Zeiten ändern dich 54.

Maličko otevřu oči, když mne k tomu donutí jakási skrytá síla. Hned mi ale dojde, co to je, když spatřím Toma, který mne propaluje svým pohledem.

„Podfukáři,“ usměju se a oči zase zavřu. Musel jsem přeci jen ještě na nějakou dobu usnout, protože pod okny už je slyšet veselý smích holek. Až po pár vteřinách, co cítím, že se mé tělo pomalu probouzí, si uvědomím Tomovo hlazení po ruce a můj úsměv na tváři se rozšíří.
„Nemůžeš mě soudit, pokud ses ještě nikdy neviděl spát,“ šeptne a lípne mi pusinku na nos.
„Dovedu si to představit,“ utrousím.
„Nebuď tak sebekritickej hned po ránu, prosím.“
„Ráno,“ fňuknu, když mi zkazí mé iluze o tom, že od mého prvního vstávání uběhlo alespoň půl dne. Otevřu nadobro své oči a se znovu obnoveným úsměvem mu prstama přejedu po obličeji. „Ale ty jsi furt skutečný, to je dobrá zpráva.“
„Kvůli tomuhle jedinýmu důvodu mám rána rád. Odhalí tu skutečnost, kterou noc skryla.“
„Kde bereš tak hezký slova po ránu?“
Tom se ale usměje a vyvede mě z omylu. „Jsem někde četl.“

Se zasmáním do něho jemně šťouchnu a přetočím se k hodinám na budíku. Půl desátý? To jsem spal jenom hodinu?! Mírně se zamračím, plácnu sebou na záda a zadívám se do stropu. Hned na to jsem ale nucen oči přivřít, a naladit se na přívětivější náladu, když mi Tom jemně skousne ušní lalůček a rukou začne hladit mé tělo.
„Víš, co nechápu? Proč se ze spaní usmíváš, a když vstaneš, tak se mračíš,“ šeptne mi do ucha, až mi z toho přejede slabě mráz po zádech.
„Nesnáším rána. Určitá ale asi budou spadat pod výjimku,“ usměju se a kouknu se na Toma, který si hraje s mými prsty a s podepřenou hlavou si mne už jen prohlíží. „Vymyslel jsem sice holkám na ráno bojovku, ale i tak bych je asi měl jít ještě zkontrolovat. Gordon si taky dává na čas.“
„Bojovku?“
„Hm, poschovával jsem jim boty po zahradě.“
Tom se zářivě usměje. „Tak vidíš, mají chvíli o zábavu vystaráno.“
„Chvíli.“
„Je pravda, že jsou šikovné, a záleží také na promyšlenosti tvých schovek, ale myslím,“ lípne mi polibek na tvář, „že hned okamžitě nepotřebují tvou pozornost. Rozhodně já bych jí uvítal více než ony,“ mrkne, „věř mi.“

Se zasmáním mu obmotám ruce kolem krku a ukradnu si jeho rty. Jeho ranní polibky na mne působí jako životabudič, tak magický dokáže být. Nechápu to, kde neustále bere tu skvělou energii, kterou přenáší do mě. „Tome, nevím, jak bych vyjádřil, co pro mě teď znamenáš.“
„Nemusíš, jseš čitelný lépe než otevřená knížka na stránce, která v sobě skrývá pointu příběhu.“
„To jsi taky někde četl?“ usměju se.
„Tohle ne. Zkoušel jsem to nějak názorně vyjádřit.“
V tom případě to vyjádřil naprosto dokonale. Ukradnu si další polibek, a když dole bouchnou dveře, s výdechem se oddálím. „Hm, asi jsme byli oba naivní, když jsme si mysleli, že to holky zaměstná víc.“
„Ale kdo říkal, že nás potřebujou?“ políbí mne a nehodlá jen tak přestat, takže se nechám unést opět do nebes, když mne jeho rty naplno zaměstnají. Jedna jeho ruka putuje po mém břiše a jemně ho masíruje, a jeho prsty na mne působí jako spouštěče vibrací v mém těle. Pevněji si ho přetáhnu k sobě, čímž ho donutím se dostat nade mě, jemně mu skousnu spodní ret a nechám ho trochu vyčkat, než nechám jeho jazyk vniknout dovnitř mých úst.

Nedokážu si vysvětlit, kde se to ve mně bere, ale jasně si uvědomuji, že to dělám hlavně díky Tomovi, který ve mně probouzí tyhle touhy na vášnivé hry. Nikdy předtím jsem nepoznal nikoho, kdo by dokázal takhle sehraně odpovídat na moje výzvy, jako právě on. S lehkým výdechem zakloním se zavřenýma očima hlavu, když Tomovy rty sjedou z mých rtů přes bradu až na můj krk, kde mě svými motýlími polibky dostává do úplně jiné dimenze. Lehce prohnu své tělo, když jeho prsty přejedou těsně nad lemem mých trenek. On je sakra tak dokonalej ve všem, co dělá! Jednou rukou mu jemně mnu krk a druhou si ho neustále přidržuji, aby se mi nikam nevzdálil. Motýlci v mém břiše dělají naprosto artistické kousky, a když jeho prsty po podbřišku dotančí až k mým bokům, jsem nucen vydechnout už hlasitěji, než bych chtěl. Ne, Tome, proč mi tohle děláš? Mám chuť křičet a mám chuť zároveň ho nechat pokračovat v tom, co dělá tak dobře. Ucítím na sobě jeho pohled, takže oči slabě otevřu a s pousmáním si ho prohlédnu. Tváří se naprosto k nezaplacení. Výraz vítězství, a zároveň jakéhosi respektu, přesně vystihuje to, co řekl včera. Neudělám nic, co bys nechtěl. S výdechem si skousnu spodní ret. On jistě ví, co se mnou provádí a využívá toho. Chmpf.

Leknu se, když se na dveře ozve zaklepání. Hned na to je ale slyšet holčičí smích a cupitání, když se rozeběhnou zpátky po schodech dolů. Oddychnu si, že nevlezly dovnitř, a usměju se. „Kdo koho tady potřebuje?“ Vyřknu otázku, ale podle Tomova výrazu mi dojde, že tuší, že jsem tím myslel, jak moc potřebuju já jeho.
„A co myslíš, když se jim nebudeme ozývat, budou to opakovat?“
„Půjdou nejprve pomalýma nátlakama, až propukne boj. Znám Nelly, nesnese, když nikdo další s ní vzhůru není, potřebuje vzbudit všechny, jen aby tu nebyla sama. Naštěstí mne od tohohle zachraňuje Gordon.“
„Myslíš, že z toho bude až boj?“
„Věř mi, jsou to mršky. Nespí tady poprvý.“
„Mršky,“ zopakuje po mně pobaveně a naposledy, dost vášnivě, mě políbí.

„Tome, můžu se na něco zeptat?“ opřu se o ohradu. Ještě ten večer v neděli jsme odjeli na přání Nelly do Magdeburku, abychom navštívili stáje. Neprotestuji proti tomu být s Tomem, a když se Gordon ochotně nabídne, že nás hodí domů, protože jdu přeci jen zítra opět do obchodu, nemám námitky už vůbec.
„Ptej,“ stočí ke mně pohled se složenýma rukama na prsou. Dneska je tady více lidí, a dokonce je tady i jeden chlapeček ze školky Nelly. Takže je tu dnes ještě raději.
„Když jsi říkal, že máš na Andrease vztek, ale zároveň ne, taky díky tý autonehodě, jak to, žes s ním mluvil v tý škole tak, jak jsi s ním mluvil? Vždyť byl mezi vámi tak chladný tón, až hrůza.“
Tom na to ale jen pokrčí rameny.
„Dobře, uznávám, nic mi do toho není,“ zaměřím tedy pohled před sebe, „jen by mne mrzelo, abys ztratil někoho jako bratra, za kterého ho považuješ, jenom kvůli mně.“
„Bille, přestaň,“ řekne jen a odstrčí se zády od ohrady, aby došel pohladit koně, který se začne pást těsně před námi.

Já se raději stáhnu a to nejen díky tomu koni, hlavně kvůli tónu Toma. Už tedy ale vážně nevím, o čem a jak smím mluvit. Trochu s výdechem si Toma, který je ke mně na chvíli zády prohlédnu a zavrtím hlavou sám pro sebe. Asi bych tohle téma měl nechat být. Ale tak proč mě jejich rádoby přátelství tak přitahuje, abych ho probádal blíže, když vím, že bych neměl?
O to víc mne ale překvapí, když mi najednou Tom spočine tváří v tvář. „Říkal jsem ti už, abys přestal být sebekritický. Nic z toho přece není tvoje vina. Jenom tvoje a moje volba. Jestliže to Andreas pochopit nechce, je to jen a jen jeho problém. Tečka.“
„Tome, ale mně prostě víc záleží na vztazích mezi lidma. Mně záleží, jak kdo s kým v mém okolí vychází. A pokud se to týká tebe, tak se to teď týká už i mě. Má volba.“
„Mně na vztazích nezáleží?“
„Ale… přes to všechno, on pro tebe něco znamenal, a teď to prostě hážeš za hlavu, jako by to bylo nic.“
„Jsem jenom tolerantní vůči tobě. Nic přece za hlavu neházím. Je to jeho rozhodnutí, když mě nechce respektovat, jako respektuju já jeho. To se prostě v přátelství a ve vztahu má, respektovat jeden druhýho. A já se snažím nechat jeho, aby dospěl k tomu, že on má ten problém. Proč bych do tohohle měl tahat tebe? Proč se o něho neustále tak zajímáš?“
„Protože seš na téma Andreas neskutečně vznětlivej, a to chci, aby skončilo. Záleží mi na tom, abys byl v pohodě i ty.“
„Bille, já jsem v pohodě, když jsem s tebou, tak proč k tomu potřebuješ někoho, na kom tobě nezáleží? Ano, přiznávám, mrzí mě, že je mezi mnou a jím značný problém, ale proč kvůli němu musí být problém i mezi námi? Vypusť ho z hlavy!“

S výdechem si strčím ruce do kapes a sklopím pohled. V tomhle mi občas připomíná toho Toma, kterého jsem znal ještě ze školy, když mne prostě jen chladně poslal do háje. Bože, jak nepříjemné tohle je. Nevím, kde přesně je chyba. Má chyba, a zároveň i jeho chyba, těžko rozhodnout. Teď už vím, že jsem to téma měl nechat. Přejedu si jazykem po horních zubech s výdechem, abych rozptýlil pláč, a pak k němu jen krátce zvednu pohled.

„Tome,“ skousnu si spodní ret a znatelně se nadechnu, „když se stalo to po tom večírku ve škole, seděl jsem doma s pláčem a Gordon se mě zeptal, jestli jsem se do tebe zamiloval. A víš, co znamená, když se do někoho zamiluješ? Že chceš jeho problémy a jeho radosti sdílet s ním.“

Tom na mne mlčky zůstane viset pohledem a s výdechem pak semkne rty. Nevím ani, co bych měl říct já, a tak ho nechám, ať si přebere má již vyřčená slova po svém. Jen jeden druhému zíráme do očí a nesnažíme se ani pohnout prstem navíc, abychom nestrhli pozornost. Je to tak zvláštní, krásný, a zároveň se z toho dá vyčíst něco, co každému brání v tom, aby toho druhého objal, aby na něho promluvil, aby se pokusil jakkoliv jinak reagovat.
„Promiň.“ Řekne po chvíli stroze s pohlazením v hlase.
„Ne, to ty promiň,“ uznám nakonec a bez popostrčení ho obejmu, „neměl bych to z tebe chtít mermomocí dostat.“
„Cos odpověděl?“ zeptá se Tom po chvilce, co si užívám jeho objetí.
„Cos odpověděl?“ zeptám se nechápavě na to, a mírně se odtáhnu, abych se mu pokusil vyčíst z obličeje, co otázkou mínil.
„Co jsi odpověděl na otázku, jestli ses zamiloval?“

autor: Mintam