Chvíli jsem pracoval v domě s pečovatelskou službou, kde umísťovali hlavně mentálně postižené děti jako pečovatel a zdravotník. Začínal jsem na zdrávce, a tak mám znalosti. Pak jsem studoval psychologii a pečovatelství. Baví mě pracovat s dětmi, i když je někdy hodně těžké sledovat jejich utrpení. Jenže pak jsem v domě potkal jednu paní. Má asi sedmnáctiletého mentálně postiženého syna. Nevím, co mu je, ale prej potřebuje osobního pečovatele. Uvítal jsem nabídku paní Simone. Je to moc příjemná paní, myslím, že nemoc jejího syna vychovala spíš ji.
„Tak jeď, ty idiote! Nemám na tu cestu celej den,“ nadávám.
Aha! Asi jsem se nepředstavil, jsem Bill, Bill Trümper, je mi šestadvacet let. Na škole mi říkali magore, debile nebo trubko. Hnusná narážka na mé příjmení. Maluji se, líbí se mi to. Připadám si lepší, ale ostatní to prostě nemohli rozchodit. Jsem příznivcem tetování a piercingů, které jsem musel na praxi na zdrávce vyndat. Kromě jazyka naštěstí. Jak jsem řekl, jsem velkým fanouškem skupiny Linkin Park, Placebo a Green Day. Ale stejně nejradši mám Linkiny. Zařadím další rychlost a sjedu z dálnice. Za chvíli bych už měl být na místě.
Zase zavzpomínám. Tenkrát ve škole se mi smáli a vždycky o přestávce na mě volali: „Chester by se za tebe styděl!“ tenkrát mě to dokázalo i rozbrečet, protože právě zpěvák z Linkinů byl pro mě něco jako modla. Jejich texty mi daly sílu, abych si šel za svým. Dneska nad tím kroutím hlavou. Choval jsem se jako zfanatizovaný gay. A já jím vlastně tenkrát byl. A možná jsem jím zůstal dodnes.
Navigace půjčená od mého jediného kamaráda Andrease mě dovedla až před velký dům. Byl žlutý, novostavba, veselý. Už na paní Simone bylo vidět, že nedostatkem peněz netrpí. Nabídla mi skvělý plat. Bydlí v krásném domě… Hele, támhle běhá ridgeback. No jo, idylka. Hodně lidí, které potkalo velké neštěstí… víte jak, snaží se to kompenzovat někde jinde. Ještě jednou se pořádně rozhlédnu. Červené muškáty na oknech, příjemné záclonky, na první pohled šťastná rodina, no, uvidíme, jak na tom jsme. Aby nakonec spíš rodiče nepotřebovali víc pomoci než jejich syn. Jsem na něj zvědavý. Upravím si bundu a jdu k brance, zazvoním. Vyjde paní Simone.
„Dobry den, nejedu pozdě?“ usměju se přes branku.
„Kdepak, jedete přesně akorát, Bille,“ téměř ke mně přiběhne a otevře branku. První nedokonalost. Zavrzala. „Máte ještě půl hodiny čas, ale to nemusíte řešit. Jen jsem Tomovi řekla přesný čas. Tak aby nebyl nervózní,“ potřeseme si rukou na pozdrav. Paní má vždy horké dlaně. Na rozdíl ode mě. Mé jsou vždy studené a bledé. Tak mrtvolné.
„Omlouvám se,“ zapitvoří se a její líce naberou zahanbeně rudou barvu, když nezvládá svého psa.
Rozhlédl jsem se po domě. Dům byl uvnitř opravdu veliký, celá zadní část byla hodně prosklená. Prosklená zimní zahrada, francouzská okna na terasu a… i ke krytému bazénu, jak tak koukám. Velice příjemné, útulné až luxusní. Vstupní hala byla ozdobena a zteplena perským kobercem, jistě velmi drahým. Po stranách dveře ze světlého dřeva. Hned naproti vchodovým dveřím bylo schodiště, masivní, ze stejného dřeva jako dveře. Vedly nejspíše k ložnicím, snad budu mít více času se tu porozhlédnout. Po pravé straně od schodiště, jakoby za rohem, byl vchod do obrovského obýváku, kterému kralovala velká sametová černá sedačka a plazmová televize. Všude okna, vše velmi světlé a příjemné. Napravo od vchodu do obýváku byla kuchyň z tmavého dřeva, větší luxus jsem snad nikdy neviděl. Jídelna s ebenovým stolem.
„Dáte si kafe?“ oslovila mě hned Simone.
Kouknu se po paní Simone. Obdivuju její vlasy. Jsou jak ohnivé prsteny. Jistě přirozeně kudrnaté. I kdyby nebyly, vypadá krásně. Mám ji rád už teď.
„A hlavně kvůli Tomovi. Má rád světlo a krémové barvy,“ uvede mne do obrazu. Podívá se na svého manžela, který jí věnuje líbezný úsměv. Čiší z obou harmonie. Žádná negativní energie. Za pár sekund se dočkám vysoké kávy ve skleněné sklenici s pěknou lžičkou. Asi stříbrná. Možná přeháním…
Paní Simone se usadí vedle mne a rozpačitě se usměje. Měl bych si vzít asi slovo jako první.
„Tak teda… ehm…“ neumím začínat. „Jak jsem řekl, jmenuju se Bill Trümper, je mi dvacet šest let a vystudoval jsem střední zdravotnickou školu a mé studium pokračovalo na vysoké škole. Psychologie a pečovatelství. Pracoval jsem s mentálně postiženými dětmi a mám pro ně cit. Zvládám, řekl bych, i kombinované postižení. Myslím i tělesné. Ale mé zaměření je psychologie, takže… ehm…“ bože, chtěl jsem znít kultivovaně a vzdělaně. Neumím se projevovat. „Chci říct, že se umím starat o mentálně postižené lidi. Hlavně dospívající a děti.“
„A právě někoho takového hledáme…“ Simone přeruší hlasitější hudba. Slabě zrůžoví a usměje se. „Náš syn, Tom, trpí atypickým autismem. Je hodně uzavřený, málokoho si k sobě pustí. Je závislý na přesném režimu a svojí empétrojku pouští z ruky, jen když jde do vany. Snaží se, jen neprojevuje svoje pocity, nikdo neví, jak se cítí, co pociťuje. Nemá rád oční kontakt, a když se poruší jeho přísný denní režim, tak je nervózní a může být i hysterický. Musím upozornit, že je hodně nepřístupný, takže vám asi potrvá, než s vámi začne pořádně komunikovat nebo vás mít rád. Vlastně… nevím ani, jestli má rád mě. Každopádně, od té doby, co jsme zjistili, že Tom je autista, tak jsem odešla z práce. Tedy neodešla, ale pracuji jen na půl úvazku doma, abych se mohla věnovat Tomovi. Ve škole jej měla na starost učitelka, ale on to přestává zvládat, potřebuje individuální vyučování a někoho, kdo mu pomůže. Takže, pokud byste se rozhodl vzít tuhle práci, měl byste s ním chodit i do školy a tak dále. Seznámila bych vás s jeho denním režimem, s jeho koníčky, s tím, co nejraději jí, co rád dělá, jeho sny,“ vychrlí ze sebe. Počítal jsem s tímhle vším.
„Nebojte i s tímto postižením mám zkušenosti,“ pohladím ji po ruce. Vezmu její ruce do svých dlaní. Otočím se k ní.
„A-ano, já vím,“ vydechne.
„Ale děláte moc dobře, myslím, že Tom by se měl naučit se fixovat na více lidí a ne jen na vás, samozřejmě, ze začátku vás asi budeme potřebovat, aby Tom zjistil, že mi může věřit, ale myslím, že pak bychom měli být kamarádi. Pro začátek to možná bude trochu těžké pro nás všechny. Ale musíme to vydržet, ano?“ oba přikývnou.
„Mnoho doktorů nám říkalo různé věci…“ zamračí se nedůvěřivě Jörg. Cynicky se ušklíbnu. Jistě. Lékaři.
Myslím, že tu budu dělat i lekce: Chápání mého syna.
„Bille, co se děje?“
Abych pravdu řekl, jsem nervózní. Vidím na zdech podél schodů různé malované obrazy.
autor: Lenna W.K.T & S
Začiatok sa mi veľmi páči. Na túto poviedku sa teším. Pre mňa je novinkou. Prvá kapitola ma zaujala.
*
Povídku jsem četla už dříve a od prvního dílu mě zaujala!!.)) Těší mě, že ji tady vidím zveřejněnou, protože to znamená, že se to dalo zase do pohybu – super!!.))
Začátek vypadá dobře. 🙂 A i když je takovýchto povídek víc, stejně si nikdy nemůžu zvyknout na Toma v roli toho "jemnějšího". XD
Wow,úžasný začátek,strašně mě zaujalo téma povídky..;) Určitě budu číst pravidelně:)
Strašne sa teším! 🙂
Zdravím, holčinky moje. Kdysi dávno jsem četla pár dílků, ale musím se přiznat, že mi moc nevyhovovala, a to kvůli tomu, že jsem u dvojčat zastáncem tradičních rolí, ovšem to je o mně známý. Každopádně, povídka je to moc krásná, citlivá, a doufám, že s ní budete trhat příčku nejčtenějšího článku dne. 🙂
To jako fakt????
holky,tohle mě fakt potěšilo!!!!
tuhle povídku jsem hledala a moc mě merzelo,že ji nemůžu najít. moc se na ní těším 🙂
<3 Jooooo!!!!!! :)* <3 Klidně si tuhle povídku přečtu znova. Byla to mojr první twc, kterou jsem kdy četla. Taky je to pro mě srdcová záležitost. <3 🙂 A to jako fakt hodně. 🙂
Zajímavé. Musím přiznat, že hned první věta mě zaujala, vzhledem k tomu, že Linkini jsou pro mě prostě srdcovka. Vyrostla jsem na jejich hudbě a tak s Billem plně sympatizuji 😀 Až na to, že já byla vždycky zatížená víc na Mika. Každopádně tohle není důležité. Podstatné je, že jsem si jistá tím, že tuhle povídku chci dočíst až do úplného konce 😉
Jo a ten podklad na pbrázku z Let's dance je super… zrovna dneska jsem se na to znova koukala 😀
[10]: wáááá já na LP taky vyrostla 😀 a vždycky se mi chce maximálně brečet, když koukám na Transformers a najednou zaslechnu tu úžasnost <3 😀
jinak, tanec je pro povídku velmi zásadní ^^
Oohhh bože jak mi tahle povídka chyběla. Sice jsem měla už něco načteno dopředu na osobních blozích autorek, ale i tak si to přečtu znovu, protože ty situace mezi Billem a Tomem mě pokaždé dostanou do kolen. Holky děkuji za zveřejnění téhle povídky tady. Doufám, že se alespoň tady dostaneme až k úplnému konci, když se z vašich blogů tak najednou ztratila 🙂
[12]: Ztratila, ale už se u nás zase našla 🙂 a teď i tady 🙂
Jinak… děkujeme za komentáře!!
[12]: oni se hlavně ztratili naše blogy, nejdriv jsem ho kvůli nedostatku času smazala já a pak i Schmetti xD
Přjde mi to jako geniální nápad a téma pro povídku, avšak to provedení mě moc neoslovuje 🙂 příliš zdlouhavé a zbytečné věci… ale i tak holky, hodně štětí při dalších dílech…
Začátek této povídky je skutečně skvělý, je to opravdu super nápad a už se těším na to, jak se to bude vyvíjet dál.
Jinak Linkin park taky zbožňuju, je to dokonalá skupina s dokonalými písničkami 🙂
Líbí se mi to!:)
budu číst dál=)
božská povídká!a jaký dlouhý díl.♥už ted sem do ní zažraná naprosto na tisíc procent budu číst dál!kéž by díly vycházely v pravidelných intervalech co nejdříve..!!!
mile ráda si zkrátím čekání na nové díly komentováním těch starých, protože jsem je u Lenny sjela kosmickou rychlostí, že jsem po sobě nenechala ani zvířený prach. 😀
přemýšlím, jestli jsem někdy četla povídku, kde bylo jedno z dvojčat postižené.. kdysi jsme měly se Syhrael takový nápad na povídku, který zůstal nedokončený, jak už bývá zvykem. :/ možná proto jsem si tuhle povídku zamilovala.. jako kdyby mi dodávala něco, co mi od té doby opravdu chybělo. 🙂