The Last Dance Step For Your Heart 2.

„Nechci! Něco je jinak, běžte pryč,“ obrátí se k nám zády, sedne si do tureckého sedu na zem a z kapsy vytáhne modrou MP3ku. Jak říkala paní. Přesně tak to je.

„Tome, jsme tu přesně, jak jsem ti řekla. Nic není jinak,“ přidřepne si k němu a snaží se jej pohladit po rameni. Tom ucukne.

„Něco je jinak, něco je jinak,“ zopakuje. Ač mu nevidím do obličeje, myslím, že se mračí.

Simone se na mě omluvně podívá. Ujistím ji úsměvem, že se nic neděje a abychom šli třeba za dveře, než přijde ten pravý čas, ukážu rukou.

„Oh, zapomněla jsem vám ještě říct. Pokud byste přijal tuhle práci, je tu jeden volný pokoj, mohl byste tam přes týden bydlet. Víkendy máte volné, co říkáte?“

„Oh, to bych moc rád. Víte, mám to domů docela daleko, a pokud bych měl být s Tomem už od rána, kdy jde do školy, bylo by to pro mě hodně náročné,“ vysvětlím. Simone mě proto vezme za ruku a vejde do dveří hned vedle Tomových. Je to rozhodně menší pokoj, než má Tom, ale skříň, postel, stůl a rádio tam je, to je hlavní.

„Tenhle by byl váš.“

„Krásný,“ světlý jako ostatní. Nádhera. Je méně prostorný, jak jsem řekl, ale rozhodně na mě působí stejně příjemně, jako celý dům. Sálá z něj pozitivita a svoboda. Necítím se tu uzavřeně. Navíc mám výhled do zahrady.

„Tom má rád světlo…“

Otočím se k ní, držíc se okna.

„Váš syn je vám podobný, jak jsem si již stačil všimnout,“ zabrouzdám zase jinam. Odvádím neustále tíhu do neznáma. „Máte stejné oči a nos.“

Simone zrůžoví tváře.

„Ano, je velmi pěkný. Děvčata se o něj zajímají, ale pouze do doby, kdy zjistí, jaký opravdu je. A Tom nemá absolutní zájem o nikoho.“

Jen přikývnu. Nějak… je mi blbé mluvit o děvčatech s takto dospělými lidmi.

„Možná už můžeme… zpátky, ehm, za ním. Nemyslíte?“ pozvednu obočí a zadkem se odlepím od okna. Otřu si zpocené dlaně do kalhot. Zvláštní, že ač mám ruce ledové, vždy jsou navlhlé. Je to nepříjemné. Nemám to rád.

Je to nervozitou. Jo, určitě. Jsem zvědavý sám, jak před nimi, a hlavně Tomem obstojím.

Následuji zase Simone k Tomovým dveřím. Tentokrát Tom otevře sám. Ale uteče na druhou stranu pokoje. Vstoupím za Simone.

„Ahoj, Tome,“ ozvu se sám.

Na malou mikrosekundu jsem se trefil přesně do jeho pohledu. Připadám si jako ve zpomaleném filmu a lehce zalapám po dechu, načež ohromeně vydechnu. Tak hluboké oči. S tolika nevyřčenými pocity. Bože, ne, neblázním a nepřeháním. Jeho oči skrývají mnoho tajemství. Mám na takové věci čuch.

„Ahoj,“ odpoví stroze. Sedne si na postel a začne ukazováčky točit kolem sebe. Dívá se do stropu. Hledám nějaký Simonin pokyn nebo něco, abych se odvážil něco říct.

„Tome, těšil ses na Billa…“

„To neznamená, že ho potřebuju vidět. Nechci se s ním bavit a nechci, aby byl v mém pokoji. Je to můj pokoj,“ zavrčí a skrčí nohy k hrudi.

„Přišel jsem se s tebou seznámit. Prý tancuješ, ukážeš mi to někdy?“

„Ne,“ zní jednoduchá odpověď. Aha, takže přes tancování se k němu nedostanu. Rozhlédnu se okolo. Hele, Snoop Dog.

„Máš rád Snoopa?“

„Jo.“

„Mám kamarádku a ta má zase kamaráda a ten se s ním zná. Chtěl bys jeho podpis?“ Tom otočí hlavu ke mně, ale nekouká se na mě.

„To bys dokázal?“

„To si piš, že jo. Jinak bych ti to neříkal.“

„Nechci, seženu si ho sám.“

Vydechnu. Pomalu k němu dojdu. Pak kývnu na Simone a prosebným pohledem ji žádám, aby mě tu s ním nechala samotného. Ta kývne a odchází z pokoje.

„Chtěl bych se s tebou kamarádit. Maminka mě poprosila, abych ti pomáhal se školou a vozil tě na tancování,“ sednu si pomalu vedle něj.

„Nepotřebuju, aby se o mě někdo staral.“

„To určitě jo, jsi velkej kluk. Ale kamarád se přeci hodí každému, ne?“

„Nechci kamarády. Všichni jsou divný. Ke mně se chovají divně a ty taky.“

Aha… První pocity. Jsme na dobré cestě.

„Dobře, já teď půjdu dolů, popovídat si ještě s mamkou, a ty si rozmysli, jestli chceš, abych se o tebe mohl starat, a pak nám přijdeš říct. Bereš?“

„Jo.“

„Fajn…“ kývnu, začnu se zvedat.

„Počkej!“

„Copak?“

„Ty máš tetování?“

„Jo, mám jich několik,“ ani jsem si nevšiml, že mě pozoroval.

„Mám rád tetování. Máš černý vlasy jako Snoop.“

Kývnu.

„Příště si můžu udělat stejný copánky, jako má Snoop Dog. Co ty na to?“

„Jo, tak jo.“

Že by aspoň trochu byly ledy prolomeny? Nevím. Nehodlám dělat nějaké závěry. První rozhovor jsem zvládl obstojně, nerozčílil jsem jej, na rozdíl od jeho matky. Musím se jí zeptat, jak ho přiměla k tomu souhlasit s tím, že se mu do jeho útočiště nastěhuje vetřelec v mé podobě. Narušit mu režim. Pokud tuším správně, muselo to pro něj být těžké a nebyla to procházkou růžovým sadem.

Tom podupává nohou. Nerytmicky. Kroutí kotníkem. Něco vyžaduje, ale jelikož ho neznám, nedokážu poznat, co potřebuje. Všimnul jsem si, že nosí cool Reeboky. Bílé.

„Půjdeš se mnou dolů?“ optám se jemně. Jeho matka mu vyhoví. Možná… možná, že má žízeň.

„Jo, půjdeš se mnou dolů,“ zopakuje větu, kterou jsem řekl. Další typický znak pro jeho postižení. Zní to, jako by mi rozkazoval. Určoval, že on tu velí. Ale to on nedělá. Nesnáším lidi, kteří si myslí, že takovíto lidé jsou namyšlení a panovační.

„Dobře, jdeme dolů,“ usměju se. Tom se dívá na plakát Snoopa a sahá si do hlavy.

Podám mu ruku. Nic. Vezmu jej teda za ni a pomůžu mu vstát.

„Půjdeme dolů,“ zopakuju a vedu jej ke dveřím. Sejdeme schody a připojíme se k Jörgovi a Simone.

„Víte, potřeboval bych vysvětlit určitá gesta, abych věděl, co mu chybí. Každý má jiná gesta. Musím to vědět, aby se se mnou měl dobře.“

„Takže tu práci berete?“

„No, pokud Tomovi nevadím?“

Zapátrám u jmenovaného. Ten mě ovšem ignoruje a po špičkách dojde ke dveřím, které vedou na zahradu. Prstem klepe do skla a obočí má svraštěné.

„Jistě, dobře…“ Simone si promne ruce a zadívá se na svého syna.

Tom zírá na psa běhajícího po pečlivě upraveném trávníku a špulí rty. Stále zvláštně kroutí nohou.

***

Dozvěděl jsem se o Tomovi několik zásadních informací. Dostal jsem od paní Kaulitzové jakási lejstra s pokyny, která budu muset přes noc nastudovat a promyslet si můj přístup k němu. Jak jsem tak listoval v papírech, mám tu vypsané jeho pohyby. Bude to náročné, ale já to zvládnu. Ať už kvůli sobě nebo kvůli němu. Tato rodina potřebuje mou pomoc.

„Pane Trümpere?“ ozve se mi u ucha ševelení. Zvednu oči. Simone. „Nechci být nezdvořilá, ale asi byste už měl jít. Tom je nervózní,“ poukáže na něj.

Klepe pravidelně do skla a hučí.

„Dobře. Pojedu domů a zítra v půl sedmé mě tu budete mít jak na koni,“ povstanu od stolu. Neustále pozoruju dredatého mladíka. Mimochodem, ony pohyby nohy znamenají, že by si dal něco dobrého. Jörg mu přichystal svačinu v podobě lupínků a ovoce.

„Omlouvám se.“

„Paní Simone, co jsem vám říkal…“ klesnu hlasem. Káravě, leč uctivě.

Vezmu si kabelku ze židle vedle mě.

„Tome?“ zkusím k němu opatrně dojít. Naprostý nezájem z jeho strany. „Půjdu domů. Zítra ráno mě tu můžeš čekat v půl sedmé, ano?“

Čekám na odpověď nebo na nějaké znamení. Na cokoliv, co bych si mohl vyložit jako odsouhlasení nebo rozloučení. Tom si ale vyndá MP3 přehrávač z kapes a sluchátka, načež si ihned zacpe uši a odťapká po špičkách za stůl.

„Paní Kaulitzová, mám na vás ještě prosbu.“

„Jakou?“ zeptá se hned.

„Nemohli bychom si všichni tři i s panem Jörgem tykat? Mohlo by to mít lepší… Mohlo by to být lepší pro Toma. Nepřipadal by si, jakože je v domě někdo cizí.“

„Oh, no jasně, tedy… Simone, ahoj,“ usměje se. Úsměv jí oplatím. Jörg na mě jen mávne na znamení, že vnímá.

„Fajn, Bill, ahoj. Pokud by vám to nevadilo, zkusil bych tu zítra přespat. Víte, na zkoušku, jak Tom bude reagovat. Když to nepůjde, najdu si nějaký byt poblíž.“

„To není problém, připravím ti pokoj a ukážu, co kde tu najdeš.“

„Jo, budu ještě potřebovat adresy, kam chodí do školy, kam na tancování a tak. Víš, moc to tu neznám, napsal bych si to do navigace.“

„To není žádný problém, zítra to tu máš na stole.“

Kývnu a vstanu. Simone mě doprovodí do předsíně. Obuju se, vezmu si bundu a prohlídnu, jestli mám všechny papíry.

„Je to velmi podrobné, pomáhal ti s tím někdo?“

„Ehm, kamarádka si najímala taky pečovatele ke své dceři. Je mentálně postižená, radila mi, ať něco takového sepíšu i pro tebe. Rozhodla jsem se nenechat nic náhodě.“

„Dobrý přístup, mohlo by to zanechat fatální následky. Tedy, mějte se tu a zítra brzy ráno přijedu. Jo?“

„Ano. Těším se na tebe a Jörg taky,“ potřeseme si rukou a paní Simone mě doprovodí k příjezdové cestě, kde mám auto. Abych řekl pravdu, za navigaci se docela stydím, poněvadž jsem antitalent na pár věcí a orientace je jedna z nich. Řidičák jsem udělal až na podruhé, neuměl jsem jízdy. Testy jsem zvládl levou zadní, ale problém byl v praxi. Ach to řazení a jízda u kraje.

Zamávám Simone z okýnka, okamžitě zapnu Linkiny a razím směr domov, kde si odpočinu a zároveň ne. Mám celkem hlad, táta doufám vařil. A Andreasovi budu muset zavolat, jak jsem uměl nastavit onen zázrační přístroj, jenž mi ukazuje, kudy mám jet.

***

„Ahoj!“ zavolám z předsíně. Doma je ticho, žádná příjemná vůně, která by ohlašovala přítomnost dobrého pozdního oběda. Zuju se. No jo, taťka si chrupe na gauči. Dojdu do kuchyně. Je tam rozmražený nějaký maso… Tak se hned pustím do vaření.

„Prosím tě, najez se v klidu,“ zahuhlá fotřík, když otevře oči. Skláním se nad papírama od Simone.

„Nemůžu, musím se toho hodně naučit. Chci říct. Vzal jsem tu práci, takže přes týden budu tam a na víkendy přijedu.“

„Budeš tam bydlet?“

„Je to daleko. Cesta mi trvala skoro hodinu po dálnici. Navíc Tom potřebuje opravdu individuální péči.“

„Je to s ním zlé?“

„Ne, zas tak ne, čekal jsem horší. Nechodící uslintané dítko, kde ani nevíš, jestli tě vnímá. To je hodně náročné. Ale Tom… No…“ Teď nevím… Jsem vázán lékařským tajemstvím? Nechci narušit soukromí jejich rodiny, i když to tu říkám vlastnímu otci. „Zvládl bych samozřejmě i takové dítě, jako jsem dal za příklad. Takové děti mi přirostou téměř okamžitě k srdci. Ale Tom je sedmnáctiletý mladý muž a… uhm… víš… atypický autismus,“ jestli jsem něco pokonil, půjdu se ožrat. Nesmím být neuctivý.

„Takové lidi neznám…“ natáhne se otec k mým papírům.

„Ne!“ vykřiknu. Vystartuju po něm rukama. „Nesmíš nahlížet do těchto dokumentů!“

Táta protočí oči.

„Chci ti je dát stranou. Najez se v klidu. Deset minut ti neuteče,“ nekompromisní kamenná tvář mě utvrdí v tom jej poslechnout a respektovat pravidla, která nastolil kdysi dávno. Povzdechnu si, vezmu talíř s kuřetem a opřu se do křesla.

„Mám šílenou bolest hlavy, tati,“ zafňukám. Fotřík vytáhne z lednice dva lahváče. Podá mi nealko. Hltavě se napiju.

„Jsi si jistý, že to zvládneš?“ podívá se na mě a naloží si na talíř.

„Jo, zvládnu. Jen je to dospívající, a se mnou sis zkusil, jaký to je, když se hormony bouří v normálním těle. Natož pak v těle člověka, jako je Tom. Je hodně nepřístupný, víš. Musím vymyslet, jak si k němu najdu cestu.“ Táta si sedne ke stolu.

„Já bych to udělal jednoduše. Dal bych mu pivko, pak vodku, a pak je to kámoš na život a na smrt.“

Začnu se smát.

„To bys tomu dal.“

„Kolik ti budou platit?“

„Mh, nabídla mi 500 euro týdně. Jsou pěkně prachatí. Ale strašně milí, vůbec nejsou snobský.“

„Pane jo… To by sis mohl brzo koupit nové auto. Tahle kocábka už jezdí jen na dobré slovo.“

„Mám jí rád. Máňu jednu,“ usměju se.

„Jo, ale rád neznamená, že je vyhovující. Můžeš mít rád kde co, ale když ti nevyhovuje, být s tím nemůžeš,“ řeknu filozoficky táta a vstane. Zamračím se. Nelíbí se mi, když mě poučuje a vychovává. Jsem dost starý na to, abych si všechno zařídil a rozhodl sám.

„Půjdu spát, nechám ti volný kvartýr celou noc, když budeš chtít ponocovat v obýváku.“

Kývnu.

„Díky, využiju toho. Musím se to naučit no. Ehm, tati?“

„No?“

„Jsi tu sám, pořád, kromě mě. Víš, nechci ti nějak radit, jen… Nemyslíš, že by byla máma ráda, kdyby sis někoho našel? Už je to tak dlouho,“ začnu. Táta vydechne.

„Billy, tvé matce jsem slíbil lásku navždy. Nechci to porušit. Pořád jí mám rád a žádná žena nikdy nemůže být jako ona.“

„Samozřejmě, že nemůže být jako ona. Každý člověk je originál a nemůže ti nahradit někoho stejným způsobem, ale tady nejde o to, aby byla jako mamka…“ vstanu z křesla a donutím otce lehkým tlakem na jeho záda, aby se posadil zpátky na gauč. Nemá rád tohle téma, ale já nechci, aby se tu sám utápěl v žalu a strádal beze mě a bez někoho, kdo by jej miloval a on jeho.

„Billy, prosím tě…“ koukne na mě prosebně, chce, abych ho nechal na pokoji.

„Tati, nenutím tě. Lásku si nejde vynutit, ale mohl by ses chodit bavit mezi lidi. Do kina, do divadla… na různé výstavy nebo tak něco, abys byl mezi lidmi.“

„Já jen nechci, abys tu byl sám,“ špitnu, položím si hlavu na jeho rameno.

„Nežiju sám, mám tu křečka.“

„Oh, tati, takhle jsem to nemyslel. Někoho, kdo ti udělá oběd, kdo ti oplatí úsměv, kdo ti řekne, že tě má rád, neříkej mi, že nemáš svoje potřeby.“

„Já vím, Billy.“

„Nepůjdu pracovat, dokud mi aspoň neslíbíš, že si najdeš nějaké přátele. Aspoň takhle.“

„Dobře. Slibuju.“

Usměju se a líbnu ho na tvář. Pak vstane a jde k sobě do pokoje.

„A tati?“ jen se otočí. „Mám tě moc rád, děkuju za všechno,“ usměju se. On taky. Z jeho očí je stále cítit ta bolest po ztrátě ženy. Moje maminka umřela, když mi byly čtyři roky. Jela na nákup do města a už se nikdy nevrátila. Nějaký debil jel na červenou a z boku do ní narazil. Zlomila si vaz. Zakroutím hlavou, snažím se zahnat pochmurnou náladu. Lehnu si a pustím si bednu. Papíry minutku počkají.

autor: Lenna W.K.T & S