Cejchovní znamení 17.

To nejhezčí ráno

Bill zůstal v Tomových komnatách přes noc. Ještě nikdy se nestalo, že by to udělal, ale tentokrát cítil, že nemá potřebnou sílu na to, aby odešel. Tom ho nechal spát ve své posteli, zatímco on sám dlouho do noci bděl a sledoval jeho klidnou spící tvář. Po slzách, které on sám tišil, nezbylo ani památky, místo toho se na Billově tváři rozléval spokojený úsměv, jak se mu zdálo o něčem, co nejspíš nebylo v reálném světě možné. Tom detailně vnímal každý jeho nádech a sebemenší zatřesení dlouhými řasami. Teď když si konečně alespoň na něco vzpomněl, dobře chápal, proč se nechal unést a přidělil Billovi právě takový cejch. V tuto chvíli si nedovedl představit, že by bez něj měl nadále žít. Jak jen mohl zapomenout…? Teď, když Bill poklidně spal, mohl dát prostor svým svíravým myšlenkám. Odvrátil zrak od spícího chlapce, jeho pohled zamířil k černé lvici oddechující na koberečku vedle postele. Obyčejně by zůstala vzhůru s ním – a to byla další z věcí, která Tomovi vrtala hlavou. Jeho milovaná lvice se poslední dobou chovala prazvláštně a uchovávala si své myšlenky pouze pro sebe. Tom nedokázal proniknout hradbou, kterou vytvořila kolem své mysli, nedokázal se do ní vpít, jako to dříve rád dělal.

Palcem a ukazovákem si protřel unavené oči. Nepochyboval o tom, že se potřebuje vyspat, ale zároveň se ještě nechtěl zvedat ze země. Potřeboval přemýšlet, o všem. Převážně o tom, co způsobilo jeho výpadek. Neměl nejmenší tušení, co by to mohlo zapříčinit… Pouze ona slabost, která se mu vtírala do morku kostí, když nemohl najít svoji milovanou La-ilu. Ani o ní však netušil, kde se tam vzala. Dřív La-ila mizela často kvůli potravě, kterou se vydávala hledat na vlastní pěst, než zlenivěla a zdomestikovala. Nikdy předtím nereagoval tak přehnaně jako toho dne. V mysli se mu tvořilo až příliš otázek, na které nemohl nikde najít odpovědi. Jen nerad se zvedal z podlahy, aby se položil na velké lůžko vedle nic netušícího Billa.

*

Bill se probudil jako první. Zalepenýma očkama zamžoural do pokoje, který se ani v nejmenším nepodobal tomu jeho. Ležel překrytý tlustou přikrývkou, pod kterou začínalo být nesnesitelné teplo, jak teplota okolního ovzduší postupně rostla. Nenáviděl vstávání – nikdy se mu nechtělo z krásně vyhřátých přikrývek, i když při jeho vstávání už bylo v paláci relativně teplo. Přetočil se na druhý bok a setřásl tak ze sebe ruku, která objímala jeho pas. Až když vláčná ruka dopadla na matraci, začal si pomalu spojovat všechno do sebe. To, že usnul v Tomově posteli, to, že leží v jeho pokoji, to, že jeho ruku shodil ze svého pasu. Fakty poskládané za sebe do souvislostí mu vyvolaly na rtech úsměv. Ihned si připadal odpočatější, když si uvědomil, kdo jej nejspíš celou noc objímal. Nepamatoval si však, že by Tom šel spát zároveň s ním, ba naopak, zůstával ještě vzhůru. Bill si pamatoval, jak seděl vedle postele a hladil ho ve vlasech, aby ho co nejrychleji ukolébal k spánku.

Zašátral rukou pod peřinou a nahmatal hřbet Tomovy ruky. Letmo přejel přes zhrublou kůži na něm. Sledoval postupně se měnící grimasy v Tomově tváři, když se přetočil na druhý bok a ruku položil na polštář vedle hlavy. Bill se zašklebil na jeho záda, přes která volně spadaly blonďaté a světlehnědé dredy. Jejich zabarvení Billovi mnohdy připomínalo barvu medu. Do stejné barvy občas přecházela i barva Tomových duhovek. Většinou tomu tak bylo, když ho netížily žádné zbytečné starosti a mohl si užívat života. Bill ho letmo pohladil přes rameno a rozhodl se vstát. Překročil lvici, ležící mu v cestě, přičemž pouze pootevřela oko, a posbíral svoje věci. Tom mu půjčil oblečení na spaní, aby nemusel chodit k sobě. Rychle se převlékl a doufal, že ho na chodbě nikdo nepotká. Nepotřeboval někoho vidět – rozcuchaný, rozespalý a, jak zjistil při pohledu do zrcadla, s výrazným zarudlým otlakem polštáře na tváři.

Vycupital z Tomova pokoje a poklusem zamířil ke svým komnatám. Děkoval všem Bohům, když nenarazil na živou duši. Posadil se před kosmetický stolek, na němž ležel hřeben, po kterém už zoufale volaly jeho vlasy. Blížila se hodina snídaně a on spěchal, aby přišel včas. Byl rád, že stihl z Tomových komnat odejít dřív, než ho některý ze služebnictva přišel budit kvůli snídani. Kdyby je někdo viděl spolu v tak důvěrné poloze, určitě by se po paláci roznesly klepy, o které Bill skutečně nestál. Stačilo mu i to málo, které občas zaslechl, když si ho někteří rozvášněně debatující sloužící nevšimli. S povzdechem projížděl hřeben dlouhé černé vlasy a snažil se soustředit na něco jiného. Na rtech se mu znovu rozlil blažený úsměv při vzpomínce na tak překrásné ráno.

*

Snídani strávil v tichosti jídelního sálu. Tom se k jeho snídani nepřipojil. Jak mu později sloužící sdělili, starý léčitel, jehož viděl předchozího dne u Tomova pokoje, mu zakázal do oběda opouštět pokoj. Prý mu stoupla teplota a dolehly na něj důsledky včerejšího tělesného kolapsu. Billova nálada se při tom sdělení okamžitě zhoršila a klesla pod bod mrazu. Beztak za to mohl on, když ho večer zdržoval a zůstal u něj přes noc. Se svěšenou hlavou odcházel ze sálu a rozhodl se vyhledat útěchu v konejšivé atmosféře archivu. Jeho kroky si samy vyhledaly cestu tam.

Když se za ním zavřely těžké dveře, okamžitě se cítil lépe. Vtáhl do sebe vůni prachu, papyru a vyhaslých svící. Automaticky zamířil k čítárně a zapálil svíčky. Nechtělo se mu číst, proto se jen posadil a zavřel oči. Natahoval do sebe atmosféru kolem sebe. Rozvířené myšlenky divoce poletující jeho hlavou se konečně začínaly uklidňovat, stejně jako on.

„Nikdy jsem ani v nejmenším netušil, jak moc může být zajímavé zavítat občas mezi svitky. Asi už chápu, co někteří vidí na tomhle archivu.“ Bill znovu roztáhl rty do úsměvu.

„Dobré ráno, Anisi,“ pousmál se, ale oči neotevřel. Představoval si otrokáře, jak stojí opřený o opěradlo židle naproti němu a svaly na pažích se mu znatelně rýsují pod snědě opálenou kůží. I na jeho tváři hrál v Billových představách úsměv a jeho temně zabarvené oči pozorovaly Billa s výrazem, který Bill nedokázal přesně identifikovat. Obočí se mu stáhlo hlubokým přemýšlením, jak se právě tento výraz dostal do Anisových očí v jeho představách.

Otevřel oči a zadíval se na otrokáře strnulého přesně v takové poloze, v jaké si ho představoval.

„Trávíš zde hodně času, že?“ zeptal se otrokář a posadil se na židli, o kterou se ještě před chvílí opíral.

„Věnuji se studiu,“ pokrčil rameny.

„A jde ti to?“

„Poslední dobou mi moc nejde soustředit se,“ přiznal Bill. Prstem kroužil po desce stolku mezi nimi a sledoval jeho pohyby, vytvářející neviditelné obrazce. Sám dobře věděl, proč mu studium nejde – v jeho hlavě poletovalo až příliš myšlenek nad jeho vztahem s Tomem, než aby to dokázal. Faraón se mu dostal až příliš hluboko pod kůži.

„Vybral sis už cestu, kterou se jednou vydáš?“ zeptal se otrokář. Otázka Billa zaskočila. Nikdy nad tím ani neuvažoval, nechtěl se stát knězem. Něco mu říkalo, že Bohové by s ním nedokázali být spokojení. Skutečně nestál o to, aby proti Igdaru obrátili svoji zlověstnou moc jen kvůli tomu, že je urazil. Zatím si nebyl jistý ani jednou z cest, kterou mu jeho cejch dovoloval, ale věděl, že k Tomovi tíhne daleko více, i když studium náboženství bylo také velice zajímavé a přinášelo mu mnohdy nečekané poznatky.

„Nechci se stát knězem,“ zahuhlal Bill a dál přejížděl prstem po dřevě. Radši sledoval prst, než aby se musel podívat na Anise. Nedokázal odpovědět přímo, protože si sám nebyl úplně jistý. Měl Toma rád, to ano, ale stačilo to?

„Možná by se to dalo nějak obejít, najít skulinu, víš?“ zeptal se s nadějí v hlase Anis. Dlouho do noci přemýšlel o Billově osudu.

„Zatím nechci nic hledat,“ špitl Bill.

Bezděky si vzpomněl na Tomův hněv, když viděl jizvy na jeho břiše. Rozhodl se změnit téma.

„Anisi, zodpovíte mi jednu otázku? Pravdivě?“

„Samozřejmě, ptej se. Pokud budu znát odpověď,“ usmál se přívětivě a Bill chvíli pochyboval o tom, jestli se vůbec má ptát.

„Dokázal… dokázal byste mě zabít?“ zeptal se a cítil bodnutí u srdce, když otázku vyslovil nahlas. Pokud otrokáře překvapil, nedal to na sobě znát. Jeho tvář zkameněla a proměnila se v neprostupnou masku.

„Ne, nedokázal bych to,“ odpověděl skoro šeptem. „Bolelo mě už jen bít tě. Zabít bych tě nedokázal, i kdyby mi to bylo nařízeno. Radši bych se sám stal otrokem, než abych něco takového udělal. Nenašel bych dostatek sil…“ Jeho šepot pohasl do ztracena. Bill k němu vzhlédl. V jeho očích zahlédl záblesk něčeho, co ho přesvědčilo o tom, že mluví jen a pouze pravdu. Necítil však pocit zadostiučinění, o kterém myslel, že se dostaví hned, jak se přesvědčí o tom, že měl pravdu on.

„Proč?“ zeptal se místo toho, aby se začal radovat se svého nepodstatného vítězství nad Tomem.

autor: Helie