Mask of the Phantom 10.

Bill:

Pod tělem cítil hrubé dřevo, které znal z milovaného jeviště. Ve vlasech ho vískala lidská ruka, probírala se jimi a hýčkala je s dechberoucí něžností a laskavostí. On se nechával unášet na vlnách roztomilé rozkoše, která mu mravenčila v prstech z každého sebemenšího doteku, jenž byl jeho tělu věnován. I hlazení vlasů ho přivádělo k extázi, a on to miloval. V břiše probíhalo divoké taneční vystoupení nespoutaných motýlků, kteří zběsile naráželi do stěn jeho žaludku. Jen jediný člověk v něm uměl vzbudit takové pocity, a on ho viděl, i když měl oči zavřené. Viděl před sebou jeho okouzlující úsměv a oči plné něčeho, co se v jeho měřítkách dalo přirovnat k oblibě.

Užíval si všeho, co mu bylo dáváno, a to plnými doušky. Cítil šimrání na krku, jak mu něco sametově hebkého přejíždělo po tepně. Začal se chichotat a otevřel oči, aby se podíval, co ho lechtá. Všechno krásné se roztříštilo na milion drobných kousků, když viděl rudě zbarvené okvětní lístky překrásné růže…

Později tu noc jsem si už nedovolil zamhouřit oka. Kdykoliv se únava pokusila přebrat velení, za zavřenými víčky jsem viděl výjev ze svého snu. Byl tolik idylický, přesně podle mých představ, dokud se v něm neobjevila růže. Od našeho prvního setkání se mi o Tomovi zdávalo stále častěji. Ze začátku to bylo zřídkakdy, ale teď se to pomalu stávalo dobře zaběhnutým rituálem. Navíc po tak krásné chvíli v Opeře můj mozek nemohl reagovat jinak, než aby mi ji přetvořil v podobě snu. Sama se k tomu krásně vybízela, a já předem počítal s tím, že se mi přenese do snů, pravděpodobně poznamenaná vlastními touhami. Jediné, co mi však na všech těch snech nehrálo, byla rudá růže, která se objevovala v každém z nich. Stejné růže jsem i já před dvěma lety přikrádal ke svým vzkazům pro členy operního souboru.

Když jsem se nad ránem donutil vstát z postele a přemístit se do koupelny, hnusil se mi pohled na vlastní odraz v zrcadle. Mohl jsem pouze děkovat Bohu za víkendy, které tak chytře vymyslel. S kruhy pod očima bych stejně odmítal vylézt z domu. Na dobrou půlhodinu jsem se zavřel ve sprchovém koutě. Při lezení ven jsem se škodolibě usmál na zamlžené zrcadlo. Alespoň mi nemohlo znovu prozradit onu děsivou skutečnost, kterou jsem toho dne skutečně nehodlal řešit. Celý víkend jsem měl před sebou, mohl jsem vyspávat dosyta, aby v pondělí po kruzích nebylo ani památky.

V kuchyni jsem dal postavit na pořádně silné kafe, se kterým jsem se posléze posadil k ušmudlanému oknu s jediným slušnějším výhledem. To jediné okno totiž mířilo do ulice a ne do oken ostatních obyvatel paneláků v ulici. Jen párkrát jsem udělal tu chybu, že jsem tato okna nechal odkrytá… od té doby už se to neopakovalo a závěsy do pokojů nepouštěly ani kousíček světla. Trvalo dlouho, než jsem si na to zvykl, ale daleko lepší tohle, než mít pravidelně na talíři naservírovaný výhled do ložnice mírně řečeno promiskuitního muže bydlícího naproti mému bytu v dalším z mnoha paneláků.

Snažil jsem se přemýšlet. Nad významem svých snů, nad tím, co se stalo včera v Opeře. Připadalo mi, že ta ubohá malá růže má daleko větší význam, než si umím představit. Nikdy jsem nevěřil na pověry, na to, že se sny plní, když si hodně přejeme, aby se to stalo. Ale protentokrát mi sen vrtal hlavou stále víc a já předem věděl, že se ze mě právě stává někdo, kdo svým snům skutečně věří…

*

Pondělní návrat do práce byl krutý, ostatně stejně jako všechna jiná pondělní rána. Tohle však bylo ještě horší kvůli stále přetrvávajícím modravým kruhům pod mýma očima, které prostě dělaly všechno pro to, aby mi dokonale zkazily náladu do zbytku dne. Do budovy Opery jsem vcházel s nepřetržitým zíváním. Dalo by se říct, že o víkendu jsem prakticky nespal. Kdykoliv jsem zamhouřil oči, objevil se jeden z rozmanitých snů a já už si později nedovolil znovu usnout. Potřeboval jsem si znovu vytvořit od Toma odstup, přesně takový, jaký jsem udržoval po celé dva roky na samotce. Do stále ještě potemnělého sálu jsem vstupoval s přesvědčením, že tentokrát už se udolat nenechám. Nehodlal jsem znovu prolomit ledy svého sebeovládání… teď už ne.

Posadil jsem se na své oblíbené místo přímo uprostřed první řady a vyčkával, dokud se ostatní nepřipojí. Pondělky byly těžké pro každého, mnoho lidí ještě prožívalo bolestivou kocovinu, proto jsem pro ně na pondělí vždy nachystal něco lehčího, stejně tak později v pátek, kdy už stejně nikdo neměl náladu.

Se zakloněnou hlavou jsem zíral na strop a prsty poklepával do opěrek na ruce. Nestávalo se zrovna často, že bych přišel první. Navíc nemám rád čekání a zbytečné zdržování. I když dnešní práce měla být lehčí, pořád jsme měli hodně co procvičovat.

„Dobré ránko!“ zahlaholil hlas, který jsem chtěl jako první slyšet ze všech nejméně. O několik málo sekund později sebou Tom plácnul na volnou sedačku vedle mě. Přehodil si levou nohu přes stehno pravé a zadíval se na mě, zřejmě čekal na odpověď.

„Dobré? To myslíš vážně?“ ušklíbl jsem se a protřel si výjimečně nenalíčené oči. Vyplácal jsem půlku drahého make-upu, jen abych alespoň trochu zakryl nevzhledné kruhy, a na další líčení už mi nezbyla energie ani nálada.

„Samozřejmě, že dobré. Hurá, máme tu další týden, který bude zaručeně plný skvělých zážitků!“ zaradoval se snad až afektovaně Tom. Přeměřil jsem si ho skeptickým pohledem a jasně zaznamenal ironii prýštící z každého slova. Jeho obličej však skutečně působil velice optimisticky. Zdobil ho široký úsměv a rozzářená očka plná skutečného nadšení.

„Stalo se něco?“ zeptal jsem se podezíravě s pozvednutým obočím.

„Nevím o tom,“ zažulil se Tom. „No nic, měl bych se jít nasnídat. Zatím se měj.“ Zvedl se a se zamáváním a dětinským poskakováním odešel směr maskérna. S kroucením hlavou jsem se za ním díval a nedokázal potlačit úsměv.

*

Spokojeně jsem se ze svého místa usmál a sledoval operní soubor nastoupený na jevišti. Všichni čekali na pokyny. Vyšel jsem z hlediště a vyšel na jeviště k nim. Okamžitě se kolem mě utvořil kruh plný nedočkavých tváří. Miloval jsem jejich důvěru a nadšení, které dokázali produkovat dokonce i po bouřlivém víkendu. Věnoval jsem jim úsměv, než jsem se dal do výkladu činností pro dnešní den. Také jsem jim předběžně nastínil schéma dalšího dne, které se mělo motat převážně kolem nacvičování tance baletek.

Celou dobu, co jsem kolem sebe máchal rukama a vysvětloval průběh stávajícího dne, cítil jsem zezadu na krku vtíravé mravenčení, od kterého mi běhal po zádech mráz. Věděl jsem, že se jedná pouze o upřený pohled, a věděl jsem, komu ten pohled patří. Připadal jsem si polichocen, dokud jsem si nevzpomněl na vlastní předsevzetí, že udržím svoji vůli neoblomnou a skálopevnou.

Dvakrát jsem zatleskal a rozpustil tak debatní kroužek, abychom se mohli opět začít věnovat potřebným věcem. Zasedl jsem na své místo a ještě dvakrát tleskl, abych dal osvětlovačům najevo, že mohou zhasnout světla v hledišti. Na klíně jsem si rozložil text, kdybych potřeboval něco ověřit, nebo kdyby někdo potřeboval drobné popostrčení či nápovědu. Zrak mi padl na Tomův part, který jsem od něj chtěl slyšet v pátek, když všichni ostatní odešli. Aniž bych zvedl pohled od textu, zavolal jsem: „Tome, začni. A chci slyšet to, co jsi mi odmítl ukázat v pátek.“

Cítil jsem na sobě ublížený pohled svého dvojčete, když odhazoval stranou tašku přes rameno a vstával ze svého místa na zemi po okrajích jeviště. Jako vzorný student se postavil doprostřed jeviště a bodová světla se zaměřila na jeho osobu. Kývl na dirigenta orchestru, který nám měl začít konečně dělat společnost, a pustil se do zpěvu. Se zatajeným dechem jsem poslouchal to, co jsem se snažil dostat na povrch už v pátek. Tom se celou dobu díval mým směrem a já zoufale lapal po dechu.

„Skutečně se zlepšil, že?“ ozval se za mnou hlas a já se odpoutal od zírání na Toma pomalu s otevřenou pustou. Vedle mě dosedla madam Giryová a já jí věnoval úsměv, který mi oplatila tím svým vševědoucím.

„To rozhodně, musel přes víkend trénovat. Něco takového jsem od něj ještě neslyšel,“ usmál jsem se okouzleně na Toma, stále ještě stojícího na svém místě a zpívajícího.

„Doufám, že mu to stejně půjde i v pohybu, přece jen je v tom poté daleko víc námahy.“

„To sice ano, ale on to určitě zvládne.“

„Je dobře, že jsi zpátky, Bille. Fantom nechyběl pouze Opeře…“ pronesla vědoucně madam, znovu se zvedla a jednoduše odešla, aniž by mi předem vysvětlila význam svých slov. Připadal jsem si jako blázen, když jsem za ní zůstal nechápavě zírat.

Ale pak dozněla hudba a já, stejně jako všichni ostatní, vstal na nohy a aplaudoval Tomovi, který si to skutečně zasloužil. Obdaroval mě širokým úsměvem, když se vracel zpátky za ostatními. Jeho pohled však dále zůstával zaklesnutý na mně, i když jsem další zpěváky posílal předvést svá čísla.

autor: Helie