autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
Jakmile jsme se usadili, přiklusal k nám číšník, a když jsme si objednali, zase odešel. S úsměvem pohlédnu na Billa a na stole položím svoji ruku na jeho. Restaurace je umístěna v jednom z nejvyšších pater mrakodrapu. Všechno tu mělo odstín do příjemné okrové barvy, která kontrastovala s bílým zařízením. Jelikož jsme seděli u okna, měli jsme výhled téměř na celé město.
„Je to tu nádherný,“ pronesu spokojeně a zadívám se opět z okna až tam, kam dohlédnu. Zřejmě to tu budu obdivovat po celou dobu, že se ani pořádně nenajím. Nemůžu se tím nádherným pohledem pokochat.
„To souhlasím,“ usměje se a pohladí mě po ruce. „Tomi, víš… chtěl bych ti něco říct,“ odkašle si. Je značně nervózní. Pohlédnu na něj.
„O co jde?“ zajímám se s úsměvem a prohlédnu si ho. „Tváříš se, jako bys mě snad chtěl žádat o ruku. Ať je to cokoli, netvař se tak tragicky,“ zasměju se.
„No, to taky časem přijde,“ zasměje se a olízne si rty.
Cože?! Opravdu o tom přemýšlí?! „Víš, už jsme o tom mluvili, že bych si přál, abys ke mně měl blízko a… já bych si přál, abys za mnou kdykoli přišel, ale ne jako nějaká návštěva,“ druhou rukou zaloví v kapse u kabátku, „nýbrž jako můj přítel,“ položí přede mě na stůl krabičku.
Co to je? O co jde? Asi… jsem nějak mimo.
„Ahm… já… Co to je?“ šeptnu ostýchavě. Prohlédnu si krabičku, a poté k němu opět vzhlédnu.
„To je pro tebe,“ usměje se a semkne rty k sobě.
„Nemusím se bát, co tam najdu,“ zasměju se tiše a vezmu si krabičku do rukou, ačkoli stále hledím na něj. Co tam asi tak může být. Jsem tak zvědavý!
„Myslím, že ne,“ pohladí mě po tváři.
„Dobře,“ skloním pohled. „Tak… jdu na to,“ zasměju se a zhluboka se nadechnu. „Huh.“
Jen mě tiše sleduje. Natěšeně ji otevřu a najdu v ní…
„…klíč?“ hlesnu zaraženě. Co to je za pitomý vtip? K čemu mi je klíč?
„Klíč…“ zopakuje po mně.
„A… k čemu mi to je?“ položím krabičku na stůl, poté si založím ruce mezi stehna a jen na ni tiše s nakrčeným obočím zírám.
„Je… od mého bytu a já bych byl rád, kdybych už mohl říct… od našeho.“
V tu chvíli se mi zastaví srdce a polije mě horko. „Tvého bytu?“ zaskřehotám. On mi… dal klíč od svého bytu? On… chce, abych tam mohl. Chce, abych tam… byl s ním. Dal mi… klíč.
„Ano,“ odsouhlasí svou odpověď ještě pokýváním hlavy.
„To je-to je… To je tak…“ zakoktám se a zamrkám. Jsem naprosto ohromen. Tohle jsem ani v nejmenším nečekal. Nevím, co mu na to mám říct. Nejsem schopen slov. „Já…“
Upne ke mně oči snad ještě víc. „Ano?“
„Nevím-nevím… Vůbec nevím, co-co na to říct. Jen… Dostal jsi mě,“ vydechnu zaraženě a podepřu si hlavu rukou, aby mi náhodou neupadla pod stůl. Srdce mi buší v hrudi jako šílené. „Moc, moc to pro mě znamená. Já… Děkuju,“ vydám ze sebe a podívám se mu do očí.
„Bál jsem se, že se zlobíš, že jsem tě urazil,“ přizná a nahne se ke mně. Něžně mě líbne na rty.
„Ne, ne, ne, to ani náhodou,“ pošeptám, a ihned si ho u sebe přidržím. „Děkuju, děkuju,“ políbím ho naléhavě a zavřu oči.
Tohle je snad jen sen. Opravdu mě chce u sebe, i po tom, co se včera a dnes stalo. Miluje mě… Chce se mnou být i nadále, a nejen to, chce náš vztah rozvíjet. Jsem tak… tak nadšený! A dojatý! Cítím se tak nádherně…
„Já děkuju,“ usměje se do polibku, a hned mi ho oplatí. Ještě několikrát ho políbím, abych alespoň z poloviny vyjádřil své nadšení, a poté už ho pustím. Vezmu klíč do rukou a sevřu ho v dlaních. Hezky studí.
„Nemůžu tomu uvěřit,“ pošeptám s úsměvem. Otevřu dlaň, zadívám se na něj a usměju se ještě víc. Připadá mi to tak neuvěřitelné.
„Je to jen klíč, lásko. Důležité je, abys našel cestu k nám domů,“ pošeptal.
„Není to jenom klíč. Je to něco mnohem víc,“ zakroutím hlavou. „Takhle vím, že mě opravdu miluješ a chceš náš vztah ještě víc rozvíjet. Vím, že jsem pro tebe opravdu důležitý a… chceš se mnou být, chceš mě u sebe. Tohle je klíč k tvému bytu, ale je to i klíč k našemu životu. Můžu k tobě kdykoli přijít a čekat na tebe, i když tam nebudeš. Moc si toho cením a… a děkuju.“ Nakonec upnu pohled k jeho očím.
Jsem naplněn štěstím. Jako bych si tohle snad ani nezasloužil. Je to vůbec realita?
„Přesně tak to je,“ šeptne a chytne mě za ruku. „Tohle, cos právě řekl, si pamatuj. Tak to cítím. Já… miluju tě.“
„Já tebe taky, víc než cokoliv,“ sevřu jeho ruku v dlani a propletu si s ním prsty. Nakloním se k němu přes stůl a dlouze ho políbím. Po chvilce nás vyrušil číšník, co nám přinesl jídlo, tak jsem zase dosednul. Společně jsme se najedli, pak prošli ještě pár obchodů v Berlíně a rozjeli se domů. K nám domů. Nadšeně jsem odemknul svým vlastním klíčem, a pak za námi i zamknul. Bill vypadal šťastně, a já byl také. Chtěl jsem mu vyjádřit, jak moc ho miluju a jak moc pro mě znamená. Proto jsme si společně vlezli do sprchy, a pak se přesunuli do ložnice. Ačkoli mě stále bolel zadek, udělal jsem to a rád. Miloval jsem se s ním. Jednou, dvakrát, třikrát. Milovali a mazlili jsme se celou noc až do brzkého rána, dokud jsme vyčerpáním namáčknutí na sebe neusnuli.
BILL
Byl jsem opravdu šťastný. Všechno se mezi námi tak krásně rozvíjelo. Tom ke mně po tom výletě začal sám od sebe chodit, a to mě dělalo ještě šťastnějším. Byl to tak nádherný pocit, když jsem přijel z práce, viděl jsem jeho boty a bundu v hale. Jakmile jsem vešel do obýváku, už tam na mě čekal. Když se to stalo poprvé, skoro jsem dojetím brečel. Miloval jsem ho… tak moc, a stále miluji. Nikdy jsem si vlastně nemyslel, že k němu budu cítit něco až tak silného. Láska mi připadala jako krásná věc, ale pro mě zatím nepopsaná. S ním jsem ji poznával. Vše dobré i zlé, co obnáší.
Tentokrát jsem doopravdy mohl říct, že jsem zamilovaný, že ho miluju a za nic jej nevyměním. Jsem si jím na 100% jistý a vím, že dál budu.
S úsměvem na rtech jsem ráno odjel do práce. Včera jsme spolu s Tomem strávili velmi hezký večer. Dnes jsme se měli vidět. Do školy nešel a já toho v práci příliš neměl. Snažil jsem se veškerou práci udělat co nejrychleji, hlavně abych byl už s ním.
Před obědem mi začal vyzvánět nahlas mobil. Jakmile jsem viděl na displeji jeho jméno, hned jsem hovor přijal.
„Ahoj, lásko,“ usměju se do telefonu hned.
„Bille?“ ozve se Tomův hlas. Nezněl vesele, naopak zněl zoufale. „Ahoj…“ Jeho hlas se chvěl. Poznal jsem, že se něco děje. Takhle jsem ho snad ještě neslyšel.
„Copak se děje, Tomi?“ Tohle se mi ani trochu nelíbí. Včera byl tak veselý. Co se, proboha, jen stalo… Doufám, že Molly…
„Já-já… Bille, já… Moh-mohl bys přijet?“ zavzlykal náhle.
„Samozřejmě,“ vydechnu okamžitě a zaklapnu notebook. „Jsi doma?“ Je mi vážně jedno, jestli někdo bude mít řeči, že už zase jedu pryč.
„Ne, ne. My jsme v nemocnici. U toho… No, jak… Bože můj,“ začal mi brečet do telefonu. Ježiši, jen to ne. Pokud jde o to, co si myslím, tak… ne, nesmí to být pravda.
„Neplakej, Tome… Já… já hned přijedu, jen mi zkus říct, kde jste,“ pošeptám opatrně. Hned si začnu balit věci.
„Potkali jsme se tam poprvé… Teda… já ani nevím, kdy to bylo. Byl jsi tu na testech a já tu byl s Molly,“ vydával ze sebe rozrušeně mezi vzlyky. Její stav se musel zřejmě o dost zhoršit, když tam takhle jeli a Tom tak pláče. Nesmí umřít.
„Lásko, přijedu. Hned jsem tam, ano? Počkej tam a prosím, neplač, naplakej,“ pošeptám tiše. Slyšel jsem ještě jeho zavzlykání, než se hovor přerušil.
Jakmile tak udělal, hned jsem si hodil tašku na rameno, zamknul za sebou kancelář a skoro až vyběhnul z firmy ven. Nasedl jsem rychle do auta a rozjel se do nemocnice. Byl jsem tam asi za dvacet minut. Ani jsem raději neřešil, jak rychle jsem jel. Hned jsem se rozeběhnul na místo, kde jsem byl na testech. Celý udýchaný jsem tam přiběhl. Rozhlédl jsem se po celé té dlouhé chodbě, ale Toma jsem nikde neviděl. Hned jsem se rozešel na recepci. Poté mi ale došlo, že mi stejně nikdo nic neřekne. Hned jsem vytáhnul mobil z tašky a volal Tomovi.
„Tomi, jsem v nemocnici. Kde jsi, broučku?“ zeptám se a poodkašlu si.
„Já… No, jsme na JIPce. To je… asi… já nevím. 5. patro, myslím,“ vykoktal do telefonu.
„Dobře, dobře, já tam hned přijdu,“ řeknu. Hned se tam rozejdu. „Buď na telefonu, kdybych tě nemohl najít, ano?“
„Jo,“ pošeptá jen a popotáhne nosem.
„Neplač,“ vydechnu. Projdu celou chodbu. Okamžik váhám mezi výtahem a schody, ale nakonec se rozeběhnu nahoru po schodech. Během dvou minut jsem v 5. patře. Na to mi nic neřekl, pouze několikrát zavzlykal. Rozhlédnu se kolem. Dveře vpravo mají velký nápis JIP.
„Tak, jsem… jsem v 5. patře. Už vidím JIPku, jdu tam, ano?“
„Dobře,“ vzlykne tiše. Položím to a rozejdu se hned dál. Zajdu na oddělení a rozejdu se po chodbě dál. Pořád se rozhlížím po lidech, ale nevidím ho. Když jsem došel na konec chodby, rozhlédl jsem se. Už zdáli jsem ho tam viděl sedět vpravo na lavici s hlavou v dlaních.
Zatraceně. Ihned jsem se k němu rychle rozešel. Došel jsem k němu.
„Tomi,“ pošeptám potichu a kleknu si na bobek k němu. „Co se stalo? Lásko…“ pohladím ho po hlavě. Mám takový strach. Je to šílený ho takhle vidět. Vzhlédl ke mně s očima plnýma slz. Neřekl jediné slovo, pouze vzlyknul.
„Pojď ke mně,“ zašeptám a ovinu mu paže opatrně kolem ramen. Je mi jasné, že jde o Molly, i když stát se mohlo cokoli. Až se trošičku uklidní, snad mi poví víc. Ihned se ke mně přitiskl. Jednu ruku mi ovinul kolem pasu a druhou kolem krku, načež mi hlavu položil na rameno. Celý se chvěl. Jeho pláč ještě vzrostl. Ah ne… Tohle je tak špatné.
„Ne, neplakej, uklidni se, no tak,“ šeptal jsem mu a tiskl si ho k sobě. Hladil jsem ho přitom konejšivě po zádech. Byl v tento okamžik tak neuvěřitelně zranitelný a křehký. Nevím, co mu říkat, nerad bych ho rozrušil ještě víc.
„Nechci o ní přijít,“ vyšlo z něj a hlasitě zavzlykal. Nechci, aby to bylo špatné, ale jak se zdá… lepší to nebude. Kdybych té holčičce tak mohl pomoci. Ale já zatraceně nemůžu! Začal mě silně tisknout.
„Já vím, ššš,“ objal jsem ho pevněji a líbnul ho na spánek. „Uklidni se, prosím.“ Už nic neřekl, dál brečel tak intenzivně, že jsem během chvilky měl celé rameno mokré. Maličko se poodtáhnu a otřu mu obličej od slziček.
„Neplač, prosím. Povíš mi, co se stalo?“ vydechnu a opatrně ho pohladím.
„Molly… Molly nebylo dobře a pak, ona jí pak vylítla hrozně rychle teplota. Měla přes 41, tak jsme hned volali sanitku. A-ale než přijeli, tak-tak omdlela a… Ona se nemůže vůbec hýbat, prý jí při tý teplotě selhaly všechny svaly a-a… Všechno, co mělo navíc od ostatních dětí, teď ztratila,“ vzlykal téměř nesrozumitelně. „Doktor řekl, že takový rychlý spád není jenom tak, že-že… Že už…“ Nedořekl to, namísto toho se hystericky rozbrečel. Bylo mi jasné, jak ta věta končí. Zavřu oči.
„Tomi,“ přitisknu ho k sobě a hladím ho po šíji, „oni pro ni udělají, co jen bude možné. Bude to dobré, neplač,“ tisknul jsem ho k sobě a snažil se jej utišit, ale bylo to přímo nemožné.
Nechci mu lhát, nechci mu dávat milostné lži o tom, jak vše bude dobré, když vím stejně tak jako on, že je na tom Molly velice špatně. Zatraceně… On tohle nepřenese přes srdce. Tak strašně rád bych udělal něco, abych tuhle situaci změnil. Klidně bych dal život za to, aby Molly byla zdravá a Tom by s ní byl nadále.
„Ne, už ne. Molly umře,“ vyslovil ta dvě nejhorší slova, jaká vůbec mohl. „Ona umře. Já-já to vím. Já… Cítím to.“ A je to tady. Tolik jsem nechtěl, aby to řekl, ale možná je lepší vznést tato slova, než-li by je držel uvnitř sebe.
„Neříkej to, neříkej,“ semknu k sobě oční víčka pevněji. Ah ne, nechci brečet. To je to, co teď nejméně Tom potřebuje. Musím tu být pro něj, být mu oporou… ale já… bolí to. Mám Molly tak rád a celá takhle situace mě trhá na kusy. „Nikdo z nás nesmí ztrácet naději.“ Tak rád bych mu řekl, že stále naděje je, ale mám obavy, že už není.
„Nechci jí ztratit. Je to… Je to moje malá sestřička. Ona nemůže umřít, je ještě malá a má celý život před sebou. Nesmí mě opustit. Proč zrovna ona?“ bouchl mi zoufale rukou do ramene a celý se zachvěl novým návalem hlasitých vzlyků.
„Uklidni se, uklidni se,“ zopakoval jsem mu a chytl ho o něco pevněji. Sice je to v tenhle okamžik marné říkat, ale aspoň se mu to pokusím říct. Vím, že jestli tohle bude pokračovat, tak se mi tu složí. „Nemůžeme nic dělat. Je to nespravedlivé, ale nemůžeme v tuto chvíli udělat vážně nic. Musíme doufat.“ Zavzlykal a stiskl mezi prsty kůži na mém krku. Stále se ke mně tisknul a plakal. Dočista se mi tam na té chodbě složil.
„Pořádně se mě chytni a buď u mě, jsem tu pro tebe,“ pošeptám mu a snažím se ho dál ukonejšit. Začnu se s ním maličko pohupovat. Vážně nevím, jak jej uklidnit. Zdálo se, že ani neexistuje způsob, jak to provést.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 17
:'( och chudáčci….. tohle je tak smutnej díl…. :'(
Jéééžiš a je to tady věděla jsem že to brzy přijde ,ale ne až tak … Mmm ,, Každopádně je mi ho líto ,, Těším se na další dílek 🙁
Néé néé néé !!! Proboha néé!! To je tak smtný bože…néé né né (vím že to píšu už asi po čtyřicátý-první ale nemůžu si pomoct!!) Chudáček Tom, chudinka Molly…ksakru jo, je to nefér !!Bože!!! Já se tady rozbrečím!!
Tak to je teda krutý. Nečekala jsem, že už teď přijde a je to vážně smutné, ale skutečně pro tu malou nemůžou nic udělat, což je na tom to nejsmutnější.
Až Molly umře, Tom to jenom tak nevydrží, to bude mít Bill co dělat.
Ale jinak krásný díl to byl.
Tohle je teda hodne smutne 🙁 je mi lito, ze ta mala musi umrit 🙁 I kdzy by se autorky mohli slitovat a zachranit ji ..
Verim, ze Bill bdue pro Toma dobrou oporou, ale snad on neudela zadnou kravinu ..
strašný moment téhle povídky… smrt Molly… doufám že to Tom unese… :(((
No tak je tu chvíle, o který jsem doufala, že se jí nikdy nedočkám. :'( Chudinka myška Molly. Doufám, že se z toho Tom dostane. Má přece Billa.
A teď něco všeobecně k povídce. Musím se přiznat, že se mi ani nechtělo ji rozkliknout a číst dál. Počítala jsem s tím stejným stereotipem, ale teď jsem ráda, že jsem ji přece jen četla. O tenhle díl by bylo škoda se připravit, i když je tak nehorázně smutný. Teď jsem si jistá, že si určitě přečtu i ten další 😉
bože né… měla jsem v očích slzy. Tak Molly asi umře…snad to Tom zvládne. Bill mu určitě pomůže 🙂
Můj bože, né, to néé!!! Molly 🙁 :'( … je to hrozný… tak smutný 🙁 Jinak původně jsem sem chtěla psát o tom, jakou mám radost, že má Tom konečně klíče a jak mu je Bill krásně předal atd… ale to s tou Molly naprosto přebilo jakýkoliv náznak pozitivního myšlení 🙁 je to zkrátka moc smutný 🙁
=o(( A to ta kapitola začala tak dobře=o( doufám, že Molly neumře, i když je asi jasný že brzo ano =o(
Ze začátku to bylo tak nádherné..opravdu krásné,že jsem se musela usmívat♥…a pak tohle …:(….je to tak smutné :´/ …..a je mi to tak líto..:/ Když o tom tak přemejšlim,tak možná by bylo pro všechny i pro Molly lepší,kdyby už umřela..já vim..zní to dost ošklivě,ale aspoň by to měla už za sebou..teď se nemůže už ani hýbat…to je už totálně na nic ..:(…a pro Toma by to bylo taky lepší…čím dřív,tím líp….čím dřív ,tak tím víc času bude mít na to se s tim nějak vyrovnat,i když bych řekla,že tohle nepřestane bolet nikdy :(,ale..jde o to,že pak bude mít víc času na to naučit se zase nějak normálně žít,až se přes to jakš takš přenese…..a já moc chci,aby žil s Billem krásný dlouhý život,takže asi tak…vim,že to zní opravdu ošklivě,ale fakt vzhledem k situaci…myslím,že by to bylo lepší. :´(
Néééé… :'(( Vždyť Molly byla s nimi od začátku jejich vztahu. To ona jim to celou dobu přála. :)) A teď umře…? :'(( Chudáci kluci… teda hlavně Tom… :'(
Nééé tohle néé!! Ten začátek tak krásný a pak tohle… Proč? Proč Molly?…ale už jsem čekala že se to stane, ale ona nemůže umřít….:´((!!! Ale myslím, že se tím uleví všem a hlavně Molly… vyznívá to tak ošklivě, ale myslím že je to pravda.. Oba se s tím nějak vyrovnají.. bude to lepší… :(((( … Musejí se přes to dohromady přenéést..