Cejchovní znamení 16.

Zpátky v jejich světě

Zastavil za rohem a poslouchal. Bál se, že se jedná o něco závažného, že se možná něco stalo, ale ve skutečnosti se jen Tom domáhal svého přístupu k večeři. Někdo, Bill neznal jeho hlas, mu v tom však bránil a argumentoval tím, že Tom zkolaboval a nebylo by proto dobré, aby ještě téhož dne opouštěl svoje komnaty. Kolem Billa procupitali služební se stříbrnými podnosy s jídlem. Bill slyšel mnohonásobné odfrknutí. Nebylo pochyb, že ho zaregistrovali. Roztřesenou rukou si uhladil záhyby temně modré tuniky, prohrábl si vlasy a vydal se za nimi. Ve dveřích do Tomovy komnaty stál nějaký starý muž a jednou rukou se o ně opíral. Zabraňoval tak Tomovi, aby kolem něj proklouzl.

„Anthony, už to skutečně přeháníte. Občas mám vážné pochybnosti o respektu mých poddaných vůči mně! Vůbec byste se mi při svém postavení neměl postavit do cesty!“

„Jsem váš lékař, vaše Výsosti. Mám na mysli pouze vaše zdraví a považuji za nutné zabránit vám dobrovolně jej ohrožovat.“

Tom vypadal, že bude nadále protestovat, ale vtom si všiml Billa váhavě postlávajícího opodál. „Bille,“ usmál se a odstrčil rázně staříkovu ruku, aby kolem něj prošel k mladíkovi se sklopenou tváří.

„V jídelním sále mi řekli, že dnes hodláš večeřet ve svých komnatách, tak jsem si říkal, že se alespoň zastavím a popřeji ti dobrou chuť.“

„Jedl jsi?“ zeptal se Tom. Úplně zasklil starého lékaře, který stále ještě postával ve dveřích do jeho komnat, a pozoroval Billa, jako by se jednalo o nějaký vědecký experiment, který není možné jen tak zahlédnout. Bill v odpověď zakroutil hlavou tak razantně, až se mu vlasy rozlétly kolem obličeje a napadaly mu do očí. Tom se pousmál a odrhnul mu delší pramen ofiny z oka.

„Takže můžu s klidným pocitem odejít, že zůstanete v pokoji?“ zeptal se Anthony. V přítomnosti dvou mladíků se necítil pohodlně. Cítil z nich patrnou náklonnost jednoho ke druhému a nechtěl jim zbytečně překážet. Navíc si nebyl jistý, jestli by chtěl mezi nimi něco vidět. Přece jen nikdo od jejich faraóna nečekal, že by se někdy dvořil nějakému muži.

„Pohlídám ho,“ usmál se blahosklonně Bill. Anthony na to nijak neodpověděl, pouze se v pokloně prohnul v pase a odkráčel.

„Takže zůstaneš?“ zeptal se Tom, když na chodbě osaměli. Bill pokrčil rameny. Stále ještě byl na pochybách a jedno věděl jistě – pokud přijde vhodná příležitost, zeptá se Toma na to, co slyšel a co trhalo jeho srdce na kousky. Teď si však nepřál nic jiného, než po celém dni strávit alespoň pár minut s Tomem. I když Anis dobře zaplnil jeho místo a Bill byl za chvíle strávené s ním jedině rád, pořád mu Tom svým způsobem chyběl. Jeho letmé doteky a pohledy, při kterých se Bill červenal, aniž by chtěl.

Tom se na něj usmál a chytil ho za ruku. Stále ještě si pamatoval těch několik hodin nejistoty a svoje myšlenky v průběhu této doby. Jeho úsměv okamžitě zkřečovatěl, i když se snažil nedat to najevo. Nechtěl, aby se Bill ptal. Propletl si s ním prsty a snažil se zahnat svoje výčitky zase stranou. Vtáhl ho do svého pokoje a posadil na pohodlný podlouhlý polštář hozený na zemi. Sám na něm trávil mnoho času, když mohl být ve svých komnatách, – byl rozhodně pohodlnější než dřevěné židle. Na stolku kousek od polštáře ležely podnosy s jídlem. Tom si pohrával s myšlenkou, jak dobře by mohl využít stávající situace, kdy na něj Bill opět hleděl tím svým typickým oddaným pohledem, a trpělivě čekal, co Tom udělá. Jeho mysl však opět zahalil plášť výčitek a on si nedovolil nic jiného, než nabídnout Billovi, co by si dal.

*

Když dojedli, Bill se začal zvedat k odchodu. Otálel, ale nepřipadalo mu správné, aby Toma nadále zdržoval, obzvlášť když stále hrozilo, že se mu znovu udělá špatně a upadne do mdlob. Postával kousek od místa, kde Tom po celou dobu seděl.

„Odcházíš?“ zeptal se Tom a jeho tvář povadla. Po dobu nepřipravené diskuze s Billem si pozvolna uvědomoval, jak moc je mu s ním dobře, a zapomínal tak na svoje výčitky. Stále zpochybňoval své rozhodnutí, avšak teď věděl, že nechce, aby Bill odešel. „Nechceš ještě zůstat?“ dodal, když Bill přikývl.

„Nemyslím si, že je to vhodné vzhledem k tvému zdravotnímu stavu. Měl bys co nejvíc odpočívat. Nechci tě rozptylovat,“ zamumlal Bill, i když si nepřál nic jiného. Bylo zvláštní, jak moc na něj Tom dokázal působit. Ještě ráno by ho zavraždil pohledem, a teď…? Nechtělo se mu od něj odejít.

„Nesmysl. Proč bys mě rozptyloval? Kdyby tu byl Anthony, určitě by řekl, že na mě máš skvělý vliv a že vypadám daleko zdravěji, než když odcházel,“ zašklebil se Tom a vstal. Věděl, že pokud Billa dostatečně nepopostrčí, je schopný skutečně odejít.

Přešel k němu a chytil ho jemně za boky. Stál za ním, takže nebyl problém ho opatrně dostrkat zpátky k polštáři. Pomáhala mu také jeho vlastní vynalézavost – každý krok doprovázel motýlím polibkem na Billově krku nebo za jeho uchem. Než došli k polštáři, Bill byl tak vláčný, že by uposlechl naprosto cokoliv, co by po něm Tom žádal. Tom si Billa otočil čelem k sobě, a teprve poté mu lehkým zatlačením naznačil, že se má posadit. Bill klesl do velkého polštáře a Tom ho okamžitě následoval. Posadil se naproti Billovi a naklonil se nad něj tak, aby měl dobrý přístup k jeho rtům, které bez optání zajal mezi svými. Bill okamžitě začal spolupracovat, omotal mu ruce kolem krku a škrábal ho nehty na zádech a zátylku. Oddechoval do faraónových rtů a nechával se jimi laskat. Tom využil jeho vláčnosti a poddajnosti a vystrčil špičku jazyka, kterou následně obtáhl kontury Billových rtů, jež se otevřely, aby ho vpustily dovnitř. Bill zatahal za jeden z Tomových dredů, když se jejich polibek prohloubil a jejich jazyky do sebe narazily. Obvykle by v takové chvíli na pár vteřin strnuli, dokud by ji Bill sám nepřerušil. Líbila se mu Tomova blízkost, to nemohl popřít, ale nechtěl zacházet za hranice.

Tentokrát však přenechal iniciativu Tomovi a jen se vezl. Přerušil by ho, kdyby překročil hranici a Bill by se začal cítit nepohodlně. Intenzivně vnímal horké prsty, které vklouzly pod látku jeho tmavě modré tuniky. Tom ho hladil po bocích, aniž by ho přestával líbat, čímž ho svým způsobem uklidňoval. Potěšilo ho, že ho Bill konečně nechal zajít alespoň o něco dál, ale nechtěl ho vylekat. Jeho prsty lehounce kroužily po Billově kůži na bocích, nepatrně se posunovaly stále výš a spolu se sebou vyhrnovaly i Billovu tuniku. Zastavil v odkrývání kousek od žeber a vytáhl ruce zpod látky Billovy tuniky. Bill mu nespokojeně zamručel do úst. Sám byl překvapený, jak moc se mu to líbí. Tom se pousmál a odtáhl se, aby si pořádně prohlédl i ten relativně malý kousek kůže, který odhalil. Jeho obočí se stáhlo, když na bělostné kůži objevil několik zarudlých jizviček. Okamžitě ho přešla veškerá chuť pokračovat. Bříšky prstů přejel lehce přes jednu z hlubších jizev, jako by se snad bál, že Billovi způsobí stejnou bolest, kterou mu dřív působil otrokářův bič.

Bill se zachvěl, když se Tom sehnul a na tutéž jizvu mu položil rty. Hned se zase zvedl a chytil Billa za ruku, propletl si s ním prsty.

„Kdybych mohl, zabil bych toho, kdo ti něco takového způsobil,“ zavrčel Tom a dál ho hladil po jizvách. Bill téměř okamžitě ztuhl a snažil se Tomovi vykroutit. Volnou rukou si stáhl tuniku zpět přes břicho a zabránil tak dalším dotekům.

„Třeba to dělal jen kvůli tomu, že musel,“ kníkl Bill. Rozhodně nestál o to, aby se Tom hněval na Anise, když sám Bill věděl, že to nedělal dobrovolně. Právě kvůli tomu mu on sám dokázal odpustit. To, že mu otrokář prozradil své jméno, pro něj znamenalo mnohé… a dávalo mu to pocit, že mu může věřit i po tom, co všechno na jeho těle napáchal.

„Bille, znám některé otrokáře. Nemají srdce, proto také neznají slitování nad svými otroky. Kdyby mohl, on sám by tě zabil… každý z nich. Nedokážu přenést přes srdce, že jsi skončil pod bičem jednoho z nich. Člověk, který tě dokázal bít, si nezaslouží žít. Neměj nad nimi slitování, protože oni by ho nad tebou také neměli.“

Billovi stekla po tváři slza. Nedokázal si ani představit, že by Tom říkal pravdu. Ale Anis přece takový nebyl nebo snad ano? Faraón si všiml jeho pláče a palci mu přejel po lících, aby mu z nich setřel slané kapičky. Pak si ho v ochranitelském gestu přitáhl do náruče a pobroukával tichou melodii, která Billa dokonale uklidňovala, i když ještě dalších několik minut vzlykal.

autor: Helie