Na zdi, která obháněla kostel, seděla partička výrostků, nad kterými dospělí kroutili hlavami a ohrnovali nosy. Pokud se jim povedlo odtrhnout děti od kolotočů, nabádali je, aby si partičku pořádně prohlédly a zapamatovaly si, že takhle se v žádném případě nikdy chovat nemají. Bylo neuctivé kouřit skoro na půdě místního kostela.
Nad hlavami nedočkavých lidí se konečně rozeznělo zvonění zvonu oznamující devátou hodinu. Okénko na vrcholu věže se otevřelo a prostorem se rozezněl nepříjemný hlas – muž, který zpíval, to prakticky neuměl a často to tahalo za uši. Bohužel faráři se nepovedlo najít nikoho ochotnějšího. I přesto si však obyvatelé městečka dokázali téhle akce vážit a malé náměstíčko kolem kostela bylo prakticky přeplněné.
Mysl černovlasého mladíka zabloudila k jedné z mnoha radostnějších vzpomínek. K pouti loňského roku.
Stál v davu po boku svého bratra a něčemu se strašně smál. Bylo mu jedno, že se k němu otáčí pohledy všech, co kolem nich procházejí, a následně se stáčí k nebi s tichými výtkami typu: „Ach ta dnešní mládež.“ Všechno mu bylo jedno, nic nemohlo zkazit jeho skvělou náladu. Připadal si jako pod vlivem nějaké drogy, ale pochyboval, že by mu snad mohla nějaká droga vnést do žil až tak euforické pocity. Uvolněně se bokem otíral o svého bratra a užíval si ruky, kterou bratr obtočil kolem jeho pasu.
Bill byl mírně podnapilý, ale ne tolik, aby si neuvědomoval, co dělá. Spíš měl pouze velice dobrou, uvolněnou náladu. Odkládal stranou bariéry, které mu normálně svazovaly jazyk. Když zastavili v blízkosti kostelní věže, přitiskl se ke svému dvojčeti a hlavu mu zabořil do krku. Hledal teplo v bezpečí jeho velké mikiny, která byla dostatečně velká pro oba dva, dokonce by se jim tam možná ještě někdo třetí vešel. Tom starostlivě svého malého brášku zabalil do své mikiny a nechal se kolem pasu objímat jeho rukama. Takhle to bylo přirozené, takhle to oběma vyhovovalo. Už dávno si zvykli na nechápavé pohledy všech okolo. Zdálo se, že nikdo nechápal jejich blízký vztah, ale jim stačilo, že ho chápou oni sami.
Zvony odbily devátou a okénko na vrcholku věže se otevřelo. Zvuky kolotočů z náměstí jako na povel utichly, aby daly prostor zpěvákovi ke ztrapňování se. Zpívání z kostelní věže mělo vždy okouzlující atmosféru. Bill se spokojeně choulil v Tomově náručí a oči se mu začínaly klížit pod vlivem alkoholu a celodenní únavy z neustálého střídání kolotočů. Snad nikdy nebyl spokojenější než právě v té chvíli…
Bill zakroutil hlavou. To už bylo dávno pryč, nic mu to nevrátí. Nic mu nevrátí život, o který přišel. Jeho tělo se dalo pomalu do pohybu, klouzalo po dlažebních kostkách, jak na jeho průsvitné tělo nepůsobila ani špetka zemské gravitace. Tu noc to byl přesně rok od jeho smrti a on stále ještě nedošel klidu. Často se toulal po místním hřbitově, zavítal na oblíbená místa, která miloval za svého života. Také hlídal svého brášku, který sice na pohled působil vyrovnaně, ale uvnitř se stále ještě se ztrátou milovaného bratra nesrovnal.
Billovo éterické tělo klouzalo mezi spokojenými páry tisknoucími se k sobě. Kdykoliv kolem někoho prošel, přitiskli se blíž k sobě nad náhlým studenějším závanem. Bill se kochal láskou, která z nich čišela. Pomalu doplul až ke skupince sedící na zídce. Zastavil přímo před nimi a poslouchal typické pubertální řeči. Další vzpomínka zalila jeho mysl.
Zpívání z věže skončilo a všichni se pomalu zase vraceli na náměstí ke kolotočům. Starostliví rodiče vyzvedávali své děti z kolotočů, jejichž playlist se znovu spustil na plné pecky. Pubertální výrostci čekali na zábavu, která měla začít dvacet minut po skončení zpívání. Všichni se pomalu přesouvali do klášterní zahrady – na velký plac, kde většina podobných akcí probíhala. Místo mělo skvělou akustiku, a díky své poloze o něco výš než zbytek města se hudba nesla po celém městečku. Starší obyvatelé sice nadávali na hluk, ale ostatní si nestěžovali – vždyť pouť je jen jednou do roka, tak proč mládeži nedopřát trochu té zábavy.
Bill se nechával dotáhnout do klášterní zahrady, doslova visel na svém bratrovi, který občas zahekal nad jeho váhou. Tom okamžitě zamířil ke stánku, který představoval provizorní bar. Oběma objednal pivo a zprostil se tak alespoň na chvíli bratrova pevného sevření. Do rukou mu vtiskl plastový kelímek se zlatavou tekutinou. V Billovi zmizela možná až v rekordním čase. Když jednou začal pít, působil dojmem průtokového ohřívače. Neznal meze, od toho měl Toma, který vždycky zůstal dost střízlivý na to, aby ohlídal sebe i bratra.
Klášterní zahradou se rozezněl hlas zpěváka z jedné místní kapely. Vítal je na zábavě, přál jim příjemnou zábavu a oznamoval název první písničky, kterou měli v plánu hrát. Hned na to plácek zaplnila dunivá hudba a mnozí začali svým poskakováním udusávat trávu pod svýma nohama. Bill velkýma očima zamžoural na svého bratra. Pohledem ho jasně vyzýval k tanci. Tom však jen zakroutil hlavou a dopil zbytek piva ve svém plastovém kelímku.
*
Kolem čtvrté hodiny ranní se vraceli zpátky domů, oba naprosto namol. Bill se pletl Tomovi pod nohy, nebo naopak se zvučným smíchem poskakoval přímo uprostřed silnice. Tom by ho okřikl, ale jeho chování mu připadalo až příliš roztomilé na to, aby jej záměrně zastavoval. Také spoléhal na to, že vzhledem k pokročilé hodině už tu stejně nikdo nepojede.
Dredatý chlapec v šedé mikině najednou zvedl pohled od svých přátel a alkoholu mezi nimi. Už rok nepil a nehodlal to ani znovu obnovovat. Slíbil to mámě, ale hlavně sám sobě. S omluvou se zvedl od svých kamarádů a Bill měl snad chvíli pocit, že ho vidí, že míří k němu. Místo toho však Tom zavrtěl hlavou a vydal se na opačnou stranu – směrem ke hřbitovu. Bill s ním srovnal svoji nadnášelivou chůzi a pozorně sledoval každý pohyb, každé kopnutí do kamínku, který se Tomovi náhodou připletl do cesty. Vnímal zvuk jeho dechu, rozhodně daleko intenzivněji než vnímal zpěv z kostelní věže.
Tomovy kroky cíleně zamířily k velkému hrobu jeho bratra, kde poklekl do písku a znovu vzpomínal na jeho rozzářenou tvář, kterou připomínala už jen zažloutlá fotka v bílém rámečku uprostřed náhrobku. O tvář se mu otřel chlad, jak Bill položil svoji průsvitnou ručku na jeho rameno…
autor: Helie
Nádherné…naprosto nádherné :´(
Nemám slov…
bože to je nádhera!:'(( opravdu!ten konec..<3
No jo 🙁 .. Jak tak si to promítám v hlavě , tak moc vyrovnaný člověk není .. 😀 , Ale jinak povídka krásná 🙂 Škoda ,že je to krátké a tak utnuté 🙂 Ale jinak opravdu nádherné 🙂
Proboha to je…to je… prostě dokonalost !!!! ;((
To bylo tak… tak… :'( Smutný, ale i krásný… :') Nejdřív jsem si myslela, že se Bill s Tomem jen nějak pohádali nebo něco takového, ale to, že je Bill mrtvý, to jsem vážně nečekala… :'( To je tak hrozně moc smutný… :'( Nevím, jak jinak to vyjádřit… Mělo to všechno. Lásku, smutek, cit… Prostě krása… :')
Neskutečně dokonalý!;)…a smutný..
Krása..!! Smutný, ale nádherný .. :))
to je krasny!!! smutny ale nadherny!!
ou.. dokonalý x'( <3
Nádherné a dojemné.^^