autor: Helie
Tenhle díl je o něco kratší, protože další děj se bude odehrávat, až Bill nastoupí do své nové práce, a já to nechtěla nějak oddělovat. Slibuji, že v příštím díle vám to vynahradím! =)
Helie =)
Bill:
„Co tu chceš?“ štěkl po mně Tom, ale jeho vlastní hlas ho zradil. Neubránil jsem se úsměvu. Byli jsme bez sebe až příliš dlouho na to, aby na mě dokázal být naštvaný, i když ani to bych mu nezazlíval. Má na to naprosté právo.
Skrz zrcadlo jsem postřehl vatový tampónek v jeho ruce. Razantně jsem k němu došel a jemně mu ho vyprostil z prstů. Vypadal, že je tak navztekaný, že by si klidně zvládnul vypíchnout oko. Ostatně kvůli něčemu předtím musel nadávat… S něhou, která překvapila i mě samotného, jsem mu tampónkem přejel přes tvář. Zanechával za sebou akorát tak rozmazaný bílý make-up a pozůstatky černých stínů, které si Tom po tváři rozmazal sám. Nespokojeně jsem zamlaskal a šlehl pohledem po nezaměnitelné lahvičce s odličovacím mlékem.
„Taky by vám mohli kupovat něco kvalitnějšího,“ zabručel jsem nespokojeně a přitáhl si blíž misku s tampónky stejně jako odličovací mléko. Nesnáším tuhle značku, vůbec nic neodlíčí. To už je pomalu lepší odličovat se vodou. Nanesl jsem na tampónek víc toho nekvalitního šmejdu a pokračoval v péči o Tomovu kůži na obličeji. Připadal jsem si zvláštně. Už dlouho jsem mu nebyl takhle blízko.
„Proč to děláš, Bille? Tohle všechno? Myslel jsem, že chceš svůj vlastní život…“ ozval se po notné chvíli dlouhého mlčení Tom. Pokrčil jsem rameny.
„Opera mi chyběla. Navíc jsem viděl pár představení a ten Dominik mi přijde jako ničitel. Je na čase, aby se Opera znovu postavila na nohy a ukázala se v nejlepším možném světle… přesně v takovém, jaké si zaslouží. Jsem ochoten jí k tomu dopomoci,“ odpověděl jsem pravdivě.
„Jsi si jistý, že dokážeš nahradit Fantoma?“ zeptal se Tom skepticky a já se zarazil uprostřed pohybu. Řekl to s ledovým klidem, snad jako bychom se bavili o počasí. Jako by zapomněl, že žádný Fantom nikdy skutečně nebyl.
„Můžu se o to pokusit,“ zašeptal jsem poraženecky a odhodil tampón někam na toaletku. Několik minut na to moje kroky zamířily rychle pryč…
*
Cesta domů se mi zdála snad delší než jindy. Zamyšleně jsem se coural vstříc posledním nudným dnům obyčejného bývalého zaměstnance fast foodu. Domluvil jsem se s Firminem, že mi dá vědět, až si promluví s Dominikem o jeho vyhazovu. Pak mi měl začít úplně nový život. Život plný dobrodružství, akce, a hlavně život, který jsem kdysi naprosto zbožňoval. Jenže neustále tu byl jeden velký černý flek, který tomu všemu dodával nádech hořkosti. Byl to můj bratr, který se snažil předstírat něco v tom smyslu, že se nikdy předtím nic nestalo. Pomalu mi to připadalo, že jsme naprosto cizí lidé, které k sobě něco táhne, ale je to čistě na hranicích slušnosti a ani jeden by nedovolil, aby cokoliv zašlo kamkoliv dál. Jednoduše pracovní poměr, nic víc, nic míň. Dal mi to jasně najevo už v maskérně.
Konečně jsem se došoural domů, kabelu zahodil někam doprostřed předsíně, skopl z nohou boty a namířil si to přímo ke koupelně. Potřeboval jsem sprchu, okamžitě.
Jakmile dopadly první horké kapky vody na mé tělo, hned jsem se začal uvolňovat. Hlavou se mi dál honil Tomův útok proti mé osobě. Určitě to měl dopředu naplánované. Muselo mu být jasné, že za ním přijdu, že s ním budu chtít mluvit. Vždyť je to ksakru můj bratr!
Ale já jsem se pevně rozhodl, že se nenechám jen tak zahanbit… nikdy bych se nenechal.
Tom:
Už zase mi utekl. Bez jediného slova, bez jediného náznaku, že má něco takového v plánu. Jako častokrát poslední dva roky jsem seděl na posteli v jeho pokoji a vychutnával si onu pomíjivou atmosféru… stejně pomíjivou, jako je Billova přítomnost. V jednu chvíli tu jednoduše je a v druhou pro změnu ne.
Objal jsem si rukama nohy a kolena si přitáhl pod bradu. Pomalu jsem se začal houpat. Bylo zvláštní připustit si, že teď budu vídat Billa každý den na prknech Opery. Opět spolu budeme sdílet jeden život, i když o domácnost se dělit nebudeme i nadále. Prostě jen jako cizí lidé, mezi kterými panují pracovní vztahy. Nic víc, nic míň. Ale nikdo mi přece nemohl odpírat mít brášku u sebe, chtít ho mít opět jako bratra.
Popadl jsem polštář a zabořil do něj hlavu. Už zase jsem si přál, aby se to všechno, celý ten incident v Opeře, nikdy nestalo. Teď bych měl svého bratra nadále u sebe, sice bych se možná nikdy nedostal ke zpěvu, ale to by mi snad ani nechybělo. Stejně jsem měl vždycky radši hudbu produkovanou kytarou než hlasivkami. Nepřipadá mi, že bych byl ve zpěvu nějak extra dobrý, obzvlášť když máma sleduje světově známou interpretaci mně už dobře známých operních děl.
Nejsem typ člověka, který věří na osud. Na náhody, to ano, ale na osud skutečně ne. Sice jsem si jistý, že co se má stát, se stane, ale lepší je mít všechno předem naplánované. Proto jsem se děsil rána, kdy přijdu do práce a okamžitě mě zaskočí Billova přítomnost. Nebudu mít žádné plány, a proto budu odkázán pouze na náhody…
autor: Helie
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 4
Woohoou :D..Úžasně se to mezi nima rozjíždí ;D…těším se na pokračování,btw úžasný díl;)
Doufám, že se to mezi nimi vyřeší a začnou se k sobě zase chovat normálně.
Moc pěkný díl to byl.
Děkuji =))
[2]: Časem určitě, ale hned tak to nebude 😀
Líbí se mi způsob, jakým to píšeš. Dokážeš se rozepsat o věcech které by mě nenapadly 😀
Krásné :))
A náhody znamenají problémy.. 😀
páni jak jsou bráškové stejní!!! prej pracovní poměr, nic víc, nic míň… a vědí kluci taky něco o erotickém poměru na pracovišti? 😉