Fabiana
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
Díky, konečně něco, co vypadá zajímavě. Soudě podle úvodníku by to mohlo být slibné, takže se těším, až se příběh rozjede. 🙂
Waaw no šteklivé ukončenieeee :):):):):) To ako neverím, že sa tak rýchlo opil, alebo neviem ako si to mám vysvetliť… 😀 alebo sa s ním chce len tak pohrať?? 😀
Ja te klidne masirovat budu :d jen se predeme postav!! 😀
😀 Je to hustý.. Ale št´vě mě že Felix má podobnou charakteristiku jako Billy.. Snad tam bude.. Doufám, každopádně to číst budu je to hezké.. *-*
gangster Tom? no to můžu. 🙂
Zajímavý začáteek!!;)…určitě budu číst pravidelně:)
Zaujalo mě to…*__* těšim se na další díl.
Vypada to dobře uvidime co bude dal.