autor: Helie
Hurá, hurá konečně tu máme konec 😀 Co jsem se tak dívala, povídka začala vznikat 3. října loňského roku. Postupem času si ke mně rozhodně našla cestu, nevím, jak k vám =) Myslím, že snad toho rozkošného a ve všech směrech roztomilého Billíka snad ani nešlo nemilovat 😀 Tahle povídka mi bude strašně chybět, i když jsem ráda, že ji mám konečně z krku – to jsou holt ty paradoxy, no 😀 Doufám, že jste s koncem povídky všichni spokojení, já rozhodně ano. Sice jsem pomalu do poslední chvíle nevěděla, jestli skončí dobře nebo špatně, ale myslím, že dobrý konec vždycky potěší víc 😀 Takže vám přeji příjemné počtení u posledního dílu (který můžete považovat spíš za takový epilog)… =) Jinak děkuji moc všem za komentáře, vždycky když se nějaký objevil, neuvěřitelně mě to potěšilo. A i když se ani tahle povídka neobešla bez toho, abych se vztekala nad nečteností, jsem ráda, že alespoň občas se nějaký ten komentář objevil =)
Helie =)
Bill seděl na terase zabalený do teplé bundy. Na nohou mu ležela knížečka, do které občas něco načmáral, když zrovna nesledoval bílé vločky, jak se pozvolna snáší na vysoké závěje plnící mezery mezi stromy. Krásně svítilo sluníčko, ale ani to nezabránilo vločkám v jejich pádech. Bill krátce zavzpomínal na ráno, kdy se probudil a oknem spatřil bílou nadílku, která přes noc napadala. Neodolal a vytáhl Toma ven. Sice ho překvapilo, jak moc studený sníh je a jak se i počasí ochladilo, ale ani to jim nezabránilo užívat si prvního sněhu. I Scotty uvítal, že se konečně jednou věnují i jemu a nejen sami sobě. Pobíhal rozverně mezi nimi a vzduchem se neslo jeho rozpustilé poštěkávání.
Ta vzpomínka Billovi vdechla úsměv na rty stejně jako spousta dalších, které si spojoval se svým pobytem na Broken Manor. Jeho propiska se naposledy dotkla křehkého papíru a on vstal z dřevěné podlahy. Zasunovacími dveřmi prošel do jídelny, kterou se nesla omamná vůně připravovaného jídla smíšená s vůní jehličnatého stromku v rohu obýváku. I k němu měl Bill vzpomínku, konkrétně na zdobení stromečku. Večer ho potom bolelo břicho z přebytku smíchu.
Věnoval úsměv Simone, která stála u plotny a připravovala večeři, na kterou se všichni tak nedočkavě těšili. Bill kouknul po hodinách. Za půl hodiny měl dorazit Gordon, aby s nimi oslavil Vánoce.
„Tom ještě nepřijel?“ zeptal se Bill a usadil se na pohovku s nohama opřenýma o opěradlo, aby viděl na Simone, jak pobíhá po kuchyni. Okamžitě se k němu připojil německý ohař a položil Billovi hlavu do klína, plný očekávání na pohlazení.
„Ne.“
On ani Simone netušili, kam se Tom vytratil. Prostě Simone oznámil, že si potřebuje půjčit auto, a odjel.
„Doufám, že se vrátí na večeři,“ prohodila, ale dál se zajímala pouze o hrnce, jejichž pokličky nadskakovaly pod vlivem tlaku. Billovi její poskakování po kuchyni připomínalo nějaký naprosto rozjařený taneční styl. Uvažoval, že by jí šel pomoct, ale nakonec usoudil, že by ještě něco pokazil. Navíc se jí tam nechtěl plést.
Scotty najednou vymrštil hlavu a se štěknutím seskočil z gauče. Namířil si to rovnou ke dveřím, kde ze sebe Tom oklepával sníh. V náručí držel malou hnědou kouličku, která Scottyho zaujala ze všeho nejvíc.
Tom se rozvážným krokem vydal k obýváku. Prošel kolem jídelny spojené s kuchyní i obývákem. Škodolibě se pousmál, když zpozoroval, že je k němu Bill otočený zády. Tiše se k němu přikradl a pustil mu hnědou kouli na hrudník. Bill vypískl, což se hnědé fenečce ale vůbec nelíbilo. Tom se zasmál nad nespokojeností, která přímo čišela z jejího čokoládového pohledu. Bill chvíli zmateně mžoural na hnědou fenku s růžovou mašlí kolem krku, pak se jeho pohled stočil k Tomovi. Automaticky začal fenku hladit, ta si spokojeně zamlaskala a uložila se mu na hrudníku. Bill povytáhl obočí a zakláněl hlavu, aby na Toma viděl.
„Vánoční dárek,“ pokrčil Tom rameny. „Jeden můj známý ji našel na ulici a ptal se mě, jestli bych nevěděl o někom, kdo by si ji vzal.“
Bill se vrátil pohledem k fenečce, která spokojeně oddechovala na jeho hrudníku. Byla neskutečně roztomilá a možná i to Toma tolik okouzlilo. Připomínala mu Billa, když se viděli úplně poprvé. Ten stejný ustrašený pohled hlubokých čokoládových očí, ten stejný třas při jediném doteku.
Bill znovu zaklonil hlavu a našpulil rty. Tom se usmál. Klekl si vedle gauče a věnoval Billovi polibek, o který si svým gestem sám řekl. Ještě nějakou chvíli tam klečel a sledoval křivky Billova tetování, které z jasně černé pomalu bledlo na barvu normálního tetování. Stejně tak tomu bylo i se slzami, i když Billa jen tak něco nerozplakalo. Bill se s každým dalším dnem čím dál víc měnil. Stával se z něj obyčejný člověk, i když pro Toma rozhodně obyčejný nebyl. Věnoval mu ještě jeden letmý polibek, než se zvedl, aby pomohl mámě s přípravami večeře, když to neudělal Bill.
°°*°°
Po večeři všichni čtyři doprovázeni dvěma psisky zasedli ke stromečku. Simone s Gordonem se usadili na pohovku, zatímco Bill s Tomem nepohrdli zemí. Z blikajících žároviček na stromečku proudila okouzlující vánoční atmosféra podpořená vůní jehličí.
„Než se pustíme do dárků, jsou tu dvě věci, co bychom vám rádi řekli,“ prohodila jen tak Simone. Ke dvojici na pohovce se stočily oba páry čokoládových očí.
„Mluvil jsem s jedním kamarádem, který se nepohybuje zrovna ve sférách respektujících zákony. Sice nejsem příznivcem protizákonných akcí, ale v tomhle případě se asi nedalo jinak.“ Podával Billovi doklady, které mu onen zmiňovaný známý poskytl. „Odteď oficiálně patříš Tomovi,“ zasmál se zvesela, když Bill nechápavě zíral na věci v jeho ruce.
„Ta druhá věc je potom to, že pokud mi to, Tome, dovolíš, rád bych tvoji maminku požádal o ruku,“ uculil se Gordon. Bill vyprskl smíchy nad výrazem, který Tom nasadil. Nejbližší pojmenování bylo snad něco jako „děláš si prdel, že jsi to ještě neudělal“ v kombinaci s „to se mě vážně ptáš, jak kdybych byl malé děcko“.
„Dělej si s ní, co chceš,“ zasmál se Tom, potěšen tím, že jeho máma konečně bude mít trvalou oporu v někom blízkém.
°°*°°
Než si rozebrali všechny dárky, blížila se půlnoc. Celý večer proběhl v příjemné a později mírně podnapilé náladě. Jediný, kdo měl striktně zakázaný alkohol, byl Bill, ale jemu to stejně nevadilo, protože celý večer cukroval se svým vánočním dárečkem. Dokonce i na noc se Tom musel uskromnit a vystačit si s Billovými zády, protože k hrudi si tisknul fenku. Ještě než všichni tři, nebo spíš dva, usnuli, Tom se naklonil k Billovi.
„Veselé Vánoce, andílku,“ špitl mu do ucha, na které ho následně jemně políbil.
KONEC
PS: Ráda bych se omluvila Kaulitzovic hafanům… německému ohaři za zaměnění jména a fenečce za to, že jméno ani nedostala. Jméno Scotty jsem tam šoupla záměrně, protože se mi nechtělo nic složitého vymýšlet a fenku jsem nepojmenovala kvůli tomu, že na vymýšlení jmen pro psy jsem skutečně expert (jen tak pro zasmání, my máme psů sedm a poslední dva přírůstky, které jsem mohla pojmenovat, se jmenují Strify a Billie :D).
Jinak ještě se musím pochlubit, že já se už konečně do Anglie dostanu taky, už brzo… tak jsem hrozně zvědavá, jestli jsou moje představy naprosto mimo, nebo alespoň trochu sedí 😀
Ještě jednou děkuji všem čtenářům =) H.
autor: Helie
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 9
Páni.. Překrásný konec. Cizinec se ti opravdu hodně povedl, moc ráda jsem ho četla a už je mi zase dost smutno, že další moje oblíbená povídka končí.. Máš můj obdiv, že dokážeš napsat něco tak nádherného, musí to být hodně těžké. To já bych nidky nedokázala. Opravdu nádherné dílo 🙂 ♥♥♥
Tohle byla prostě úžasná povídka :))))
Ach Helie, ty jsi prostě skvost!
To je přesně to, o čem jsem mluvila – ten pocit, který ve mně zůstane díky tomu, že jsem společně s nimi došla ke šťastnému konci.
Ale stejně tak nikdy nezapomenu, jak jsem se cítila, když jsem povídku začala číst – to vzrušující tajemno, které Billovu sladkou osobu obklopovalo a rozlévalo se svou atmosférou do celého příběhu, mě prostě naprosto uchvátilo.
Díky jen, že máme ke čtení ještě Cejch, protože přijít o to potěšení z čehokoli, co napíšeš, by byla škoda.
[1]: Děkuji… strašně, strašně moc =))
[2]: Děkuji ^^ =)
[3]: Toho, co napíšu, ještě bude 😀 Naopak od té doby, co jsem dopsala Cizince, bojuji s tolika nápady, že mám občas pocit, jestli mi z toho brzy nepraskne hlava… Navíc už brzo bude druhá řada Phantom of the Opera (nevím, jestli jsi četla, už je to moc dávno na to, abych si pamatovala, kdo komentoval a četl :D)… Takže po Cizinci rozhodně díra nezůstane 😀 A děkuji moc =))
Sakra, ono už to končí? :'( Co teď budu číst? :'( Tahle povídka mi bude vážně chybět. Byla vážně moc povedená. Osobně teda u všech autorů tady obdivuju to, že sem vůbec svoje výtvory poslali. Já sice taky něco zkouším vytvořit, ale nikdy se mi to nezná hotové a rakši, než se ztrapnit, to uložím do zásuvky a schovám klíč 😀
Jsem ráda, že to skončilo tak krásně. Gordon si vezme Simone a Bill s Tomem spolu zůstanou navždy (jestli ne, tak mi to ale neříkejte, já chci zůstat u téhle varianty 😀 ) Doufám, že tu brzy najdu něco dalšího takhle krásného 😉
Je to krásna poviedka. Chvíľu som si myslela, že neskončí dobre, ale som rada,že skončila takto krásne.
Krásna povídka z dobrým koncem.
Nádhera :3 .. Cely ten příběh a ten konec proste bomba 😉 🙂