Nesmířený?

Nikdy netušil, co jej čeká. Nikdy netušil, proč je život tak krutý. A nikdy nepoznal lásku. Přesto se naučil jejich pravidla, aby vůbec přežil. Hrál hru podle nich, jen aby na sebe neupozornil. Vnitřně se za to nesnášel, nemohl už dál vydržet… a přesto každé ráno sebral sílu a šel se znovu a znovu postavit okolnímu světu. Nemohl jinak. Být šedá myš se jevilo lepší, než vyčnívat svou skutečnou osobností. Malé součástky velkého davu si nikdo nevšimne – zdánlivě. Snažil se jim zavděčit, vyhovět všem, a právě proto se nejspíš nikdy nestal jedním z nich.

A uvnitř si přísahal, že už mu nikdy nevezmou jeho vůli. Vůli k životu, vůli věřit. Nebyl to boj. Byl to život. A jeho život nikdy nebyl růžový. Občas si říkal, jestli to nebyl on, kdo všechny ty problémy způsobil, protože podlehnul svému bezstarostnému snění. Když věřil svým snům, mohl žít. Když si v duši namaloval svoje vzdušné zámky, mohl chodit s hlavou hrdě vztyčenou. Fyzické i psychické kopance vnímal rozmazaně, po letech už ani tolik nebolely. Jen otevíraly ránu, která se táhla v jeho srdci už osmnáct let.

Přežíval mezi lidmi, které miloval a nesnášel zároveň. Nikdy neměl nikoho blízkého svému srdci, a přesto nikdy nepřestal doufat. Sny o člověku, který ho nebude chápat jako obyčejného. Chtěl člověka, který pochopí jeho osobnost a bude mít dostatek empatie, aby se vcítil do jeho pocitů. Aby pochopil, proč brečí v temných nocích, nebo proč se nad ránem budí s křikem. Potřeboval někoho, kdo bude vědět, kdy jej má obejmout kolem ramen, aby mu pomohl stát zpříma.

Lidé okolo se věnovali jen tomu, aby zničili i ten poslední kousek duše, kterou si uchovával pro toho výjimečného někoho, kdo měl přijít. Jestli se jim to povedlo, byla otázka, na kterou si dosud neodpověděl.

Jak mohl tušit, že tohle další obyčejné ráno, kdy se pomalu rozednívalo a kdy slunce zalévalo ulici svým povzbudivým svitem, mu změní život navždy? Jak rozeznat právě takovéhle ráno od toho obyčejného, všedního, které s sebou nese jen prázdný den? Další otázky, jen otázky. Černota dne zalévala jeho mysl, v to ráno, kdy se vlastně nic nestalo. Byl to totiž právě tento úsvit, kdy došel na dno. Na dno, ze kterého se mohl odrazit a začít znovu. Jenže neměl dost síly, aby vyletěl dost vysoko. Proto i přes veškerou snahu padal zpátky na zem. Na dno, kde nic nezbývalo. Jenže voda byla moc mělká a nutila jej, aby se brodil dál. Byl to život.

Nikdy volný. Nikdy svůj.

Jen jejich. Nebylo to tak dlouho, co tomu skutečně věřil. Co nedoufal ve změnu. Jenže situace se obrátila, jako se noc obrací do dne a den zase do noci, předělen pouze stmíváním.

Až jednoho dne nabral sílu, aby se odrazil. Osoba, která mu dopomohla, zmizela ve stínech nového úsvitu rychleji než srpek měsíce ve sluneční záři. Jenže on už ji nepotřeboval. Na pár chvil měl dokonce pocit, že je vlastním pánem. Jenže poté jej unesl proud. Zmítán dalším zvratem života nevěděl, co dělat. Bez opory těch životem obviněných lidí nevěděl, co dál. Jak žít, jak plout. Jak se mohl ztratit, když nikdy nikam nemířil? Jak mohl ztratit kurz, když nikdy žádný neměl? Pár veselých záblesků překryly vlny rozbouřené řeky, která je unášela pryč. A zbyly jen vzpomínky na zmatek, strach a úzkost. Stažený žaludek. Ztěžklá víčka. Utíkal. Utíkal dál a dál. Chtěl utéct tomu proudu. Nešlo to, pohlcoval jej a nutil běžet dál. Jenže jiným směrem, než sám chtěl. Opět klesal ke dnu.

Přibližně v ten moment si položil otázku, jestli vůle něco zmůže.

Najednou se ochladilo. Řeka zamrzla a on uvíznul v situaci, kterou nemohl vyřešit. Přineslo mu to bolest, strach, ale zároveň jistotu. Konečně byl na místě. Na místě, kde se mohl rozhlédnout. Aby poznal nové pocity, musel dál. Ale on nechtěl. Připadal si přehlcený životem, tím vlastním, i tím, kteří žili jiní. Jeho dar být jiný se mu vracel s hořko-sladkým vánkem, který cuchal jeho nervy a pohrával si s jeho srdcem.

Pamatoval si jich několik. Několik osob, jež představovaly matné siluety v neúprosném proudu času. V prudkém toku řeky, která s každým z nich víc a víc rozmrzala. Bořil se dolů s každou další černočernou siluetou. Už nechtěl nikoho, protože chtěl zůstat nahoře. Nechtěl dál! Jenže přicházely další siluety a řeka se stále rozvodňovala. Až mu jednoho dne podtrhla nohy. Zachytil jej proud, jenže tentokrát se netopil roky. Silná vůle jej zachytila na místě, které nikdy neviděl. Které nikdy necítil. Jenže to nebyla jeho vůle. Cítil někoho cizího, někoho, kdo byl silně odhodlán mu pomoci vystoupit z řeky a postavit se na nohy. Někoho, jehož život byl srovnaný do nejmenších detailů. Někoho, kdo se jevil dokonalý. Jeho silueta zářila stříbřitým jasem.

Po určité době pochopil, že vztahy jsou jako ta řeka. Občas zamrznou, nebo také plují bez ohledu na okolí. Dravě a rychle. A jakmile pochopil, že srdce se ovládá ještě obtížněji než tělo v rozbouřené řece, pochopil také, jak moc se ve svém životě zmýlil. Tak moc se snažil být ten nevinný, a přitom to byl on, kdo se provinil. Proti sobě. Proti osobě, která se jako jediná starala. Proti lidem okolo. Tak jak mohl vinit je, když nedokázal odpustit ani sám sobě?

Jenže vina vymizela. Časem všechna odešla pryč spolu s nocí, kdy se nic nestalo. Dál unášen proudem jako loutka. Utopen v jezeře smutku a unesen řekou zklamání, plácal sebou dál. Snažil se nadechnout, ale něco mu bránilo. Věděl přesně, co to je. Zjizvená myšlenka. Nikdy neměl nechat odejít tu siluetu, která tolik zářila. Jeho odhodlání se střetlo s únavou v souboji, který měl jen jednoho vítěze. Bojoval dlouho, vnitřně rozpolcený mezi srdcem a rozumem. Jenže bojovat se srdcem je těžší, než plavat. Nepřemýšlel, když se obracel k životu zády a bez jediného ohlédnutí se vydal zpět. Když ležel vyčerpaný pod hříšnou oblohou, když znovu nalezl sílu se zvednout a pokračovat. Stříbřitá silueta ho poznamenala.

Plazil se po kolenou, odíral si ruce a padal pořád častěji a častěji, ale myšlenka na boj proti životu, který započal, držela jeho snahu živou. Udržovala jej ve vakuu, kdy nic neviděl, ani neslyšel. Jen šel. Dál a dál, proti starým myšlenkám a dávno zašlým strachům. Bál se. Jako vyděšené dítě, schovávající se v rohu před bouřkou. Potřeboval tu pevnou vůli, potřeboval, aby mu jeho zářící silueta podala ruku. Pomoc. Jediné co chtěl. Bál se toho, co cítil, tak moc se bál. Chtěl jen ujistit…

O svojí nevině. Protože sám si odpustit nedokázal. Vina už netepala jeho hlavou, ale on se stále obviňoval.

Byl tak moc nesmířený. Až do doby, kdy svou zbývající vůli k životu spojil s tou, kterou tak dlouho hledal. Rána na jeho srdci pulzovala, jenže on poprvé cítil, jak se zaceluje v pouhou zašlou jizvu.

Už nikdy… už nikdy sám. Nikdy ničí jiný, jen svůj. Pozvednul bradu k černému nebi a rozhodnul se.

S posledním pohledem do tmy se pustil ledového parapetu a padal.

Dopadl do měkké tmy, kde vedle zamotaná v peřinách ležela jeho vysněná stříbřitá silueta, která už dávno nabrala jasné obrysy. S posledním výdechem se stulil do její náruče, aby jej ochránila před další nocí, kterou probdí. Jako tuhle. Na parapetu okna, zíráním do světel města, která dřív tak lákala. Už ne. Už nikdy ne. Srdcem byl možná starý, ale bylo mu teprve osmnáct. Měl dost sil. Kdyby znovu padl do řeky nesmířeného očekávání a viny, už nikdy by se nenechal unést proudem. Plaval by, dokud by mu nedošly síly.

Protože se smířil.

Vina prohrála boj.

A život změnil válku na mír a jizva v jeho srdci zmizela.

Už nikdy nesmířený.

„Tome?“

Dredy zašustily přes polštář, jak se chlapec vedle na posteli otočil a obejmul štíhlé tělo černovláska. „Ano?“

„Miluju tě.“

Obrázek černovlasého chlapce sedícího na parapetu se už nikdy nevymazal z paměti okolního města.

autor: GossipGirl