autor: Helie
V prvé řadě vám moc děkuji za všechny komentáře =) Sice se snažím na ně odepisovat, ale vždycky mě hrozně překvapí, jak usilovně nad povídkou přemýšlíte, hledáte odpovědi na otázky, které postupně z děje vyvstávají, a celkově se snažíte nějak rozkousnout celou záhadu s tímhle příběhem spjatou. Nepíšu to kvůli tomu, že by snad konečně přišlo rozřešení, na to si budete muset ještě počkat, ale ke konci tohohle dílu je něco, co bych byla ráda, kdybyste si „zapamatovali“ do dalšího dílu, který bude právě na tenhle okamžik navazovat, ale už o něm pravděpodobně nebude další zmínka. Jinak v tomhle díle dostanete „náhled pod pokličku“ toho, proč je tam celou dobu Bushido a jakou bude mít v dalších dílech roli. Doufám, že najdete alespoň pár odpovědí (i když zase ne moc, to by bylo jedině na škodu :D) =)
Ještě jednou díky za komentáře =) Helie =)
Za pět minut dvanáct
Dalšího rána se Bill odmítal dostavit na snídani. Za Amendetomem poslal Jeremyho, aby mu předal vzkaz, že Billovi není dobře, tudíž se na žádné denní jídlo nedostaví. Na závěr Bill ještě požadoval, aby Jeremy, značně skleslý, řekl Tomovi, že Billa nemá za žádnou cenu vyhledávat. Sice tak nějak doufal, že se ho faraón i přes jeho žádost pokusí najít, ale přednostně chtěl být sám. V hlavě mu pořád ještě kolovala slova, která slyšel předešlé noci.
Postával u okna ve svých komnatách a zíral ven. Slyšel zvuky způsobené Jeremyho přítomností. Jeho duše to však nevnímala, rozpolcená na mnoho částí létala někde v oblacích, aby alespoň tam našla tolik vytoužený klid.
„Pane, myslím si, že byste měl něco dělat. Sice nevím, co se stalo, ale něco mi říká, že potřebujete nějakou činnost, abyste udržel své myšlenky na uzdě.“ Bill se otočil za zvukem Jeremyho hlasu. Blonďatý mladík stál ve dveřích Billovy ložnice a nervózně přešlapoval z nohy na nohu. On jediný považoval Billa za autoritu, za někoho, ke komu by měl vzhlížet s respektem. Proto i jeho samotného překvapilo, když mu najednou z úst vylétlo něco takového.
Bill sklopil hlavu. Jeremy měl pravdu – nejspíš skutečně potřeboval nějakou činnost, aby se udržel pohromadě. Když ke sluhovi opět vzhlédl, viděl jeho starostlivý pohled plný vlastní nervozity. Strnule přikývl.
„Půjdu do archivu,“ zašeptal skoro neslyšně a prošel kolem sluhy.
V jeho krocích přes hlavní chodby chrámu se odrážela nejistota. Měl strach, že někde narazí na Toma, který bude strachem o něj naprosto nepříčetný. Nemusel ho potkat, aby věděl, že by to tak skutečně bylo. I když k němu pravděpodobně nic necítil, jeho ochranitelský pud byl dostatečně vyvinutý na to, aby se o Billa strachoval.
Úlevně si oddechl, když proklouzl do jedné z menších chodeb, ve které se nacházel vchod do jeho milovaného archivu. Neslyšně proklouzl za dveře. Hned na prahu zastavil, aby do plic nasál charismatickou vůni prachu, papyru a vyhořelých svící. Spokojeně zaplul do čítárny, kam si následně nanosil tuny svitků, které doposud nečetl. Než však sáhl po prvním z nich, jeho oči se zabodly do vláken koberce uprostřed místnosti. Vždycky ho udivovalo, že jediný koberec není na rozdíl od zbytku prostor archivu zaprášený. Jeho myšlenky opět zaplnily jeho hlavu a on je podvědomě vplétal do vláken koberce. Chtěl je od sebe odehnat a přenechat zapomenuté spolu se zašlapanou špínou v koberci.
Bill se natolik utápěl v myšlenkách, že přestal vnímat svět kolem sebe. Možná kdyby dával větší pozor, nepřeslechl by zadunění dveří, které se zavřely za mužem, jenž vstoupil do magické atmosféry archivu. Možná kdyby svoji hlavu na chvíli zprostil všetečných myšlenek, nepřekvapil by ho hlas, jenž se vetřel do jeho bdělého snění.
„Kdysi jsem znával jednoho otroka. Nehodil se mezi písečné duny k těžké práci, u které mnozí umírají. Jeho záda se nehodila pro pálivé doteky biče, které po sobě zanechávají hnisavé rány. Byl skvost, jehož by si každý nanejvýše vážil, pokud by se směl hřát na výsluní jeho zájmu. Jeho duše byla vzpurná, nedala se zlomit dokonce ani ranami biče. Mnozí otroci se mění v pouhé schránky bez duše, ale on se nepodrobil, už jen tím vyčníval nad ostatními. Potom pro něj Bohové zvolili lepší osud a já jsem za to jedině rád, otroctví si nezasloužil. Nějakou dobu jsem ho neviděl, a když jsem znovu mohl mít tu čest, našel jsem pouze prázdnou schránku bez duše… A tak si říkám, co mohlo být horšího než bič?“
Bill trhl hlavou za zvukem hlasu, který ho v minulosti provázel pouze v podobě křiku. Až před dvěma měsíci mu ukázal svoji laskavou verzi. Zaskočeně zíral na otrokáře, který stál pouze několik kroků od něj a opíral se o jeden z mnoha stojanů s knihami. Na Billových rtech se okamžitě rozlil úsměv.
„Anisi,“ zašeptal dojatě. Dlouho ho neviděl a nemyslel, že by tomu v nejbližší době bylo jinak. Jednou se zkoušel Jeremyho ptát, jestli otrokáře někde nezahlédl, ale odpověď byla stále stejná… Bill přestával doufat, že se Anis vůbec vrací domů.
„Dlouho jsme se neviděli,“ pokýval Anis hlavou na pozdrav a Billovi připadalo, že mu snad čte myšlenky. Jeho žaludek předváděl kotrmelce, když spontánně vyskočil ze svého místa a skočil překvapenému otrokáři kolem krku. Už po několikáté za ten den cítil na tvářích slzy, ale tentokrát naplno zapomněl na svoje starosti. Jediné, co v ten moment považoval za skutečně důležité, byly otrokářovy zhrublé ruce klouzající mu po napjatých zádech. Bill by rád něco řekl, rád by vyjádřil své nadšení pomocí slov, ale nějak se mu jich nedostávalo. Všechna se mu zadrhla v hrdle a on mohl pouze v mysli děkovat Bohům, že mu poskytli alespoň toto rozptýlení.
Chvíle objetí, které naplňovalo jeho duši pozitivní energií a slepovalo ji zpět dohromady, trvala na Billův vkus až příliš krátce. Potřeboval být objímán, obzvlášť v takové chvíli. Když se usadil zpět, uvědomil si však věc, která mu opět úsměv ukradla.
„Hádám, že brzy opět odjedete…“ zašeptal skoro neslyšně se staženým hrdlem obavami. Předem si měl uvědomit, že až takovou náklonnost Bohů čekat nemůže poté, co tolik znesvětil místo zaslíbené jejich uctívání. Navíc přestal chodit do chrámu, protože se bál, že by na jeho hlavu padl jejich hněv a hněv kněze. Nejspíš mu doposud neodpustili jeho prohřešek.
„Nemyslím si. Už dlouho jsem odolával odpočinku a myslím, že je načase si jej alespoň trochu dopřát.“ Bill zvedl hlavu od nehtů, na které se díval, aby otrokář nemohl z jeho grimas vyčíst stesk, který jej zahalil. Teď však opět cítil euforickou vlnu radosti. „Pověz mi, Bille, copak tě trápí? Myslel jsem, že jsi ve společnosti panovníka spokojen…“
„Ale já jsem…“ zašeptal Bill a sám cítil, jak moc velká lež z jeho slov zní. Nechtěl se s tím však komukoliv svěřovat, nikdy nikomu nevěřil, dokonce ani sobě ne. I když by mu to nejspíš pomohlo, nemohl začít mluvit o svých problémech. Navíc nechtěl Anise zatěžovat něčím tak banálním.
„Chápu, že nejspíš není ještě ten správný čas, abys mi to řekl. Ale až přijde, bude stačit najít mě, dobře? Vždycky tu budu, abych si tě poslechl,“ pousmál se otrokář a přejel prsty letmo po hřbetu Billovy ruky natažené na stolku mezi nimi.
*
La-ila cítila neklid kolem sebe. Empatie hluboko zakořeněná v jejím nitru jí dávala dostatečný dar na to, aby cítila pocity lidí kolem sebe. Něco nebylo v pořádku… v paláci se poslední dobou děly podivné věci a ona věděla, že ona sama je jejich strůjcem. Nedošla daleko, pouze do sadu, kde dolehla na zem. Kolena se jí podlomila a ona dopadla do trávy. Cítila sílu jedu, jenž jí koloval v žilách od doby, kdy jí ho neznámá žena nalila do chřtánu. Od té doby poprvé porušila její pravidlo o neoddalování se od Toma. Poprvé se někam vydala sama bez něj. Tušila, že ji za neposlušnost čeká trest, ale ona potřebovala na chvíli do povzdálí, aby vytvořila novou bariéru kolem svých myšlenek, do kterých Toma právě kvůli oné ženě nechtěla pouštět. S pocitem zoufalství položila hlavu na přední tlapy a zavřela oči, aby se poprvé za dlouhou dobu konečně vyspala. Brnění v tlapách stále neustávalo, ale únava dokázala přemoci i tuto překážku. La-ila se oddala spánku, aniž by věděla, jak moc její chvíle nepřítomnosti všechno změní.
autor: Helie
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 1
Oj jsem napnutá jako kšandy, jak se to vyvine dál, protože je to totiž fakt skvělá povídka.
Jsem zvědavá, jestli to spolu Bill s Anisem tajně potáhnou, nebo jak to vlastně bude 😀
Dnešní díl byl opět skvělý a jako vždycky i nádherně napsaný 🙂
Moc se mi líbila ta část s kobercem, kdy se Bill chtěl zbavit svých myšlenek, ten příměr byl krásně vymyšlený.
A potom se mi strašně líbilo, jak Bu promlouval k Billovi, "Co mohlo být horšího, než bič?"
Tak to trefil dokonale, Billův stav odhadl na první pohled.
No a to jejich objímání a takové to ťuťu, tak k tomu ani nemám slov, sice to bylo jenom takové nevinné Billshido, ale přece jenom Billshido, takže moje srdce se tetelilo blahem 🙂
Je jasné, že se Anis pro Billa stane spřízněnou duší v jeho opuštěnosti, světlým bodem ve tmě a někým, u koho bude mít pocit, že je chtěný a milovaný.
Co na to bude říkat Tom, to raději ani nechci vědět, obávám se, že nám teprve ukáže, jak vypadá hněv faraona.
A pocity La-ily na konci dílu byly pořádně znepokojivé, nevím, jestli je to TO, o čem jsi psala na začátku dílu, ale myslím, že ano a v tom případě jsou její únava, obavy a strach předzvěstí něčeho zlého, hodně zlého…
Takže se těším na další díly a zároveň se bojím, co nám přinesou 🙂
proste dokonalé!!…Zbožňujem túto poviedku!!
Nádherný díl!
Popravdě nevím ani moc, co napsat, protože pocit, který ve mně tenhle díl zanechal, je naprosto rozporuplný.
Rozplývala jsem se nad setkáním Anise a Billa – nádherně dojemné a strašně se těším na to, jak se vztah mezi nimi bude vyvíjet. Spojení těch dvou je prostě magické – zvlášť v téhle povídce.
Na druhou stranu je mi líto, že se Tom s Billem odcizili, ale doufám, že se to ještě nějak napraví.
Kruciš, teď nevím, s kým bych si přála, aby Bill zůstal 😀 No každopádně – těším se na další :))
[1]: Uvidíš ;D
[2]: Jojo, zatím nevinné Billshido 😀 To přijde 😀 Kvůli něčemu tam Bu ostatně být musí 😀
Třeba se to Tom jen tak nedozví. Nějakou dobu by to před ním mohli schovávat – vůbec to, že se spolu vídají a tráví spolu čas, protože tohle rozhodně není poslední díl, kdy spolu budou.
Jojo, přesně to je to, o čem jsem psala na začátku 😀 Myslím, že až tak zlé to nebude, ale hodně věcí to objasní…
[3]: Děkuji ^^
[4]: Děkuji =)) Určitě se to mezi nimi zase spraví, ale chce to nějaký čas… =)
Ou…mno…Anis se tam objevil v pravou chvíli…udělal Billův den hned lepším…za to jsem ráda,že se v jeho přítomnosti Bill cítí fajn…,že měl radost,že ho vidí…on taky…je to jeden z jeho nejbližších lidí..nebo jak to říct…prakticky v tom paláci je sám,když teda neni s Tomem nebo mu nedělá ocásek Jeremi…nebo tak. Nedivim se,že se faraonovi po tom,co slyšel vyhýbal…dělala bych to stejný..to je jasný..fakt nevím,jak to ten Tom má,ale nevypadá to,že nějak vážně…bohužel :/…ach jo. Mno ale Anis se tam teda zdrží…hm…tak to budou asi mít čas na to se víc poznat……jsem zvědavá,jestli se mu Bill nakonec svěří…možná by Bill mohl hledat lásku u něj,ale…tam je blbý to,že on může takhle být jenom s faraonem a nebo se vidat na tu cestu kněze,kde tohle neni..ach jo..to je složitý…..opravdu jsem zvědavá,jak se to bude vyvíjet.
No a to s tou La-ilou je zajímavý…..jsem neuvěřitelně zvědavá na další díl!