Mask of the Phantom 2.

Tom:

Táhlo k večeru a já jsem se konečně vracel domů. Mým snem vždycky bylo vlastnění motorky. K čemu však motorku, když jsem si v devatenácti udělal řidičák a ke dvacítinám dostal auto? Auta jsou hezčí, prostornější, a když v nich cestujete v zimě, jsou také daleko bezpečnější a teplejší. Rodiče se při výběru auta plácli přes kapsu a já dostal nádherné Audi, za kterým se každý ohlížel, když jsem projížděl městem. A já se mohl nazývat jeho hrdým majitelem. Moje autíčko se spolu s hudbou stalo druhou nejpodstatnější věcí v mém životě.

Jako vždycky jsem zpomalil v ulici, ve které stál panelák s Billovým bytem. Byl to už takový rituál, který jsem však nikdy nedotáhl do konce. Můj strach z vlastního bratra byl k smíchu, ale já vůbec nevěděl, jaké reakce bych se dočkal, kdybych si jednou skutečně dodal tolik odvahy, abych své plány dotáhl až tam, kde jsem je chtěl mít. Jako už tolikrát jsem pouze zakroutil hlavou a znovu nabral na rychlosti. Máma už určitě čekala s večeří…

Bill:

Sotva před hodinou odešla máma. Pravidelně mě chodila kontrolovat. Jestli se její chlapeček dobře stravuje, jestli má uklizeno a jestli nepotřebuje vyprat. Její návštěvy mě v prvním roce činily šťastným. Bylo hezké vidět jeden z dřívějších záchytných bodů. Jenže teď se její návštěvy stávaly… mírně řečeno otravnými. Vykládala neustále pouze o něm a nikdy nerespektovala to, že já chci zapomenout. Přestat vzpomínat na svého bratra, který mě k sobě dřív přitahoval víc než zemská gravitace. Snažil jsem si vsugerovat, že můj život může být něčím jiným než pouhým přežíváním i bez něj. Jenže máma mi ho neustále připomínala a já dostával vztek, kdykoliv mi předhodila jeho jméno. Kdykoliv řekla, jak se mu daří a jaké má v poslední době úspěchy. Popravdě dost mě překvapilo, že zůstal v Opeře. Myslel jsem, že po mém výlevu ji opustí téměř okamžitě stejně jako já. Zřejmě si ji však zamiloval. Ostatně kouzlo Opery je neodolatelné.

Projížděl mnou hněv. Nebýt jeho, nikdy bych se sice nerozhoupal k tomu, abych napsal něco pro Operu, ale zároveň bych o ni nikdy nepřišel. Nebýt jeho, mohl jsem svoji tvář odhalit za jiných okolností a mohl jsem být slavný. Místo toho se ze mě stal člověk pracující v zápachu fast foodu. Nikdy nebudu nic víc než uklízeč hranolek popadaných pod kovovými stolky. Takový člověk bohužel nemá šanci se prosadit, i když bych se rád posunul někam dál a začal znovu studovat. Bral bych něco jako hereckou konzervatoř. Jenže na to jsou potřeba peníze a ty taky zrovna nemám.

Zvedl jsem se z odrbané sedačky, kterou jsem pořídil v bazaru, a přešel k oknu. Nedá se říct, že bych bydlel zrovna v té nejlepší čtvrti, ale aspoň to nemám daleko do práce. Proto mi do toho všeho nesedělo luxusní Audi, které přibrzdilo před vchodem do mého domu. Zničehonic však opět nabralo na rychlosti a zmizelo v nedohlednu. Jen jsem nad tím zavrtěl hlavou. Občas sem jezdí zbohatlíci, jen aby si dodali ještě větší sebevědomí a pýchu. Jen tak se tu projíždí ve svých vymakaných autech, aby se pochlubili před tou nejnižší vrstvou, která tu bydlí…

Tom:

S ponurou náladou jsem se vracel domů. Jako vždy jsem v sobě nenašel odvahu zastavit. Přitom stačilo tak málo! Zaparkovat, vyběhnout pár schodů a zazvonit. Zazvonit a stanout tváří v tvář bratrovi, který mi veřejně vyznal svoji lásku, i když měl předtím osmnáct let k tomu, aby mi to řekl. Kdo ví, jak dlouho jeho láska ke mně trvala. Já sám to netuším. Možná je načase zapomenout na Billa a žít. Jenže jak? Kde? Kdy? Občas mi připadá, že jsem bez něj naprosto ztracený.

Z hlubokého zamyšlení, ve kterém se dnes nacházím tak nějak celý den, mě vytrhne vibrování mobilu ve velké kapse ještě větších kalhot. Přibrzdím u krajnice a vytáhnu mobil z kapsy. Když na displeji uvidím Christinino jméno, zahodím ho na sedadlo spolujezdce a nechám dál hrát. Je to týden, co mi dala kopačky. Nechci s ní mluvit, i když mi neustále zahlcuje mobil smskami a pořád mi volá. Nejspíš se chce omluvit nebo tak něco. Stejně si myslím, že její odchod za vyšším vzděláním, protože Opera pro ni není dostačující, byl jedna velká kravina. Když Bill objevil její talent, který nikdy nikdo nebral na velkou váhu, zpychla. Rozhodla se, že Opera pro ni není dost, že se chce dát na kariéru profesionální zpěvačky. No budiž, na jejím koncertu se možná stavím, abych se mohl smát, jak holka z prken Opery neuspěla jinde. Kdo ví, třeba ji podceňuji, ale to je stejně jedno. Naštvala mě a víc důležité není.

Zajel jsem do garáže, kde kdysi stávala hlavně Billova krásná motorka. Teď byla garáž přidělena mému milovanému autíčku. Podstavec pro ni tu však stále stál, jako by vyčkával, dokud ho Billova kráska znovu nezaplní. No, obávám se, že už se chudák nedočká. První dojem z příchodu domů byla omamná vůně čerstvých buchet. Jeden z mnoha důkazů, že máma byla na návštěvě u Billa. Vždycky mu nosívala buchty, a to, co nesnědl, jsem mohl dorazit já. Stejně jsem podezíral Gordona, že ujídal, když máma dopekla.

Vůně buchet mě dotáhla až do kuchyně, kde jsem si jako trénovaný pejsek sedl na židli.

„Ahoj, Tome,“ řekla máma a zle se na mě podívala takovým tím káravým pohledem, který jasně říká: „Je ti už dvacet, ale vychování máš stále na nule. Kde jsem jenom udělala chybu?“

„Jak se má Bill?“ zeptal jsem se místo pozdravu a ukázal na buchty, které stály naaranžované na talířku na kuchyňské lince.

„Dobře,“ odpověděla máma a podala mi talíř s buchtami, které stejně čekaly jenom na to, až si je vychutná někdo, kdo to skutečně dokáže ocenit. No vážně, kdykoliv máma pekla, mohl jsem ochutnat, až když si Billíšek posloužil. Chápu, že fast foodové jídlo se kulinářskému umění naší mámy nemůže ani v nejmenším rovnat, ale i tak by toho občas mohl nechat alespoň trochu víc…

„A o čem jste si povídali?“ zeptal jsem se s plnou pusou. Několik drobků jsem vyprskl na zem. Máma mě zpražila výhružným pohledem. Dalším z mnoha.

„Svěřil se mi, že by se rád posunul od práce ve fast foodu dál, bohužel na to ale nemá finance, a když jsem mu nabízela, že není problém, abychom mu s Gordonem peníze na studium dali, odmítal s tím, že když už se jednou postavil na vlastní nohy, nechce, aby se o něj rodiče museli nadále starat.“

„Takže vlastně nic moc nového,“ pokrčil jsem rameny. Tahle představa o konzervatoři tu byla už dřív, ale Bill jednoduše nedokázal jít za svými sny a spolknout ješitnost, která mu bránila nechat si školu zaplatit od rodičů.

„Vlastně je to nové, protože dnes poprvé jsem měla pocit, že to Bill začíná brát vážně. Navíc mi prozradil, že by se rád přestěhoval. Tomi, já sice nechápu, co jste si udělali, ale děsí mě, kam až je Bill ochoten zajít. Nebylo by přece sympatičtější, kdybyste se zase usmířili a my byli zase jedna velká spokojená rodina? Dvacet je ještě příliš nízký věk na to, abyste opouštěli svoje rodiče.“

„On je pryč už od osmnácti,“ zavrčel jsem. „A já tu snad zůstanu do smrti.“

„Taky jsi byl pryč, když jsi spával u Christine v centru, tak si nehraj na chudáčka. Navíc mi nepřipadá, že bys byl rodinným životem nějak znechucený. A my jsme rádi, že tě tu máme, když Bill odešel už tak brzo.“ Jen jsem si odfrkl a i s talířem se zvedl od stolu. Máma sice nesnáší, když jím u sebe v pokoji, ale vyprovokovat ji zrovna teď, je v podstatě i můj záměr.

Vypotácel jsem se z kuchyně a po schodech se došoural až do patra, kde byly jediné dva pokoje a koupelna. Můj a Billův pokoj. Dva pokoje, jejichž dveře byly přímo naproti sobě. Místo k sobě, jsem zamířil do pokoje na druhé straně chodby. Vklouzl jsem do pokoje, ve kterém se ještě před rokem dala zachytit vůně Billova parfému, když jste bez hnutí stáli a nechali pokoj, aby vás pojal za svoji součást. Vím to, zkoušel jsem to. Často jsem přicházel do jeho pokoje, většinou když nikdo nebyl doma, a stoupl jsem si do jeho přesného středu. Nic jsem neříkal, nehýbal jsem se, jen tak jsem tam stál se zavřenýma očima a nechával pokoj prosycený skrz na skrz bratrovým kouzlem, aby mi připomněl, jak krásné to bylo, když stačilo přeběhnout chodbu a být v jeho blízkosti.

Stejně jako tolikrát předtím jsem se posadil na koberec, který jsem si ještě teď živě pamatoval skrytý pod vrstvou papírů. Bill byl odjakživa perfekcionista a v jeho pokoji byste nenašli ani jediné smítko. Možná proto, že všechna smítka se ukrývala pod vrstvou počmáraných papírů. Tehdy jsem nechápal, co na ně Bill pořád tak vytrvale smolí, dnes chápu dokonale a postrádám koberec z šustivého papíru. Vždycky když se mi po bráškovi zastesklo, uchýlil jsem se do jeho pokoje, protože byl prostě a jednoduše jeho. Každý coul pokoje dýchal Billovým osobním kouzlem, i když tu bratr nebyl. Jenže všechno, co dřív pojalo jeho kouzlo, ho také pomalu ale jistě pouštělo zase o dům dál. Věci, které mi ho dřív připomínaly, ztrácely na významu a já zapomínal vzpomínky, které se s nimi pojily. Hádám, že Bill si přál, aby navždycky zapomněl. Já jsem o to však absolutně nestál…

autor: Helie