Zlomené ruce 3/3

autor: ZoE

Hlavu jsem neustále schovával pod polštář, rudý jsem byl od rána do večera, jen když jsem si představil, že by mě můj brácha měl dovést k orgasmu. Si to schválně někdy zkuste, říct svému bráchovi, jestli by vám TO neudělal. Anebo raději to nezkoušejte, není to nic příjemného. Mno, i když… poslední dobou… Ale raději nic. Dnes stále schovávám hlavu pod polštář, ale už na něj neječím. Naopak. Když jsem hodný, udělá mi TO i dvakrát denně. Jsem Tomovi fakt vděčný. Ale popravdě se nemohu dočkat, až budu mít ruce v pořádku a všechno si budu moci dělat sám. Úplně sám.

Konečně!! Konečně je tady má vytoužená chvíle. Konečně budu zase svobodný a nebudu se muset ztrapňovat před Tomem. Konečně. Dnes mi sundají sádru z pravačky. Levačka na tom byla hůř, takže si na své osvobození ještě týden počká. Vůbec mi to nevadí, páč stejně většinu věcí dělám pravou. Levou mám tak akorát na držení vidličky, vyrovnávání rovnováhy nebo pádlování v kánoi. Kdybych ovšem někdy pádloval. Už jsem myslel, že se tohoto okamžiku nikdy nedočkám.

Tom se už všechno kolem mne perfektně naučil. Ale pocit, jako byste byli po celou dobu svázaní ve svěrací kazajce, a kdokoliv, v tomto případě Tom, si s vámi mohl dělat cokoliv… rozumíte? CO – KO – LIV!! Tak ten pocit je nejhorší ze všech, jaký jsem kdy zažil. Mnohem horší, než když jsem si zlomil obě ruce, mnohem horší, než když jsem si nechal udělat tetování za krk, mnohem horší, než když si vytrhávám tři chlupy z obočí! Zkrátka peklo.

Ještěže můj bratr není žádné perverzní prase. Párkrát mi ho vyhonil, to jó, párkrát mě lehce všude možně osahával, to taky jó, ale jinak už nic. Docela nic.

Když o tom tak přemýšlím, honil mi ho 1 – 2x denně, chodil se mnou na záchod, sprchoval mě, co by mohlo být ještě horší, když si uvědomím, že je to můj bratr, mé dvojče? Raději přestanu přemýšlet a zaměřím se na sundávání sádry.

„Už to bude, Bille. Určitě jste se nemohl dočkat, až vám osvobodíme pravačku, hm? Jste přeci pravák?“ lišácky poznamená doktor. Rázem jsem úplně zrudl. Měl jsem pocit, jako by mi doktor viděl až do hlavy. Nemyslím na nic jiného, než jak se zavřu do pokoje a budu si TO dělat sááám! Neodpovím. Na znamení souhlasu jen lehce kývnu hlavou.

Hele, sádra už je skoro dole. Ještě ji doktor rozevře, zlomí a roztrhne a panebože, tohle přece není moje ruka?! Skoro jsem šokem omdlel. Nejenže ji mám nechutně špinavou, takovou ulepenou a celou bílou od sádry, ale hlavně je poloviční!!! No jo, jen kost potažená kůží!! Člověk by řekl, že to už ani nejde, ale ono to jde. Ke všemu je naprosto slabá, svaly jsou velmi ochablé, téměř ji nezvednu. Tak teď vypadá jako opravdu chromá ručička. Ach bože, proletí mi hlavou, s takovým nedochůdčetem toho sám asi moc nezvládnu. Jak to tak vypadá, radoval jsem se předčasně.

Poděkuji doktorovi, hned co mi sestřička doumývá tu zapatlanou ruku, do kapsy si schovám balónek, který mi doktor dal na posilování, a odcházím.

„Bille,“ zavolá na mne doktor mezi dveřmi, „opatrně s tou rukou, žádné prudké pohyby. Kosti i svaly jsou po měsíční nečinnosti velmi křehké a náchylné k úrazu, ať vás tady pozítří nemáme znova,“ dořekne s milým úsměvem. Suše polknu, párkrát zakývám hlavou, řeknu „nashledanou“ a mizím za Tomem do auta.

Ten mimochodem čeká na odstranění mých sádrových kazišuků stejně netrpělivě jako já. Možná i víc. Za první chce mít už ode mne pokoj a za druhé se nemůže dočkat, až se zase uvidí s Butterfly. Trošku mu závidím, že někoho má. O mě nikdo nezakopne, jak je rok dlouhý. Čím to asi je?

Po pár dnech se snažím Toma už moc neotravovat. Sem tam mi pomůže s oblékáním nebo mi nachystá jídlo, ale jinak to tak nějak zvládám. Kromě TOHO. TO zatím nezvládnu. Teda asi… nevím. Raději jsem TO ještě nezkoušel. Doktor mě tak vyděsil, že jsem si řekl, že ještě tak 3 – 4 dny počkám, a pak si TO náležitě vychutnám. Nejsem při TOM zrovna jemný, víte. Mám rád, když to má šťávu a koule, jak se říká. Tedy ne TU šťávu a TY koule, ale trocha ráznějších pohybů dělá opravdové divy.

Dneska by to šlo, usměju se. Dnes je to už pátý den, co mi sundali sádru. Poctivě cvičím s balónkem a řekl bych, že ruce se zase vrací její funkčnost. S velkým nadšením vyběhnu nahoru do ložnice a opatrně za sebou zavřu. Doběhnu k posteli, sundám si kalhoty, pohodlně si na ni sednu a vítězně vydechnu.

Už jsem tady, moje bejby, a nedočkavě uchopím své napnuté přirození, které mě tlačilo v kalhotách už celých pět dní. Zvrátím hlavu dozadu a spokojeně oddechuji. Pravačka zatím s určitou opatrností vykonává ty známé, slastné pohyby. Nahoru, dolů, nahoru, dolů, nahoru, dolů… Ach ano, přesně to jsem potřeboval. Být sám a dělat si to sám. Přesně jak to mám rád a hlavně, kolikrát chci za sebou! Tom mě s tím svým, „když budeš hodný, udělám ti TO i dvakrát denně,“ doslova mučil. Jen dvakrát denně! Se to skoro nedalo vydržet. Cítím, že veškeré mé svalstvo v těle i mé smysly se již zapojily, teplota lehce povyskočila, dech se začíná trhat a já… já… já… už asi… už… asi… hmmm… ano… ne… jo… co… cože… ne… ne… nebudu? NEBUDU!

Jak… jak to, že nebudu? Co se to děje? Potřebuji se dodělat, zbývá jen krůček, jeden malilinkatý krůček, ale… nejde to! Něco je špatně. No tak, bejby, co je s tebou, zírám překvapeně na svůj penis. To jsem přece já, tvůj páníček Bill! Nešťastně hlesnu. Jako by mě po tak dlouhé době nepoznal, či co. OK, to nic, Bille, to nic. Řeknu si sám pro sebe. Tak ještě jednou, ale pořádně. Párkrát se nadechnu, zavřu oči, pohladím ptáka a znova začnu pravačkou pohybovat nahoru a dolů, nahoru a dolů, nahoru a… Zase nic. Opravdu mne nepoznal.

Naivně jsem si myslel, že jej obelstím, ale je to zatraceně vychytralý pták. Toho jsem se obával. Už když jsem jej poprvé uchopil do ruky, cítil jsem to. Cítil jsem, že to není ono. Cítil jsem, že to není Tom. Jeho dotyky jsem přitom nesnášel i zbožňoval, těšil jsem se i se strachoval, modlil jsem se za to, ať to nedělá, modlil jsem se za to, ať nepřestává. Od prvního momentu přesně věděl, jak na to. Nezaváhal, nezapochyboval, neptal se. Jako by věděl, jak mé tělo funguje. Kdy zrychlit, kdy zpomalit, kdy přitlačit, kdy povolit. Tohle jsem dokázal jen já, a teď i Tom. Vlastně, momentálně jenom Tom. Co jsem komu udělal, že mé vlastní péro se mnou odmítá spolupracovat?

Zvláštní, že mě na to musela upozornit má virgule, že jsem to hned nepoznal sám. Kdo to ještě nepochopil, teprve teď mám pocit, že je to jak od cizího, a to TO dělám svou vlastní rukou, na kterou jsem zvyklý celý život. Co teď?

Musím posbírat odvahu jít za Tomem. Co mu ale jako řeknu? Že mě můj pták sabotuje a přeje si, aby mě už honil jen ON? Že… že by? A proč? No protože Tomovy ruce jsou neuvěřitelné. Rázné. Znalé. Jednoduše perfektní. Když mi TO dělá, už ani nemusím schovávat hlavu pod polštář, aby neviděl můj vzrušený výraz a neslyšel, jak toužebně naříkám. Najednou mi jeho doteky i narážky chybí… možná je to trošku nemravné, nemravné… to je ale praštěné slovo… nemravné, jasně, že je to nemravné, ale když Tom a jeho ruce… musím za ním…

„Klepy… klepy… klep…“

„Hm, no… copak? Jak pokračuje rehabilitace, už můžeš jíst, psát nebo tak?“

„NE,“ zazní moje tichá jednoznačná odpověď. „Proto jsem… ehm, vlastně přišel…“ snažím se jemně lhát. Nemám odvahu mu říci přímo, že mi chybí jeho dotyky.

„Jde to dost těžko, Tome, popravdě, dnes jsem už hodně, ehm, vyčerpaný. Mohl bys… mohl bys… pros…“ ani nedořeknu kouzelné slovíčko a z Toma jen vypadne: „Jasně, brácho…,“ mrknutím oka mne vybídne, abych se přesunul k jeho posteli.

Rozepne mi kalhoty, sundá boxerky… posadím se. Tom mi naskládá na sebe několik polštářů, abych měl pohodlí a dobrý výhled. Po té na mě významně mrkne a já mu mrknutí oplatím. Přivřu oči a skrz malou skulinku sleduji Tomovu ruku, jak se pomaličku přibližuje k mému neposednému péru, se kterým to zatraceně dobře umí. Nesnažím se tišit své steny ani se tvářit, že se nic neděje. Naopak chci, aby Tom viděl, co se mnou dělá. Když se pohledem konečně odlepím od svého přirození i Tomovy ruky, vyšplhám pohledem po Tomově těle až k jeho tváři, šokovaně nadskočím. Po celou tu dobu se mi Tom dívá zpříma do očí. Tohle nikdy nedělal. Ani když jsem vystrčil jedno oko zpod polštáře. Sleduje mé grimasy, rosící se čelo, můj pierc, do kterého se občas silně zakousnu… Ano, zaujatě pozoruje mou tvář. V ten moment se mi obličej neskutečně zkřiví pod návalem orgasmu, za který může můj nejšikovnější bráška na světě, a to víc než kdy jindy!

„Díky, tohle jsem potřeboval … Tome,“ téměř neslyšně pípnu, když se na mě Tom usměje.

„Není zač. Přijď kdykoliv, brácho. To by člověk nevěřil, co všechno se bude muset za ten život naučit!“ dořekne a začne se smát.

„Díky za nabídku, Tomi. Ještě, prosím, umýt…,“ opatrně podotknu. „Myslím, že tak do týdne budeš mít ode mne pokoj,“ řeknu trochu zaraženě.

Chtěl bych mu tím udělat radost, že už nebude muset používat dvě ruce na dvě těla. Protože někdy byl Tom tak unavený, staráním se o mne, a všechny mé potřeby, že na ty jeho už nezbýval žádný čas, chuť ani síla.

Po víkendu mi sundají i sádru z levé ruky. Konečně budu moci pořádně vykonávat veškerou hygienu, oblékání a cokoliv, co mne napadne.

O víkendu si Tom konečně taky přišel na své, když jej strávil s Butterfly.

Už ani nevím, jak k tomu došlo, ale s Tomem jsme se dohodli, že pokud budu chtít, a to já tedy rozhodně budu, udělá mi TO kdykoliv si vzpomenu.

Dokonce by rád vyzkoušel na vlastní kůži, kdybychom si role někdy vyměnili, což je pro mě velmi lákavé. Uvidíme, co přinese budoucnost… kdo ví…

Butterfly se o tom nemusí dozvědět, říkal Tom.

Bude to takové naše malé tajemství do doby, než si někoho najdu.

No nemám skvělého bráchu?

autor: ZoE