autor: Chaynne7
Mezihra
Bill měl na práci něco velmi důležitého. Slíbil sám sobě, že to udělá, ať se stane cokoliv, bez ohledu na to, jak trapně jej to nutilo se cítit, bez ohledu na to, jak obtížné bude podívat se později svému otci do očí. Ale muselo to být provedeno. Mělo to být provedeno již dávno. Bylo na čase setřást ze sebe břímě, které nosil už od dětství.
Telefon byl dole na kulatém stolku v bočním pokoji, vhodně v ústraní, aby si člověk mohl vyřídit své záležitosti v soukromí. To bylo místo, kam měl Bill namířeno. Byl hluboce zamyšlený, roztržitě si dloubal nehty, zatímco se snažil rozhodnout, jak na tuto delikátní konverzaci s Gordonem navázat. Když se skloněnou hlavou vešel do místnosti, neuvědomil si, že už tam někdo byl. Jakmile vzhlédl a setkal se tváří v tvář s Jörgem, mimoděk zalapal po dechu a na místě se zastavil.
Starší muž seděl u kulatého stolku, apaticky pokuřoval doutník, a volnou rukou nataženou na stole si pohrával se šňůrou od sluchátka. Jeho mohutný zlatý pečetní prsten zářil ve světle plynových lamp.
„Přišel jsi použít telefon, Bille?“ Zeptal se Jörg téměř mile, ale Bill dokázal prohlédnout skrz tu vlídnou fasádu a věděl, že něco bylo definitivně špatně. Udělal váhavý krok kupředu.
„Ano… já… rád bych si zavolal,“ řekl, a nenáviděl, jak slabě jeho hlas zněl. Ale způsob, jakým tam ten starší muž seděl, mu připomínal hovícího si pantera, pohazujícího si ocasem ze strany na stranu, zatímco se snažil rozhodnout, zda je Bill dostatečně šťavnatý na to, aby se na něj vrhnul. Tihle muži byli všichni ze stejného těsta. Predátoři. Ten nemravný druh. Rádi si se svou potravou hráli.
„Ehm… mohu?“ Bill ukázal rukou k telefonu, jelikož nedokázal přijít na nic jiného, co by mohl říct.
„Ne,“ řekl Jörg jednoduše.
Bill zamrkal.
„Ne?“
Jörg zavrtěl hlavou a usmál se.
„Ne. Nebudeš volat svému tatíčkovi, aby sis mohl vyplakat oči kvůli tomu, co ti ten Velký Zlý Vlk udělal.“
Bill zatnul čelist. Celé tělo mu ztuhlo rozhořčením, ale dle pobaveného uchechtnutí, které zabublalo Jörgovi v hrdle, Bill předpokládal, že vypadal všelijak, jen ne výhružně.
„Jak se opovažujete…?“ vybreptl. „Nemůžete mi bránit kontaktovat své rodiče. Nejsem tady vězněm a…“
Zmlkl, když Jörg nečekaně nechal telefon být a jedním ze svých protivně teatrálních gest postrčil zařízení směrem k Billovi.
„Volej tedy,“ řekl ležérně. Pokud by Bill nebyl zcela zmatený, tak by toho muže chtěl udeřit za ten rozčilující, zdvořilý tón, který přitom používal. Byl to hlas člověka, který držel všechny trumfy a věděl o tom. Bill neměl tušení, na co si to Jörg hrál, vše, co věděl, bylo, že on prohrává.
Bill držel svůj pohled na starším muži a přistoupil ke stolu. Pomalu se natáhl pro sluchátko, zvedl jej z držadla ke svému uchu, ale nedostal se k tomu, aby řekl spojovatelce své číslo, protože Jörg poklepal nehtem svého ukazováčku o stůl a řekl:
„Ovšem, pokud bych byl tebou, možná bych chtěl přehodnotit zničení reputace prestižního obchodníka.“
Billovi se rozšířilo chřípí nad nestydatostí té skryté výhružky.
„A proč bych to měl chtít udělat?“
„Tak se na to podívejme…“ zauvažoval Jörg. „Je to jeden z mých nejstarších a nejbližších obchodních společníků a já bych nerad přišel o celé jmění jen proto, že nějaký zženštilý kluk nedovede snést pár chmátnutí.“
„Pár chmátnutí?!“ Vykřikl Bill a odhodil sluchátko na stůl. Přistálo s hlasitým zařinčením a pouze šňůra mu zabránila ve spadnutí na zem. „Zaútočil na mě ve vašem domě a vy nad tím zavíráte oči? Chtěl mě znásilnit!“
Jörg odhalil zuby.
„Znásilnit?“ Vyštěkl. „Znásilnit! Od kdy je zvládnutí několika doteků znásilnění? Možná v knize malého chlapce. Nafukuješ to do obřích rozměrů, ale já ti nedovolím, abys mi zničil mé obezřetně vybudované plány. Potřebuju Meyera a potřebuju jej s neporušenou bezúhonností.“
„Proč bych se měl, kčertu, starat o vás?“ Zakřičel Bill. Chtělo se mu rvát si vlasy nad absurditou celé té situace. Už vůbec ničemu nerozuměl. Za každým slovem, které bylo řečeno, se nacházel skrytý význam, zjevná výhružka, přesto to nedokázal rozluštit.
Jörg se usmál. Po tom malém uklouznutí byla jeho nálada zase pod kontrolou.
„Pokládáš mi tady špatné otázky, můj chlapče,“ zamlaskal jazykem. „Není to o tom, jestli by ses měl starat o mě. Ta otázka je…“ naklonil se kupředu a své oči zavrtal do Billových, „jestli ti dostatečně záleží na Tomovi.“
Bill na okamžik zapomněl dýchat.
Tom.
„O čem to mluvíte?“ Zašeptal. „Tom s tím nemá nic společného…“
„Přesně tak,“ přikývl Jörg. „A pokud chceš, aby to tak zůstalo, budeš hodný chlapec a budeš o tom nejnešťastnějším incidentu držet svou pusu zavřenou.“
„Cože? Nemáte žádné právo k…“
Jörgova pěst se setkala s deskou stolu a slova uvízla v Billově krku.
„Teď mě velmi pečlivě poslouchej,“ zasyčel starší muž. „Vidím to, jak se na něj díváš… je pro tebe důležitý, záleží ti na něm a víš, že mu umím ublížit. Viděl jsi to u oběda.“ Bylo šokující, jak se ani nepokoušel popírat, co udělal. Bill na něj jen nevěřícně hleděl. „Takže, pokud v nejbližší době nechceš zopakovat to představení v koupelně, vykráčíš odsud a zapomeneš, že jsi vůbec někdy chtěl svému otci volat. Rozumíme si?“
„Jste odporný,“ řekl Bill s nekrytou nenávistí v hlase. „Mluvíte o ubližování svému vlastnímu synovi. Jaký otec by tohle udělal?“
„Jsem si jistý, že tvůj ne,“ Jörg udělal vzdušné gesto, zatímco vstal od stolu. „Protože je tak dokonalý. Teď kšá. Tato konverzace je u konce.“ Obešel stůl a měl v úmyslu projít kolem Billa, ale chlapec mu zatarasil cestu.
„Ne, tohle není konec,“ řekl Bill, a muselo tam být něco v jeho očích, něco temného, co Jörga přinutilo mu skutečně naslouchat. „Tohle kolo jste vyhrál. Záleží mi na Tomovi a nechci, aby mu bylo ublíženo.“
„To není nic nového. Teď mi jdi z cesty.“
Bill se nepohnul. Možná, že jeho drápky byly mrňavé ve srovnání s Jörgovými, ale stále to byly drápky. A tak je vytasil.
„Tohle je dvojsečný nůž, Jörgu. Vy něco chcete, ale je tady něco dalšího, co nechcete. A já vím, co nechcete. Takže pokud Toma nenecháte být, stáhnu toho zkurvysyna Meyera dolů a vás společně s ním. Co vy na to?“
Stáli sotva tři centimetry od sebe, a bylo to poprvé, kdy Bill cítil, že jsou na stejné úrovni. I kdyby jen na pár minut.
„Ty malá sračko…“ Starší muž vypadal, jako by chtěl Billovi zakroutit krkem. „Ty si myslíš, že můžeš…“
„Jsem ochoten podstoupit malé oběti,“ přerušil jej Bill hladce. „Pro větší dobro. Pro ty, které miluji. V jejich vlastním zájmu.“
„Jo, to jsem viděl u oběda. To, jak jsi tlačil na předmět hovoru, navzdory skutečnosti, že malý Tomi byl každou vteřinou čím dál zelenější. Nepochybně jsi odolnější, než na co vypadáš, ale doporučuji ti nezapomenout, s kým to tady jednáš, chlapče.“ Bill se přinutil klidně dýchat, dokonce i když se starší muž naklonil ještě blíže. „Nechceš se dostat na mou špatnou stranu, věř mi. Tvůj manžel tě nedokáže ochránit. Nedokáže ochránit ani sám sebe. Je to ubohý slaboch, loutka v mých rukách. Dělá to, co mu řeknu. Takže si nedělej příliš velké naděje. Jediná věc, která je od tebe vyžadována, je lehnout si na záda, roztáhnout nohy a myslet přitom na Německo.“ Po dlouhou chvíli držel Billův pohled, a pak dodal, téměř neslyšně: „Nemysli si, že ti tohle projde.“
Narazil ramenem do Billova a opustil místnost.
Černovlasý mladík pomalu dosedl na křeslo a vydechl. Celý se třásl, nebyl zvyklý na takové konfrontace, a v mysli měl zmatek. Co to udělal? Co si myslel, že se Jörgovi takto otevřeně postavil? A nyní mohl s jistotou očekávat nějaký druh odplaty. Přesto to bylo nějakým způsobem také osvěžující. Bill nic takového nikdy v životě neudělal a ponaučení, které si z toho odnesl, bylo: nikdy se nepouštějte do riskování, pokud nejste schopni ten risk unést. Byl on připravený riskovat? Pro Toma?
Vzdychl, natáhl se pro odhozené sluchátko a položil ho zpátky na držadlo.
Gordon mohl počkat. Čekal téměř deset let. K čertu, Bill čekal téměř deset let.
Náhle pocítil hlad. V žaludku mu hlasitě zakručelo, a Bill si na něj přiložil ruce, aby tu prázdnotu mnutím odstranil. U oběda nesnědl prakticky nic a nyní toho z něj ten incident s Jörgem hodně vysál. Bylo na čase nabrat nějakou energii.
Vstal a zamířil do kuchyně.
„Měl jsi sníst k večeři alespoň nějaké ovoce…“ vzdychl Bill, ale za jeho slovy nebylo příliš velké přesvědčení. Seděli na posteli oblečeni v pyžamech a připraveni ke spánku. Bill klečel za Tomem na měkké matraci, vlasy jeho manžela byly rozpuštěné z obvyklého culíku a Bill pročesával lehce zvlněné prameny s úzkostlivou péčí.
„Přestaň remcat, Bille,“ zamumlal Tom tiše. „Ty víš, že nemůžu… ne na podrážděný žaludek.“
Bill zabručel a zaměřil svou pozornost zpátky na hřeben. Tom měl nádherné vlasy a měl jich hodně. Když je Bill stáhl do culíku, jen sotva je dokázal udržet, než kolem nich obtočil gumičku. Ale rád se jich dotýkal, rád trávil čas péčí o ně, protože opravdu hezky voněly a na dotek připomínaly hedvábí. A co bylo nejdůležitější, byla to vysoce uklidňující činnost, ne nepodobná tomu, když Bill marnil čas se svým make-upem. Možná to bylo dokonce ještě prospěšnější, uvažoval Bill tiše, zatímco Tom pod jeho rukama předl, jelikož to nebylo pro jeho vlastní dobro – cítil se díky tomu dobře někdo jiný.
Zatímco byl zaměstnán prací s hřebenem, Billovy myšlenky tančily kolem jeho odpolední konfrontace s Jörgem v telefonní místnosti. Nejprve Meyer, poté Jörg… na jeden den toho bylo trochu příliš, ale zatímco Meyer byl z domu vypuzen – pokud se to tak dalo vůbec brát, jelikož se mohl kdykoliv vrátit zpátky – Jörg tam zůstával a Bill si byl jistý, že jeho tchán si brzy najde způsob, jak otočit svou neskrývanou výhružku do akce.
„Uskutečnil jsi ten hovor?“ Zeptal se Tom.
„Ano,“ odpověděl Bill. „Zavolal jsem Andymu.“ A skutečně to udělal. Poté, co si v kuchyni naplnil talíř několika různými svačinkami. Bylo chytré neříct Tomovi o svých původních záměrech. V opačném případě by nyní měl spousty vysvětlování. „Jdou někam ven, přesně jak jsem říkal,“ pokračoval, ale jeho myšlenky se nacházely někde jinde. … lehnout si na záda, roztáhnout nohy a myslet přitom na Německo… Opravdu by to bylo tak jednoduché? Ostatní to zvládali, protože se to od nich očekávalo. A Bill by to musel udělat, kdyby k němu Tom nebyl tak ohleduplný. Ale jak dlouho to vydrží? Jak dlouho to mohlo vydržet? Jak dlouho bude trvat, než se Jörg rozhodne se tím zabývat? Bill věděl, že to je v tomto okamžiku jeho nejslabší místo, a tím pádem i perfektní příležitost pro Jörga a jeho odplatu…
Tom vycítil, že se Bill nachází v hloubavé náladě, a neměl mu to za zlé. Tom sám byl tak trochu vězněm své vlastní mysli. Cítil se nebezpečně slabý, jako pavučinka, která měla nějakou odolnost, ale neopatrná ruka ji mohla neopravitelně potrhat na jednotlivá vlákna. Ta vzpomínka na slunný den u jezera s Kaiem byla pro jeho duši jako imaginární ladička a od té chvíle v něm neustále slabě rezonovala. Jedna jeho část nechtěla nic jiného, než ji ze svého těla vypudit, další však se k ní zoufale upínala.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se Billa, když jeho manžel odložil hřeben a jen za ním v tichosti seděl.
„Cože? Jistě.“ Postel zavrzala, jak druhý chlapec po kolenou dolezl k jejímu čelu.
Tom vstal a sledoval pobaveně, jak Bill zápasí s přikrývkou, aby ji zvedl, a zároveň z ní nemusel sám slézt. Měl na sobě černé, hedvábné pyžamo a spolu s jeho havraními vlasy a bledou pokožkou vypadal rozhodně půvabně. Jak to, že si toho Tom nikdy opravdu nevšiml? Byl si jistý, že to mělo co dočinění s tím, jak to odpoledne spatřil Billa s make-upem. Ten pohled se mu vypálil do sítnice. Věděl, že už nikdy nebude schopen se na druhého chlapce dívat stejným způsobem, a skutečně, jak si Bill vytáhl přikrývku k hrudi, připadal Tomovi skutečnější než když dřív.
„Nejsem si jistý, jestli budu moct usnout…“ Zamumlal Bill smutně, když se otočil na bok a snažil se najít pohodlnou polohu.
„Příliš mnoho myšlenek?“ Když Bill souhlasně zabroukal, Tomovy oči přejížděly po jeho ležícím těle a pátraly v jeho bledém, křehkém obličeji. Ty černé vlasy Tomovi nikdy nepřestaly připomínat Kaie. Ačkoliv Kaiovy vlasy byly dokonale rovné a ne tak hedvábné jako Billovy. Kai, samozřejmě, byl obecně zdrsnělejší než Bill, dlaně měl mozolnaté, tělo opálenější… ale navzdory tomu všemu v něm byla téměř nevysvětlitelná delikátnost, která Toma nutila být příšerně ochranářský a zároveň napůl šílený chtíčem. Nebyla to tělesná delikátnost. Kai byl mladší než on, takže byl zjevně i menší, ale práce ve stájích jeho tělo zpevnila, takže bylo šlachovité a silné. Pokud nikdo jiný, pak Tom věděl přesně, kolik dokázalo snést, ale až příliš často mu to bylo připomínáno samotným Kaiem.
Tom si neuvědomil, jak intenzivně Billa pozoruje, pouze až když druhý chlapec sklopil pohled a rozpačitě si zastrčil vlasy za ucho.
„Jdeš do postele?“
Vlézt si vedle něj bylo nebeské. Bylo to takové už od jejich svatební noci a Tomovi to připadalo téměř absurdní, jak mohl mít celé balení bez skutečné dohody – to teplo a komfort dalšího těla, tu konejšivou realitu partnerské společnosti bez tělesných intimností. Po dvou letech naprosté emocionální a tělesné deprivace tohle znovu-představení něhy v jeho životě bylo jako jemný déšť na tu pustinu v jeho duši. Vstřebával tu drahocennou tekutinu, ale zda zapříčiní nové jaro, to stále zůstávalo otázkou.
Bill ležel hlavou na Tomově rameni a prsty kreslil ostýchavé obrazce na jeho tričko – to teplo vycházející z jeho štíhlého těla mělo tendence se nějakým způsobem zavrtávat dovnitř Toma a nutilo jej cítit se živěji a napojenější sám na sebe než za bůhvíjak dlouhou dobu. Ve vzduchu bylo cítit napětí a Tom si byl téměř jistý, že Bill vedl vnitřní boj ohledně vyslovení nějaké otázky.
Když druhý mladík nakonec promluvil, Tom stále ještě nevěděl, jestli Bill tu bitvu vyhrál, nebo prohrál.
„Můžu se tě na něco zeptat?“
Tomovy prsty se zabořily hlouběji do Billovy černé hřívy.
„Jistě. Jen se ptej.“
Bill ze sebe vydal rozechvělý povzdech.
„Víš… no… uvažoval jsem,“ začal Bill pomalu, váhavě. „Mám na mysli, když někdo, když poprvé… když je to poprvé, kdy…“
„Když je to něčí poprvé?“ Pomáhal mu Tom jemně, úspěšně přitom ze svého hlasu vyloučil překvapení. Okay, nebylo to tak úplně nahodilé téma, ale přesto…
„Ano. Poprvé…“ Bill polkl kolem knedlíku ve svém krku. „Je to opravdu bolestivé, nebo ne? Myslím pro ty, kteří přijímají. No… tedy pro mě. Velmi zlé, nebo snad ne?“
Tom hleděl prázdným pohledem na strop. Chtěl dát smysluplnou odpověď, takovou, jež by mohla Billovi pomoci.
„To záleží na tom, jestli to chceš, nebo ne,“ řekl nakonec. „Nejprve je to v hlavě. Protože tvá hlava má kontrolu nad tvým tělem. Pokud to nechceš, tvé tělo bude napjaté, a pak to bude bolet.“
„Ale… nebojí se snad každý?“ Zašeptal Bill v úžasu.
Tom se zachvěl, jak neviditelný pramen jemných černých vlasů pohladil stranu jeho tváře. Dalo mu spoustu práce nezvednout ruku a neodhrnout ho pryč.
„Ne každý…“ podařilo se mu ze sebe vymáčknout ochraptělým hlasem, vzpomínky už plnily jeho mysl, nesmírný smutek proudící ve svém probuzení a nutící Toma cítit se těžce a bez života jako kus skály. Tohle nechtěl. Ne teď. Ne, když právě jen sotva přežil dnešní odpoledne.
Bill si povzdechl.
„Musí být opravdu stateční…“
Prosím, ne…
„Nebo velmi zamilovaní,“ zašeptal Tom téměř až neslyšně. Nyní už byl daleko, v zaprášené místnosti malého domku u jezera společně s nábytkem a závěsy prožranými od molů a dlouhými končetinami omotanými svádivě kolem něj, a jeho uši byly plné sladkých zvuků zadýchaných stenů… Ne, nebyla tam žádná bolest. Pouze druh pomíjivé nedůvěřivosti nad něčím, co nikdy dříve nebylo prožito. Kaiovo tělo jej okamžitě přijalo, vítalo jej – bylo to jako návrat domů.
Další věc, kterou si Tom uvědomil, byly slzy kanoucí volně z jeho očí a to, že jej Bill pozoruje, nakláněje se nad něj zapřený o loket.
„Co je to?“ Zeptal se druhý chlapec. Očividně si dělal obavy a možná byl i trochu vyděšený.
Tom zvedl ruku a zabořil prst do jednoho slzavého potůčku. Tak dlouho… nestalo se mu to už neskutečně dlouho, aby se takto zhroutil bez toho, aby to určitým způsobem nevyvolal Jörg. Byla tu přísná pravidla o dnech, kdy pláč byl povolen, nikdy mimo ně, nikdy takto spontánně. Tom byl otřesen až do morku kostí nevysvětlitelností toho všeho a Bill se na něj jen díval, díval se pozorně, tak plný soucitu. Bylo to téměř nesnesitelné. Poté udělal ten chlapec něco ještě pozoruhodnějšího. Zvedl ruku k Tomově hrudi a položil ji nad jeho srdce.
„Tady…“ řekl zamyšleně, čelo měl nakrčené s úsilím najít ta správná slova, „tady… máš ohromnou, velikou ránu.“
Tom byl až příliš ohromený na nějaká slova.
„Velkou bolest,“ přikývl Bill sám pro sebe. „Nejprve jsem si myslel, že jsem si to jen představoval, ale občas… to nemůže být ignorováno. Dívám se ti do očí a vidím to tak jasně. Neznám příčinu, ale ty stále krvácíš. Ještě se to nezahojilo.“
„Bille…“ zachraptěl Tom, v krku měl sucho jako na poušti. Bill mu věnoval smutný malý úsměv.
„Nemusíš o tom mluvit. Ale já přesto doufám, že nějak najdu způsob, jak ti to udělat lehčí. Abys nebyl pořád tak smutný.“ Na moment zadržel dech, když mu hlavou probleskla myšlenka. „Ačkoliv to možná dělám jen horší…“ dodal pomalu. „Díváš se na mě a já vidím, jak tě to zraňuje. Něco ti připomínám, nebo někoho. Je mi to líto.“
A náhle, jako by mu někdo strhl z očí závoj, poprvé od chvíle, kdy se setkali, Tom spatřil Billa, opravdu jej uviděl. Stálo to za to odhalení a tak dokonale to zachytilo jeho pozornost, že z jeho mysli zmizel veškerý smutek a bolest. Vážně si myslel, že měl tušení, jak ušlechtilý v srdci, jak inteligentní, jak soucitný Bill je? Nevěděl zhola nic, uvědomil si nyní, poté, co zažil chlapcovu dobrosrdečnost v její úplnosti.
A v tu chvíli Bill přestal být tím manželem vybraným pro něj někým jiným, nebo osobou jejíž vzhled, ačkoliv to ani zdaleka nebyla jeho chyba, znovu a znovu rozdíral Tomovy tajné rány jako brusný papír tím, že mu připomínal jeho. Ne, Bill konečně vystoupil na světlo jako osoba sobě vlastní. Sedmnáctiletý mladík s jantarovýma očima a černými lesklými vlasy; někdo, kdo mohl být čímkoliv, čímkoliv pro Toma, jen pokud by Tom byl trochu méně netečný a dostatečně otevřený, aby to přijal.
Sevřel Billovu elfí tvář do dlaně své ruky.
„Není to tvoje vina,“ řekl nahlas větu, která se v posledních měsících přeměnila v jeho osobní mantru. „Prosím, nikdy ani na chvíli si nemysli, že je to tvoje vina.“
Bill pátral v jeho tváři svýma inteligentníma očima, a pak krátce přikývnul, což znamenalo spoustu dalších věcí kromě porozumění. Bylo to jako balzám na Tomovu rozedranou duši. Bill přiložil svou ruku na Tomovu na své tváři a lehkým červenáním sklopil pohled.
„Máš ve zvyku dělat… tohle,“ zašeptal. Tomovi se sevřelo hrdlo.
„Tak perfektně to pasuje,“ odpověděl chraplavě.
Bylo to očividné pro ně oba, že se mezi nimi právě něco stalo, něco nového a nečekaného. Byl to čistě pud sebezáchovy zkusit to a vyhrát toho druhého jako spojence jelikož to byla jejich jediná naděje na přežití v situaci, do které byli přinuceni, aniž by přišli o svou příčetnost. Potřebovali být na stejné straně, a to znamenalo každodenní kompromisy jednoduše proto, aby se vyhnuli konfliktům. Tento systém se až doposud ukázal být užitečný a proveditelný. Ale zničehonic se setkali tváří v tvář jako pouhý Bill a Tom a ve vzduchu mezi nimi visela otázka: Tohle jsem já. Je to pro tebe okay?
Bill chytil roztomilý odstín růžové a sklopil pohled. Byl zjevně přiveden do rozpaků a plaše se pokoušel odtáhnout od Tomovy dlaně, ale blonďatý mladík otočil jeho tvář zpátky k sobě a překvapivě pro ně oba se dotkl svými rty Billových na ten nejkratší moment v polibku tak cudném a holém, že se dal jen sotva považovat za polibek. Bill na něj jen s rozšířenýma očima hleděl, zatímco Tomova hlava dopadla zpátky na polštář.
„Nemusíme hrát podle jejich pravidel, víš,“ řekl Tom klidně. Ozvěna dlouho ztraceného stavu beztíže zahalila ze všech stran. V tuto chvíli se nic nezdálo být nemožné. Kdyby mu zbývaly nějaké slzy, tak by nějaké vyplakal, jak to bylo podivně hezké. „Můžeme si dělat svá vlastní rozhodnutí.“
A skutečně tomu věřil. Naděje vzdouvající se někde uvnitř něj ohřívala jeho duši, jako tančící plameny ohřívaly vzduch v prázdné jeskyni. Možná měl co říct ke svému vlastnímu osudu. Možná zde stále byla pointa v žití. Možná, že nebyl pouhou loutkou v otcových rukách, vykonavatel jeho vůle, automat neschopný postavit se sám za sebe. Možná, že se mohl znovu zrodit ze svého vlastního popela.
Ten div trval jen krátkou chvíli. Vzplál a poté začal okamžitě umírat, způsoboval přitom paniku a rezignaci, a Tom by to prostě nechal jít bez boje, přesně tak, jako už nikdy více za nic nebojoval, ale pak se do jeho očí zavrtaly ty Billovy a nenechaly to jít. Navzdory zjevné plachosti v nich byl také žár, ten samý žár naděje a mnohem více odhodlání, než kolik v sobě právě v tu chvíli dokázal najít Tom.
„Já…“ zašeptal Bill, „… jsem otevřený čemukoliv.“
A v tu chvíli Tom věděl s jistotou, že i kdyby on to nechal jít, pak Bill ne.
Tu noc, když se dostavily noční můry, Bill ležel bdící ve tmě a minutu nebo dvě Toma pozoroval, poslouchal mumlané útržky slov svého chotě, které se mísily se slzami. Poté si přitáhnul Toma blíže ke svému tělu a rukou mírnil vrásky na jeho čele, dokud se jeho dýchání nezklidnilo a jeho slzy neuschly.
Po dlouhou chvíli poté spánek k Billovi nepřicházel. V hlavě mu neustále zněla Tomova utrápená, zoufalá slova:
Prosím, otče, ne…
autor: Chayenne7
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 16
Ty dva k sobě začínají nacházet cestu a doufám že toho zmetka zničí.
To uz nie len nejaka obycajna dohoda. To je laska. Nadherny diel. Tak rada by som Tomovi pomohla. Tak rada by som ho videla smiat sa. Jazdit na koni. Byt stastny s Billom. Drzim Billovi palce a snad sa nikdy nevzda.
Tom si prežil strašnú tragédiu a je desivé, ako toho jeho otec stále využíva, dokonca aj pred druhými. Našťastie Bill nie je taký slabý. A nakoniec ani Tom. Vzájomná láska ich robí silnejšími. Spolu to zvládnu. Ďakujem za časť.
Jörg je vážně neskutečnej hajzl a i když se jedná pouze i podívku, tak se mi vážně neskutečně hnusí. Jak může být někdo takhle moc zlý na vlastního syna? Chápu, že Billa nemůže vystát, protože je díky němu Tom opět šťastný a jeho plány mu tak úplně nevyšly… Ale i tak mi je z toho neskutečně špatně. A hlavně z toho, že Bill, ať se bude snažit pomoct sebevíc, s tím bohužel nic udělat nemůže… Jen tam být pro Toma a se vším mu pomoct. A Jörg je opět na koni. Já doufám, že jednoho dne se všechno zlomí a opravdu tomu blbečkovi spadne hřebínek a kluci nad ním vyhrajou!!!
Vztah Billa s Tomem se mi opravdu neskutečně líbí. Jak si povídají, otevírají si jeden druhého… Bill je neskutečně chápavý, hodný a chytrý člověk a myslím, že je přesně to, co Tom potřeboval ve svém životě. To, díky čemu může opět najít ztracené štěstí a užívat si krásu života. Billova stydlivost je strašně roztomilá! Jak jsem četla, že se ptal Toma na sex, usmívala jsem se u toho jak měsíček na hnoji. Jsem přesvědčená, že jeho poprvé s Tomem bude opravdu pěkné a nemůžu se toho dočkat.
Moc děkuji! ♥