Děkuju vám všem, kteří čtete a komentujete :)*
Enjoy, Iveth <3
Po jídle se vydal do stájí, kam často chodíval právě Bill utápět své nejistoty a chmury. Chtěl poznat, co na tom Bill má.
Koně si jen tak klidně postávali ve svých boxech, a pojídali seno. Tom se usadil k jednomu černému koni s bílou lysinkou na čele ve tvaru srdce. Byl nádherný a tolik mu připomínal Billa. S dalším lítostivým povzdechem se na něj usmál a pohladil ho po čumáku. Když se podíval na box, všiml si pozlacené cedulky s údaji o něm. Jmenoval se Ricardo. Sedl si k němu a Ricardo k němu sehnul hlavu a šťouchl do něj čumákem.
Nasedl a chvíli se rozhlížel po okolí. Nakonec se rozjel směrem k hustě vypadajícímu lesu. Ricardo cválal, ale Tomovi to ani nepřišlo, protože jeho krok byl velmi lehký a dalo by se říct, že asi bude z nějakého vznešeného chovu. Určitě to nebyl obyčejný kůň ve stádu a Tom si ho po hodinové vyjížďce zamiloval. Právě seděl u průzračného jezera a Ricardo se procházel vodou. Po dalších asi třech hodinách se vydají oba domů.
Po příjezdu se před vchodem do stájí potkal s Andreasem. Hned se jeho poklidná a vyrovnaná nálada změnila.
„Kdes sakra byl?! Víš ty vůbec, jak jsem se o Billa včera bál? Copak ty neznáš své služebnictvo?!“ začne hned vyvádět Tom a vede Ricarda do jeho boxu, aby se o něj postaral. Andreas přišel za ním a pohladil Richarda po čumáku. Ten se okamžitě pod jeho autoritou sklonil a pokrčil nohu, jako by se klaněl před nějakým králem. Tom nechápal, ale dál se věnoval tomu, aby ho pořádně vypucoval.
„Proč bych jako neznal své služebnictvo? Sám jsem je stvořil… znám je až moc dobře,“ odvětil jízlivě Andreas. Na tohle Tom u něj nebyl zvyklý. Zvykl si na jeho přímost, nebo v lepším případě na to, že ho vůbec nemusel mít na očích. Ať už byl s Billem nebo někde mimo sídlo. „A vůbec, i kdybych neznal, tobě do toho nic není,“ ušklíbl se a jeho černý plášť se za ním jenom zavlnil, jak rychle zmizel svou upíří rychlostí. Tom si pro sebe zamumlal nějaké nadávky. Pak když odešel do sídla do jejich pokoje, Bill se rozvaloval přes celou postel se sluchátky v uších a vypadal, že spí. Usmál se a šel k němu. Opatrně mu sundal sluchátka a odložil je i s iPodem na stolek vedle postele. To Billa vzbudilo. Vlastně on ani pořádně nespal. Jen se zaposlouchal do uklidňujících rytmů hudby, a to ho nějak ukolíbalo.
„Kdepak si byl? Postrádal jsem tě u snídaně,“ usmál se rozespale a vynutil si polibek. Tom se usmál.
„Byl jsem se podívat ve stájích a rovnou jsem si vyjel,“ usmál se Tom a lehl si k němu. Bill se k němu okamžitě přitulil a zavřel očka.
„Takže jsi už také přišel na chuť němým tvářím?“ Tom přikývl.
„Jo… jsou to úžasná zvířata… až se zdá, že mi rozumí,“ usmíval se Tom a hladil Billa po paži.
„Víš, Bille… měli bysme vypadnout,“ poznamenal potom Tom starostlivě a pozvedl černovláskovi hlavu. „Není tu tak bezpečno, jak jsme si oba mysleli,“ kousl se do rtu. Tohle asi říkat neměl, teď se Bill bude ptát, jak na to přišel, a co mu jako má říct? Že mu Mike řekl příliš, a že se s ním rovnou vyspal? Ne! To se Bill nikdy nedozví. Alespoň od něj ne.
„A jak jsi na to přišel? Mně se odsud nechce… žádná škola, žádní pitomci mě nekritizují, je tu klid… jen my dva… to jsi vždy chtěl, ne?“ pohladil Toma po tváři a usmíval se. Tom si povzdechl. Vždy na něm obdivoval jeho optimismus. To, jak je bezstarostný, když je s ním. A on to pokazil. Zavrtěl mírně hlavou a usmál se znovu.
„Jo… to máš pravdu… chtěl…“ odvětil tiše a políbil ho.
„No vidíš, tak kde je problém?“ ušklíbl se Bill a s pomocí nově vypěstovaných svalů překulil Toma pod sebe.
„Nebo… se tu někdo potřebuje jen pořádně uvolnit,“ vyplázne jazyk Bill, a to už Tomovo triko letí neznámo kam. Tomovo tělo se náhle propíná ve slastných křečích zapříčiněných Billovými rtíky a jazykem. Dnes si dává záležet. Když skončí, Tomův hrudník se prudce zvedá a srdce mu div nevyskočí z hrudi. Bill se usměje nad dobře odvedenou prací a olíže si zbytek Toma ze rtů a brady.
O měsíc později
„Billeeeeeee?!“ Tom už víc než hodinu lítal po celém sídle a úzkostlivě hledal svého milence. Ovšem bezvýsledně. Zkusil už všechna jeho oblíbená místa. Nikde nebyl. Po další půlhodině to vzdal a svalil se na lavičku pod třešní. Všude je napadaný čerstvý sníh. Ticho. Jen pár ptáků, co tu zůstalo, si tiše prozpěvovalo v holých větvích stromů. Bill miloval sníh. Vždy v zimě si vyšli na procházku a dělali blbosti jako malé děti. Ale teď? On tu sedí sám, zatímco má plnou hlavu starostí.
„Blbá nálada?“ zjeví se vedle něj Mike. Tom polekaně zvedne hlavu a zadívá se na černovlasé stvoření vedle něj. Mike měl dnes dobrou náladu a usmíval se. Spíše nějak vycítil, že Tom není ve své kůži. Tomovi neušlo, jak se mu ve slunečním svitu zaleskly jeho sněhobílé, jako břitva ostré špičáky.
„Ale Tome… prosím, nedívej se na mě tak…“ zasměje se Mike a přehodí si nohu přes nohu. Celkem úspěšně na Toma praktikuje svoje balící taktiky a pozoruje, jak se mu to daří.
„Nevím, o co se snažíš, ale já vím, kdo jsi,“ začne tiše Tom a zamračí se. Mike nehne ani brvou.
„No tak… však jsem ti to říkal, ne?“ vyplázne jazyk černovlásek a usměje se na mračícího se Toma. Tomu teď zase hlavou probíhají myšlenky na všechno možné, jak se snaží urovnat všechny informace do pořádku.
„Musím najít Billa,“ pronese pak tiše a vstane z lavičky. Rozejde se k sídlu měkkým sněhem, když se najednou zastaví. Přímo před ním se objeví zvětšující se červený flek. Pár kapek červené tekutiny spočine i na Tomově tváři. Ten polekaně strne na místě a kouká na červenou louži. Nemá odvahu se podívat někam kolem nebo nad sebe. Ucítí něčí ruku na rameni.
„Bille?!“ hned se prudce otočí, ale jaké zklamání, když hledí do očí červenějších a zlověstnějších než jakákoliv rudá růže na světě. „Liam…“ vydechne tak jistě, jak jen dokáže svým roztřeseným hlasem. Jmenovaný se ušklíbne a luskne prsty. Vzápětí se promění v černovlasé stvoření dost podobné… ne moment… to je Mike!
„Tak jsem měl pravdu… od začátku jsi Billa pronásledoval!“ křikne Tom a chce dotyčnému jednu vrazit. Ale skončí s fackou na zemi obličejem ve sněhu. Jediné, co si teď vybaví, je krev na zemi ve sněhu, kterou viděl… snad… přece Billovi neublížil! Ve vteřině se Tom zvedne a zaujme takovou pozici, aby se mohl kdykoliv bránit. Ze rtu se mu spouští slabý pramínek krve, ale to je tak to poslední, co ho teď zajímá.
„Kde… kde je Bill?!“ spustí na něj hned zpříma a zamračí se. Mike, neboli Liam se na něj podívá a ušklíbne se.
„Bill? Nevím… někde se tu poflakuje…“ ušklíbne se a založí si ruce na prsou. Tom skoro až zaskřípe zubama, jak ho ten idiot štve.
„TAK ŘEKNEŠ MI, DOPRDELE, KDE JE?!“ začne Tom řvát na celou zahradu. Už rudý vzteky. Srdce mu strachem o milovanou osobu div nevyskočí z hrudi a nebýt mrazu, po čele by mu přejel studený pot. Takhle mrzne až praští, a on tu je jen v košili a lehkém saku.
„Je tam, kde je mu nejlíp,“ zamračí se Liam a natočí hlavu na stranu. Asi zachytil příchod někoho dalšího, proto se proměnil zase v černovlasého sluhu.
„Parchante!“ procedí Tom skrze zuby a rozběhne se směrem ke schodům, kam měl namířeno už dříve. Zastaví se až u nich v pokoji a okamžitě začne házet věci do jejich kufrů. Bere páté přes deváté a je mu to úplně fuk. Už se asi nedozví, čí krev to tam venku byla, ale v tuhle chvíli je mu to snad i jedno. Jen prostě musí najít Billa a okamžitě odtud oba musí zmizet. Nejlépe ještě dnes. Vrátí se do školy a budou doufat, že se to nějak přežene. Během půl hodinky má sbaleno, když se najednou otevřou a rychle zabouchnou dveře. Něco se kolem něj v bleskové rychlosti prožene a zatáhne rudé závěsy. Až po pár vteřinách zaznamená Billův zkrvavený obličej.
„Bille, sakra, kde jsi byl?!“ vyjekne Tom zoufale a přižene se k němu právě včas, než se černovlásek málem zhroutí k zemi. Upře na něj své čokoládově zbarvené oči plné slz smíchaných s krví.
„T… to nic, Tomi, jen… chci odsud pryč… on… našel nás!“ zašeptá obezřetně Bill a rozhlíží se opatrně kolem. Má pořád pocit, že je někdo sleduje. Jako by slyšel tiché hlasy. Hlasy vycházející ze stěn. Z podlahy. Odevšud! Šílel z toho už pěkných pár dní a nevěděl, co s tím. Proto se také na nějakou dobu uklidil z prostorů sídla do malého zahradního domku hluboko v zahradě.
„Bille, já vím, lásko… už jsem nám zabalil a večer odjíždíme, ano?“ vezme ho do náruče a odnese do koupelny. Posadí ho na jejich velkou vanu a namočí ručník do studené vody a začne mu ošetřovat rány na tvářích a čele. „Co se ti stalo?“ ptá se tiše a snaží se skrýt své zděšení nad jeho vzhledem. Někde hluboko v sobě cítí ale nepředstavitelný vztek, postupně vybublávající na povrch.
„Já… byl jsem se před pár dny projít a… narazil jsem na… Mike se jmenuje, ne?“ začne tiše Bill a usykne pod návalem bolesti, když se Tom dotkne až příliš hluboké rány na jeho čele.
„Promiň, lásko,“ šeptne hned Tom a odloží ručník. Ujme se nelehkého úkolu najít lékárničku. Bill mezitím pokračuje.
Po dalších deseti minutách povídání, Tom svého miláčka pevně svírá v náručí a šeptá slůvka útěchy.
„Takže ta krev tam venku… nebyla tvoje?“ zkonstatuje aspoň trochu úlevně Tom a odhrne mu vlásky slepené krví z čela. Bill jen zavrtí hlavou. Možná z menší části ano, ale on jediný asi ví, co nebo kdo byl hlavním zdrojem.
Po večeři se oba chlapci seberou a jakoby nic se přesunou do pokoje. Již mají domluvený odvoz. Tomovi se podařilo umluvit dalšího z místních sluhů. Zdá se být normální a je již také starší. Přesně o půlnoci, v ten temný čas, kdy se místní upíři vydávají kamsi do lesů na lov, se oba seberou a každý s jedním kufrem, se kterým sem také přijeli, vyjdou na příjezdovou cestu, kde na ně již čeká připravené auto. Jim, jak se jejich zachránce jmenuje, pomůže naložit kufry a oba chlapci nasednou. Tom nechá Billa, aby se k němu přitulil, a pevně ho obejme. Pořád mu tiše promlouvá do duše, aby se nebál, přitom on sám má celkem nahnáno.
„A… Jime… děkujeme vám…“ zvedne hlavu k postaršímu řidiči, když vyjedou. Ten jenom s úsměvem přikývne a srovná si zpětné zrcátko.
„Nemáte za co, hoši… já sám se odsud toužím dostat už přes padesát let, ale dosud jsem k tomuto místu připoután nepopsatelným vztahem… ale tím vás nebudu zatěžovat,“ usměje se přívětivě Jim a auto se rozjede vstříc jejich osudu. Až když projedou velkou, zlatem zdobenou bránou, která se za nimi zase se zařičením a skřípěním zavře, se oběma uleví. Bill s očima doširoka otevřenýma sleduje dění za okénkem a očividně přemýšlí. Přemýšlí o tom, co bude dál. Na čele má pár náplastí, ale ví, že tímto to nekončí. Zdaleka nekončí.
Nikdo z nich netuší, jak dlouho jeli, ale najednou jakoby zničehonic stojí na kamenné příjezdové cestě před hradem. Tom se ze snů probudí jako první a promne si unavené oči. Bill mu ještě spokojeně chrupe na rameni, a co se Tomovi zamlouvá, je, že se ze spaní roztomile usmívá. Jak nerad, ale musí ho vzbudit.
„Bille… lásko, vstávej… jsme doma…“ zatřese s ním jemně a políbí ho.
„Doma? Jako… doma… aha…“ zahihňá se tiše Bill a rozespale se protáhne. Poté oba vylezou z auta. Kufry už, jak se dozvídají, mají na své koleji ve společenské místnosti. Vděčně Jimovi poděkují a s lítostí v očích sledují, jak se jejich zachránce vrací do jámy lvové. Ruku v ruce vcházejí do budovy. Všude je ještě klid. Je brzo ráno nebo by se také dalo říct… pozdě v noci. Ani jeden z nich pořádně neví, co je za den, ale v tuhle chvíli je to asi jedno. Po příchodu na jejich kolej, když vidí, že se tu nic nezměnilo, donutí to Billa se usmát a stisknout Tomovu ruku pevněji.
„Tomi? Upřímně… myslíš, že tady to bude lepší?“ podívá se na Toma pochybovačně. V tu ránu si vzpomene na Andrease. Nechali mu jen připitomělý vzkaz u nich v bývalém pokoji. Jemu ale díky jeho schopnostem určitě všechno došlo už dříve. No na něco jako přemýšlení jsou oba dost unavení. Převléknou se a zalehnou do jejich spojených postelí. Ruku v ruce ve společném objetí pomalu usnou. Klidným spánkem. Beze snů o nadpřirozenu. O čemkoliv. A tak by to mohlo zůstat i v reálném životě. Nejen v tom imaginárním, kde se i feťák cítí jako v ráji bez jehel a prášků. Bez toho, aby se musel bát, že upadne na ‚hubu‘ a bude následovat bolest. V tomto světě bylo vše tak růžové a měkké, že by to nemohlo být reálné ani v tom nejúžasnějším, sebereálnějším světě. Ani Bill, ani Tom netuší, co jim přinese zítřek. Týden. Měsíc. Kdy je Liam zase vyčmuchá? Kdy se objeví Andreas? Tisíce otázek bez odpovědí. Odpovědí, které mají více než cenu zlata.
autor: Iveth Biersack
