autor: Helie
Jak jsem si při svém výletu do Anglie stihla povšimnout, k tomuto období se váže dvacáté páté výročí první divadelní inscenace Fantoma opery. Proto jsem se tenhle díl rozhodla věnovat právě této události =) Nevím, kdy se objeví další díl, protože elán, se kterým jsem začínala psát, postupně opadává spolu s přicházející nutností posunout kluky zase o něco dál 😀 Ta ich forma mi trhá žíly :D:D Jinak děkuji moc pravidelným komentátorkám za jejich povzbudivé komentáře, které mě směle ženou dál =)) Bez vás bych to zalomila už v půlce první série 😀
Helie =)
Bill:
Nervózně jsem přecházel po Firminově kanceláři.
„Já skutečně nevím, co mám dělat, Bille. Plakáty jsou rozvěšené po celém městě, je u nich zřetelně napsáno tvé jméno jako jméno autora textu, dokonce jsem zaplatil i skvělou firmu, která dělá ty nejlepší, ale zřejmě to není nic platné. Je mi to líto, ale nejspíš bude nějakou dobu trvat, než se Opera znovu vzpruží. Dominik za sebou nechal velké ztráty.“
„Ale já to nechápu! Vybral jsem si tak známý a oblíbený námět! Počítal jsem s tím, že dva týdny před premiérou budou vyprodané všechny lístky! Místo toho máme sotva zaplněné hlediště… Musíme udělat ještě něco! Vrátil jsem se, abych viděl Operu znovu vzkvétat, místo toho mi však připadá, že stále více upadá…“
„Jediné, co můžeme ještě udělat, je pozvat někoho slavného, ale obávám se, že by stejně naše pozvání odmítl. Napadl mě například starosta, ale mám příliš strach, že by ho špatná pověst Opery odradila. Nechej to plavat, Bille, uvidíš, že to bude už jedině lepší,“ usmál se povzbudivě Firmin a já měl chuť mu ten úsměv poupravit. Byl jsem naštvaný na všechno a na všechny. Ještě nikdy na žádnou z mých oper nepřišlo tak malé množství lidí. Byla to ta nejhorší forma potupy, jakou jsem kdy zažil.
Zklamaně jsem pokýval hlavou a s tichým rozloučením odešel. Potřeboval jsem si někde vybít vztek, ale nenapadala mě žádná možnost, jak bych to mohl provést. Ostatní už byli na odchodu, když si mě Firmin zavolal na pracovní poradu ohledně statistiky prodeje lístků, která se rozhodně nedala označit za povzbudivou.
Poraženecky jsem se vydal směrem k sálu, abych zkontroloval, že si po sobě všichni uklidili přenosné rekvizity. Prošel jsem vchodem po levé straně sálu a pokračoval podél hledištních řad v potemnělém sále. Na jevišti se odrážely spoře osvětlené kulisy, které jsem já sám navrhoval. Přivezli nám je teprve před dvěma týdny, což bylo značně znepokojivé. Možná jsem měl pokračovat ve své pověrčivosti a považovat to za znamení, které mě mělo varovat před nízkým prodejem lístků.
Došel jsem až ke schůdkům vedoucím na jeviště a spontánně po nich vyšel. Usadil jsem se uprostřed jeviště na tvrdá prkna a zíral do hlediště, ve kterém z mého úhlu pohledu nebylo vidět na krok.
„Kéž by všechno bylo jinak,“ zašeptal jsem do ticha a s potěšením poslouchal, jak se i tak tichý zvuk roznáší do celého prostoru a plní ho v podobě ozvěny.
„A co konkrétně by mělo být jinak?“
Vypustil jsem ze sebe přidušený výkřik, když se z druhé strany jeviště nečekaně ozval hlas. Neotočil jsem se, věděl jsem, kdo je jeho vlastníkem. Poznal bych ho všude… teď už.
„Nevím, všechno,“ odpověděl jsem diplomaticky. Slyšel jsem klapavé kroky, jak se Tom postupně blížil. Jeho ruce brzy dopadly na má ramena.
„Ale mně můžeš říct, co tě trápí…“ zašeptal podmanivě a já věděl, že kdybych v tuhle chvíli stál, nejspíš bych se stejně sesypal k zemi. Palce jeho zázračných rukou vytvářely kroužky na mé krční páteři, jak se snažil uvolnit zatuhlé svaly, spolu s kterými uvolňoval i všechny potlačované emoce, které jsem v sobě hodlal hromadit, dokud bych pod jejich náporem dočista nevybouchl.
Dlouho jsme setrvávali ve stejné pozici v naprostém tichu. Nemohl jsem se nabažit jeho opatrných doteků, pod kterými jsem s každou sekundou stále více roztával. Zajímalo by mě, jestli je vůbec možné, abychom za dva roky zapomněli na veškeré projevy bratrské lásky, která tu vždycky byla, i když z mé strany byla daleko silnější a rozmanitější. Ten den jsme k sobě měli blíž než kdy dřív. Jako by ty dva roky plné samoty, pustoty a ticha nikdy neexistovaly.
„Tak co, už mi to prozradíš?“ zeptal se a narušil tím působivé ticho kolem nás. Nebyl to ten tíživý typ ticha, který vzniká, když není co říct. Bylo to jiné, protože jsme oba zřetelně vnímali přítomnost toho druhého, vyjadřovali jsme se beze slov. Stejně nikdy nebyla potřeba.
„Je toho příliš mnoho,“ povzdechl jsem a víc se zapřel do jeho doteků, když jsem zpozoroval, že pozvolna polevují.
„Času dost…“
„Blázne, vždyť nás tu zamknou!“ zahihňal jsem se. Hned nato jsem nespokojeně zamručel, když Tom sundal ruce z mých ramen a sedl si vedle mě.
„To už se stejně nejspíš stalo. A není to jedno? Ráno stejně někdo přijde,“ lhostejně pokrčil rameny a já se musel znovu začít smát. Spontánně jsem položil hlavu na jeho rameno. Bezútěšný vztek ze mě konečně vyprchal a já si připadal neskutečně dobře… lépe než kdy předtím.
Překvapeně jsem zamrkal, když Tom chytil moji ruku a propletl si se mnou prsty. Palcem mi přejížděl po hřbetu ruky a mně se vybavil incident podobný tomuto, který se stal, když jsem ho přemlouval, aby skutečně začal zpívat.
„Taky bych rád mnohé změnil,“ zamumlal, když se mezi námi rozprostřela teď už skutečně trapná chvíle, stále však prosycená zvláštním elektrizujícím pnutím všude kolem.
„Povídej,“ pobídl jsem ho šeptem, ale on jen zakroutil hlavou.
„Ty jsi mi taky nechtěl říct, co tě trápí. Navíc já mám pocit, že to, co jsem si skutečně přál, aby se změnilo, už změněné je.“ Pokrčil rameny, takže mi na chvíli nadzvedl hlavu. Nespokojeně jsem zabručel a on se s omluvou zasmál.
„A co to je?“ nepřestával jsem se ptát. Z mého hlasu jasně zaznívala dychtivost, které jsem nemohl zabránit vyjít na povrch.
„Bille…“ zasmál se tiše a stiskl mi ruku. Odtáhl jsem se od něj a vyprostil dlaň z jeho sevření.
„Neser,“ zabručel jsem nespokojeně. „Je to tak nefér!“
„Naopak, já hraju fér, ty fér hrát nechceš,“ zazubil se.
„To není pravda!“ uraženě založím ruce na hrudníku. Se smíchem protočí oči a zabodne pohled někam do hlediště.
„Celou dobu, co jsme měli zkoušky a ty ses ke mně choval jako ke každému jinému, jsem si přál, abych to nějak mohl změnit,“ zamumlal po další delší chvíli ticha, kdy jsme se oba oddávali vlastním myšlenkám, a možná dokonce zapomněli na čas. Nechápavě jsem se po něm podíval. Seděl vedle mě se skloněnou hlavou a předstíral, že ho něco strašně zaujalo na lemu jeho trička.
„Myslel jsem, že by ti přílišný zájem mohl vadit,“ přiznal jsem pravdivě. Pořád ještě jsem bruslil na tenkém ledě a nechtěl jsem si to u Toma znovu podělat. Teď pro změnu překvapeně vzhlédl on.
„Jsi blázen,“ zakroutil hlavou. Další ticho. Deprimovalo mě. Potřeboval jsem s ním mluvit, sdělit mu všechno, ale my jsme seděli v tichu, dokud jeden z nás něco neprohodil, načež se rozneslo jen další ubohé ticho.
Tom:
Snažil jsem se ignorovat jeho přítomnost, jeho dech, který jsem zřetelně vnímal jen kousek od svého ucha. Už jsem přestával věřit, že bych někdy dostal možnost být mu tak blízko. V průběhu týdne na mě neměl čas – staral se o chod pěveckého souboru, což bylo jedině dobře. O víkendech jsme se nevídali, i když jsem občas neodolal a zabloudil do jeho ulice i v těchto dnech. Modlil jsem se v den, kdy se mi konečně naskytne alespoň pár minutový prostor, kdy bych mu směl říct naprosto všechno, co mi už nějakou dobu leží na srdci. Pravda byla taková, že kdykoliv jsem ho viděl stát uprostřed jeviště a rozhazovat rukama, když se snažil někomu něco vysvětlit, nedokázal jsem od něj odtrhnout oči. Když jsem zpíval, zpíval jsem pro něj a nikdo jiný mě nezajímal. Když jsem viděl jeho úsměv z hlediště a slyšel jeho potlesk, kterým odměňoval naši práci, srdce mi poskočilo, jako by to všechno směřoval pouze ke mně.
Sám v sobě jsem měl pořád zmatek, ale tohle všechno jsem mu chtěl říct, jenže on si nikdy nedokázal najít čas. Samozřejmě že byl o víkendech nejspíš doma, ale já jsem nedokázal přijet a zajít za ním.
Jenže teď, když se mi konečně naskytla situace, v kterou jsem doufal, nedokázal jsem říct nic z toho, co jsem si říct přál. Dokázal jsem jen sedět, tupě zírat před sebe a vnímat jeho blízkost jako snad nikdy. Připadalo mi, jako by se naše role za ty dva roky obrátily. Já byl ten s pomotanou hlavou a Bill ten chladný, odměřený, nezaujatý. Jenže já v sobě nechtěl nic dusit.
Už ve chvíli, kdy ho Firmin přivedl do sálu s tím, že trvale nahradí Dominika, jsem pochopil, že je všechno úplně jinak. Za tu dobu, co jsme byli jeden bez druhého, jsme oba prošli zásadní změnou. Nebyla to změna jen po vzhledové stránce… dospěli jsme, i když já jsem si jistý, že tak úplně nedospěji nikdy. Můj postoj k jeho osobě se změnil, stejně tak ten jeho ke mně. Už nám nebylo osmnáct, proto se také všechno odvíjelo v naprosto odlišných sférách než tehdy.
Hlasitě jsem si povzdechl a zašilhal po něm. Nehybně seděl vedle mě, urputně ponořen do vlastních myšlenek zíral do prázdného hlediště zahaleného neproniknutelnou tmou. Zaujatě jsem zkoumal profil jeho tváře, se zatajeným dechem sledoval každou známou křivku. Zamračil jsem se při pohledu na mírně propadlé tváře, což byla novinka stejně jako černobílé pseudodredy. Maminčina strava je prostě maminčina strava.
Při detailním zkoumání jeho obličeje z profilu jsem nemohl vynechat ani mírně pozvednutý koutek rtů silně kontrastující s pokrčeným obočím a zvrásněným čelem.
„Kurva, já už to nevydržím!“ zvolám, a když otočí nechápavě hlavu, využiji situace. Dlaní ho přichytím za týl a přitáhnu blíž. Přivřu oči, zatímco on oči vykulil. Zlehka jsem se rty otřel o jeho. Otřel se mi o ně jeho překvapený výdech. Váhavě mi položil ruce na tváře a převzal iniciativu, jako by se bál, že buď uteču, nebo si to rozmyslím. Nezabránil jsem blaženému výdechu, když jsem na rtech cítil špičku jeho jazyka. To všechno bylo šílené, bizardní a naprosto absurdní, ale já pouze dokázal pootevřít rty a pustit ho dovnitř.
autor: Helie
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 10
Juhuu!:D Konečně se trochu poposunuli..;) Úžasný díl:)
Sakra, proč já jsem se na ten twincest blog nedostala dřív?!? 😀 😀 Sice bylo fajn přečíst si několik dílu za sebou, ale tenhle mě teda dokonale odrovnal! 😀 Díky, díky, díky!!! Konečně se posunuli o trochu dál 😀 Mám z toho úplně druhý Vánoce 😀 Bylo to prostě naprosto úžasný, dokonalý a božský! 😀 usmívám se do monitoru jak blázen a jak se tak znám, tak si tu poslední scénu půjdu přečíst ještě jednou 😀
Dalšího dílu se asi vážně nedočkám!! 😀 D-O-K-O-N-A-L-O-S-T! 🙂
[1]: Děkuji =))
[2]: Huh, děkuji moc =)) No tak toho se obávám i já – že já se ho nedočkám 😀 Protože v tomhle je se mnou vážně kříž… lituju toho, že jsem tuhle povídku kdy začala psát v ich formě 😀 Ale tak doufám, že ten problém nějak vyřeším a nějak to půjde =)) Takže ještě jednou děkuji a doufám, že pokud se mi další díl povede dopsat, bude se ti líbit stejně jako tenhle 😀
no sice je ich forma trošku náročnější, ale o to větší dodává příběhu živost. jen doufám, že to nezačneš psát v er formě, bylo by to najednou divný 🙂
no dobře se nám do toho kluci dali, však já varovala předem, že "pracovní vztah" se leckdy změní v "sex na pracovišti" 😀
[4]: Ne, er forma nepřipadá v úvahu. Uvažovala jsem o tom sice, když jsem začala psát, ale takhle v průběhu už bych to nezměnila =))
Nevíš hele 😀 Třeba se mi to nepovede nějak kulturně napsat a nakonec z toho nic nebude :D:D Protože to je jedna z věcí, kterých se už teď dopředu děsím 😀
[5]: to je jedno, zda se to povede nebo ne, protože dosud to píšeš naprosto luxusně!!!
Krásný, palec nahoru :))
Přála bych si umět psát tak krásně jako ty… 🙂 Dokážeš úžasně popsat jejich pocity.
Super, vážně :))