Wenn es manchmal regnet 8.

autor: Lisa

Bill se probudil dříve než Tom. Vlastně ho vzbudila nepříjemná křeč v břiše. V tichosti se zvedl, aby bratra neprobudil, vzal si svou tašku a zavřel se v koupelně. Připravil si dávku a chvíli stříkačku žmoulal v prstech. Přišlo mu divné, že byl tady. Nemohl si na ten pocit zvyknout. Než se pustil do hlubšího přemýšlení, obvázal si ruku stahovadlem a píchnul si. Takhle se mu bude přemýšlet líp. Nebo vůbec, když bude chtít.

Sbalil si zpátky svoje věci a tašku nechal v koupelně. Koneckonců, dneska ji tam bude ještě potřebovat.

Vyšel ze dveří, před kterými se zastavil. Nechtělo se mu už spát. Heroin mu koloval v těle a on byl uvolněný. Navíc nechtěl budit Toma, vypadal, že si potřebuje odpočinout. Bill přemýšlel, jestli za ty kruhy pod jeho očima může on.

Prošel chodbou a zamířil ke schodišti. Pak se otočil a prošel chodbou zpátky. Něco tam bylo špatně. Pak si uvědomil, že jejich rodinné fotky, které dřív visely na stěnách, jsou pryč. Chvíli tam stál a zíral do toho bílého prázdna, než se otočil a sešel po schodech do obývacího pokoje.

Už poprvé, když ho sem bratr vzal, si všiml, že to tam vypadá jinak. Tom pokoji vtiskl svůj vlastní osobitý ráz a Bill zjistil, že se mu to líbilo. Nevyvolávalo to v něm tolik vzpomínek, a to bylo podle jeho názoru dobře. Nemyslel si, že by byl připravený se s těmi vzpomínkami vypořádat. Některé věci byly prostě ještě příliš citlivé.

Ani v tomhle pokoji nebyly žádné fotky. Nic, co by připomínalo jejich rodinu, když ještě byla pohromadě. S vyschlým hrdlem zamířil k ložnici rodičů a chvíli před dveřmi jen přešlapoval. Uvažoval, jestli Tom pokoj nechal přesně tak, jak byl – stejně jako nechal ten jeho. Když otevřel dveře, zjistil, že je tam pořád manželská postel, ale zbytek pokoje byl prázdný, až na krabice, ve kterých pravděpodobně byly všechny věci.

Vešel dovnitř a zastavil se u jedné z nich. Rozechvělou rukou ji otevřel a zjistil, že je tam poskládané mamčino oblečení. Vytáhl ven jednu z blůz a sedl si na postel. V dalším okamžiku se choulil na velké prázdné posteli s nosem zabořeným v tom kusu látky, který mu dával pocit, že je matce tak blízko, jak jen mohl, a brečel. Brečel tak dlouho, až už mu nezbyly žádné slzy, a potom zůstal jen ležet a díval se do stropu. Uvažoval, jestli byl dobrý nápad se sem vracet.
Ať se na to díval z jakéhokoli úhlu, pořád cítil vinu. Cítil se vinný kvůli mámině smrti, otci, a kvůli tomu, jak musel trpět jeho bratr. Byl v bezvýchodné situaci a divil se sám sobě, že vydržel tak dlouho. Možná byl vážně hlupák, že takhle přemýšlel právě teď, když to vypadalo, že po dlouhé době má naději na normálnější zítřky, ale nemohl si pomoct. Na ulici to bylo o tolik snazší – staral se jen o sebe a pravidelné dávky heroinu. Teď, když byl zase tady, příliš přemýšlel – a to nikdy nedopadlo dobře.

*

„Nejsou tady žádné fotky,“ vyslovil nahlas to, na co myslel celou dobu, co zkoumal obsah svého hrnku. Seděli s Tomem u stolu v kuchyni a snídali. Tedy Tom snídal a Bill usrkával horký čaj. Neměl chuť na jídlo. Celkově moc nejedl, a když, tak to byly jen nějaké jogurty a podobné věci. Bylo jen málo věcí, které jeho tělo ještě dokázalo strávit.

Kromě těch dvou fotek, které měli na nočním stolku, tady nebyla žádná další, jak si všiml, když prošel celý dům. Chtěl se podívat na nějaké fotky jejich mamky. Znervózňoval ho fakt, že si už nedokázal vybavit, jaké měly její oči barvu.

„Uhm..,“ zakuckal se Tom, dožvýkal sousto, které měl v ústech, a napil se. „Sundal jsem je. Myslím, že už jsem se na ně prostě nemohl dívat. Nemohl jsem se dívat na vaše úsměvy, když jsem tady zůstal sám. Když jsem neměl jistotu, že někoho z vás ještě někdy uvidím,“ pokrčil rameny. Nerad na tu dobu vzpomínal. Nechtěl být smutný, když měl vedle sebe znovu svého bratra. Nebyl si jistý, jestli to, co cítí, je štěstí, protože už zapomněl, jaké to je se tak cítit – ale myslel si, že je to tomu velmi blízko.

„Aha,“ přikývl jen Bill a nezvedal oči od čaje. Cítil se nepříjemně. A pořád tak zatraceně provinile. „Mrzí mě to,“ zopakoval po bůhví kolikáté. Tom jen zakroutil hlavou a zuřivě žvýkal, aby mu mohl odpovědět.

„Není to tvoje vina, Bille, neomlouvej se pořád. Z ničeho tě neobviňuju,“ chytil ho přes stůl za ruku, a donutil ho se mu podívat do očí. Billovi se trochu ulevilo, když viděl, že se na něj Tom malinko usmívá. Možná to pro něj tenkrát bylo těžké, ale teď jeho bratr vypadal poměrně spokojený s tím, že jsou zase u sebe. Bill měl pocit, jako by ten čas, kdy spolu nežili, ani neexistoval. Tom do jeho života zapadl přesně tam, kde bylo vždycky jeho místo. – Nenásilně. Přirozeně. Tohle uvědomění způsobovalo, že se cítil klidněji.

„To se ale nedá říct o otci,“ zavrčel Tom a stiskl bratrovu ruku silněji. Bill nechápavě pozvedl obočí. „Víš, přemýšlel jsem nad tím. Myslím, že bychom na něj měli podat trestní oznámení,“ Bill cítil, jak jeho srdce vynechalo úder. Vyvalil na bratra oči a začal zuřivě vrtět hlavou. Všechen dobrý pocit se vytratil, když se o něm zmínil.

„Co to povídáš, Tome? Proč-proč bychom to dělali?“ Teď se na Billa nechápavě díval Tom.

„Jak to myslíš proč? Snad si nemyslíš, že to, co ti dělal, by mu mělo jen tak projít!“ jeho tón byl pohoršený. Bill jedním skokem překonal vzdálenost mezi nimi a v příští chvíli už klečel před Tomem a drtil mu klouby na prstech ve svých dlaních.

„Ne, Tome, prosím, prosím, to ne,“ Věděl, že bratrova úvaha je zcela logická a že jeho otec by za to šel do vězení na pěkně dlouhou dobu, ale přesto ho ta představa děsila.

„Ty snad chceš, aby z toho vyšel beztrestně?“ vyjekl Tom nevěřícně a snažil se vykroutit svou ruku z těch bratrových, protože to začínalo být bolestivé. Usykl a začal si prsty mnout. Bill namísto ničení bratrových rukou začal zatínat nehty do vlastních dlaní. Když to Tom viděl, chytil ho znovu za ruce a nechal ho, ať raději ubližuje jemu. Nikdy neměl rád, když trpěl jeho malý bráška.

„Ne…“ zakroutil zase Bill zběsile hlavou. „Já jen… nechci už na to myslet. Nemohl bych proti němu svědčit,“ naprázdno polknul, když se mu udělalo špatně jen z té myšlenky, že by měl mít s otcem zase něco společného. „Prostě to chci nechat být.“

„Nemůžeš to nechat jen tak být,“ zakroutil Tom hlavou.

„Můžu,“ odporoval mu Bill. Dělal to už dost dlouho na to, aby věděl, že je to pravda. Ostatně k tomu měl velice dobrého pomocníka – heroin v tomhle dokázal odvádět skvělou práci.

„Tím, že před tím budeš utíkat, se nic nevyřeší,“ namítl Tom a pořád vypadal ohledně svého návrhu odhodlaně.

„Tome, prosím!“ Bill vypadal, že se každou chvíli rozpláče a Tom neměl to srdce, aby si vzal jeho slzy na svědomí.

„Tak… tak dobře. Jen se uklidni, ano? Možná, zkus o tom trochu popřemýšlet, dobře?“ Bill v jeho hlase mohl cítit zdráhavost, ale slova, které mu jeho dvojče řeklo, ho aspoň trochu ukonejšila. Aspoň prozatím to možná nechá být. Ale věděl, že když si Tom vzal něco do hlavy, dokázal být ještě umanutější než on.

*

Dny kolem něj plynuly a on si nemohl vzpomenout, kdy naposledy se cítil tak spokojený. Jeho život se zdál docela normální, když se každé ráno budil ve své vlastní posteli, ve vlastním pokoji. Celé dny trávil s bratrem buď povídáním o všem možném, nebo se na něj díval, když pracoval. Bylo to skoro, jako by žili svůj sen. Skoro. Bill si nemohl nevšimnout, že je Tom čím dál víc podrážděnější pokaždé, když šel do koupelny, a oba věděli, že si jde dát dávku. Navíc Bill začínal být nervózní, protože brzy bude muset jít ven a obstarat si další fet. Přemýšlel, kde vezme potřebné peníze. Nějak si nedokázal představit, že by musel zase shánět nějaké zákazníky. Od tohohle si velmi rychle odvykl. Přál si, aby takhle mohl zůstat napořád. Mít nekonečnou zásobu heroinu a přítomnost jeho bratra. Takhle nějak si představoval šťastný život. Jak se ale zdálo, jeho bratr na to měl poněkud jiný názor.

*

„Přemýšlel jsi o tom?“ bratrův hlas ho vytrhl z lehké dřímoty, které podlehl téměř okamžitě, když se jeho hlava dotkla polštáře. Celý den se cítil nepohodlně a unaveně. Neměl tušení, z čeho to je a ani ho to nezajímalo. Neochotně otevřel oči a zadíval se na Toma, který seděl na kraji jeho postele.

„O čem?“ zeptal se nechápavě.

„O tom trestním oznámení,“ připomněl mu bratr návrh, o kterém spolu před několika dny mluvili. Bill proti své vůli podrážděně zaúpěl a zase přivřel víčka. Cítil, že se blíží chvíle, kdy si zase bude muset jít píchnout, a necítil se na žádné povídání. A už vůbec ne o tomhle. V tuhle dobu byl vždycky nadmíru přecitlivělý a podrážděný.

„Bille,“ zatřásl Tom jemně s jeho rukou, aby upoutal jeho pozornost.

„Nechci to udělat, Tome,“ zakroutil hlavou a přikryl si dlaněmi tvář. „Nemyslím, že bych o tom s někým dokázal mluvit,“ povzdechl si.

„Měl jsi o tom mluvit se mnou,“ namítl Tom. „Už dávno,“

„Nebyl jsi tam, když jsem tě potřeboval,“ přiznal Bill.

Nechtěl, aby to znělo, že mu snad něco vyčítá, ale byla to pravda. Dlouho stáli při sobě a vždy si pomáhali, ale pak nastal u Toma nějaký zlom a už po jeho boku nebyl, aby mu vždycky pomohl. Bill se nikdy nedopátral, co se tenkrát stalo, že se před ním bratr uzavřel a začal ho odstrkovat, a pak se začaly dít ty hrozné věci mezi ním a jeho otcem, a on se celou tu dobu cítil tak zatraceně sám a divný. Divný, protože i vlastní bratr se mu vyhýbal a nechtěl s ním už trávit tolik času, co předtím. A pak už bylo strašně těžké najít si cestu zpátky, když se dal na heroin. Vlastně už mu to potom bylo jedno, už Tomovu pomoc nepotřeboval.

„Jak to myslíš?“ podíval se na něj bratr udiveně. „Vždycky jsem tady pro tebe.“

„Tenkrát jsi nebyl,“ namítl Bill. „Co se tenkrát stalo, Tome? Něco se mezi námi pokazilo,“

Tom jej sledoval s podivným výrazem na tváři, jako by mu něco chtěl říct, a zároveň jako by si to tajemství chtěl vzít s sebou do hrobu. Bill napjatě očekával, že se konečně dozví příčinu jejich odcizení, ale vyrušilo je zvonění Tomova telefonu. Polekaně sebou trhl, než se pro mobil natáhl a podíval se na display.

„To je šéf. Musím to vzít,“ podíval se na něj omluvně, vyskočil na nohy a odběhl k sobě do pokoje, odkud Bill po chvíli uslyšel jeho hlas. Když tlumený zvuk hovoru utichl, Bill na bratra stále čekal, ale ten už nepřišel.

Fajn, dneska se asi pravdu nedozví. Znovu přivřel víčka a snažil se usnout, ale nemělo to cenu. Proto se zvedl a zamířil do koupelny. Po její návštěvě snad bude mít na pár hodin zase klid.

*

Bill téměř každou noc trávil chvíli v ložnici rodičů, kde se probíral věcmi jejich mamky, a snažil se vypustit ze sebe všechen ten smutek, který ho užíral. Bylo to něco jako terapie a mučení v jednom.

Věděl, že se blíží den, kdy bude muset jít zase na plac a koupit si novou zásobu heroinu, a pořád nevěděl, jak to udělat. Nechtěl bratra naštvat. Překvapovalo ho, že se Tom od toho prvního dne už nezmínil o tom, že by měl Bill přestat. Možná se jen snažil nehádat se s ním, protože Bill si byl jistý, že kdyby narazili na tohle téma, mohlo by dojít i ke třetí světové. Jejich názory se v tomhle diametrálně lišily. Nemohl bratra obviňovat, protože mu bylo jasné, že Tom prostě nemá představu, jaké to pro něj je. Ale horší bylo, že Bill začínal zjišťovat čím dál více, jaké to bylo pro Toma.

Povzdechl si a přivoněl si znovu k parfému, který vylovil z jedné z krabic. Voněl přesně tak, jak si pamatoval vůni jejich mamky. I když byl pořád smutný, věděl, že Tom tady pro něj je, když ho bude potřebovat. Proto schoval všechny věci zpátky do krabice a rozhodl se jít za bratrem. Cítil, že jeho přítomnost je teď přesně to, co potřeboval.

autor: Lisa