Mask of the Phantom 4.

Tom:

Seděl jsem v maskérně a nechával si na obličej patlat make-up. Nikdy jsem se nenaučil s tím zacházet a Meg byla naštěstí natolik ochotná, že mi pomáhala. V zádech jsem cítil pohled její matky, která se spokojeně usmívala. Od té doby, co zmizel Fantom, se její chování změnilo. Objevovala se na představeních pouze výjimečně, její baletky převzala do parády její dcera. Navíc náš nový scénárista už o balet nestál. Preferoval novější taneční styly, potom nebylo divu, když Alenka z Říše Divů začala tancovat break dance. Dominik je magor, já to pořád říkám. Madam Giryová ztratila zájem. Kdybych měl počítat, kolikrát za ty dva roky jsem ji viděl v zákulisí, vešlo by se mi to na prsty jedné ruky. Ale teď tu byla a dívala se, jak mě její dcera líčí.

„Vypadáš fantasticky, Tome. Věřím, že dnes v noci zazáříte,“ promluvila madam ode dveří. Usmál jsem se a vyhledal její pohled skrz zrcadlo.

„Pokud v něčem takovém ovšem zazářit jde,“ ušklíbl jsem se. Madam svěsila ramena a pokývala hlavou.

„Billa nám už nikdy nic nenahradí,“ povzdechla si. „Budu v hledišti. Byla by ostuda, kdybych se ani premiéry nezúčastnila.“ Rád bych s ní mluvil. Už dlouho jsem ji neviděl, nevycházela ze svého bytu v dívčím internátě patřícím Opeře. Když jsem ji sledoval skrz zrcadlo, připadalo mi, že strašně zestárla. Její kaštanové vlasy pomalu přecházely do šedivé, na čele se jí tvořilo stále víc vrásek. Sledoval jsem, jak pomalu opouští maskérnu, nejspíš aby zasedla do hlediště dřív, než se sem nahrnou ostatní diváci.

Meg odložila líčidla stranou a poplácala mě po rameni. „Zlom vaz,“ popřála mi. Ona měla dost času, hrála až ve druhém dějství, kdežto já jsem začínal hned. Kostým už jsem měl dávno na sobě, nalíčený jsem nyní už taky byl. Teď už stačilo jen udělat několik dechových cvičení, rozcvičit si hlasivky a hurá na jeviště. Děsil jsem se momentu, kdy znovu stanu tváří v tvář celému publiku. Nejhorší bylo, že při začátku jsem hrál úplně sám. Tohle mi Dominik udělal schválně, na to bych dal krk! Zvedl jsem se ze židle a prokřupal si krk. Zhluboka jsem se nadechl a přistoupil k několika dechovým cvičením, která mě kdysi naučila Christine.

Bill:

Stáhl jsem si z očí sluneční brýle. Většina lidí na mě koukala jako na blázna a já skutečně nevím, jestli to bylo kvůli oblečení, kterým jsem se tolik lišil od typických smokingů, nebo to bylo právě kvůli brýlím. Co na tom, že venku je tma? Brýle se přece hodí vždycky! Navíc já jsem skutečně netoužil po tom, abych potkal někoho známého, kdo by chtěl zabřednout v diskuzi. Na to nejsem stavěný. Nadechl jsem se vzduchu, který mě obklopoval. Silné parfémy žen smíšené s lehkým alkoholovým oparem proudícím od baru. Tady jsem byl doma, tady to zbožňuji. V prstech jsem si pohrával s brýlemi, zatímco moje kroky zamířily ke schodišti. Sice jsem měl místo v obyčejném hledišti, ale bylo tu něco, co jsem chtěl vidět. Lóže číslo pět.

Došel jsem až ke dvířkům označeným pětkou. Snad poprvé jako skutečný divák, který měl právo pohybovat se po chodbách Opery, samozřejmě omezeně. Chytil jsem kouli, pomocí které se dvířka otevírala, a zatáhl. Ozvalo se cvaknutí, které znělo mým uším snad lépe než jakákoliv hudba. Tolik mi to chybělo! Proklouzl jsem za dvířka a procítěně pohladil červené polstrování křesílek. Prstem jsem mapoval kudrlinky na opěrátkách pro ruce. Vybavovalo se mi všechno. Vzpomínal jsem na osmnáctiletého kluka s černobílou maskou na tváři a pláštěm stejné barvy. Bylo mu sotva osmnáct a dokázal vzbuzovat respekt. Kam se jenom poděl?

Ze zamyšlení mě zpátky na zem vrátilo klapnutí dvířek. Nejspíš jsem zde už nadále nebyl vítaný. Tváří v tvář jsem stanul páru, který sem přišel dělat bůhvíco. Alespoň ta ženská na to vypadala.

„Pardon? Můžeme vám nějak pomoci?“ zeptal se muž. Pohotově jsem zakroutil hlavou.

„Ne, já tu pracuji. Jen jsem to sem šel zkontrolovat, protože mi kolega nahlásil, že si někdo stěžovat na příšerný zápach. Nejspíš to nebylo odsud. Velice se omlouvám, že jsem vás vyrušil. Přeji příjemné představení,“ usmál jsem se falešně a vypadl dřív, než stihli něco říct.

Do hlediště vedly tři vchody. Jeden z patra, ve kterém jsem se právě nacházel, a dva z každé strany hlediště z patra dole. Naštěstí jsem seděl v předposlední řadě, takže bych stejně musel nahoru vyjít. Stále ještě ostražitě jsem se prosmýkl do hlavního sálu a vyhledal svoje místo. Tam jsem si znovu nasadil brýle alespoň do chvíle, než zhasnou. Vzdoroval jsem nechápavým pohledům směřovaným k mojí osobě a modlil se, aby už konečně naposledy zazvonilo a opera začala. V hledišti jsem si připadal neuvěřitelně cize, nepatřil jsem sem. Moje místo bylo v lóži, kterou jsem měl možnost alespoň na chvíli navštívit.

Ještě než zhasli, rozhlédl jsem se po celém sále. Neviděl jsem žádnou známou tvář a dost mě překvapilo, že v publiku převažovala mládež. Většinou sem zavítala starší generace. Zřejmě po mém odchodu skutečně nastalo mnoho změn.

Světla konečně zhasla, samozřejmě až na reflektory, které se zaměřily na postavu, která stála na jevišti, když se roztáhla opona. Sledoval jsem chlapce, který nás svým zpěvem připravoval na přicházející děj. Jeho kostým byl naprosto příšerný, já bych rozhodně něco takového nevybral, obzvlášť pak ne k téhle opeře. Ale jeho hlas byl velice příjemný. Mužný, ale zároveň citlivý. Stáhl jsem si z očí brýle, zavěsil je na kapsu a pohodlněji se opřel. Zavřel jsem oči a poslouchal jen jeho hlas. Omotával se kolem mě jako síť. Byl to takový ten typ hlasu, který vás okouzlí, už když jeho majitel pouze mluví… o to hezčí je pak jeho zpěv. Kdyby byla árie lépe napsaná, upravená přímo pro něj a on se naučil lépe pracovat s hlasem, dalo by se to považovat za dokonalé.

A pak hudba přešla z pomalé vábivé jemné tóniny, do těžkých nepříjemných basů. Okamžitě jsem otevřel oči a zaměřil se na jeviště. Tohle tam vůbec nemělo být, znělo to naprosto příšerně. Ten, kdo hudbu psal, musí mít absolutní hluch. Mračil jsem se na jeviště, uprostřed kterého stál pořád on. Dokonce ani jeho hlas se k hudbě nehodil.

Jen jsem vrtěl hlavou nad vývojem všeho, co se na jevišti dále odehrávalo. Fámy, které jsem slyšel o upadající kvalitě her, byly kupodivu pravdivé. Ten, kdo napsal tohle představení, pohanil původní kouzlo opery, naprosto ji zničil. Takové lidi upřímně nesnáším.

*

Z představení jsem odcházel značně znechucen stejně jako zbytek publika. S brýlemi usazenými na nose jsem zastavil u baru a objednal si u Mary panáka. Tohle potřebovalo něco silného na uklidnění. Snad ještě nikdy jsem neviděl tak nevkusnou patlaninu.

Odložil jsem skleničku zpět na barový pult a zaplatil. Hala Opery se pomalu vyprazdňovala, jak publikum s nespokojeným brbláním odcházelo zpět domů. I já jsem zamířil k východu, když v tom do mě někdo narazil. Brýle mi spadly z očí a s cvaknutím dopadly na podlahu. Zvedl jsem je.

„Moc se omlouvám, spěchala jsem a jaksi jsem vás přehlédla.“ Otočil jsem se po hlasu. Tak dobře jsem ho znal. Příjemný mateřský hlas, který pohladí vaši duši, jen jej slyšíte. Hlas, který jsem za svého působení zde slýchal nejradši a nejčastěji.

Za mými zády stála žena. Její dlouhé kaštanové vlasy prožíralo stříbro. Stárla jako všichni ostatní. Dívala se na mě se stejným překvapením, jaké jsem cítil já.

„Bille?“ špitla. Hned, jak si uvědomila, že jsem to skutečně já, i když se spoustou změn za sebou, objala mě. Spokojeně jsem se ztrácel v tom mateřském objetí, které mi věnovala. Vdechoval jsem nasládlou vůni. Vždycky jsem s ní tuhle vůni měl spojenou, používala pořád stejnou značku.

Když se odtáhla, držela mě za ruce a usmívala se. Hezčí úsměv jsem jaktěživ neviděl. Až když jsem jej zahlédl znovu, uvědomil jsem si, jak moc ty dva roky chyběl. Automaticky jsem jí úsměv opětoval.

„Chybíš nám tu, Bille. Moc nám tu chybíš,“ prohodila a stiskla moji levou ruku. Sklopil jsem pohled ke svým nohám. „Předpokládám, že ses přišel podívat na našeho nového scénáristu. Jak vidíš, je hrozný, příšerný a jeho opery jsou spíš odpudivé než lákavé.“ Madam Giryová si povzdechla. Pokýval jsem hlavou. Všechno, co řekla, naprosto odpovídalo skutečnosti.

„Možná že by tě Firmin vzal zpátky, přimluvila bych se za tebe. Takhle už to dál nejde, Bille. Opera ztrácí na kvalitě, lidé radši jezdí dál, než aby zašli sem. K čemu nám je přes sto let dobré pověsti, když nám ji zničí nějaký nevyvinutý zakomplexovaný floutek?“ Měl jsem chuť začít se smát. Takhle jsem ji ještě nikdy neslyšel mluvit, a přesto to k ní naprosto pasovalo. Pokrčil jsem rameny. Rád bych se vrátil, ale co potom? Co by mě tu čekalo za štěstí?

Místo toho jsem se zeptal: „Ten na začátku. Kdo to byl?“ Madam Giryová vyvalila oči a zatřásla hlavou.

„Prvně mi řekni do očí, že se nechceš vrátit. Pak ti to povím.“ Zadíval jsem se do jejích očí, ale nevyšlo ze mě jediné slovo. Neumím lhát, a už vůbec neumím lhát jí do očí. Dřív jsem to uměl dobře, ale jí jsem nikdy nelhal.

„Byl to tvůj bratr,“ prozradila mi madam a na jejích rtech hrál vědoucí úsměv.

autor: Helie