Zaslepení 18. (1/2)

Bill čekal se zatajeným dechem, když se Tom přiblížil k jeho lavici s cvičným testem v rukách, a navzdory všemu doufal, že to zvládl alespoň na tři. Tom se krátce setkal s jeho pohledem, než mu položil test na lavici čelní stranou dolů s tím nejmenším úsměvem na rtech, a tak si Bill, zatímco ho otáčel, dovolil cítit se nadějně.

Číslo 2 bylo napsáno výrazně v horní části stránky společně s poznámkou od Toma, kterou Bill prozatím ignoroval; položil hlavu na stůl a zasténal. Několik dalších studentů reagovalo podobně, zatímco Tom dokončil rozdávání testů, a utrpení bylo v celé místnosti téměř hmatatelné, jakmile se Tom postavil před třídu a zeptal se, jestli má někdo nějaké otázky.

„Jste si jistý, že jste nám dal ten správný test?“ Zeptala se jedna studentka, což se setkalo se souhlasem od jejích spolužáků. Bill zhruba odhadoval, že sedmdesát procent třídy bylo s výsledky nespokojeno.

„Ano, jsem si jistý. Nejdřív jsem byl taky trochu zklamaný, ale pak jsem si uvědomil, že, upřímně, podmínky zkoušky byly extrémně proti vám. Stále jste nepřipraveni, museli jste tu zkoušku dělat na konci dlouhého školního dne bez přestávek. Opravdovou zkoušku budete dělat na začátku dne a mezi jednotlivými sekcemi budete mít přestávky, navíc budete mít za sebou další měsíc recenzí. Takže… bez nějakých dalších okolků, sestavil jsem pro vás mini-test. Není v něm nic, co bychom ještě nedělali, a do konce hodiny ho lehce stihnete.“

„Ale my jsme se neučili!“ Vykřikl jeden student.

„Přesně tak,“ usmíval se Tom. „Chtěl jsem vás překvapit nepřipravené, protože jsem usoudil, že šprtání by vám možná bylo spíše na překážku, než aby vám pomohlo.“ Začal rozdávat testy a přerušil dalšího studenta slovy: „Žádné další otázky, jen mrháte časem. A pokud si hodně z vás povede dobře, možná to budu počítat na kredity navíc.“

To rychle utišilo zbývající stížnosti, a Bill si uvědomil, že se ohledně tohoto testu cítí lépe, když neměl žádný čas se nad tím vynervovat, anebo se učit věci, které by mu nakonec vůbec nepomohly. Otázky se dokonce zdály být lehčí, a na konci hodiny test odevzdal s váhavým sebevědomím. Když si uklízel neúspěšný test do batohu a připravoval se na odchod, přečetl si Tomův komentář na vrchní stránce.

„Pane Kaulitzi, můžu tady zůstat po vyučování?“ Zeptal se Bill předtím, než odešel, a postával u tabule, kam Tom cosi zapisoval pro nadcházející hodinu.

„Jistě! Doufám, že tě ta dvojka nijak nevyděsila – Já vím, že to v sobě máš i na trojku, minimálně.“ Rozzářil se na Billa, oprášil si ruce o zadní část kalhot a Bill musel potlačit úsměv.

„Ne, nejsem až tak vyděšený. Z toho dnešního testu mám daleko lepší pocit.“

„Skvělé. Takže se uvidíme odpoledne!“ Tom Billovi krátce sevřel rameno v dokonale přátelském gestu, zazubil se na něj a otočil se zpátky k tabuli.

Bill si nějakou dobu dělal starosti, jestli je doučování dobrý nápad, jestli jej být o samotě s Tomem nebude týrat a neskončí tak, že udělá něco, čeho bude litovat, ale vlastně to šlo dobře. Nebylo tam příliš mnoho studentů, k Billovu překvapení, ale Tom mu vysvětlil, že ostatní studentům řekl, aby přišli, pokud měli tu možnost, během oběda. Zjevně proto, aby věnoval Billovi více času, ale ani jeden z nich to nahlas nezmínil.

Nic nebylo napjaté ani rozpačité a Bill se ani necítil, jako by něco musel potlačovat. Dokonce ani neodbočili od tématu vícekrát, než Bill očekával. Řekl Tomovi o vysoké škole, o které uvažoval – už mu na to zbýval jen asi týden – a Tom se z toho zdál být u vytržení.

„Na vysoké si povedeš skvěle, vím to,“ řekl, když si oba asi po hodině balili věci. Bill se rozzářil. „A pořád si bereš ten jeden rok volna, že?“

„No jo, rozhodně, jinak bych si tu vysokou nemohl dovolit.“

„Ale vsadím se, že bys mohl najít spoustu skvělých stipendií,“ řekl Tom, zatímco následoval Billa ven ze své třídy. Zastavil se, aby zamkl dveře. „Už sis o nějaké požádal?“

„Ještě ne, udělám to příští rok. Pořád to bude možné.“

Došli až do haly, kde se jejich cesty rozcházely, a oba na okamžik zaváhali, jejich šaráda se na moment otřásla. Poté si Tom odkašlal, trhaně zvedl ruku a řekl: „Uvidíme se zítra ve třídě, Bille.“ Odmlčel se, aby počkal na Billovu odpověď, ale Bill na okamžik zapomněl scénář, podle kterého se řídili. Vzpomněl si pouze na standardní: „Uvidíme se, pane Kaulitzi,“ jakmile se k němu Tom otočil zády, a poté rychle utíkal pryč s hořícím zátylkem. No, téměř to zvládl celý den bez jediného uklouznutí.

***

Ve středu byly výsledky, a ten pohled plný pýchy na Tomově tváři byl jen sotva skrytý, když pokládal Billův test na jeho lavici. Na papíře bylo výrazně napsáno číslo 3 spolu s krátkou poznámkou od Toma: Solidní výsledek – skvělá práce! Bill se rozzářil a rozhlédl se po svých spolužácích; většina z nich zdánlivě cítila podobnou úlevu a vzájemně se spolu dělili o své známky. Samozřejmě, pořád tady bylo několik flákačů, kteří stále měli jedničky a dvojky a zdálo se, že nechápou proč.

„Jsem velmi potěšen výsledky tohoto testu, kterým většina z vás prošla – spousta trojek, několik čtyřek a dokonce i pár pětek!“ Mrkl na Laurie, která byla nepopiratelně nejlepší ve třídě, a Bill ucítil v žaludku podivnou směs žárlivosti – nebyl žádný důvod k tomu, aby žárlil, koneckonců, Tom byl jeho přítel. No – určitým způsobem. V každém případě věděl, že o Tomovu pozornost nemusí bojovat.

Bill se dnes jednoduše nacházel v podivné náladě. Možná, že tušil, že se stane něco hrozného. Prostě měl v žaludku zvláštní, znepokojující pocit, zatímco si na obědovou přestávku odložil učebnice do skříňky a vzal to přes oddělení angličtiny, jednou z méně používaných chodeb. Na jedné straně chodby byly třídy, a na té druhé skříňky. V dálce před ním stála Natálie a Bill si uvědomil, že jej nohy, zcela nevědomky, zavedly k Natáliině skříňce.

A poté se dlouhými kroky začal přibližovat chodbou Corey, vypadal ještě vztekleji a napjatěji než obvykle, ať už z jakéhokoliv důvodu. Nějakým způsobem Bill věděl o všem, co se stane, půl vteřiny před tím, než se to skutečně stalo, možná podle způsobu, jakým se Natálie okamžitě pokusila zneviditelnit, ale nebylo to dostatečně brzy, aby to Coreye zastavilo. Srazil Natálii do její skříňky a vychrlil na ni oplzlé nadávky. Avšak dalo to Billovi před Coreyem půl vteřinový náskok, jak mu pěst zcela impulzivně vystřelila Coreyovi přímo do nosu.

Až poté si Bill uvědomil, jak příšerný to byl nápad, ale upřímně mu to bylo jedno. Dokonce ani nepomyslel na to, že bude nyní pravděpodobně vyloučen. Pouze se obrnil na nastávající rvačku, když se na něj Corey vrhnul, vzteky úplně fialový.

Okamžitě Billa popadl za límec trička a více méně s ním mrštil do skříněk. Bill si definitivně vybral špatný boj, ale podařilo se mu zůstat na nohou. Trochu omámeně hledal ve své mysli urážku, jak chtěl mít nějakým způsobem poslední slovo, ale Corey byl až příliš rychlý a jeho pěst se už vymrštila směrem k Billovi. Kolem nich si byl Bill matně vědom vykřikující lidí klidících se z cesty, ovšem jen půl vteřiny před tím, než se Coreyova pěst setkala s jeho čelistí a on uviděl hvězdy.

„Cos to říkal, teplouši?“ Rozesmál se Corey a pohnul se, aby Billa praštil znovu, ale náhle byl u něj učitel a táhnul ho pryč. „Co?! Teplouši!“ Vykřikoval. Byl to Tom, kdo Coreye táhnul pryč, uvědomil si Bill poněkud opožděně, a nyní jej někdo další popadl za paži. Poté se objevila ochranka a Corey zmizel, zatímco Bill byl odveden ke zdravotnici. V ústech cítil krev a uvažoval, jak asi musí vypadat jeho obličej. Otočil hlavu, snažil se zachytit záblesk Toma, ale v hlavě mu pulzovalo a málem přitom omdlel.

Poté, co mu bylo dovoleno si na půl hodiny lehnout, byl odveden k ředitelce. Nyní jej zasáhlo, že možná bude vyloučen. Koneckonců, měl záznam. Tohle nebyla jeho první rvačka. Po té shovívavosti, kterou mu paní Greenová prokázala předtím, pochyboval, že by mu to tak lehce prošlo i tentokrát. A tak blízko maturitě – už mu zbývaly jen dva měsíce. Billovi to zanechávalo pocit hořkosti v ústech… nebo to možná bylo těmi léky, které mu dala zdravotnice na bolest.

„Bille, ach, Bille,“ vzdychla si ředitelka Greenová do dlaní, když vstoupil do její kanceláře.

„Byl jsem vyprovokován,“ řekl Bill okamžitě téměř sám k sobě, protože věděl, že paní Greenová to jako výmluvu nepřijme. Posadil se na jednu z tvrdých židlí před jejím stolem a rukou si přichytil hlavu. Navzdory lékům mu v ní stále pulzovalo.

„Co tím myslíš?“ Zeptala se paní Greenová, ostře se na něj podívala a Bill se cítil ztraceně. Odvrátil pohled, zahanbený, že se pokoušel vyvlíknout ze svého potrestání. Ať už byl vyprovokován, nebo ne, mělo to jen málo společného s nevinností. Praštil Coreye, a to nebylo okay. Zdálo se, že to paní Greenová pochopila, a s porozuměním pokývala hlavou. „Bille, proti panu Jamesonovi jsi zareagoval jen v sebeobraně… pokud můžu věřit tomu, co se stalo, podle Natáliiných slov?“

Bill na ni zíral s otevřenými ústy. Byla snad Natálie opravdu jediná, která to všechno viděla? A pak jej… kryla? V žaludku se mu míchaly všelijaké pocity viny a studu, vytvářející nechutnou směs; cítil se grogy.

„Já… asi jo, hádám… Opravdu si to moc nepamatuju, abych byl upřímný,“ řekl Bill, což byla napůl pravda. „Trochu se mi točí hlava… Myslím, že když do mě strčil, tak jsem se asi hlavou praštil do skříňky.“ Bill neměl žádnou vzpomínku na to, že by se praštil do hlavy, ale neměl pro tu bolest a zmatení jiné vysvětlení.

„… můžeš mít otřes mozku,“ řekla paní Greenová s takovým soucitem, až by si Bill myslel, že snad řekla ´rakovinu´. „Natálie říkala, že ses udeřil do hlavy. Myslím, že bude tedy nejlepší, když necháme tento rozhovor na později. Zavolám tvým rodičům; potřebuješ navštívit lékaře a potom spoustu odpočinku v posteli.“

Neschopen uvěřit tomu, že se vyhnul kulce, Bill přikývl – z čehož jej hlava rozbolela ještě více – pak se pomalu vyškrábal na nohy a potřásl jí rukou. Někde v zadní části své mysli bral na vědomí, že klamal ředitelku školy, ale právě v tuto chvíli byl tak vděčný, že se z toho vyvlíkl, a ještě více, že si bude moct lehnout, že nad tím nepřemýšlel. Odešel z kanceláře a poté pohlédl na Coreye, který seděl před ní s hlavou v dlaních. Bill abstraktně uvažoval, jaký druh trestu by mohl dostat, pokud měl Bill opravdu otřes mozku. Dál se tím však nezaobíral – jeho mozek se zdál být každou vteřinou netečnější a přemýšlení bylo namáhavé. Pouze se posadil a několik minut nepohodlně čekal.

„Mohl jsem jim to říct, víš,“ promluvil náhle Corey, a Bill k němu překvapeně vzhlédl a nejasně zamrkal. Tak příšerně ho bolela hlava; prostě si chtěl jen lehnout. Možná by měl jít zpátky za zdravotnicí. „Že lhala.“ Zasupěl Corey. „Stejně by mi nevěřili.“

„Bille?“ Paní Greenová vystrčila hlavu z kanceláře a probrala Billa z jeho strnulosti. Ohlédl se a Corey tam vůbec nebyl – celý ten rozhovor si jen představoval. Byl to sen, nebo mu ten otřes mozku způsoboval, že začínal bláznit?

„Jo…“

„Žádná z tvých matek nejbližší půlhodinu nemůže. Myslela jsem si, že bych ti to dala vědět.“

„Aha…“ Na okamžik si Bill nebyl jistý, proč na tom vůbec záleželo. Koneckonců tam prostě jen seděl. Frustrovaně si vložil hlavu do dlaní – myšlení pro něj nikdy dříve nebylo tak těžké. Vlastně se cítil tak trochu jako po té Tomově zkoušce nanečisto. „Můžu jít ke zdravotnici?“ Zeptal se nakonec.

„Ano, vezmu tě tam.“ Paní Greenová mu pomohla na nohy a pak jej vedla ze schodů, zatímco mu po celou dobu držela ruku na zádech. „Ty se opravdu necítíš dobře, že?“

„Moje hlava… prostě mě vážně bolí…“

Brzy Bill znovu ležel na lehátku u zdravotnice, ale když jí řekl, že má v úmyslu si zdřímnout, jen zamlaskala a řekla mu, že musí zůstat vzhůru pro případ, že by se objevily nějaké vážnější příznaky. Zdálo se mu to nefér, ale byl až příliš mimo na to, aby se dohadoval, takže jen zíral na svá kolena s hlavou v dlaních, dokud pro něj někdo nepřišel. Rozostřeně zamrkal a usmál se, když spatřil, že je to Tom. Přijal Tomovu ruku a opatrně se postavil, stále byl malátný, a pak Toma objal, a ten se k tomu gestu nestavil nijak odmítavě.

„Jsi v pořádku?“

„Ne… vůbec ne… ale pokud nejsem vyloučený, pak to bude v pohodě,“ řekl mu Bill a pevně se držel Tomovy paže, zatímco jej Tom vyváděl z ošetřovny. Tom mu věnoval ztrápený pohled, jeho starost byla tak zjevná, ale Bill neměl energii ani dostatečně jasné myšlení na to, aby cítil cokoliv jiného než jen vyčerpání, jak duševní tak emocionální.

Simone na Billa čekala u vstupu do školy, a Bill se Toma pustil, aby ji objal. „Pojďme tě vzít k doktorovi, okay? Tome, děkuju, že ses o něj postaral.“ Kývla na něj, a Tom poté odešel s posledním toužebným pohledem Billovým směrem. Bill věděl, že bude nejspíš po celý zbytek dne rozrušený, ale přišlo mu překvapivě obtížně se o to starat. Uvažoval, jestli to byl další vedlejší efekt otřesu mozku. Vše, co právě teď chtěl, byly léky a spánek.

***

Po několika hodinách na pohotovosti Bill mohl jít konečně domů, ačkoliv lékař zopakoval slova zdravotnice o tom, že má zůstat vzhůru tak dlouho, jak jen to bude možné, zatímco na něj někdo z rodičů bude dohlížet. Jeho otřes mozku byl slabý, ale dostatečně vážný na to, aby Bill potřeboval hodně odpočinku spolu s jedním nebo dvěma dny volna ze školy, dokud nebude jeho mysl jasnější. Do té doby se neměl účastnit žádných namáhavých aktivit, tělesných ani duševních.

Nejprve se o to Bill příliš nestaral. Vše, co chtěl, byl spánek, protože předpokládal, že se po probuzení bude cítit lépe, a cítil, do určité míry. Ale jeho mysl byla stále zamlžená, stále pomalá, a on nemohl dělat o nic víc, než jen sledovat televizní seriály na svém laptopu a poslouchat hudbu. Dokonce i kreslení jej frustrovalo, a lékař mu nedoporučoval esemeskování – musel dopřát svému mozku co největší odpočinek.

„Já to nechápu,“ brblal Bill následujícího dne během oběda. Karoline si vzala v práci volno, aby na Billa dohlížela; měla placenou ošetřovačku, takže dávalo větší smysl, aby si vzala volno ona. „Lady Gaga měla otřes mozku na pódiu. I tak ten koncert dokončila. Ale já nemůžu nikomu napsat ani esemesku,“ kňoural.

„No, možná toho bude brzy litovat,“ vzdychla Karoline. „Drahoušku, bude to fajn. Zítra navštívíš doktora a já jsem si jistá, že nám řekne, že se všechno hezky hojí. Pořád máš v hlavě tak zamlženo? Bolí tě?“

„Trochu mě bolí… pořád je i trochu zamlžená… ale není to tak špatné jako včera. Včera to bylo opravdu, opravdu zlé.“ Bill se zamračil, nakrčil přitom obočí. Taky pořád mluvil v jednoduchých větách. Zněl jako batole.

„No, co bychom mohli dělat…“ Zabroukala Karoline, posadila se vedle svého syna a ukradla mu z talíře jednu hranolku. Bylo kolem dvou hodin odpoledne a Karoline už jedla, ale Bill jedl později, protože se probudil až v deset. „Nemůžeme se dívat na film ani hrát videohry… z toho by tě nejspíš bolela hlava. Mohli bychom si zahrát Člověče nezlob se?“

„Ne,“ zavrčel Bill. Věděl, co chtěl ze všeho nejvíc. Chtěl se jen stulit v Tomově náruči a nepřemýšlet. Hlava jej bolela až příliš na to, aby držel své myšlenky od Toma dál.

„Hádám, že se nemůžeme jít projít… co kdybychom si zašli někam na večeři? Ty, já a máma. Hmm?“ Karoline jej pohladila po vlasech, prsty je pomalu rozplétala. Bill si je dnes ani nerozčesal.

„Měl by přijít Tom,“ prohlásil Bill.

„Ne, drahoušku, on nemůže přijít,“ povzdechla si Karoline. „Tak co myslíš? Proč se nezajdeš převléknout?“

„Já nevím,“ řekl Bill a sklouzl ze židle. „Není to namáhavá aktivita?“

„… budu brát ten sarkasmus jako dobré znamení,“ odvětila Karoline.

autor: Dušinka