Zeiten ändern dich 74. (konec)

Tohle je závěrečný díl této povídky, ke kterému přidávám i autentické video z živého koncertu Coldplay 😉 Dodává to tomu lepší atmosféru. Doufám, že vás povídka i přes tu velkou spoustu dílů bavila až do konce a stejně tak doufám, že i závěrečný díl bude skutečným závěrečným dílem, který tuto povídku zakončí jak se patří 🙂 Příjemné počtení 😉

„Rozšláplý rajče?“
„Dneska ses tak tvářil celý den, přísahám,“ přitakám mu se smíchem, „a nezapisuju si všechno, jen to, co považuju za důležitý.“
„Aha, že nutně potřebuješ mít zapsanou historku o tom, jak si fyzikář lepil doma stůl…?“
„Byl to příklad toho, jak ta síla působí.“
„Vidíš? A tu sílu neumíš nazvat, ale hlavně, že mu budeš umět převyprávět to, jak si doma lepil stůl.“
„Ale… taky je důležitý pamatovat si…“
„Blbosti.“
„To nejsou blbosti! Mám tam samý užitečný věci! Lepší by bylo, kdybys vedle mě neseděl, a vůbec, abys seděl v nějaké lavici ke mně zády, abys mě nemohl sledovat.“
„Fajn.“
„Fajn,“ pokrčím rameny, vymáčknu si na hřbet ruky ještě trochu krému, který pak zavřu a uložím zpět do tašky.

Překvapivě se nám bez nehody podaří dostat po nějaké hodině a půl před halu konání. Nadšeně si Toma prohlédnu.
„Chceš v autě strávit celý koncert?“
„Ne, ale mám chuť tě rozmačkat.“
„Je tu málo místa, zlato,“ řekne, jako by snad moje slovo rozmačkat mělo jiný význam. Se smíchem si ho káravě prohlédnu a pak zavrtím hlavou. Zároveň mě ale zahřeje u srdce, že z jeho úst poslední dobou slýchávám častěji slůvka jako zlato a podobné, kterýma mě oslovuje jakoby nic, ale přitom tím způsobuje naprostou bouři v mém těle. Bouři, která kdyby měla tu moc, mě vyhodí miliony kilometrů do vesmíru nadšením.
„Jsem z toho ale i trochu nervózní,“ pípnu, když vystoupíme.
„Nervózní? A smím vědět proč?“
„Nech mi ten pocit, prostě jsem. Těším se, jsem nervózní a zároveň…,“ vydechnu a už se jen usměju.
„Fajn, nechám ti ten pocit,“ zasměje se a pevně chytí mou ruku, abychom se konečně vydali dovnitř.

Rozhlédnu se po hale, kde jsou zatím všude rozsvícená světla, a všude kolem je jen šum a hlasy všech těch čekajících lidí uvnitř. Naštěstí ale je koncert Coldplay vždy přátelský, nikdo se na nikoho netlačí, nikdo se nesnaží dostat násilím k pódiu, a hlavně se vždy dá dýchat. Pamatuji si, že když jsem byl s maminkou na koncertě Coldplay, bylo mi divné, jak to, že jsou všichni ti lidé tak ohleduplní, ale teď už vím, že je to díky té úžasně euforické hudbě, která z člověka dostane veškerou zlost na cokoliv. A alespoň mám jistotu, že se mi Tom neztratí, protože je kolem nás poměrně dost prostoru.
S úsměvem se rozhlédnu po celé té obrovské hale, nadšeně vydechnu a pak stočím pohled k Tomovi.

„Co je?“ usměju se, když si všimnu, že si mne prohlíží. On ale jen pokrčí rameny a vykouzlí na tváři úsměv taky. Jemně mu stisknu ruku a nechám se jím přitáhnout blíže k němu. Je mi tak dobře, že mám vážně nutkání snad vrnět.
Pak ale můj pohled padne na holku, která jen řadu před námi na nás bezostyšně upírá pohled a nehodlá asi přestat. Mírně se zamračím a trošku se od Toma odtáhnu.
„Hm?“ nechápavě se po mně podívá. Jen vydechnu s pohledem stále upřeným na tu holku, a pak sklopím pohled k zemi. „Co?“ pozvedne mi Tom za bradu pohled na něj a mně teprve teď dojde, že Tom dneska téměř nemluví a omezuje se na slova jako hm, co a jo. Zvláštní.
I přes Tomovu snahu ale stejně pohledem trochu uhnu.

„A dost! V týhle hale je dalších dvacet pět tisíc lidí, myslíš, že někoho zajímá někdo jako my dva? Krom toho, až se v týhle hale zhasne, ztratí se všechno ve tmě a budeme všem bez urážky fakt ukradení.“ Když ale i přes jeho proslov zůstanu mlčet a jen jemně hladit jeho ruku, mírně se usměje. „A pak, ve škole je ti úplně jedno, co si ostatní myslí.“
„To není pravda.“
„Ok, kdo mě nabádal k sexu na záchodcích?“
Musím se při té myšlence rozesmát a mírně přivřít oči. „To protože jsem o matice neměl co dělat,“ obhájím sebe stále se smíchem.
„Jasně,“ přikývne mi se smíchem Tom a políbí mne na čelo. „Představ si, že jsme tady jenom my dva,“ špitne u mého ucha, a pak si ukradne mé rty, během čehož upadne celá hala do tmy.
Zasněně se k Tomovi pevně přitulím a zaměřím svůj pohled na jemně problikávající světýlka na pódiu. „A celý koncert je jen náš,“ vyřknu, ačkoliv přes křik lidí v hale jsem musel být jediný, který to zaznamenal.

Nadšeně se na Toma usměju, když spustí počáteční tóny mé nejoblíbenější písničky z alba Mylo Xyloto. Tváří se naprosto k pomilování, až mě to donutí si od něho ukrást krátký polibek, a hned na to si musím začít prozpěvovat tak známý a úžasný song.

„When she was just a girl, she expected the world, but I flew away from her reach so, she ran away in her sleep, and dreamed of para-para-paradise,…“

Tom se od našeho polibku nepřestal usmívat, což mě donutí svůj dosud usazený úsměv na tváři ještě rozšířit a pevněji se k němu přitulit. Ten mi prsty jemně zajede do vlasů a já přivřu slabě oči se stále upřeným pohledem na pódiu, a stále s celou halou prozpěvujíc o ráji, který osobně prožívám.

„Life goes on, it gets so heavy, the wheel breaks the butterfly, every tear, a waterfall, in the night, the stormy night, she close her eyes…“

Podívám se v mezeře mezi refrénem na Toma, protože cítím, že ten jeho pohled je pevně upřený na mě. Usměju se, když se mi potvrdí mé tušení, a lípnu mu malou pusinku na tvář.
„Copak?“ špitnu mu dostatečně hlasitě do ucha, kde vzápětí na to zanechám taky malý polibek.
„Miluju tě.“

Moje srdce přestane bít a všechno kolem, jako by najednou nebylo a my v aréně byli skutečně jen sami s tou slastnou hudbou a vším tím světlem. Užasle si usmívajícího Toma prohlédnu a na pár vteřin zavřu oči, abych si tento moment zaryl do paměti, a hlavně abych zjistil, že když oči otevřu, že se neproberu z nějakého snu.

„And dream of para-para-paradise, para-para-paradise, para-para-paradise…“

Nadechnu se, potlačím dojetí a Toma s pevným objetím políbím. Je moc dobře, že se Tomův slovník dnes omezoval jen na stručná hesla, protože by se jinak tato dvě slůvka mohla ztratit v záplavě dalších a zbytečných slov. Tohle je od něj ten nejkrásnější dárek, který jsem k narozeninám mohl dostat.
„Taky tě miluju,“ špitnu proti jeho rtům a nechám po své tváři stéct malou slzu. Slzu štěstí.

„And so lying underneath those stormy skies, she said oh-oh-oh, i know the sun´s set to rise…This could be para-para-paradise, para-para-paradise…“

KONEC

autor: Mintam