Side by side 22.

autor: Catherine

Nechci říct nic až tak k dílu… Chci oznámit něco spíš organizačního. 😀 Teď posledních 14 dní budu v rámci praxe provázet na zámku v Manětíně [přijeďte, kdo chcete! :DD], budu tam ubytovaná, takže bez žádného většího připojení k internetu. Nevím, zda zvládnu napsat ještě nějakej díl před odjezdem, každopádně tam budu po večerech psát určitě, takže vám to v červnu snad vynahradím. 😀

TOM

Je 24. prosince, což znamená jediné – je Štědrý den. Den, kdy by každý měl být se svými nejbližšími, s lidmi, které miluje a oni milují jeho. Nebo třeba jen s jedním člověkem, ale nikdo by neměl být sám. Tak je to správné. Ještě donedávna bych řekl, že mám být s Alexem. Dneska je tomu ale úplně jinak. Budu tento den trávit s rodinou, ale to až později. Teď totiž potřebuji ještě něco jiného, pro mě opravdu důležitého.

Přešlapuji u vstupních dveří do domu, ve kterém bydlí Bill. Branka byla otevřená, možná jsou někde pryč. Stejně mi to ale nedalo, protože vím, že to, co se chystám udělat, je správné. Černovláska bych mohl sice vidět kdykoliv, ale ne takhle, jak mám já teď v plánu. Chci mu koupit nějaký pěkný vánoční dárek. Samozřejmě, že bych ho mohl vybrat sám, a teď ho jenom přinést… Určitě by to mělo své kouzlo, ale třeba by se mu to nemuselo líbit. Ještě jsem Billa nepoznal natolik, abych mohl jít do obchodu, tam něco vybrat, přinést to zabalené a předat to. Nebo bych to možná udělat mohl, ale ochudil bych se o černovláskovu společnost. Nákup dárku je možná hloupá zástěrka, ale já ho vážně potřebuji vidět! Sice je jen pár dní od doby, kdy jsme se viděli naposledy, mně to ale připadá jako celé věčnost. Nepřestávám na něj myslet, pořád se mi v hlavě ukazuje obrázek jeho bezchybného vzhledu. A to, že je na vozíčku… Mělo by mi to snad vadit? Nemyslím si, nutí mě to ještě více ho ochraňovat. Možná se chovám až přespříliš majetnicky… Nemůžu si ale pomoct. Nemohu dopustit, aby se mu cokoliv stalo, aby mu kdokoliv ublížil.

Znovu jsem na místě přešlápl. Už jsem mohl dávno vědět, jak na tom jsem, zda se mnou chce jít… Kdybych se ovšem nebál zazvonit. Třeba mě vyhodí pryč, protože bude chtít být s rodinou. Pokud se tak stane, budu to muset pochopit. Má na to nárok, nemůžu mu to mít za zlé. Pokud se tak stane, vydám se do obchodního centra sám, koupím rychle nějaký dárek a pojedu k našim. A svůj dárek mu předám po vánočních svátcích. Tak jako tak… Radost mu udělám. A k mojí radosti minimálně potřebuji, abych ho mohl alespoň na chvilku spatřit. Obnovit si v paměti to, jak vypadá, jak dokonalý je.

„Thomasi, sakra, nebuď takový srab!“ okřikl jsem sám sebe v duchu a zakroutil hlavou. Vážně… Proč se mi takovéhle věci dějí? Nestalo se to. Nikdy v životě. A teď najednou váhám nad tím, zda zazvonit mám anebo ne.

A tak jsem natáhl ruku k domovnímu zvonku a konečně ho zmáčkl. Mohl jsem zaslechnout, jak se jeho zvuk rozlehl po celém domě. Stáhl jsem ruku ze zvonku, takhle, jak jsem zazvonil, to musí stačit. Buď někdo přijde, nebo ne. Jiná možnost není.

Dveře se mi před nosem najednou otevřely. Stála v nich již od pohledu sympatická žena, která měla na sobě oblečený příšerný fialový svetr se soby. Viděl jsem ji samozřejmě již na maturitním plese, ale to vypadala úplně jinak. Když jsem ji viděl takhle, měl jsem co dělat, abych se nezačal smát. Chápu, že chce být nejen vánočně naladěná, ale i oblečená… Tohle je ale moc. Myslel jsem, že takové svetry existují pouze v amerických kýčovitých filmech, ne v realitě. No… Zmýlil jsem se.

„Dobrý den, známe se? Někoho mi připomínáte,“ pokývala hlavou a prohlédla si mě. Připadám si jako obrázek ve výstavní síni. Vážně, myslím to bez legrace. Nesnáším, když si mě takhle někdo prohlíží. Pokaždé si myslím, že mám na sobě něco špatného… A proto mě tak zkoumá. I když to tak nemusí být. Skousl jsem si ret. Jak se jí mám připomenout? Nebo se mám představit? Bude to vhodnější? Pravděpodobně ano. Ale… Ruku jako první podává žena, nechci vypadat nevychovaně. Sakra, co mám teď dělat?!

„Dobrý den,“ kývnul jsem, „no… Nevím, zda si mě pamatujete. Znám se s Billem, viděli jsme se na jeho maturitním plese. Možná vám o mně i povídal,“ pousměji se. Až teď jsem si uvědomil, jak vyzněla moje poslední věta. Oh Bože… Snad to nevyznělo nějak špatně, když jsem to řekl. Jak si můžu myslet, že o mně Bill povídal svojí mámě? Však nemá o čem prakticky povídat… A vážně si nemyslím, že by s ní nějak extra probíral to, co se mezi námi stalo to málo. To maximálně s Fabiánem, s nikým jiným ale ne.

„Jo… Vy jste ten Tom. Pojďte dál, potřebujete něco?“ odstoupila ze dveří, abych mohl vejít dovnitř. Tak vážně si na mě pamatuje? To potěší. Zakroutil jsem hlavou, nepotřebuji jít dovnitř.

„Ne, děkuju. To je dobrý. Já bych spíš potřeboval… Mohl bych mluvit s Billem?“

„Samozřejmě, v tom není žádný problém. Zrovna zdobíme vánoční stromeček. Pojďte dál, uvařím vám čaj nebo kávu, ochutnáte moje cukroví… A Bill se vám pak bude moct věnovat,“ nenechala se odbýt a lákala mě dovnitř. Vánoční cukroví… Domácí… To zní vážně lákavě. A co mi Bill povídal, tak je jeho máma opravdu dobrá přes kuchyň. Možná bych přeci jen mohl jít dovnitř, alespoň na chvíli. Navíc, když Bill zdobí stromeček… Mrznul bych tady venku bůhvíjak dlouho. Přikývl jsem na souhlas.

„No… Tak tomu nemůžu odolat, na cukroví půjdu moc rád, děkuju. Bill říkal, že si vedete v kuchyni opravdu skvěle,“ pochválil jsem ji, aniž bych měl nějakou bližší zkušenost s tím, jak si doopravdy v kuchyni vede. Vešel jsem dovnitř, vyzul si boty a urovnal jsem je vedle ostatních. Sundal jsem si bílou mikinu obřích rozměrů, s kožíškem vevnitř, a pověsil jsem ji na věšák.

„Ale Bill jenom přehání,“ zakroutila hlavou a mávla rukou, „navíc… Vy mě ještě nesuďte, třeba budu podle vás naprosto příšerná,“ zasmála se, „a už pojďte dál, nemůžu nechat návštěvu stát v chodbě, kde je zima,“ pokynula rukou dál do domu.

Přesto, že jsem dál nepostupoval, kývl jsem. Musel jsem se pořád dívat kolem sebe. Mají to tady… opravdu nádherné. Všude jsou fotografie, není snad fotka, na které by nebyl Bill. Je tady snad ve všech částech svého života. Fotografie z dětství mě ujišťují, že jak je krásný teď, tak je krásný odjakživa.

„Bill byl nádherné dítě,“ nemohl jsem si odpustit, když jsem odtrhl zrak od obrázku, na kterém mu může být maximálně šest let. Sedí venku na zahradě, kolem sebe má nějaké hračky a usmívá se do fotoaparátu. Má díry mezi zuby, přesto je kouzelný.

„To máte pravdu,“ přitakala.

Zase jsem se na Billovu matku podíval, skousl jsem si ret. Přijde mi hloupé, že mi vyká. Klidně by mi mohla tykat, jsem přeci jen o něco málo starší než její syn. Připadám si vážně nepatřičně… A hlavně starý. Chápu, že mi vykají v práci. Tam to k tomu patří. Ale tady ne. Pochopil bych vykání, kdybych byl stejně starý jako ona… Já pro ni ale musím být dítě.

„Ehm… Můžete mi prosím tykat?“ podíval jsem se jí do očí.

„No… Jo, samozřejmě když si to přejete. Tak pojď dál, hm? Bill bude mít určitě radost,“ odešla a nechala mě na chodbě samotného.

Hned se cítím lépe, když mi tyká… Ještě jsem se jednou podíval na fotografie a následoval jsem cestu, kterou šla ona. Pořád se ale rozhlížím. Mají to všude upravené, každá věc má snad svoje konkrétní místo. Vážně se tady cítím hodně příjemně, je tady přátelská atmosféra. Ze všech částí domu vyzařuje jejich rodinná láska a vzájemná úcta jednoho k druhému. Všichni se tady určitě musí cítit skvěle.

„Bille, zlatíčko, máš návštěvu,“ zaslechl jsem větu. Postavil jsem se do futer a sjel černovláskovo tělo pohledem. Vypadá… tak moc půvabně! Ihned se otočil a náš pohled se tak setkal. Usmál jsem se a on mi úsměv opětoval. Není namalovaný, vlasy nemá vyžehlené, má na sobě domácí oblečení. Přesto je stále kouzelný, jak to jenom sakra dělá? Vážně jsem nikdy neviděl člověka, kterému by to slušelo i v domácím oblečení.

„Ahoj,“ protnul svým hlasem ticho a ihned se s vozíčkem ke mně rozjel.

„Ahoj,“ kývl jsem, „možná je hloupý, že jsem vás takhle vyrušil… Ale já tě potřeboval vidět. Pokud ti to vadí, tak se ti omlouvám a hned půjdu zpátky,“ mumlal jsem páté přes deváté. Bill ale kroutil hlavou a potichu se smál.

„Dost, neomlouvej se. Jsem rád, že tě vidím. Pojď, půjdeš se mnou do mého pokoje? Stromeček je už dozdobený,“ pohladil mě jemně po ruce, když ke mně dojel. Byl to sice jen takový letmý dotek, takový, jak by se mě mohla dotknout třeba prodavačka v obchodě, když mi vrací peníze, ve mně to ale vyvolalo elektrizující pocit. Celé tělo se mi zachvělo, bylo to tak moc příjemné!

„Půjdu, moc rád,“ přitakal jsem.

„Tak honem,“ zazubil se. Má podlý výraz… Jako by měl něco v plánu. Oh, co ale? Nebo si to jenom namlouvám? Řekl bych, že druhá možnost je spíš správnější. Nemůžu si myslet, že by měl se mnou něco v plánu, teď… Po pár dnech oficiální známosti. Navíc, když jsme jenom přátelé. Zatím… Potřebuji Billa poznat ještě víc, protože… Chtěl bych rozhodně víc, kdyby se nebránil. Nechci být pouze jeho kamarád. Nechci to ovšem uspěchat. Až se poznáme, všechno přijde samo. Dobře, líbáme se a tohle všechno… Ale to vždycky přijde samo. A já si ani nemyslím, že by Bill chtěl vztah teď hned… Není takový, alespoň podle toho, co mi o sobě říkal. Jsem ochotný na něj počkat, jsme mladí. Nic nás nenutí spěchat.

„Páni, máš nádhernej pokoj,“ znalecky jsem hvízdnul a pořádně se kolem sebe rozhlížel. Přes web kameru jsem toho příliš neviděl, teď mě to ale opravdu ohromilo. Má vzorně uklizeno, na zdech má plakáty a fotografie. Je to tady vážně útulný.

„Děkuju,“ pousmál se a s vozíčkem se dostal k veliké posteli. Bez jakýchkoliv viditelnějších problémů se na ni dostal a poplácal na místo vedle sebe. Pochopil jsem, posadil jsem se vedle něj. Vzal jsem ho jemně za ruku, doufám, že mu to nebude vadit. Na oplátku mi ji jemně stisknul, takže odpověď je snad jasná. Nevadí mu to.

„Tak víš… Já…“ chtěl jsem mu říct, proč jsem vlastně přišel, když na dveře někdo zaklepal. Spolkl jsem nepříjemnou poznámku pro toho, kdo ruší a podíval se na dveře, které se rázem otevřely.

„Nesu vám trošku vánočního cukroví,“ vešla do pokoje Billova máma. Oh, zapomněl jsem, že vlastně říkala, že mi dá ochutnat. Teď snad už ale nepřijde. Ne, že by to nějak vadilo, ale chci být s Billem sám.

„Mami, to jsi nemusela. Ale děkujeme,“ usmál se na ni a vzal si talířek. Postavil ho na noční stolek. Když se na mě podíval, zašklebil se. Měl jsem co dělat, abych nepropukl v hurónský smích – bylo by to vážně velmi nezdvořilé.

„Nemáte za co, chlapci. Tak… Já půjdu, nechám vám soukromí,“ mrkla na nás oba. Poslední slovo řekla tak, jako by si myslela, bůhví co tady nebudeme dělat. No… Nevadí.

Jakmile se dveře zavřely, Bill se rozesmál. Položil se zády na postel, pouze hrudník mu smíchem nadskakoval. Vytáhl jsem obočí a zakroutil jsem hlavou. Tak teď vypadá… jako malé dítě, které někdo lechtá a on se tomu směje. Vážně, takhle vypadali všichni, které jsem kdy takhle týral.
„Čemu se směješ?“ nedalo mi to, musel jsem se zeptat.

„Tomu… Jak mamka řekla to poslední slovo. Opravdu to bylo hodně vtipný,“ zakroutil hlavou a nakrčil nos. Položil si dlaň na břicho, semknul k sobě rty. Smích zadržoval. Nepochopil jsem ale proč. Mně jeho smích nevadí, ba naopak. Hrozně se mi líbí, ani nedokážu popsat, jak moc!
„Jo… To bylo. Ale tak… Určitě to takhle nemyslela. I když… Bylo by to od ní pěkný,“ zasmál jsem se taky a zakroutil hlavou.

„No… To máš pravdu.“

„Ještě aby ne,“ šťouchl jsem ho do boku, „teď… Abych ti řekl, proč jsem přišel. Chtěl bych ti koupit vánoční dárek. Půjdeš se mnou do obchoďáku?“ pohladil jsem ho po tváři a líbl ho na tvář. Netrpělivě očekávám odpověď.

autor: Catherine