
A uvnitř si přísahal, že už mu nikdy nevezmou jeho vůli. Vůli k životu, vůli věřit. Nebyl to boj. Byl to život. A jeho život nikdy nebyl růžový. Občas si říkal, jestli to nebyl on, kdo všechny ty problémy způsobil, protože podlehnul svému bezstarostnému snění. Když věřil svým snům, mohl žít. Když si v duši namaloval svoje vzdušné zámky, mohl chodit s hlavou hrdě vztyčenou. Fyzické i psychické kopance vnímal rozmazaně, po letech už ani tolik nebolely. Jen otevíraly ránu, která se táhla v jeho srdci už osmnáct let.
Přežíval mezi lidmi, které miloval a nesnášel zároveň. Nikdy neměl nikoho blízkého svému srdci, a přesto nikdy nepřestal doufat. Sny o člověku, který ho nebude chápat jako obyčejného. Chtěl člověka, který pochopí jeho osobnost a bude mít dostatek empatie, aby se vcítil do jeho pocitů. Aby pochopil, proč brečí v temných nocích, nebo proč se nad ránem budí s křikem. Potřeboval někoho, kdo bude vědět, kdy jej má obejmout kolem ramen, aby mu pomohl stát zpříma.
Jak mohl tušit, že tohle další obyčejné ráno, kdy se pomalu rozednívalo a kdy slunce zalévalo ulici svým povzbudivým svitem, mu změní život navždy? Jak rozeznat právě takovéhle ráno od toho obyčejného, všedního, které s sebou nese jen prázdný den? Další otázky, jen otázky. Černota dne zalévala jeho mysl, v to ráno, kdy se vlastně nic nestalo. Byl to totiž právě tento úsvit, kdy došel na dno. Na dno, ze kterého se mohl odrazit a začít znovu. Jenže neměl dost síly, aby vyletěl dost vysoko. Proto i přes veškerou snahu padal zpátky na zem. Na dno, kde nic nezbývalo. Jenže voda byla moc mělká a nutila jej, aby se brodil dál. Byl to život.
Až jednoho dne nabral sílu, aby se odrazil. Osoba, která mu dopomohla, zmizela ve stínech nového úsvitu rychleji než srpek měsíce ve sluneční záři. Jenže on už ji nepotřeboval. Na pár chvil měl dokonce pocit, že je vlastním pánem. Jenže poté jej unesl proud. Zmítán dalším zvratem života nevěděl, co dělat. Bez opory těch životem obviněných lidí nevěděl, co dál. Jak žít, jak plout. Jak se mohl ztratit, když nikdy nikam nemířil? Jak mohl ztratit kurz, když nikdy žádný neměl? Pár veselých záblesků překryly vlny rozbouřené řeky, která je unášela pryč. A zbyly jen vzpomínky na zmatek, strach a úzkost. Stažený žaludek. Ztěžklá víčka. Utíkal. Utíkal dál a dál. Chtěl utéct tomu proudu. Nešlo to, pohlcoval jej a nutil běžet dál. Jenže jiným směrem, než sám chtěl. Opět klesal ke dnu.
Najednou se ochladilo. Řeka zamrzla a on uvíznul v situaci, kterou nemohl vyřešit. Přineslo mu to bolest, strach, ale zároveň jistotu. Konečně byl na místě. Na místě, kde se mohl rozhlédnout. Aby poznal nové pocity, musel dál. Ale on nechtěl. Připadal si přehlcený životem, tím vlastním, i tím, kteří žili jiní. Jeho dar být jiný se mu vracel s hořko-sladkým vánkem, který cuchal jeho nervy a pohrával si s jeho srdcem.
Po určité době pochopil, že vztahy jsou jako ta řeka. Občas zamrznou, nebo také plují bez ohledu na okolí. Dravě a rychle. A jakmile pochopil, že srdce se ovládá ještě obtížněji než tělo v rozbouřené řece, pochopil také, jak moc se ve svém životě zmýlil. Tak moc se snažil být ten nevinný, a přitom to byl on, kdo se provinil. Proti sobě. Proti osobě, která se jako jediná starala. Proti lidem okolo. Tak jak mohl vinit je, když nedokázal odpustit ani sám sobě?
Plazil se po kolenou, odíral si ruce a padal pořád častěji a častěji, ale myšlenka na boj proti životu, který započal, držela jeho snahu živou. Udržovala jej ve vakuu, kdy nic neviděl, ani neslyšel. Jen šel. Dál a dál, proti starým myšlenkám a dávno zašlým strachům. Bál se. Jako vyděšené dítě, schovávající se v rohu před bouřkou. Potřeboval tu pevnou vůli, potřeboval, aby mu jeho zářící silueta podala ruku. Pomoc. Jediné co chtěl. Bál se toho, co cítil, tak moc se bál. Chtěl jen ujistit…
Dopadl do měkké tmy, kde vedle zamotaná v peřinách ležela jeho vysněná stříbřitá silueta, která už dávno nabrala jasné obrysy. S posledním výdechem se stulil do její náruče, aby jej ochránila před další nocí, kterou probdí. Jako tuhle. Na parapetu okna, zíráním do světel města, která dřív tak lákala. Už ne. Už nikdy ne. Srdcem byl možná starý, ale bylo mu teprve osmnáct. Měl dost sil. Kdyby znovu padl do řeky nesmířeného očekávání a viny, už nikdy by se nenechal unést proudem. Plaval by, dokud by mu nedošly síly.
Obrázek černovlasého chlapce sedícího na parapetu se už nikdy nevymazal z paměti okolního města.
autor: GossipGirl
Nádhera. 🙂
Hodně mě zasáhnul už úvod, protože Billova osoba, jak jsi ji popisovala, jsem celá já. Beze zbytku.
Mám ráda takovéhle filosofické povídky. Člověku nezbývá než u nich a o nich přemýšlet. Ne každý je dokáže napsat. Máš moje sympatie. 🙂
sice to moc extra nechápu – nejsem typ, který dovede nějak dobře číst mezi řádky, snad je to tím, že moje nejlepší kamarádka dělá filozofii, tak se s tím téměř denně nevědomky setkávám – , ale jinak moc krásně napsané!!!
krasna povidka 🙂
Bála som sa konca tak veľmi, že som chcela prestať čítať, pretože tie myšlienky boli príliš nebezpečné a kypela z nich bolesť. som rada, že vina prehrala. Je mi ľúto, že ju vôbec kedy cítil kvôli niečomu ako je láska.
Je to nádherná zmes pocitov, som rada, že som prekonala strach, stálo to za to.
Kazdopadne moc zajimave.
Jsem naprosto okuzlena! A musím Ti vyjádřít můj obrovský obdiv nad tím, že jsi tak krásné dílo dokázala sepsat. Málokdo umí číst mezi řádky a je ještě míň lidí, kteří to dokážou takhle nádherně podat. Opravdu klobouk dolu!
Moc se mi tohle líbilo, bylo to nádherně neobyčejné, i když smutné!
Děkuji za tuhle povídku!