The Movie On Your Eyelids 17.

pairing: Bill/Brian Molko

Brian

Po Billově odjezdu jsem Paříž neopustil. Mínil jsem ještě tak týden zůstat a vychutnat výjimečnou dobu samoty. Jenže mi tu bez něj bylo smutno. Tři večery jsem vydržel nad prohlížením fotek, které jsem vytvořil během jeho pobytu a nastrkal je do počítače. Když ale i z polštáře, na němž spal, vyvanula jeho vůně, sbalil jsem se a odjel do Londýna. Tam bylo jako tradičně pošmourno. Pršelo a v ulicích ležela rozmáčená břečka. Avšak Cody se radoval z mojí přítomnosti. Během toho, co jsem mu asistoval při koupání, se jeho pusa nezastavila, stejně tak jako když jsem ho ukládal ke spánku. Bylo pro mě velmi frustrující, vidět, jak se na něm podepisuje naše odloučení tím, že se snaží nabažit se mě, seč může. Byl jsem paranoidní; nechtěl jsem opakovat chyby svého otce. Nechtěl jsem pro něj být pouze pán, kterého vidí jednou za uherský rok, a nikdy si k němu nevytvoří žádný vztah.

„Že mě zítra odvedeš do školky, tatínku?“

„Už jsem si nastavil budík, abychom nezaspali.“

Z nějakého důvodu ho to nesmírně pobavilo.

„S mamkou jsme zaspali.“

„Kdy?“

Nafouknul tváře a pokrčil rameny. Byl ještě malý na to, aby se orientoval v čase.

„Ale nevadilo mi to. Ve školce je to pořád stejné. Už chci být velký a mít kapelu jako ty. Přijede k nám někdy ten pomalovanej strejda, jak teď u vás bubnuje?“

„Chtěl bys mu zahrát?“

Zakřenil se a důležitě přikývnul.

„Tak to zařídím,“ slíbil jsem mu, protože jsem věděl, že s promem k desce stejně budeme začínat v Anglii. Zhasnul jsem světlo a přikryl ho dekou s obláčky.

„Budu taky moct mít na sobě tolik obrázků, až vyrostu?“ zeptal se mě nevinně. Usmál jsem se.

„Pokud budeš chtít, tak ano. A teď jdem spát,“ sehnul jsem se k němu. Chytil mě kolem krku jako klíště a dal mi pusu, až to mlasklo. Zpíval jsem mu, dokud neusnul.

Potom jsem se po špičkách vytratil. Vylovil jsem mobil, a zatímco jsem kráčel do podkroví, naháněl jsem Billa na skype. Chvilku jsem na něj musel počkat, tak jsem se zatím podíval na internet na aktuality ohledně jejich kapely. Občas jsem to dělal, čistě pro pořádek.

„Vypadáš unaveně,“ poznamenal jsem poté, co jsme se přivítali.

„Moc jsem toho nenaspal,“ usmál se o něco statečněji a změnil svou pozici na pohovce na pololežící. „Včera jsme byli na akci. Oli Pocher, náš známý, pořádal party, takže bylo záhodno se tam ukázat.“

„Viděl jsem fotky. Co ty červené stíny, měníš styl?“ uchechtnul jsem se, Bill si útrpně zakryl obličej.

„Oh, to jsi neměl vidět. Stejně jako to Natalii nemělo napadnout a já s tím neměl souhlasit. Vypadal jsem příšerně. Bild o tom určitě napíše,“ zakňučel.

„Měli by se starat o sebe,“ zavrčel jsem. „A ten raper taky. Proč se kolem tebe pořád točí?“

„Jsme přátelé. Neměl bys žárlit; víš snad, že chci jenom tebe.“

„Jak bych neměl? Jsem daleko, nemůžu si na tebe dávat pozor.“

„Nepotřebuju to,“ pousmál se. „Buď bez obav, odpálkuju všechny.“

„Spoléhám na to. Tak, je něco nového kromě toho nekonečného nahrávání?“

„A víš, že je? Navrhovali jsme tričko pro H&M. Ještě nás ohledně toho čeká nějaký ten shooting a video rozhovor. Jedná se o kampaň prevence AIDS,“ dodal na můj tázavý výraz s všeříkajícím úsměvem.

„Aha. V tom případě chápu, proč se toho účastníte,“ úsměv jsem mu stydlivě oplatil.

„Jakpak se má Cody?“

Náš rozhovor byl příliš krátký, neboť se ještě musel vrátit k nahrávání. Scházel jsem do přízemí a měl jsem ho plnou hlavu. Těžce jsem se usadil na schod. Sotva jsme se odloučili a já už blouzním po jeho jemných polibcích. Cítil jsem se bezútěšně, když jsem věděl, že tady není; že se mi jeho ruce zčistajasna neovinou kolem pasu. Prohrábnul jsem si vlasy a vyndal ze zadní kapsy kalhot peněženku. Nosil jsem tam pásek snímků, které jsme si tenkrát pořídili ve fotobudce v L. A. Zjihle jsem si je prohlížel. Strašně se mi po něm stýskalo. Téměř hmatatelně. A to jsem ještě neučinil ten krok, který byl zaručeně především pro Billa důležitý, protože byl důkazem mé přesvědčenosti. Neřekl jsem o něm Heleně. Nejvyšší čas to změnit.

Setrvávala v obýváku a upravovala v počítači své poslední fotky. Když jsem se bokem opřel o stůl, krátce vzhlédla a usmála se.

„Cody spinká?“

Vrátil jsem jí úsměv a přisvědčil. Vrátila se pohledem zpět k práci. Navlhčil jsem si rty a odhodlaně ji oslovil. Podívala se na mě.

„Někoho jsem potkal.“

Hleděla na mě dlouho a bez pohnutí. Takřka jsem si mohl představovat, jak její mozek tuhle zprávu zpracovává. Vím, touhle informací jsem spálil všechny mosty.

„Asi to bude vážné, když mi o tom říkáš,“ pověděla nakonec. Zaklapla laptop a spojila ruce. Zaháněl jsem představu výslechu.

„To je.“

„Takže víš jistě, že to není další z tvých sexuálních avantýr?“

„Není to žádná avantýra,“ ohradil jsem se. Křivdila mi; to, o čem mluvila, jsem utnul, jakmile jsem se dal dohromady s ní. Potom to byly už jen výjimečné akce vyvolané nepotlačitelnou potřebou.

„Můžu vědět, jakého je pohlaví?“

„Je to kluk,“ zareagoval jsem po zaváhání. Našpulila ústa.

„Proč?“ zamumlala po několika vteřinách mlčení. Rozpačitě jsem si povzdechl. Doufal jsem, že přesně tohle si odpustí.

„Heleno, jsme dva dospělí lidé a snad nemusíme jeden druhému dělat iluze o vzájemných pocitech. Je to dost zřejmé už delší dobu. Odcizili jsme se.“

Mlčky přikývla. Čekal jsem, jestli něco nedodá, ale když se tak nestalo, pokračoval jsem.

„Neplánoval jsem to. Nebylo to tak, že bych si řekl ‚neklape nám to, nabrnknu si náhradu‘. Bill mi prostě vstoupil do života.“

„Co ke mně cítíš?“

Měl jsem nutkání si povzdechnout znovu.

„Respekt, přátelství, vděk, důvěru…“ trhnul jsem rameny. Další odmlka. Opřela se lokty o stůl a promnula si kořen nosu.

„Takže co, chceš se rozejít?“

„Ne!“ zpanikařil jsem. „V žádném případě nedopustím, aby Cody vyrůstal v rozvrácené rodině.

Vlastní rodinná historie byla dostatečně odstrašujícím příkladem.

„V tom se shodneme. Ale jak si to představuješ?“

„Nevím. Asi nijak zvláštně. Jako doteď. Pro mě se nic nemění. Jestliže ti to nevadí a nehodláš to řešit nějak radikálně…“ objal jsem se kolem pasu. „Jen jsem k tobě chtěl být upřímný. Nebudu vás zanedbávat. Jste pro mě nepostradatelní,“ něžně jsem se dotknul jejího ramene. Usmála se.

„Ty pro nás také.“

Minulo pár dní. Připravovali jsme natáčení klipu k prvnímu singlu. Ze všech sil jsme dávali dohromady plán turné, které samozřejmě zahrnovalo Evropu, Asii a Severní i Jižní Ameriku. Byl před námi přinejmenším rok konzertování. Billa jsem tím raději netrápil. Beztak měl teď úplně jiné starosti.
Začalo to tím, že se nedostavil na náš pravidelný večerní videorozhovor. Čekal jsem na něj do půlnoci s představou, že ho nejspíš dusí manažer, teprve potom jsem mu znepokojeně zavolal. Skoro mi to ani nevzal. Slabým hlasem se mi omluvil. Pravil, že se dějí hrozné věci, že musí podržet Toma a že bude dostupný ráno. Pak ukončil hovor. Půlku noci jsem se zmateně převaloval. Mé dopolední vyhlížení přineslo ovoce. Jak slíbil, objevil se. Měl kruhy pod očima a mrtvý obličej bez výrazu.

„Konečně! Vyděsil jsi mě, Bille, co se děje?“ vysypal jsem ze sebe. Nepřítomně zavrtěl hlavou a zapálil si cigaretu.

„Máme problém,“ zachvěla se mu brada. Položil si ruku na čelist a odvrátil zrak. „Toma včera k večeru, když se vracel ze studia, zase pronásledovaly ty holky. Zajel k čerpačce natankovat a ony mu obstoupily auto. Jedna ta mrcha si schválně típla cigáro o kapotu. Tomi vybuchl. Pořád jsme nezapomněli, jak zaútočily na naší mamku. Vyletěl a vlepil jí facku, potom odjel. Zavolaly policii a nahlásily to jako útok. Je toho plný internet, všichni o tom píšou,“ vzlyknul. „Před domem máme víc novinářů než na začátku kariéry. Tom se zhroutil, každý ho osočuje jako násilníka. Fanynky hysterčí, že půjde do vězení. David je vzteky bez sebe. Nevíme, co máme dělat,“ popotáhnul a utřel si oči hřbetem ruky. Chtělo se mi do toho kopnout. Pitomá vzdálenost, nemůžu ho ani obejmout.

„Broučku…“ vydechl jsem s lítostí a prsty se dotknul jeho tváře na monitoru. „Mám přijet?“

„Ne…“ potřásl vlasy. „Ani by ses nedostal do domu. A já… musím tu být pro Toma. Ale moc bych tě tady chtěl. Uvidíme se brzy, že?“

„Jak nejdřív to bude možné, slibuju.“

autor: Fee