Když se dva světy spojí 14.

Bill

Netrpělivě jsem stepoval u své skříně s oblečením, díval jsem se na sebe do zrcadla a hledal jsem každou, byť sebemenší chybičku. U dveří jsem měl položenou kabelu s oblečením na celý víkend. Každou vteřinu se mé oči stáčely k hodinám na zdi. Ještě má dvě minuty.

Najednou zazvonil zvonek a já jsem vyplašeně nadskočil, ale ne a ne se vydat dolů ke dveřím. Jen jsem se na sebe dál díval do zrcadla.

„Bille! Návštěva!“ ozvala se zezdola mamka. Zhluboka jsem se nadechl, vzal jsem si do ruky tašku a rozeběhl se ze schodů dolů. Tam stál u dveří Tom a mamka se na mě i jeho zářivě usmívala.

„Ehm,“ odkašlal jsem si, „mami… tohle je Tom. Tome, moje mamka.“

„Moc mě těší, paní Trümperová,“ potřásl si s ní Tom rukou.

„To mě taky, Tome. Tak ty jsi Billův… přítel?“ Hned po maminčiných slovech se na mě Tom tázavě podíval a já jsem nejistě pronesl: „Totiž, mamka už to ví.“

Tomova reakce mě docela zaskočila. S úsměvem se na mamku podíval a docela sebevědomě řekl: „V tom případě, ano. Jsem Billův přítel.“

„No,“ prohlédla si ho mamka a já jsem se modlil, aby z ní vypadlo něco solidního, „musím říct – Bill má dobrý vkus po mně.“ Bože… No, ale mohlo to dopadnout i hůř. Tom se polichoceně usmál, řekl bych, že možná i nepatrně zčervenal, a pak se s rozpaky podrbal na hlavě: „Tak… děkuju, ale myslím, že Bill má na lepšího, než jsem já.“

„Spíš naopak,“ rozesmál jsem se. Takovouhle kravinu snad z úst ještě nikdy nevypustil.

„Mami, tak my jdem,“ chytil jsem se Toma za ruku, načež jsme propletli prsty.

„Moment,“ zastavila nás mamka. „Tome, kdy mi Billa vrátíš?“ Bezva, bavte se o mně, jako bych tu nebyl.

„Mami!“ sykl jsem rázně, ale Tom jí klidně a se smíchem odpověděl: „Někdy v neděli odpoledne.“ Dva dny… Jsem tak nervózní, ale přitom se neuvěřitelně těším.

„Čau,“ vyhrkl jsem hned a vytáhl jsem Toma ze dveří.

„Nashle,“ otočil ještě na moji mamku hlavu s pozdravem na rtech.

***

Po chvilce tiché chůze, kdy jsme se ani nedrželi za ruku, jsem vycítil, že je něco špatně. Nejistě jsem se na Toma podíval a zeptal jsem se: „Tome… děje se něco?“ On mi, ale neodpověděl. Dál se díval před sebe. Vypadal skoro až… uraženě? „Tomi, odpověz mi. Co se děje? Udělal jsem něco špatně?“ zastavil jsem se. Zmocňovala se mě nervozita a polilo mě takové to nepříjemné horko.

Nic. Prostě mi neodpovídal a svou chůzi ještě zrychlil. Proto jsem ho musel doběhnout a zastavil jsem ho až tak, že jsem ho pevně chytil za ruku. „Mluvím na tebe!“

Pořád nic. Sevřel se mi žaludek. Je naštvaný, že jsem to mamce řekl? V tom případě to zkusím zachránit hned.

Postavil jsem se proti Tomovi, kabelu s věcmi jsem si zavěsil na rameno a sevřel jsem jeho ruce ve svých. „Podívej se mi, alespoň do očí.“ A on to skutečně udělal. „Děkuju. A teď… jsi naštvaný, že jsem to mamce řekl? Jestli se za mě stydíš, tak mi to řekni na rovinu. Pochopím to. Já-„

„Ne, Bille. Vážně se za tebe nestydím,“ přerušil mě náhle.

Tak o co jde?

„Tak co jsem ti udělal?“ špitl jsem. Tom ještě uraženěji našpulil pusinku, a kdybych neměl strachy sevřený žaludek, připadal by mi neuvěřitelně roztomilý.

„Nedal jsi mi před tvojí mamkou pusu,“ vypadlo z něj tím nejuraženějším tónem, jaký jsem neslyšel ani od té největší stíhačky.

„Jak prosím?“ To je vtip? Já se tady div že nehroutím strachy, a on mi řekne tohle? Pak jsem se, ale rozesmál: „Bože, tys mi dal. A přitom jde jen o takovouhle kravinu?“

„Když ti to připadá jako kravina…“ pokrčil rameny, „nemusíš tedy žádnou pusu dostat celý víkend.“

„To neuděláš!“ vyděsil jsem se.

„Ale udělám,“ obešel mě a vydal se dál. Opět jsem ho doběhl s hlasitým: „Nééé! To bych nepřežil!“

„Vždyť je líbání jen kravina, neřekl jsi to náhodou?“ založil si ruce na prsou a zastavil se. Zase jsme byli v té samé pozici jako předtím, tudíž jsem stál před ním.

„Ty víš, že jsem to tak nemyslel,“ bránil jsem se, ale začínalo mi docházet, že si ze mě jen dělá legraci.

„Vím?“ ušklíbl se.

„Jo,“ pokýval jsem horlivě hlavou, načež jsem mu skočil kolem krku a vlípl jsem mu malou pusinku. Sevřel mi ruce kolem pasu a s lehkým úšklebkem šeptl: „Tohle si jen tak nevyžehlíš.“

Tom

On je tak roztomilý… Moc dlouho jsem to nevydržel a musel jsem ho taky políbit. Drželi jsme se tak pevně, jako by to mělo být naposledy. Přejel jsem mu dlaní po zádech, načež jsem jednu ruku zabořil do jeho voňavých vlasů. Byl prostě tak okouzlující…

A čas s ním běžel neuvěřitelně rychle. Ani jsem se nenadál a líbali jsme se už tak 10 minut. Vtiskl jsem mu poslední dlouhý polibek a šeptl jsem: „Měli bychom jít. Mamka už asi čeká s večeří.“

Bill se zarazil. „Tvoje mamka?“

„Jistě,“ usmál jsem se. „Už se na tebe moc těší. Dlouho tě neviděla.“

„Ale, ale, já nemám nic slavnostního. A nemám pro ni ani žádný dárek. To přeci nejde!“ začal jančit.

„Klid, Bille, klid.“ Objal jsem ho a pevně přivinul k sobě. „Vypadáš absolutně dokonale a myslím si, že dárek je to poslední, co bude mamku zajímat.“ Sice to nevypadalo, že bych ho nějak extra přesvědčil, ale nakonec se s povzdechem vydal dál. Když jsem s ním srovnal krok, chytil jsem ho za ruku a povzbudivě jsem se na něj usmál. On mi ale nebyl schopný úsměv opětovat.

Když jsme o něco později už stáli u dveří, které vedly do mého domu, pošeptal jsem Billovi do ucha: „Jen buď sám sebou, hm?“ A pak už jsem dveře otevřel. Jen, co jsme vešli, stála už mamka na chodbě a vesele k nám došla.

„Ahoj Bille, moc ráda tě zase vidím.“ A já jsem jako vzduch?

„Já… taky vás rád vidím paní Kaulitzová,“ usmál se na ni Bill a ona ho hned na to objala.

„Zrovna jsem vyndala jídlo. Máš rád francouzské brambory?“ drmolila dál.

„Jo, jo, mám,“ pokýval Bill s úsměvem hlavou.

„Výborně! Přijdeš mi hodně pohublý. Musíš se pořádně najíst,“ odtáhla nás mamka do jídelny. Bože, ta mi zase dělá ostudu.

„Máš výdrž, že jsi ještě neutekl,“ pošeptal jsem Billovi do ucha, když jsem se posadili ke stolu.

„Nech toho,“ zasmál se. „Simone je moc milá,“ pohladil mě po stehnu a jemně vyjel až k tříslu. Přivřel jsem oči a musel jsem se kousnout do rtu, abych nevydal žádný zvuk, který by mě mohl prozradit.

„Tak,“ posadila se mamka naproti nám se svou porcí, když nám nandala ty naše, „chtěla bych vědět, jak to všechno vlastně bylo.“

„Mám to říct já?“ podíval se na mě Bill.

„Jo,“ kývl jsem. Docela mě zajímalo, jak to všechno vylíčí.

„No… totiž, Toma jsem poprvé uviděl na párty u jedné holky, kde jsme byli oba. No a pak, jak víte, mi s jeho kamarády pomohl, když mě přepadli, a sám kvůli tomu skončil v nemocnici. Pak, když nepočítám to, jak jsem vám to přišel tehdy říct, jsme se potkali až po dvou týdnech na plážové párty. To bylo před týdnem. A tehdy to… no… začalo.“

„Prostě jste se jen znovu viděli a… hotovo?“ Proč chce pořád všechno rozebírat do detailů?

„No,“ chopil jsem se slova, „na tý pláži jsem se Billa zeptal, jestli by si se mnou nezatancoval, no a pak jsem ho doprovodil domů.“ Doufám, že takhle jí to bude stačit.

„Jé,“ zasnila se mamka, „krása…“ Pak se na chvilku odmlčela, a když jsme se všichni najedli, zvedla se, položila talíře na linku a pronesla: „No, ráda bych tu s vámi ještě pobyla, ale musím si jít zabalit.“

„Ty někam jedeš?“ zeptal jsem se.

„Ano. Zítra ráno jedu ke kamarádce a vrátím se v neděli večer. Ještě se s vámi přijdu rozloučit.“ A na schodech se na mě ještě otočila: „Jo a Tome, dej, prosím, nádobí do myčky.“

„Ale mami,“ zaskuhral jsem.

„Problém?“ nadzvedla obočí.

Zatnul jsem zuby a přes ně jsem procedil: „Ale vůbec ne.“ Asi bych se jí za to všechno měl nějak odvděčit.

„No proto,“ řekla, a pak se ještě usmála na Billa se slovy: „Ne, abys mu pomáhal.“

„Dobře,“ rozesmál se Bill, ale jen co mamka zmizela v horním patře, postavil se ke mně s nabídkou: „Já tu udělám, jestli chceš.“ Já jsem, ale jen zavrtěl hlavou a objal jsem ho kolem pasu. Přitáhl jsem si ho těsně k sobě, abych ho mohl políbit. Spojili jsme rty a chvilku jsme si jen jemně pohrávali s jazyky, ale když jsem sjel Billovi nevědomky na zadek a více jsme na sebe přitiskli ústa, změnila se naše hra ve vášnivou.

Po pár minutkách jsem ho od sebe oddálil a mazlivě jsem se otřel o jeho nos tím svým. „Já to tady udělám. Mezitím si zajdi vybalit. Mamka ti řekne, kde mám pokoj.“

„Fajn,“ pohladil mě po tváři. Vrátil se do předsíně pro svoji kabelu a vydal se po schodech nahoru. Já jsem mezitím s trochou práce a nadáváním, že tohle je ženská práce, naskládal nádobí do myčky a pak jsem se protáhl, jako bych právě udělal něco světoborného. Zašel jsem do koupelny, kde jsem se prohlédl v zrcadle, jestli svou vizáží dosahuji Billovi alespoň po kotníky. Samozřejmě, že ne… Ale na to si budu muset zvyknout, protože on je prostě to nejkrásnější stvoření na světě.

Pak už jsem se vydal za mým andílkem do pokoje.

autor: Rose