Zeiten ändern dich 73.

„Slyšel jsi mě, když jsem říkal, že mi budeš muset věřit?“ zeptá se Tom, když si ho vyděšeně prohlédnu. Vzal mne ke stájím a rozhodl se, že mi jednoduše ukáže, že můžu jet na koni. Jsem z toho dost nesvůj, ale zase nemohu říci, že bych Tomovi nevěřil.
„Jasně, ale…“
„Tak mi věř.“
„Jsi si jistý, že to chceš zkusit?“ prohlédnu si z bezpečné vzdálenosti černého hřebce jménem Thady.
„Když bych si nebyl jistý, tak bych tě sem nepřivedl. Krom toho, poslouchal ses někdy, když mluvíš o koních? Vždyť to je úplně láskyplný proslov. Neříkej mi, že kvůli jediný špatný zkušenosti na toho tvora zanevřeš.“
„Tome, já nevím, nejsem si jistý, většinou nedělám věci, kterými…“ nedokončím to a jen vydechnu.
„Zlato,“ usměje se, „budu na tom koni s tebou. A kdybych věděl, že nedokážeš překonat mnohé, tak bych tě sem vážně vůbec nevedl.“
„Věřím ti.“
„Tak?“
„No a slíbíš mi, že když mi pomůžeš nahoru, že se ten kůň nerozeběhne sám, než ty nasedneš taky?“
„Slibuju. Nevytahuju se, když ti říkám, že mám Thadyho pod kontrolou.“

Když překonám počáteční strach, a nechám se tedy za podpory a pomoci Toma vysadit na koně, pocítím přeci jen plnou důvěru v něj, až když za svými zády cítím pevně i Toma.
„Můžeme?“ Jemně přikývnu a teprve pak se uvolním, když mě Tomovy dlaně obejmou, aby uchytly uzdu od koně. „Tak co, bojíš se?“
„Já nevím,“ koktnu, „přeci jen sedím tady první, kdyby se něco…“ Chci pokračovat, ale Tom mne přeruší tím, že koně pobídne do kroku. „Zlato,“ chci začít novou větu, ale v tu chvíli se mi na tváři vytvoří úsměv.
„Co?“
„Asi máš pravdu, pohled z koňskýho hřbetu je skvělý.“
„Tak vidíš.“
„Ale jenom s tebou.“
„Alespoň že tak.“

„Měl jsi pravdu, řekl bych ti ne, kdybych věděl, co jdeme dělat,“ řeknu s úsměvem, když se o hodinu později válíme jen tak, daleko od města, v usínající trávě. Zvednu pohled k nebi a pak ho vrátím na pasoucího se Thadyho. Je nádherný.
„Ani teď bys nezměnil názor?“
„Možná,“ pokrčím rameny, ale pak se se zasmáním přetočím na břicho, abych viděl ležícímu Tomovi do tváře. „Ale já prostě nevím, jak to děláš, že s tebou můžu cokoliv.“
„Já si myslím, že to není mnou, ale tebou.“
Nadechnu se, ale nakonec nic neřeknu a jen si ho s úsměvem zůstanu prohlížet. Vypadá prostě tak úchvatně! Chtěl bych ho okamžitě umačkat láskou.
„Bille?“
„Hm?“
„Jen zkouším, jestli jsi třeba neusnul.“
„A já čekám, kdy se z tohohle probudím.“
„Z tohohle?“
„Prostě nevěřím tomu, že budeš teď každý den se mnou.“
„My jsme byli i doteď každý den spolu,“ podotkne s úsměvem.
„Já vím, ale ty víš, jak to myslím. Nevěřím tomu, že jsi schopný pro mě obětovat tu školu, kde už jsi roky, kde tě všichni znají, kde…,“ udělám si pauzu, abych se před vyslovením toho jména pořádně nadechnul, „máš Andrease.“
„Kde máš Andrease,“ zopakuje po mě tónem, jako by nevěděl, co ta věta znamená.
„Prostě… i přesto všechno je mi jasný, že ho nepřestaneš mít rád, jenom protože ho já mám důvod nesnášet,“ chci pokračovat, ale Tom se mi do toho vloží.
„Nemůžeš ho nesnášet víc než mě.“
„To je přece hloupost.“
„Jak to? Byli jsme naprosto na stejný… nevím jak to říct… úrovni u tebe.“
„Ale…“
„To je pravda, to se nesnaž podepřít žádným ale.“
„Jenže pořád jsi byl víc…“
„Bille, tak se zamysli. Ubližoval sem ti stejně jako on.“

Bodne mne kdesi v těle, když tohle vysloví, a pak jen s výdechem lehce skloním pohled. „Nesnášel jsem tě víc než všechny lidi dohromady na té škole.“
„To jsem chtěl slyšet.“
„Ale Tome,, to už přece dávno není…“
„To je v pohodě, nemusíš to obhajovat. Jen jsem chtěl, aby sis to uvědomil.“
„Proč chceš slyšet něco tak…,“ nedořeknu a s výdechem se stulím do jeho nabízené náruče.
„Nechci. Nechci se vracet k ničemu. Jen jsem si to chtěl ujasnit,“ líbne mne krátce do vlasů. Zajedu dlaněmi pod jeho triko, kde ho zůstanu jemně hladit, a s výdechem zavřu oči.
„Tomi?“
„Hm?“
„Děkuju.“
„Za co?“
„Neptej se tak hloupě. Za všechno.“
„Nevím, co přesně je to všechno, ale ani to všechno neznamená oproti tobě nic.“
„Andreas?“
„Prostě už jen nevyslovuj jeho jméno.“
„Prostě už jen nebudu vyslovovat jeho jméno.“
„Děkuju.“
„Jsem někdy otravnej, co?“
„Hm.“ Zvednu pohled na smějícího se Toma a krátce na něj vypláznu jazyk. „Tak se příště tak neptej,“ pokrčí rameny stále se smíchem, a pak si ukořistí moje rty.

„A Tome?“ začnu po chvilce, ale když si prohlédnu jeho výraz, rozesměju se.
„Co?“
„Co byly zač ty papíry, co ti přinesla ta holka před kino? Ty, které měly být tajemstvím? To přece nemohly být papíry kvůli tomu přechodu.“
„Myslíš Vivi?“

Mám mu chuť říct, že mi je jedno, jak se ta holka jmenovala, ale pak mi to vůči němu přijde hnusné, a proto to jen polknu a přikývnu. „To nebyly papíry kvůli přechodu,“ přehodí mi prstem pramínek vlasů a po chvilce odmlky pokračuje, „to byl rozvrh. Byl jsem jen moc zvědavý.“
„Když ty se máš, ty znáš hned všechny všude, kamkoliv jdeš,“ kníknu nespokojeně.
„To není pravda.“
„Jak to, že ne? Je to pravda.“
„Dobře, tak i kdyby to byla pravda, tak?“
„Se máš,“ pokrčím rameny a pak se rozesměju. „Já vím, já vím, přestanu se chovat tak dětinsky.“
„Nemusíš,“ se smíchem si přitáhne mé rty k těm svým, „jen se to snaž někdy potlačit.“

autor: Mintam