autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
Když jsem se probudil, sluníčko už svítilo do okna. Jakým však bylo mým překvapením, že ležím na Billovi. Nevzpomínám si, že bych na něm usínal, ale možná si mě na sebe sám položil. Třeba je tak zkrátka zvyklý. Já si nic nepamatuju, nevím, jak tohle všechno dřív probíhalo, jaký jsme měli vztah. No jo… Nebudu nad tím raději přemýšlet.
Opatrně jsem se z něj zvednul.
Nechtěl jsem ho probudit, nejspíš spí pokaždé takhle dlouho. Vsadím se, že pokaždé spal do oběda a já ho sledoval, jak spí. Hah, ale je vážně roztomilý. Dobře jsem si uměl vybrat.
Když jsem vylezl z postele, došel jsem ke skříni, kterou jsem následně otevřel. Prohrábnul jsem pár věcí, ale nic se mi nezalíbilo. Všechno to bylo upnuté, malé, výstřední a… Billovo. Tak jsem zase skříň zavřel a otevřel tu druhou, kde jsem včera našel věci na spaní. Ah, že by? Tohle už vypadá líp. Vytáhl jsem boxerky a první věci, které se mi zalíbily včetně bílé mikiny. Nemám až tak špatný styl. Všechno volný, značkový… Hm, aspoň si v tom nebudu mačkat koule. Divím se, že Bill z těch jeho kalhot ještě není impotent, ale… no, já to vlastně ani nevím. Třeba je. Těžko říct.
Raději jsem se odebral do koupelny. Tam jsem se zavřel a vykonal hygienu. Používal jsem stejné věci jako včera večer bez ohledu na to, zda jsou moje nebo ne. Když jsem byl hotový, prohlédl jsem se ještě v zrcadle na chodbě a usoudil, že takhle vypadám dobře. Spokojeně jsem zašel do kuchyně, abych si ulovil něco dobrého k snídani. Jakmile jsem však otevřel spíž a lednici, netrvalo dlouho a opět jsem oboje zavřel. Nějak mi nic z těch věcí nebylo po chuti. Chtělo by to nakoupit něco čerstvého a dobrého. Vlastně bych mohl zajít do krámu, určitě potrvá, než se ten spáč vzbudí. Mohl bych mu udělat alespoň drobnou radost. Sám pro sebe kývnu, odeberu se do chodby a najdu Billovu kabelu i s peněženkou. Snad se nebude zlobit, když si vezmu nějaké peníze. Navíc pro to mám dobrý důvod. Chci uspokojit jeho chutě a hlad. Vzal jsem si jen 10€, nechtěl jsem kupovat vážně nic drahého, ale člověk nikdy neví, co se mu zalíbí. Strčil jsem si peníze do kapsy, jelikož jsem neměl nejmenší zdání, kam se poděly všechny mé věci, a z věšáčku jsem si vzal jeden z klíčů. Předpokládal jsem, že mi jeden patří. Pak už jsem se jen obul a tiše za sebou zavřel dveře.
Okolí jsem prozatím moc neznal, ale jelikož už jsem u Billa párkrát byl, měl jsem představu, kde zhruba co je. Vím, že když jsme sem přijížděli, na rohu byla nějaká pekárna. Tam určitě budou mít nějaké čerstvé pečivo. Docela jsem se cestou loudal. Prohlížel jsem si okolí ve snaze, že bych si mohl na něco vzpomenout, ale marně. Všechno mi to bylo povědomé, jako nějaké deja vu, avšak nic bližšího se mi nevybavilo.
Když jsem přišel do pekařství, jen jsem pozdravil a rozhlédl se. Hned se mi zalíbily koblihy máčené v barevné polevě, čokoládové rolky a croissanty.
„Takže… já bych si vzal 4 ty máčené koblihy v té barevné polevě, od každé jednu. Tu modrou, růžovou, žlutou a hnědou. Pak bych si vzal… hmmm… Dvě ty čokoládové rolky a čtyři croissanty. Dva čokoládové a dva jahodové,“ požádám paní za pultem. Páni, nevěřil bych, jak je pěkné mluvit s cizím člověkem.
„A to všechno sníte sám, chlapče?“ zasměje se postarší paní, která mě obsluhovala, zatímco mi dávala do tří papírových pytlíků moji objednávku.
„Né, né, to né,“ zasměji se. „Je to i pro Billa,“ usměji se při jeho jméně.
„Bill?“ usměje se vlídně, když si všimne mých rozpaků.
„No, on… bydlí tady kousek. Je vysoký, hubený, maluje se a… takové prazvláštní stvoření,“ zasměji se.
„Já vím, jakého myslíte. Často si tu kupuje latte… Vlastně kupoval, když jezdíval ráno brzy do práce. Už dlouho jsem ho tu ale neviděla. Jste jeho přítel?“ zajímá se.
No, nic jí do toho není, ale tak… líbí se mi, když o něm můžu mluvit. Mám ho rád… I když si nepamatuju, co mezi námi bylo. Je na mě moc hodný a já vím, že je mezi námi něco silného. Jen to v sobě musím zase najít.
„No… prakticky jo, ale… je to složitý,“ pousměji se.
„Aha, promiňte, nic mi do toho není. Tady to je,“ zasměje se a položí mi na pult zabalené pytlíky.
„To je v pořádku, děkuju. A… vzal bych si teda ještě to latté pro něj. Nebyl jsem si úplně jistý, jestli ho pije,“ brouknu. Vzpomínám si, že ho jednou nebo dvakrát pil, ale nepřišlo mi, že by ho měl až tak moc rád. Ale možná ho pije po ránu. Nikdy jsem s ním takhle brzy ráno nebyl. No… brzy, je už 10.
„Samozřejmě, vteřinku,“ kývne s úsměvem. Pokývám hlavou, opřu se napůl o pult a trpělivě čekám. Je tu teplo a krásně to tu voní, tak nač pospíchat. Když latté bylo hotové, kelímek uzavřela a podala mi ho.
„Tak tady to je.“
„Děkuju mockrát,“ podívám se na kasu a podám jí peníze. Poté, co mi vrátila nazpět, hodil jsem peníze do kapsy, pobral sáčky do jedné ruky, do druhé vzal Billův oblíbený nápoj a s rozloučením jsem opustil pekařství.
Snad mu udělám alespoň malou radost. Chci mu to všechno nějak oplatit. Udělal toho pro mě tolik a… Dobře, přiznám se. Strašně se mi líbí, když se na mě tak sladce usmívá tím svým láskyplným pohledem. Je to nádherný… On je nádherný…
Chvilku mi trvalo, než jsem našel správný vchod. Nebyl jsem si jistý třemi. Proto jsem do každého zámku vyzkoušel klíč a tam, do kterého pasoval, tam jsem bydlel. Přivolal jsem výtah, a poté, co jsem vyjel nahoru, došel jsem ke dveřím od našeho bytu. Doufal jsem, že Bill bude stále spát a já ho budu moct smět probudit překrásnou vůní horkého latté. Nějakou dobu jsem zápasil s klíčem v zámku, jelikož jsem měl plné ruce. Nakonec jsem si položil kelímek, odemkl a vešel. Ještě jsem kelímek sebral a nohou za sebou zavřel. V naprosté tichosti jsem se zul. Když jsem ale zahlédl, že dveře do ložnice jsou otevřené, dovtípil jsem se, že už nejspíš nespí. Ovšem chvilku poté se vyřítil z obývacího pokoje.
„Tomi,“ vydechnul, jako by právě spatřil Boha. Byl celý rozechvělý. Oči měl opuchlé. Co se stalo?
„Ahm…“ vydechnu. „Ahoj.“
„Ahoj,“ šeptne a nahlas vydechne. „Kde-kde jsi byl?“
„Um… no…“ podívám se ke svým rukám, „v pekařství. Chtěl jsem… ti koupit něco čerstvého a měl jsem taky na něco chuť. A… taky jsem ti koupil latté,“ polknu a stále ho pozoruji. „Co se stalo?“
Najednou se na jeho tváři rozjasnil lehký úsměv. „Jsi moc hodný, děkuju ti,“ zašeptá a dojde ke mně. „Já se jen bál, kde jsi, víš. Měl jsem strach, jestli se ti něco nestalo,“ přizná. Ach, bál se o mě… To se stalo.
Provinile skloním pohled. „Promiň, já… myslel jsem, že ještě budeš spát a překvapím tě.“
„Ne, neomlouvej se, to já se omlouvám. Jen jsem se polekal,“ pohladí mě zlehka po tváři.
„Ahm a… promiň, vzal jsem si od tebe peníze,“ kousnu se do rtu. Podzvedne mi trošku hlavu.
„A to je špatně? Ne, za to se neomlouvej, to je správné,“ usměje se.
„Já jen… Nevím, jak to mezi námi dřív tady chodilo, tak nechci, aby ses zlobil, víš. Ten zbytek ti dám hned, jak budu mít volný ruce. Nasnídáš se teda se mnou?“ podívám se mu s úsměvem do očí. Už se těším na ty barevné koblížky.
„Nic mi nedáš,“ zaculí se. „A ano, nasnídám. To latté hrozně pěkně voní,“ zalibuje si.
„Jo? Ta paní mi říkala, že sis ho dřív kupoval, když jsi jezdil brzy do práce. Tak jsem ti ho vzal,“ přiznám. Pověsím klíče na věšák a odejdu do kuchyně.
„To ti říkala naprostou pravdu,“ přijde za mnou do kuchyně. „A co sis koupil pro sebe, hm?“
„To hned uvidíš,“ zasměji se. „Koupil jsem toho hodně, takže doufám, že po ránu máš takový hlad jako já.“
„Já to zjistím,“ poplácá se po břiše s úsměvem. „Ale moc toho asi nesním. Nejsem zvyklý po ránu hned hodně jíst,“ přizná se.
„Tak já tě to naučím. Potřebuješ trošku vykrmit. Máš nohy hubený jako pavouk,“ šťouchnu do něj pobaveně bokem. Položím mu latté na stůl a poté rozbalím sáčky.
„Mohl bys mi vyndat talíř?“
„Samozřejmě, hned,“ dojde hned pro dva talířky a donese mi je. „A ne, nemám nohy jako pavouk,“ zasměje se.
„Ale máš. Podívej se, jak je máš hubený,“ plácnu ho se smíchem po stehně.
„Ale jdi ty,“ usměje se sladce. Vezme si latté a přivoní si k němu.
„Trošku ti stehýnka vykrmíme. A zadek taky,“ zasměji se. „Pozor,“ přichytím ho za boky, aby se mi nepletl v cestě, a poté nandám pečivo na talířky. Je tak vysoký a hubený, že mám skoro strach, aby se mi nezlomil, jak ho chytím.
„Já se tu nechci motat,“ zvedne ruce na znamení, že je nevinen. „Žádný vykrmování nebude. Jak to je, tak to je,“ zasměje se. Pche, to se uvidí.
„Ale kuš. Seš můj, tak si tě vykrmím podle svého,“ ušklíbnu se. Vezmu hned koblihu s modrou polevou a přistrčím mu ji k puse. „Hami…“ Ještě ho nakonec budu učit jíst. Zůstane se na mě dívat. Jeho pohled je zvláštní, pronikavý, a zároveň děkovný. Po chvilce se ale zaculí a pootevře trošku pusu. „Snad nechceš, abych tě krmil jako mimino,“ brouknu s úsměvem, přičemž ho pozoruji, jak ukusuje první kousek.
„Mm, můžeš,“ zaculí se a ukousne si. „Je moc dobrá,“ pochválí a otře si koutky.
Teď bych mu dal pusu… Chmpf…
Usměji se, také si kousnu a pokývám hlavou na souhlas. „Jakou zkusíme teď? Žlutou?“
„Jo, žlutou,“ broukne a už otevírá pusu. Vezmu do druhé ruky žlutou, přistoupím až k němu a dám mu ji ochutnat. S pootevřenou pusou ho sleduji. Takový zvláštní silný cit… Ochutnat jeho rty… Políbit ho… Pohladit ho… Cítit jeho vůni a obejmout ho… Kousíček si ukousne, hned sousto sní a olízne si následovně rty. Vezme mi koblihu z ruky a sám mi ji dá k puse. S úsměvem si ukousnu a zavřu oči, abych si plně mohl vychutnat chuť.
„Mmhh, tahle je lepší než ta modrá,“ zkonstatuji s plnou pusou a už beru do ruky růžovou koblihu, kterou mu vzápětí strčím pobaveně k puse.
„Už mám dost,“ vydechne se smíchem.
„Ne, ne, ne, žádný takový. Podívej se, kolik jsem toho koupil. Všechno spolu ochutnáme, šup,“ zasměji se. Ochutnám také koblihu s růžovou polevou a odložím ji. Bill sice stále něco kňoural, že už nemůže, ale nakonec se mi do něj povedlo nacpat od všeho trochu. Já jsem si na tom mimochodem moc pochutnal.
Když už se odebral ke svému latté, usadil jsem se na linku a vychutnával jsem si čokoládovou rolku. Bylo mi jedno, že mám od čokolády i prsty. Bylo to výtečný. Přistihl jsem ho, jak mě sleduje a tiše se směje. Napil se trošku latté, viditelně rychle polknul a zase se zasmál.
„Nesměj se mi. Bůhví, jak dlouho jsem neměl něco tak výtečného,“ otřu si se smíchem pusu od čokolády a zavrtím se.
„Když ty jsi tak rozkošný,“ zaculí se. „Jen papej, papej,“ zvedne se a dojde ke mně. Usměji se a dál spokojeně jím. Jen po očku ho sleduji. To by mě zajímalo, co chce udělat. Obejmout mě? Dát mi pusu?
„Věříš tomu, že máš tu čokoládu i na tváři?“ zasměje se a setře mi ji jemně prstem.
„A víš, že věřím?“ zamumlám se smíchem a dojím poslední sousto.
„To jsem rád,“ usměje se. „Prosím tě, dovol mi ti to utřít,“ směje se.
„Však se neptej a klidně mi to setři. Bůhví, co jsme spolu všechno dřív dělali,“ nastavím mu tvář a čekám. Trošku se zaseknul, ale nakonec se nevinně usmál. Hned mi to začal jemně otírat. Měl u toho pootevřené rty, jak se soustředil. Tiše jsem ho při tom pozoroval.
Znám ho už jakou dobu, i když si to nepamatuju. Ale od té chvíle, co za mnou přišel do léčebny, vím, že je mezi námi silný cit. Vím, že je někde hluboko uvnitř mě zakopaný, a také vím, že jednoho dne ho opět oživím, protože už teď cítím, jak zase sílí. I kdybych si nevzpomněl, chci být právě s ním. Chtěl bych s ním začít znovu. Nebyli jsme spolu tak šťastní přece jenom tak. Museli jsme si být souzeni. Stále si musíme být souzeni… Kdyby se to všechno nestalo, bůhví, kde bychom teď byli a co bychom spolu dělali…
Po chvilce se usmál se slovem: „Hotovo.“
„Děkuju,“ šeptnu s pohledem upnutým k jeho mandlovým očím.
„Za nic, Tomi,“ zářivě se usmál a olíznul si rty. Stáhnu rty k sobě a dál si ho mlčky prohlížím. Vsadím se, že dřív tyhle tiché chvilky nenastaly, a pokud ano, jsem si jistý, že jsme věděli, čím je zaplnit.
„Máš ještě hlad?“ ujišťuje se.
„Mm-mm,“ zavrtím nepatrně hlavou.
„Dobře, a kakao, dáš si?“ usměje se sladce. Ten jeho úsměv…
„Ne, ne, díky.“
„Tak dobře,“ pokývá hlavou a poklidí nějaké drobnosti na lince. Všechno nasvědčuje tomu, že bych si mohl vzpomenout, tak proč se pořád nic neděje? Já si potřebuju vzpomenout. Kvůli němu… Prosím… Nejprve jsem ho sledoval, ale poté jsem začal lézt dolů, abych mu nepřekážel.
„Ne, ne, jen seď,“ usměje se a přiloží mi dlaň na stehno na znamení, abych zůstal. Při každém jeho doteku mnou projede vlna horka a podivně mě zašimrá v podbřišku. Něžně ho za tu ruku chytím a sevřu ji ve svých teplých dlaních.
Chci si jen vzpomenout a zase žít svůj život. Copak chci tak moc? Otočí se ke mně úplně a vděčně se usměje. Jen lehce mě prsty pohladí.
„Chci si konečně vzpomenout,“ vydechnu se skloněnou hlavou.
„Já ti to věřím. Vzpomeneš si, jen… tomu dej čas,“ šeptne mi a dojde blíž ke mně.
„Nechci pořád jenom čekat. Chci zpátky svůj život,“ sleduji jeho triko.
„Ani nevíš, jak rád bych ti ho vrátil,“ sklopí pohled také, ale ruku mi stiskne.
„Dělal bych věci, které teď dělat nemůžu…“ zašeptám spíš pro sebe.
„…a to jaké?“ pošeptá mi. Vzhlédnu k jeho očím.
„Plno věcí…“ pokrčím neurčitě rameny a pousměji se. Pohled mi sklouzne k jeho rtům. Má je pootevřené. Jsou tak plné, sametové… Vzpomínám si na jejich měkkost, když mě líbnul na tvář. Chtěl bych… je ochutnat.
„Aha,“ pípne potichu. Nejspíš bych na něj neměl tak připitoměle zírat. Musím vypadat děsně a určitě je to nápadný. Odtrhnu zrak od jeho rtů, nevinně vzhlédnu k jeho očím a nervózně se ošiju.
„Ptej se, na co chceš, dělej, co chceš… Naprosto,“ zadívá se mi do očí. Je tak hodný. Jen se pousměji, skloním pohled kamsi a kousnu se do rtu. Nehodí se to, neměl bych.
„Ty můžeš,“ naznačí mi a pohladí mě po paži.
„Co můžu?“ nechápavě k němu vzhlédnu. Nejsem si zcela jistý, o čem to mluví.
„Dá se říct, že všechno,“ zůstane se na mě dívat. Všechno… Hm…
„Aha…“
Pohladí mě zlehka po tváři a olízne si nedbale rty. Polknu, trochu se narovnám a zhluboka oddechnu. Pořád se na mě dívá. Tak tiše oddechuje, jako by nechtěl tenhle okamžik narušit. Mám pocit, že mi srdce buší až v krku. Nepřekvapilo by mě, kdyby ho slyšel. Nevím, co říkat, ani co dělat. Ale on to přeruší. Nahne se ke mně a líbne mě na tvář, blíž ke rtům. Jen políbit mě si nedovolí. Přivřu oči a vydechnu. Opravdu to chce udělat… Cítím to.
„Pokud… ti to vadí, tak mi to pověz, ano?“ zašeptal a dal mi další pusinku.
Nedokážu jen tak nehybně sedět. Vždyť přesně tohle jsem chtěl. Vztáhnu k němu ruku a dlaň mu jemně přiložím na krk do míst, kde má tepnu. Hned jsem pocítil, jak má rychlý tep. Dal mi ještě další pusinku a otřel se mi o tvář svojí. Natočil jsem hlavu a něžně přejel nosem po jeho tváři téměř k jeho rtům. Se zavřenýma očima jsem si snažil při jeho sladké kořeněné vůni něco vybavit. I tu největší drobnost.
Přivřel nepatrně oči a oddechnul nosem. Rty trošku pootevřel. Krátce jsem se mu podíval do očí a vzal jeho tvář do dlaní. Opět oči zavřu a začnu ho něžně hladit prsty po lícních kostech, odkud jedu na čelist. No tak… Vzpomeň si… Ty rysy jsou ti tak známé. Jeho vůně, teplo jeho těla… Tak už si vzpomeň, sakra. Držel. Naprosto se mi oddával. Jen oddechoval a plně vnímal mé dotyky. Sice se lehce chvěl, ale bylo vidět, že se mu to líbí. Něžně jsem se otřel nosem o jeho a pohladil ho po tváři. Oči zavřel úplně a opravdu něžně šťouchnul nosem do toho mého. Musel jsem se nad tím usmát. Trošku jsem naklonil hlavu ke straně a pootevřel rty. Celý se třásl, ale vyšel mi vstříc. Hlavu také trošku naklonil a oddechnul mi na rty. Vybavila se mi vůně dřeva, papírů, nových plastů a Billova vůně smíchána s jeho teplem. Nějaká kancelář… Puls mi začal zrychlovat. Něco mě nutilo vpít se do jeho rtů, obejmout ho a líbat ho.
Vydechnu a lehce se mu o rty otřu vlastními. Trhaně oddechne. Nasucho polkne, a poté mi to oplatí. Jen něžně se otře. Za týl si ho přivinu k sobě a něžně se přitisknu k jeho rtům pro polibek. Ramena mu poklesla, naprosto se uvolnil a oplatil mi to. Políbil mě opravdu něžně a láskyplně. Byl plně soustředěný. Oddechnu mu do rtů a vyžádám si další polibek. Začnu se chvět a nepravidelně dýchat. Cítím, jak mi srdce začíná tlouct mnohem rychleji. Opře se mi opatrně oběma rukama o stehna, ale nijak po nich nevyjíždí. Hned mi vlípne další polibek. Semkne rty k sobě a nasaje mi opatrně spodní ret. Já už se však přestanu bránit všem citům a spustím zábrany. Přijmu ho k sobě mezi stehna, vjedu mu rukou do vlasů a začnu ho líbat.
„Mm,“ zavrní potichu. Pohladí mě po jednom ze stehen, ale sjede jen na koleno. Spokojeně se ke mně přivine a každičký polibek mi oplatí. Líbá mě tak vroucně. Je cítit, že do toho dává naprosto všechno. Pohladím ho po šíji, rozechvěle vydechnu a přitisknu se k jeho horkému tělu. S nádechem se mi do plic dostane omamná vůně jeho těla.
* Něžně nasaji jeho ret, až to tiše mlaskne. Opře se mi o nohy a tenhle lechtivý polibek mi oplatí. Zamotá se mi hlava z nedostatku kyslíku. Úplně jsem zapomněl dýchat. V tu chvíli mě přestanou poslouchat ruce a podlomí se mi. Jako by to Bill vycítil, chytne mě opatrně v místě žeber a přidrží si mě. *
Zadrhnu se v dechu i líbání. Otevřu oči. Po chviličce se jen na pár milimetrů odtáhne, aby zjistil, co se děje. Je tiše, jen se na mě podívá.
* Srdce se mi jako na povel rozbuší ještě jednou tak rychle, až se trochu zamračím. Polknu, abych neměl sucho v krku, a trhaně se nadechnu, aby se mi tak nemotala hlava. Sklopí trošku hlavu a sjede mi tak rty po bradě. Vydechne mi rozněžněle na krk a přivine si mě k sobě o trošku víc. Dám mu drobný polibek nad rty, přímo pod nos.
„Mmhmmh,“ skoro až zavzlyká a zvedne hlavu. Neváhá ani okamžik, a hned mě políbí. Tenhle polibek byl tak vyzývavý a dráždivý, skoro až toužebný. Otře se mi o nos tím svým a sjede mi rukama na bedra. *
Zůstal jsem zírat do prázdna.
* Konejšivě mě pohladí po zádech a nadechne se. Skloní ke mně hlavu a vyzve mě k dalšímu polibku.
„Pokud se ti to alespoň maličko líbilo… opětuj mi to, prosím,“ vyřkne svou prosbu.
„Zahráváš si s mým zdravím, Bille,“ šeptnu. I přesto se mu zadívám na rty, a poté mezi ně odvážně vtěsnám své. Přidrží si mě pouze pravou rukou a levou mi sjede od klíční kosti až po bříško. Začne pohybovat rty proti mým a jazykem mě vyzývá k tomu, abych mu to oplatil. *
„Tomi,“ zašeptá Bill tiše a pohladí mě po paži. Upnu k němu nevědoucí pohled.
* „Ne,“ udělá ještě krok ke mně, „já bych na tom zapracoval rád,“ zapře se rukou o hranu stolu vedle mé. Jakmile se kolem mne ovine jeho osobitá vůně, projede mi celým tělem jemný záchvěv. Trhaně vydechnu. Sjedu mu pohledem na rty a trochu se instinktivně zakloním.
„Tak-tak… zapracuj,“ hlesnu sotva slyšitelně a polknu.
„Dobře,“ řekne skoro neslyšně. Přiblíží se ke mně ještě o trošku víc a vezme si mou tvář do dlaně. Jemně mi sjede po lícní kosti palcem. Pořád se mi věrně a oddaně dívá do očí. *
Pohladí mě konejšivě po zádech.
„Bille,“ hlesnu rozněžněle. To byl ten stůl… To byl náš první polibek…
„Ano?“ vyhledá si můj pohled.
„Já…“
Mám mu to říct nebo nemám? Možná teď není nejlepší vytahovat naši historii. Měl bych o tom nejdřív popřemýšlet… Pootevře rty a se zájmem mi naslouchá. „…měli bychom už jet,“ vydechnu tiše a sklopím pohled. Pomalu se mu vymaním a slezu z linky.
Opravdu jsem si vzpomněl, nebo je to jen moje bujná představivost? Doktor řekl, že je jen 5% šance, že by se mi paměť mohla vrátit. Možná jsem si tohle jen vysnil, a když to teď někomu povím, budou si myslet, že blázním…
Zaslechl jsem jeho povzdech, i přesto, že byl tichý.
„…dobře,“ vydechnul. Přikryji si na okamžik obličej rukou, a co nejrychleji se odeberu do ložnice pro své věci.
Možná už mi vážně hrabe, možná by mě měli zase zavřít. Musím se vrátit a vzít si ty prášky, co mi dávají. Co když vážně blázním, co když tohle celé je jen moje představivost a já žiji v naprosto odlišném světě. Jak můžu vědět, že tohle celé je pravda, že tohle je skutečnost? Musím… zpátky. Až po chvilce, co zavolal taxi, za mnou došel. Ze skříně si vzal nějaké oblečení.
„Promiň mi to…“ zašeptal tiše najednou.
„Můžeme… už jet?“ vydechnu rozrušeně. Dojdu ke dveřím a vynervovaně začnu prsty klepat do futer, přičemž ho sleduji. Možná si děláme jen zbytečné naděje, tohle celé může být jen nějaký podfuk, moje fantazie, moje noční můra. Co když jsem ve skutečnosti zavřený stále v té ohavné bílé místnosti? Teď tam ležím na zemi, brečím nad svou hlavou a přemýšlím, jak se sprovodit z tohoto světa. Jak si můžu být, sakra, jistý, že tohle je realita?!
„Jen se obléknu,“ pokývá hlavou a začne se soukat do džínů. Cítím, jak se chvěju. Rozechvěle přestanu klepat do futer a začnu si kousat nehet. Byl oblečený během pár minut.
„Můžeme jít?“ zeptá se a vezme si bundu. Beze slov odejdu do chodby, obuji se a otevřu dveře.
Chci už odtud pryč. Musím na vzduch, do volného prostranství.
Dojde hned za mnou. Společně poté vyjdeme ven. Když zamknul, došli jsme k výtahu, do kterého jsme následně nastoupili. Rozhlédl jsem se kolem, objal si rukama hrudník a zadíval se na podlahu.
„Zlobíš se na mě?“ zeptal se náhle tiše. Co mu na to mám říct? Že nevím, co se děje, jestli je tohle realita? Že mám nějaký… záchvat?
„Nemůžeme prostě už jít? Chci pryč…“ řeknu rozrušeně a snažím se vystoupit, jenže mi stojí v cestě. Sklopí pohled a pokývá hlavou. Ustoupí mi, a poté vyjde z výtahu za mnou. Chvilku jsme čekali před barákem na taxi, které nás následně odvezlo do léčebny. V autě nepadlo jediné slovo. Seděl jsem až na druhé straně zadního sedadla. Byl jsem paranoidní, ztrácel jsem se mezi dvěma světy. Nakonec nebyl nejspíš až tak dobrý nápad mě někam pouštět. Jakmile jsme dojeli k léčebně, převzal si mě můj doktor. Bill se mě snažil zastavit, omlouval se mi, chtěl vědět, co se stalo, ale když doktor viděl můj stav, poslal ho pryč. A já nic neřekl.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 0
Tomane, ja te snad zastrelim!! Co tedkom delas tomu Billovi?! Doufam, ez se vzpamatujes a omluvis se mu ty 😀 boze to mam zase tak dlouho cekat na dalsi dil?! 😀
Páni.. ten konec mě překvapil.. chudák Tomi.. snad se to brzo zlepší.. <3
Tak slibně to začalo a Tom je z to uplně vedle.Bill nešťastnej.
Bože Tome ty jsi vůl! Jak by ho potěšil kdyby mu to řekl, ale on né, jemu musí rupnout v bedně a je po tom :/ jinak krásý díl honem dálší 🙂
To byl tak krásný díl <3 Jejich druhý první polibek :D* Jsem tak ráda, že si Tom uvědomuje, že nějaký silný cit mezi mimi je =) A taky jsem ráda, že šel jen pro rohlíky. To jsem si na začátku vážně oddechla 😀
Je mi líto, že Billovi neřekl, že si vzpomněl. Na jednu stranu ho zase chápu, má v tom chudáček takový zmatek 🙁 No, snad se to brzy vyřeší <3 Jak já tu povídku miluju =)
Oh!!!!! Jemu se zacina vracet pamet, sice jen stripky, ale zacina!!!!:) dokonale!!!!:) moc se tesim na dalsi dilek!!!!!!!:):):):):) uzasne!!!!:)
To snad ne proč mu to neřekl???? proooooč????? Sakra Tome ty pako okamžitě to někomu řekni!!! To sis nevysnil…. tohle opravdu ne…. Chudáček 🙁 ale super že se mu něco vybavilo 🙂
Konečně se mu začíná vracet paměť, ale nedivím se, že je takhle zmatený, i když to je vůči Billovi nefér. Ale oni to zase urovnají a věřím, že to zase bude všechno v pořádku.
Celý ten den byl u Billa pěkný, hlavně to krmení bylo roztomilé, ale na konci se to nějak zamotalo. Snad to brzy dobře dopadne.
Tomino!! =o/ opravdu jsi na zabití jediný co tě omlouvá je ta tvá ztráta paměti!
Oh pááááni!!! 🙂 Já jsem mimo. Konečně POLIBEK!!!! Jupííí!!!! 🙂 A Tome, neboj se, nesníš. To je realita! 🙂 A konečně se mu zracejí vzpomínky. 🙂 Já to věděla!! OMG takový flashback. Hustý!! 😀
Prečo mu to nepovedal??? Veď Bill by mu hneď vysvetlil, že si spomenul a nie že len vymyslel božee 🙁 on je fakt niekedy vážne pako 🙁
Ale aj tak to bolo krásneee ten bozk waaaaww 🙂 krásne 🙂
fakt kretén 😀 já si za něj asi pujdu už někam skočit 😀 tohle neni normální zase všechno posral toman náš 😀
No jo, Tomí je náš malej debílek :DD To by ani nebyl on 😀 Moc se těším na další :))
Oh jo! jo jo jo jo jo! já jsem tak ráda,že si vzpomněl!!! je jasné,že ho to rozrušilo..áh Tomi,…proč jsi se jen Billa na to ohledně tvé vzpomínky přece jen nezeptal…Billy si teď bude myslet,že spěchal,že ho rozrušil…určitě si to bude dávat za vinu,protože neví,v čem je problém..proč ta jejich chvilka takhle skončila. Ale jsem fakt ráda,že si Tom vzpomněl. Že mu je plno věcí povědomích a hlavně…jak krásně přemýšlí o Billym. V minulym díle,když promluvil..to bylo tak krásné.a to jak s Billem usínal..nádherné..♥………Řekla bych,že v Tomovi se ten cit pomalu ale jistě probouzí. A jsem ráda,že ho chtěl líbat…dokonalé♥
Opět jsem si tuhle povídku zamilovala!!…♥!