Nikdy se nevzdám

Vždycky jsme mu utekli až na kopeček, kde stála velká lípa. Pod ni jsme si sedli a pořád se smáli a jedli ty zbylé třešně. Byl to takový adrenalin, že jsme se tam spolu i pomilovali. Na kmeni toho stromu jsou i naše iniciály. Znáte to, zamilovaní dělají různé věci.

On mě taky chránil. Kvůli mému vzhledu jsem ve škole nebyl zrovna oblíbený a stávalo se, že mě občas i šikanovali a Tom se mě zastával. Bil se za mě, až mu tekla krev, a já mu to na záchodě vždycky ošetřoval. On byl prostě moje spřízněná duše. Milý a pozorný. Taky byl chytrý. Studovali jsme na průmyslové škole a opravdu mu to šlo. Vždycky mě po večerech doučoval matematiku, protože jsem na to byl opravdu tele. Nechápal jsem ty složité rovnice, a on mi to tak něžně vysvětloval a za každý správně vypočtený příklad jsem dostal pořádnou pusu. Byla to motivace, takže jsem se fakt snažil to pochopit.

Líbali jsme se pak dlouho a pořád to zkoušeli. Byl jsem hrozné dřevo, ale on byl trpělivý a zkoušel to se mnou dál. Dokonce nám, jako na potvoru, ujel autobus a začalo pršet. Ale my jsme se pořád líbali. Tak moc se mi to líbilo.

On byl opravdu dokonalý člověk. Naučil mě toho tolik. Byl to vášnivý hvězdář. Rád se na ně díval a věděl o nic skoro všechno. Vždycky, když jsem u něj spal nebo on u mě. Vylezli jsme si ven s dekou a koukali se na hvězdy. On mi o nich vyprávěl, ukazoval různá souhvězdí. Bylo to hrozně fajn. Vždycky jsem mu usnul v náručí a on mě něžně odnesl až do postele.

Ta zídka byla kousek od silnice, asi pět metrů řekl bych. Stala se tam nehoda. Nějaký řidič jel příliš rychle a doslova najel na druhé auto, takže se začal kutálet. To auto se kutálelo moc rychle, nestačili jsme zareagovat. Přimáčklo Toma k té zídce tak surově, že jsem slyšel, jak mu křupou kosti. Kus plechu Toma nabodl, takže už se na mě stačil jenom podívat s vykulenýma očima. Nestačil ani zakřičet. Byl okamžitě mrtvý. Mně to namáčklo nohy, takže jsem se nemohl vůbec hnout a cítil šílenou bolest. Taky jsem viděl přímo před sebou Tomovo mrtvé a bezvládné tělo. Brečel jsem a prosil, ať mě neopouští, ale bylo to marné. Už byl na druhé straně.

Ten den byl nejhorší v mém životě. Nejenom, že jsem ztratil svou životní lásku, ale taky jsem přestal chodit. Nedokázal jsem se vůbec postavit. Další dny byly pro mě katastrofické. Jenom jsem brečel, odmítal jsem jíst a spát. Pořád jsem to viděl před sebou. Začal jsem z toho šílet. Vídal jsem v pokoji Tomovu postavu, jak ke mně natahuje ruku a snaží se mi něco říct. Když jsem dokázal usnout, měl jsem noční můry, zdálo se mi o tom.

V den Tomova pohřbu, když jsem viděl jeho bílou a klidnou tvář, když jsem věděl, že už se na mě nikdy neusměje, už mě nikdy nepolíbí, už mi nikdy neřekne, že mě miluje, rozbrečel jsem se. Prosil jsem ho, ať se mi vrátí. Prosil jsem Boha, ať mi ho pošle zpátky. Nevrátil se. Už byl na lepším místě. Ten den jsem tam omdlel a spadl z vozíku. Pamatuju si, že jsem se probudil až doma v posteli a opět jsem začal brečet. Měl jsem už opuchlé oči a červené od pláče, ale nedokázal jsem si pomoct.

Noc, co noc jsem na něj myslel. Nadával a ptal se, proč zrovna on? Tak hodný a neskutečně dobrý člověk. Proč musel odejít právě on? Odpověď jsem nedostal. Moje máma z toho byla zoufalá, nevěděla, jak mi pomoct. Normálně jsem vážil kolem 53 kilo. Žalem a tím, že jsem nedokázal jíst, jsem zhubl sedm kilo. Nedokázal jsem dělat vůbec nic. Toma jsem měl plnou hlavu, plné stránky jeho jména. Byl jsem tak zoufalý, že jednou jsem se doplazil do sprchy a pustil na sebe vodu. Jenom jsem brečel a sledoval žiletku, než jsem si s ní podřezal žíly. Chtěl jsem jít za ním, chtěl jsem být s ním, aby mě zase objal a políbil.

Ten den se všechno změnilo. Než jsem stačil zemřít, našla mě moje máma a zavolala záchranku. Když jsem byl v bezvědomí, setkal jsem se s Tomem. Káral mě za to, jak se chovám a co dělám. Říkal mi, že musím žít, že musím být dál na Zemi jako živý důkaz naší krásné lásky. Že si musím najít někoho nového. Pověděl mi, že se brzy někdo ukáže. Někdo, kdo mě opět udělá šťastným

Když jsem se probudil v nemocnici, uviděl jsem moji mámu, jak se na mě dívá. Nenadala mi, ani nekřičela. Jenom se mě zeptala, jak se cítím, a pověděla mi, ať to už nikdy nedělám, že ji nemůžu nechat tady samotnou. V tom jsme to všechno pochopil. Pochopil jsem Tomova slova i to, jak jsem byl sobecký. Jak bych ublížil své mámě, kdybych odešel, a že musím dál být živým důkazem naší lásky.

Celé to zotavování mi trvalo opravdu dlouho, téměř rok mi trvalo, než jsem se z toho opravdu dostal a začal zase žít.

A pak přišel ten zázrak. Bylo to tak nečekané a neuvěřitelné. Bylo léto a já si šel koupit svou oblíbenou vanilkovou zmrzlinu, jenomže do mě někdo vrazil, takže mi celá ta pochoutka, na kterou jsem se tak těšil, spadla na zem. Když jsem se otočil na toho viníka, úplně jsem oněměl. Ten mladík, co do mě vrazil, byl tak neuvěřitelně podobný Tomovi, až na to, že byl starší a vlasy měl spletené do copánků. I přesto ta neuvěřitelná podoba tam byla. Došlo mi, že takhle nějak by Tom nejspíš vypadal, kdyby byl starší. Dokonce měl i piercing na stejném místě, jako ho míval Tom.

Ten mladík se mi strašně omlouval, že opravdu nechtěl a zarazilo ho také to, proč na něj tak civím. Vysvětlil jsem mu, že je tak strašně podobný mému zesnulému příteli, až jsem přišel o slova. Mile se na mě usmál a nabídl mi, že mi koupí novou zmrzlinu. Nebyl jsem proti, a proto jsem souhlasil. On si koupil taky jednu. Čokoládovou. Přesně tuhle Tom miloval.

Šli jsme se spolu posadit na lavičku a povídali si. Ta podoba byla neuvěřitelná a já věděl, že měl tenkrát Tom pravdu. Děkoval jsem Bohu, že mi seslal na zem takovýto zázrak v podobě Dominika. Začali jsme se vídat častěji. Povídali si a sbližovali se. Pověděl jsem mu svůj příběh, a on ho pochopil. Je tak strašně chápavý. Řekl bych, že možná víc než Tom. Jsme spolu už skoro rok a půl, a já doufám, že je na mě Tom pyšný. Díky Tomovi jsem pochopil, že se nikdy nevzdám. Jsem důkaz naší velké lásky.