autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
Další den jsem nedokázal nazvat ani dalším, jelikož jsem celou noc nespal. Opět jsem vycítil tu prázdnotu v naší posteli. Tom tu nebyl, necítil jsem ho, nemohl jsem ho pohladit ani se k němu přitulit. Pořád jsem jen posedával. Od té doby, co jsem se vrátil z léčebny, jsem se nezmohl na nic než jen na nespočet vzlyků a slz. To, co se stalo, je nepopsatelné. Tak strašně to bolí. Připadám si, jako bych to všechno znovu pokazil. Jako by snad nestačilo, že vlastně to všechno, co se stalo, je moje vina. Zřejmě jsem na něj byl moc rychlý, ale vypadal, jako by to sám vyžadoval. Jako by to chtěl zkusit, já nevím. Měl jsem pocit, že mi řekne, že si vzpomněl, ale ten ze mě vyprchal, když se ode mě tak odvrátil. Neměl jsem to dělat. Myslel jsem si, že by tohle mohl být podnět k tomu, aby si vzpomněl, ale bylo to zřejmě nefér. Měl jsem to udělat, ale až si vzpomene a bude vědět, na čem je, co se děje, jaký je náš vztah, kdo jsem a jaký jsem… jaký je on. Stále vidím tu prázdnotu v jeho očích, když jsem odcházel. On se po mně ani neohlédnul. Byl snad někde jinde. Doktor mě ihned poslal pryč. Co když mě za ním teď ani nepustí? Všechno jsem… ztratil.
Až během odpoledne jsem si dal sprchu. Trošku jsem se upravil a obléknul se. Dlouho jsem se rozmýšlel, jestli tam pojedu nebo ne, ale nakonec jsem si řekl, že za zkoušku nic nedám, risk je zisk. Možná mě k němu ani nepustí, ale potřebuju mluvit s doktorem. To, co se stalo, není žádná legrace. Zavolal jsem si taxi a rozjel se do léčebny. Za celou cestu jsem neodpoutal pohled od okna. Stále jsem hleděl ven, aniž bych postřehl, na jaký bod stále pohled upínám. Přemýšlel jsem.
Co když mě k němu pustí, ale on mě odmítne…? Možná mi naznačí, jak nechce být se mnou, že opět bude odmítat mou přítomnost, jako když jsem ho tam vezl. No, spíš doprovázel. Byl mi tak vzdálený. Cítil jsem z něj něco zvláštního, ale nedokážu popsat co. Když mě začal líbat, chvilku se mě zmocnil pocit, že je všechno v pořádku, že se vlastně nic nestalo a jdeme dál. Ale on se odtrhnul, reagoval jinak, než kdykoli jindy. Bylo to hezké, moc hezké, jen si nejsem jistý tím, že z jeho strany to bylo až tak procítěné. Něco mi nehrálo.
„Jsme na místě,“ řekne taxikář. Nevnímal jsem ho. Stále jsem hleděl z okna se slzami v očích. „Pane, jsme na místě,“ odkašlal si nahlas náhle. Postřehl jsem to.
„Ahm, promiňte.“ Rychle mu zaplatím a vystoupím z auta. Po pár minutách už bloudím chodbami léčebny. Musím najít doktora. Zeptal jsem se pár sester, které mě nakonec poslaly na místo, kde by měl právě být. Zaklepal jsem na dveře, na kterých byla jeho jmenovka. Jakmile jsem zaslechnul pokyn, abych vešel, udělal jsem tak.
„Dobrý den, neruším vás?“ vejdu dovnitř.
„Ah, dobrý den, pane Trümpere. V pořádku, jen pojďte dál,“ věnuje mi doktor zdvořilý úsměv a zaklapne notebook. Hned jsem tedy vešel a zavřel za sebou tiše dveře.
„Moc děkuji,“ dojdu ke stolu.
„Posaďte se,“ pokyne rukou ke křeslu naproti sobě.
„Díky,“ kývnu hlavou a usadím se. Nervózně se ale ihned ošiju. Jsem vyčerpaný.
„Takže… co pro vás můžu udělat?“ zapře se rukama o stůl.
„Prosím, řekněte mi, jak je na tom Tom?“ semknu rty k sobě. Nebudu chodit kolem horké kaše. On ho včera viděl, v jakém byl stavu.
„Tom…“ pokývá hlavou, jako by si snad v hlavě projížděl pomyslný seznam pacientů. „Když jste ho včera přivedl, měl panický záchvat. Byl opravdu zmatený a rozrušený. Rád bych věděl, co to způsobilo. Řekl nebo udělal jste něco, čím jste mu to mohl způsobit?“
To nemyslí vážně. Panický záchvat? Já jsem mu nic neprovedl. On mě líbal. Já se po něm přece nevrhnul. Já mu nechtěl ublížit!
„Pa-panický záchvat?“ vykoktám po něm znovu a narovnám se. „Já…“ odmlčím se. Nechci se ospravedlňovat, ale vážně jsem mu snad nic neudělal. „Já jsem mu nic neudělal, já vám klidně popíšu celou situaci.“
„Naše radování zřejmě bylo předčasné. Jeho psychický stav se nezdá až tak v pořádku, jak jsme předpokládali. Ale… je dobré, že si sám uvědomil, jak na tom je, protože mě výslovně žádal, abych ho zavřel někam, kde bude sám, že se potřebuje uklidnit a přemýšlet. Mám ten papír… tady,“ zaloví v šuplíku pod hromadou papírů a podá mi ho.
„Papír?“ zarazím se. On s nimi asi mluvit nechce. To bude tím. Další pokrok v háji. „Ah… Napsal vám to?“ zamračím se trošku.
„Samozřejmě. Jak jinak bychom se mohli dorozumívat?“ pousměje se vlídně.
„On… včera večer promluvil,“ nasucho polknu. „Celý den jsme si pak… normálně povídali.“
„Povídali?“ povytáhne obočí. „Když jsem s ním dnes ráno mluvil a ptal se ho na včerejší den, protože s ním včera nebyla prakticky řeč, tak mi řekl, že žádné pokroky nepostřehl,“ řekne trochu zmateně.
„Ah, žádné pokroky,“ povzdechnu a schovám si obličej do dlaní. Nechce jim to přiznat, možná se bojí, možná nechce. Zatraceně.
„Co se děje, Bille? Jste přepracovaný? Netrpíte migrénami? Vypadáte, jako byste celou noc nespal,“ začne si mě starostlivě prohlížet. Perfektní. Zavřou mě sem taky?
„Ne, nespal jsem,“ procedím skrz zuby.
„Chtěl jsem si s vámi promluvit o tom, jak se Tom přizpůsobil svému okolí i co se týče přespání a tak, ale… vidím, že na to není vhodná doba. V tom případě se obávám, že už pro vás nemohu nic udělat,“ odsune se s křeslem kousek od stolu.
„Já… pane doktore, promiňte,“ zvednu k němu uslzené oči. „Všechno vám řeknu, mě jen překvapuje, že vám říká… lži,“ pošeptám tiše. Nechtěl jsem to tak říct, ale on jim vážně lže. Copak není pokrok, že jsem ho krmil, mluvil s ním… líbal ho?
„Jaké lži? O čem to tu mluvíte?“ povzdechne netrpělivě.
„Dobře, od začátku,“ povzdechnu.
Převyprávím mu celý den, poté i večer. Následně mu řeknu o jeho náhlém odchodu. „…a potom seděl na lince a… pořád se to tak nějak mezi námi mísilo a začali jsme se líbat. Do ničeho jsem ho nenutil, nechal jsem to na něm a on to udělal,“ pošeptám.
„Tak mi vysvětlete, proč nemluví, proč se chová stejně jako předtím. Možná… možná už je toho na vás moc, měl byste si odpočinout, Bille,“ řekne mi, když mě zkoumá pohledem. Co si o sobě, sakra, myslí? Chtěl bych vidět jeho. Nikdo se tady nedokáže vcítit pod kůži druhého.
„Máte pocit, že si vymýšlím? Že jsem se jednoduše zbláznil?“ šeptnu potichu. Nelhal bych, v tomhle rozhodně ne. „Já bych vám tak rád dal důkaz, ale já nevím, jak vám to dokázat. Opravdu se mnou začal mluvit. Byl smutný z toho, že si na nic nevzpomíná, prý hlavně kvůli mně…“ šeptám.
„Dobře, zajdu za ním a promluvím s ním. Uvidím, co mi řekne,“ kývne.
„A když vám to nepřizná, tak mi řeknete, že lžu,“ povzdechnu.
„Vlastně…“ odkašle si a zvedne se z křesla. Pomalu přešel k oknu a zadíval se z něj. „…nikdo neví, co se včera opravdu stalo. Tom se vrátil ve špatném stavu a vzhledem k tomu, že zažádal, abychom vás k němu nepouštěli, raději ani pravdu vědět nechci,“ podívá se na mě přísným pohledem. „Víte, pane Trümpere… Já myslím, že jste dost starý na to, abyste posoudil, co je správné a co ne. Tom udělal velké pokroky a možná je schopný zase normálně žít. Jenomže vy ho nepustíte dál. Stále se s vámi vrací k tomu, co bylo, snaží si vzpomenout. Ale marně. Možná je načase ho nechat jít…“ Díval jsem se na něj. Každé slovo, které řekl, bylo jako bodná rána přímo do mého srdce. Nedokázal jsem popsat tu bolest.
„To nemyslíte vážně,“ vydechnu na prázdno.
Ne, to není možné. On mě u sebe chtěl. Jim nevěřil a já… já jsem mu nic neudělal. Nechával jsem to na něm, nedělal jsem nic, co nechtěl. Alespoň mě na nic neupozornil. Teď… by bylo lepší ho nechat jít? Mám být už navždy bez něj?
„On mě… k sobě nechce?“ spolykám několik hořkých slz.
„Ano, napsal to…“ řekne tišeji. Vrátí se ke stolu a předloží přede mě další papír. Vezmu si ho do rukou a začnu číst. „Už ke mně Billa nepouštějte. Nechci žádné návštěvy.“ Ne, ne, ne! On to nemohl napsat. Oni… chtějí mi ho sebrat. Zakroutím hlavou a papír mu vrátím.
„Ne, to nemůže být pravda,“ pošeptám. „Pane doktore, prosím vás. Myslíte si, že bych celou noc nespal, kdybych toho kluka nemiloval? Já… udělal bych pro něj všechno. On si chce stále vzpomenout, tlačí na to. Já mu stále říkám, aby tomu dal čas, že… že to bude dobré, že naději má, ale že na to musí pomalu. Já bych mu neublížil. Nikdy,“ vzlyknu. Nevím, jak mu to popsat. Očividně mi nevěří.
„Rád bych vám věřil, ale já musím především koukat na to, co chce můj pacient. Můžete si říct, proč bych měl věřit bláznům, ale oba moc dobře víme, že Tom je schopný logicky přemýšlet. Vidím to, co mi napsal, viděl jsem jeho stav. A to je pro mě rozhodující,“ řekne naprosto vážně s rukama za zády. Hajzl jeden. Dává mi najevo, že ho asi týrám a že jsem mu jen ublížil. To, sakra, neviděl, že já s ním byl schopný pracovat oproti němu?! Jemu zase jen píše.
„Ano, já tohle plně chápu a jsem rád, že na své pacienty tolik dáte. Ale pochopte, prosím, že se v něm něco změnilo. Já to nechápu, ale je to tak. Začal ke mně mít náklonnost, bylo to, jako by si začal vzpomínat. Kdybyste ho viděl, říkal byste si to také. Ale on najednou prudce otočil. Řekl mi, že chce pryč. Nechápal jsem to. Já mu nic neudělal, přísahám. Já bych pro něj i dýchal, sakra,“ rozpláču se. Co mi to, proboha, udělal. O co se to snaží? Ano, on logicky myslí, tak proč tohle dělá. Stále říkal, že ho mrzí, že tím trpím, ale to, jak trpím teď, je mu asi jedno. Lže, snaží se mě potopit, nebo oč mu jde?
„Ale no tak, nebrečte,“ přišoupne ke mně krabici s kapesníky. „Mohl jste očekávat, že celý tenhle proces nebude lehký. To jen Tom nás překvapil. Už to pro nás byla samozřejmost, ale zřejmě je někde v něm stále něco špatně a my musíme přijít na to, co to je, a napravit to. Potřebuje čas… Potřebuje ještě spoustu času…“ Jo, jasně, teď mě utěšuj. Myslí si, že když je doktor, že mi může říct cokoli.
„Já to vím,“ vyhrknu ze sebe a vysmrkám se. „Já tohle vím, ale přijde mi, jako byste ze mě dělal lháře. Celou dobu sledujete, jak se mnou spolupracuje a teď… prostě otočil, něco v něm se zlomilo. Já to nechápu,“ otřu si oči. Bylo to z minuty na minuty. Sotva se ode mě poodtáhnul a bum bác, najednou už mě nechtěl snad ani vidět. Bože, ale proč, za co… Doktor se opřel zadkem o stůl a chvíli na mě soucitně hleděl. Když promluvil, jeho hlas byl poněkud jemný a chápavý. „A co myslíte, že ten zlom zapříčinilo?“
„Já to vím,“ vyhrknu ze sebe a vysmrkám se. „Já tohle vím, ale přijde mi, jako byste ze mě dělal lháře. Celou dobu sledujete, jak se mnou spolupracuje a teď… prostě otočil, něco v něm se zlomilo. Já to nechápu,“ otřu si oči. Bylo to z minuty na minuty. Sotva se ode mě poodtáhnul a bum bác, najednou už mě nechtěl snad ani vidět. Bože, ale proč, za co… Doktor se opřel zadkem o stůl a chvíli na mě soucitně hleděl. Když promluvil, jeho hlas byl poněkud jemný a chápavý. „A co myslíte, že ten zlom zapříčinilo?“
Upřel jsem k němu pohled a nasucho polknul. Těžce jsem povzdechl a zakroutil hlavou. To bych taky rád věděl. „…to kdybych věděl. Přišlo mi, jako by si vzpomněl. Ano, už večer mi to tak přišlo. Možná… si vážně vzpomněl a jen se toho bojí nebo já nevím.“
„Ano? Co se večer stalo, že máte pocit, že si vzpomněl? Na co si myslíte, že si vzpomněl? Popište mi to přesněji,“ požádá mě.
„No,“ oddechnu a otřu si oči, „já jsem šel večer do sprchy, a když jsem se vrátil do ložnice, kde měl tu noc spát, tak tam seděl a držel v dlani náramek. On měl sestru, Molly, ale to jistě víte. Dal jsem jí ho, ale když umírala, dala ho jemu,“ kývnu hlavou. „Já… měl jsem na sobě bílou košili, takovou volnou a dlouhou. Tak prazvláštně na ni sahal, přejížděl po ní. Hladil mě tak,“ šeptám a dívám se přitom do neurčitého bodu.
„A Bille, teď opravdu,“ povzdechne. „Promluvil?“
„Přísahám,“ řeknu okamžitě. Kdyby to šlo, tak bych mu to snad i nahrál, ale bylo to tak intimní, tak hezké a jen mezi námi.
„Tak mi řekněte, proč proboha nemluví, proč něco neřekne,“ máchne rozčíleně rukou a začne se založenýma rukama přecházet po místnosti. „Já ho nechápu, i když se snažím toho kluka jakkoli pochopit, sakra.“
„Doktore, já… kdybych to věděl, tak bych vám to řekl. On mi věří, on to mezi námi cítí… Zřejmě proto na mě promluvil. Ale ne promluvil, vždyť… my si spolu povídali.“
„Hmmm,“ zamručí něco neurčitého a dál se staženým obočím pochoduje po místnosti. Nahlas povzdechnu a začnu se zvedat.
„Vážně k němu nesmím?“ vzhlédnu k němu.
„Já… vážně nevím. Podle mě by bylo lepší, kdybychom vás k němu pustili, ale nechce to. Netuším, proč,“ zavrtí bezradně hlavou.
„Mohl bych mu napsat vzkaz? Předáte mu ho?“ zeptám se. Zřejmě nezbývá nic jiného. Kéž by to aspoň něco změnilo k lepšímu.
„Samozřejmě,“ přikývne.
„Dobře, ahm… sepíšu to tady,“ posadím se zpět do měkkého křesla.
„Chcete papír, propisku?“ nabídne mi.
„Byl byste moc hodný,“ semknu rty k sobě a položím si tašku na klín. Přikývne nepatrně hlavou, otevře šuplík a vytáhne blok čistých papírů. Přišoupne ke mně kelímek s propiskami.
„Moc děkuju,“ brouknu a chopím se propisky. Přesto, že jsem byl plný nápadů, co mu napíšu, teď tápu. Nakonec ale zmáčknu propisku a začnu psát:
„Moc mě to mrzí, chtěl jsem ti jen pomoct. Nikdy bych ti neublížil. Znamenáš pro mě něco nepředstavitelného a já vím, že ty to cítíš. Bolí mě, co se stalo, bolí mě tvoje jednání, ale jsem povinný ho respektovat. Drž se, Tomi. Stále tu pro tebe jsem a vždycky budu. Je to jen na tobě. S láskou… Bill.“
Jakmile jsem dopsal poslední písmeno, musel jsem si otřít oči. Papír jsem úhledně složil, abych se soustředil na nějakou činnost. Doufám, že si to doktor nebude číst. Nechci, aby si to četl někdo jiný než Tom.
„Tady to je…“ podám to doktorovi a vrátím mu zbylé papíry i s propiskami.
„Dobře, doprovodím vás a poté se za ním stavím,“ pousměje se.
„Díky,“ usměju se trošku a zvednu se. Pomalu s ním dojdu až k východu z léčebny. „Mohl bych vás nějak kontaktovat? Nevím, jestli má cenu sem jet, když mě k sobě nepustí.“
„Samozřejmě,“ usměje se a zahrabe v náprsní kapse, odkud vyndá svoji vizitku. „Tady je moje číslo. Volejte kdykoli.“ Hah, jen neříkej. Budu ti volat pětkrát za hodinu, co je s ním.
„Jste vážně moc hodný, děkuju,“ hned si vizitku uschovám. „Tak se mějte hezky a ještě jednou děkuju, nashledanou,“ rozloučím se s ním. Potom se už dám zase na cestu domů. Potřebuji si provětrat hlavu a popřemýšlet o tom všem.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: J. :o)
TO by me teda zajimalo, co se stalo .. Proc je Tom takovy .. doufam, ze ten vzkaz mu predaji .. ale no nevim no .. :/
Tesim se na dalsi dil 🙂
ááá tak tohle bylo naprosto úžasný. Teď se těším ještě víc na ten další díl 😀
Chudak Bill na copak si Tom spomněl,aby to nebyl pan profesor.
tomane neser! 😀 chudák bill, ale alespon je ten děj zajímavější, kdyby tam bylo furt jen jak se mu daří a všechno jde hladce tak je to nuda 😉
Tak dneska opět brečím…:-( Nemyslím si, že je to Tomova chyba, opravdu ne, spíš ho jenom vyděsily vzpomínky, co se mu začaly vracet…:-( ale opravdu je to hodně smutné, doufám, že se to nějak změní, protože tohle nedělá ani jednomu dobře…:-( Ani nevím, proč Tom najednou ani nemluví..:-(
Navíc se mi nelíbí jednání toho doktora, spíš mi to přijde, jako když kuje nějaké pytle…:-( no snad ne…:-( Ale Billův dopis mě opravdu rozesmutnil…:-( Jenom doufám, že si to ten dokrot nebude číst!!! 🙁 to už bych mu opravdu asi natáhla, navíc jeho postoj ukázal, že prostě Bill může za Tomův stav…. Nevím, tohle se mi nějak nechce moc líbit…:-(
Ale moc se těším na další díl!!!!! 🙂 Miluju tu povídku!!!!:)
Sakra, fakt je mi to moc líto 🙁 A vůbec nevím jestli tomu doktorovi věřit. Ale zas jestli na tom vzkazu, že k sobě nechce Billa bylo Tomovo písmo, tak je to asi pravda… 🙁
Je mi Billa tak líto 🙁 Snad se Tom vzpamatuje. Já chci už vědět, jak se Tom doopravdy cítí, nechápu ho… Snad se to dozvím v dalším díle <3
Chudak Bill 🙁 Tak sa snažil a Tomovi zrazu prepne v gebuli 🙁 dúfam, že sa čoskoro spamätá 🙁
Člověk si jenom může přát ať je tu nový díl co nejdřív. Zajímá mě, jak to bude dál. Ten Tom :/ kdyby si nemyslel,že to je výmysl a řekl by to Billovi, jak by to všechno bylo uplně jinak.
Oh Bože… já to prostě nechápu… 🙁 Chudáček Bill, musí to být hrozné. Prosíííím, ať se to zlepší! 🙂