Zeiten ändern dich 71.

„Dobré ráno.“ Zaslechnu ten nejkrásnější hlas a hned pocítím, jak se mi udělá po těle dobře. Nemusím se ani otáčet, abych tušil, kdo nás poctil svou návštěvou před školou Nelly, kde se koná celý uvítací ceremoniál.
„Dobré, Tome,“ opětuje mu pozdrav Gordon, když už Tomova ruka jemně stiskne tu mou a jeho rty mi dají uvítací pusu na tvář.
„A co tady, taky dobré?“ usměje se. Se spokojeným výdechem si ho prohlédnu.
„Teď už lepší. Bál jsem se, že nedorazíš.“
„Přiděláváš si zbytečný nervy.“
„No ale mohlo se to stát,“ uchechtnu se. „Ty už jsi byl v Magdeburku, nebo tam nejdeš vůbec?“
„Nejdu,“ mrkne na mne s úsměvem a já jen nervózně zaměřím pohled zpět na Nelly.
„Koukni na Nelly,“ poukáže hlavou na to stvoření pyšně stojící v řadě prvňáčků, „je o tolik menší a zvládá to bravurně.“ Jen se pousměju a nic k tomu nedodám. Všimnu si ale, že má Tom opět v ruce nějaké smotané papíry. Ne, nebudu vyzvídat, když bude chtít, sdělí mi to.
„Měl bych jít. Už je čtvrt.“
„Je to pět minut cesty.“
„Já vím, ale chci… moment, jak víš, kde je ta škola?“
„Trochu to tu znám,“ pronese téměř tajemným hlasem, až se musím usmát.
„No dobře. Gordone, my půjdeme, jo?“
„Jasně,“ strhne téměř okamžitě pozornost k nám, „tak hodně štěstí.“
„Díky,“ vydechnu, a když na mne povzbudivě mrkne, nahodím zase úsměv zpátky.

„Mám novinku.“
„Hm?“
„Příští týden začnu s autoškolou.“
„To je super. Nejlepší školu získáš na namrzlých silnicích.“
„Moment, co?“
„Pokud začneš teď, tak minimálně závěrečný zkoušky budeš dělat tak v prosinci.“
„Sakra,“ podotknu. Tom se ale začne smát.
„Nechtěl jsem ti zkazit radost.“
„Hm, no, jenže ty nevíš, že já to zvládnu,“ převrátím svůj momentální pesimismus o 360 stupňů.
Tom mne se smíchem zastaví a vezme můj obličej do dlaní. „Já vím, že zvládneš.“ Pronese a pak si ukradne mé rty. Užívám si této chvilkové svobody, a spokojeně si ho obejmu.

„Jsem rád, že tam jdeš dneska se mnou.“
„Přece bych tě v tom nenechal samotnýho.“
„Děkuju,“ s úsměvem vydechnu a jsem jako na vážkách, když vím, že budova školy už je za rohem.
„Nebuď nervózní, slíbil jsem ti přece, že bude všechno ok.“
„To jsi sice slíbil, ale…“
„Jdem!“ řekne rázně a se smíchem mě téměř násilím táhne k bráně školy. „Odtud sám,“ pustí mne a rozhlédne se po okolí.
„Huh?“ pozvednu obočí, a okamžitě zastavím i své kroky.
„Co je?“ nespouští Tom z tváře úsměv. „Copak potřebuješ za ručičku dovést až do třídy?“
„No ne, ale…“ znervózní mne fakt, že Tom chvíli vypadá, jako že to myslí vážně.
„Ok, dělám si srandu, nejsi dneska na tyhle vtípky stavěnej,“ ušklíbne se, a hned na to mne se smíchem plácne po zadku.
„Tome!“ oženu se, ale on na mne jen upře pohled.
„Okamžitě se usměj, jinak nikam nejdu.“
„Tome, jsem nervózní, neztěžuj mi to.“
„Tome sem, Tome tam. Říkám úsměv, dělej.“
S výdechem z něho na vteřinu strhnu pohled, ale když on nespouští ten svůj ze mne, vyhledám si ho taky zpět. Chvíli vydržíme jeden druhému koukat do očí, ale jsem kupodivu ten první, který to vzdá a rozesměje se.
„Fajn, můžeme jít,“ usměje se jak anděl, chytne mne opět za ruku.

„Já nevím, s mojí povahou, šel bych tam dřív, a seznámil se předem, než to udělá pak někdo formálně,“ sdělí mi Tom svůj pocit, když postáváme už kousek od dveří té třídy, do které budu muset za chvíli zapadnout. Ovšem já si raději počkám, až dorazí ta profesorka.
„Bohužel nejsem ty,“ řeknu s pořádným nádechem, protože se vážně necítím momentálně nejlépe.
„No to sice pravda je, jen chci říct, že by ti to možná tu cestu ulehčilo.“
„Chmpf,“ pronesu a pokusím se na něj alespoň pousmát.
„Vidíš, takhle ti to sluší víc,“ pohladí mne po tváři, když už k nám dojde žena v podpatcích.
„Oh, vítám vás, půjdeme dovnitř?“ podá nám oběma ruku s úsměvem, a vydá se okamžitě do třídy. Otočím se rychle na Toma, když vidím, že míří s námi.
„Tomi, nemůžeš jít se mnou dovnitř,“ špitnu rychle. On ale nahodí výraz, proč by nemohl, a oba vklouzneme za profesorkou dovnitř. Super, teď jsem o to více nervózní, když vím, že tady Tom nemá být. Rozhlédnu se po třídě plné lidí a perfektně se mi sevře celý žaludek.

„Takže dobrý den. Pro začátek bych vám chtěla představit vaše dva nové spolužáky…“ začne profesorka a v tu chvíli ji já přestanu poslouchat, protože nenápadně, ale pobízivě kouknu na Toma, naznačujíc mu, aby něco řekl, dokud je čas. Nemůže přece nechat, aby si mysleli, že sem patří. Jenomže on se tváří naprosto v klidu a neudělá nic.
„…věřím ale, že se brzy sami s nimi seznámíte a poznáte. Teď vás, kluci, požádám, abyste se usadili,“ poukáže na volnou druhou lavici od dveří a já stále mírně zmateně se usadím vedle Toma.
„Takže, začal nám nový školní rok,“ pokračuje, a já se mírně nakloním ke svému přísedícímu.
„Co to má znamenat?“
„Nechtěl jsi náhodou doprovodit až dovnitř?“ pozvedne pobaveně obočí a pak přede mne položí ty papíry, které doposud svíral v ruce. Když je ale rozbalím, mám pocit, že jsem se právě vyskytl v nějaké televizní show, kde si před kamerou z lidí dělají srandu.
Papíry, které právě svírám v ruce, jasně poznávám. Takové jsem totiž měl taky do doby, než jsem je odevzdal tady ve škole. Papíry, které vlastní člověk, který přechází z jedné školy na druhou. Tomovy papíry. Tom, který mi tímto oznamuje, že odchází z dosavadní školy a přechází do této se mnou. Zatajím dech a užasle si ho prohlédnu. To opravdu myslí vážně? Nejsem schopen cokoliv říct. On mi ale jen jemně stiskne pod lavicí ruku a s úsměvem vrátí svůj pohled na profesorku.

„Tome, ty opravdu…“ začnu větu, kterou ale stále nejsem schopný dokončit, když čekáme již na chodbě na profesorku, která nás požádala o chvilku strpení. Respektive Tom na ni čeká, protože ještě musí s ní a ředitelem absolvovat povinný rozhovor, jako jsem absolvoval já.
„Opravdu,“ usměje se s přikývnutím.
„Kdy? Kdy ses tak rozhodl?“
„Skoro hned, co jsi mi řekl, že přecházíš.“
„Ale…“
„Oznámil jsem ti, že sem jdu s tebou, pamatuješ? Řekl jsem přímo – půjdu sem s tebou. Jen si to nepochopil tak, jak bys měl.“
„Ale to přece… tohle by mě nenapadlo ani v tom nejlepším snu, tudíž přece…“ zavrtím hlavou a usměju se. Ještě chvilku ho pozoruju, než mu padnu kolem krku. „Tome, nevěřím, žes tohle pro mě udělal.“
„Nejen, ale hlavně pro tebe. Máš přece narozeniny.“
„Narozeniny, oh jasně,“ řeknu jen, jako by to bylo oproti tomuhle nic.
„Měl bych ti popřát hezké narozeniny, ale můžu si to schovat na později?“ políbí mne.
„Později?“
„Vyřídím si to tady, ty se stavíš za Nelly, a já si tě vyzvednu odpoledne, hm? Mám pro tebe… překvapení.“
„Překvapení? A tohle bylo co teda?“ překvapeně se zeptám.
„Zdaleka ne překvapení,“ mrkne, „tohle byl jen takový… bonus k tomu.“
„Bonus?“ se smíchem pozvednu obočí. „Panebože Tome, nemůžu z toho mluvit, nemůžu ani dýchat! Bonus!“
„Byl to účel.“
„Řekni mi, že to není vtip!?“
„Ne, žádný vtípek.“
„Panebože,“ skousnu si spodní ret a ještě jednou ho pevně obejmu.

Tak Tom bude chodit na tuhle školu se mnou. Ne, neuvěřím tomu jednoduše! Až mě skoro celá ta situace dojme, takže se mi po tváři skutálí pár slz. Z čehož mne ale probere profesorka, když ji spatřím, jak na konci chodby vyleze ze třídy.
„Neplač,“ usměje se Tom, když ho opět pustím a s úsměvem se na něj zadívám.
„Jsem jen šťastnej,“ nadechnu se pevně a nespouštím úsměv z tváře. „Jo, já vím, měl bych jít, abych Nelly ještě stihl. Uvidíme se odpoledne.“
„Uvidíme se odpoledne,“ přikývne s úsměvem.
„Dobře,“ povzbudivě mu stisknu ruku, „tak se tady drž.“
„Jasně,“ mrkne Tom těsně před tím, než ho opustím.

S přetrvávajícím přiblbým úsměvem na tváři vyčkávám na Nelly a Gordona před autem. Domluvili jsme se tak přes zprávy, protože všechny prvňáčky už zavřeli do třídy, a proto jsem je nechtěl rušit ani telefonátem, ani lezením dovnitř.
„Tak co, ty naše školačko?“ okamžitě kouknu na nějakou ztichlou Nelly, avšak usmívající se, když dojdou ke mně k autu.
„Máme to tam moc krásný. A krásnou paní učitelku. Měl jsi tam být taky. Taky máte krásnou třídu a krásnou paní učitelku?“
„Jo, máme,“ přikývnu s výdechem.
„Kde jsi zapomněl Toma?“ zeptá se Gordon, odemykající auto.
„Zůstal tam,“ řeknu přihlouple.
„Tam?“
„No… on vlastně do té školy bude chodit se mnou.“
„Cože?“
„Hm, už je to tak,“ pronesu zvesela.
„To přece nemohl zvládnout za jeden den, to ani nejde.“
„Ne ne, už to má všechno vyřízený, jen mně to oznámil až dneska.“
„A je to dobře, nebo ne?“ usměje se Gordon.
Pokrčím rameny. „To se uvidí.“

autor: Mintam