Zeiten ändern dich 52.

„Nelly, tak ale budeš muset tady trochu uklidit, než holky přijdou,“ rozhlédnu se kuchyni, kde jsme se právě navečeřeli. „My s Tomem postavíme ten stan, jo?“
„Dobře,“ nadšeně se vrhne do odnášení talířů.
„Ok, přijď za námi ven,“ řeknu ještě, než se s Tomem a stanem vydám ven. Jsem hrozně rád, že se Gordon k Tomovi chová mile. A než odjel, bylo na něm vidět, že je moc rád, že je tu Tom se mnou a nebude mít výčitky, že mě tady na holky nechá samotného.

„Už si to někdy stavěl?“ koukne Tom s úsměvem na plánek toho stanu.
„Dvakrát, asi?“ usměju se nevinně a vyndám obsah obalu. „Koukej, tohle sem a tohle sem,“ naskládám si tyčky k sobě.
„Jasně,“ přikývne rozesmátý Tom a přehodí mi přes tyčky vršek plachty od stanu, „a stan je vlastně hotovej.“
„A jak je v něm útulno,“ položím si na tu hromadu hlavu a se smíchem se zadívám do nebe.
„Třeba bych byl schopen si stany ještě zamilovat,“ nakloní se Tom nade mě a otře se nosem o můj nos. S úsměvem se mu zadívám do očí, když mi zakryje výhled na nebe, a ač nebe mám rád, sám sobě musím přiznat, že tohle je mnohem lepší.

„Líbí se ti u mě ve stanu?“ omotám mu ruce kolem ramen a přitáhnu si ho blíže pro polibek.
„Máš ho moc pohodlný,“ řekne proti mým rtům a nepřestává je obdarovávat polibkem. Prsty mi sjede na břicho pod triko, kde mne jemně začne hladit. Roztáhnu ruce a natáhnu se po koncích plachty, kterými nás pak oba se smíchem přikryju a svalím Toma pod sebe. Pod světlem oranžové plachty to náhle všechno vypadá kouzelněji, a proto se od Toma jemně odtáhnu a prohlédnu si ho.
„Hm, už vypadá hned útulněji,“ s úsměvem pronesu.
„Úžasný. Možná bychom sem holky ani pouštět neměli…“ Sotva to dořekne, už slyším bouchnutí vchodových dveří, ze kterých se vyřítí Nelly i s prckama, což zjistím díky tomu, že Malá dáma se okamžitě snaží dostat k nám pod plachtu. Plachtu tedy odhodím a Tom s úsměvem zakloní hlavu a natáhne ruce k Malé dámě. „Průzkumníku,“ vyzvedne ji s úsměvem do vzduchu a já jen oběma lípnu pusu, než se postavím opět na nohy, abych došel k vrátkům pro holky, které přivedla maminka jedné z nich, jak jsme se domluvili ještě na koupališti.

„Bille, přinesla jsem tady ještě sušenky. Pekla jsem jich dostatek, tak tady určitě najdou uplatnění,“ vrazí mi s úsměvem dózu plnou sušenek, „a zabalily jsme holkám dostatek oblečení, kdyby večer byla zima, ano?“
„To jste moc hodná. Určitě se postarám o to, aby se měly dobře.“
„Dobře. Tak si to užijte, a ať tě moc nezlobí.“
„Nebojte se. A děkuju.“
„Mějte se, holky,“ mávne ještě na holky již běhající po zahradě, a pak se s rozloučením vydá domů.
Otočím se směrem k zahradě a musím se usmát, když vidím Toma, jak se přes obléhání holek snaží postavit ten stan. Jde mu to lépe než mně, a celkem rychle, ale stejně se rozhodnu mu s tím pomoct.
„Nelly, tohleto dones do kuchyně,“ zastavím si s úsměvem Nelly v běhu a otočím se ke zbylým holkám, „a vy si, holky, hoďte všechny věci dovnitř, jo?“ všechny ochotně přikývnou a rozeběhnou se dovnitř.

„Teď mi ale se stavěním budeš muset pomoct ty, když jsi mi odehnal pomocnice,“ vzhlédne s úsměvem Tom.
„Však jsem tu,“ přikývnu a ochotně se ujmu druhého konce stanu.
Když se nám po chvilce podaří skutečně postavit stan celý a s úsměvem nakráčím k Tomovi. „Tak,“ promnu si ruce, „a je to. Děkuju, že mi pomáháš. Zůstaneš tu se mnou?“
„Když budeš chtít.“
„Byl bych moc rád. Ale nejdřív musíme zabavit holky,“ mrknu s úsměvem.
„Žádný problém,“ řekne Tom s úsměvem a koukne ke dveřím, kde se objeví holky s plnýma rukama.
„Máme tady připravené oblečení a deky do stanu. Jéé, vy už ho máte.“ Nechá Nelly deky u dveří a vesele doskáče až k nám.
„Mám nápad, nejdřív si sem na zahradu dáme nějakou hudbu, a pak si zahrajeme malou hru, dokud je světlo, hm?“ usměju se na ně, a když vidím, jak se jejich tvářičky rozzáří, je mi odpověď jasná.

Když se hodiny přiblíží k deváté hodině, a my všichni sedíme venku při lehkém světle, rozhodnu se holky poslat už spát, když si všimnu, jak se střídají v zívání. Kouknu na Toma, kterému jsem půjčil starou kytaru Gordona, aby na ni holkám něco zahrál, a jemně ho pohladím po ruce. On jen zvedne ke mně pohled a naposledy sáhne do strun.
„Holky, myslím, že je na čase jít spát,“ zeptám se do vzduchu, načež zareaguje i Malá dáma a vydá se domu. „Vida, i Malá dáma už jde.“
„A můžeme si tady nechat aspoň Mikyho?“ zeptá se Nelly a Mikyho v náručí pohladí.
„Jasně, vemte si ho do stanu. Baterku tam máte, tak snad se nebudete bát.“
„A vy nás budete chodit kontrolovat?“ zeptá se Klárka a oba nás sjede pohledem.
„Jste přece velké, přece byste se tady samy nebály,“ zašeptá Tom s úsměvem, načež se holky rozesmějou.
„Ne, ne, nebojíme,“ jak na povel všechny vyskočí a rozutečou se do stanu.
„Dobře, kdybyste něco potřebovaly, tak víte, kde nás máte hledat,“ nakouknu do stanu, a když jim s Tomem popřejeme dobrou noc, s nadšením nás už vyhazují a mám pocit, že jejich únava je tatam. Chápu je, když si vybavím tu dětskou radost, jak nad sebou nemají žádný dohled dospělých a mohou si říkat a dělat téměř co chtějí. Tím spíš, když mohou zůstat dlouho vzhůru. Vždyť to znám z dětství sám, není to přece tak dlouho. Pousměju se nad tou myšlenkou a jen tak tak se vyhnu Malé dámě, které mi podběhne pod nohama.

„Taky jsem miloval, když mě naši nechávali dlouho vzhůru, když u nás třeba někdo přespával. Nechápu, jaká maličkost dokáže dítě udělat šťastným,“ řekne Tom, jako by mi četl myšlenky, a já jsem nucen jen přikývnout.
„Přesně. Moment…“ zvednu varovně prst a zaposlouchám se. „To je… hudba?“ nechápavě se po Tomovi podívám.
„Asi si zapomněl vypnout to rádio, když si ho dával dovnitř.“
„Hm, jo, to bude asi ono,“ dojde mi, a natáhnu se po kytaře, „tvoje hudba je ale mnohem lepší. Zahraješ ještě něco extra pro mě?“ zaculím se a zatáhnu ho s sebou do obýváku k již zmiňovanému nevypnutému rádiu. Natolik jsme ho ztišili, že mi to asi ani nedošlo.
„Nevím, jestli jsem ještě schopnej a s nápadem,“ řekne s výdechem, když si ho posadím vedle sebe na gauč.
„Upřímně nechápu, že si toho dokázal zahrát tolik, kolik si toho holky navymýšlely. Měl bych mít k tobě trochu ohled,“ jemně ho pohladím po tváři. „Nemáš třeba hlad?“
„Ne, díky. Myslím, že jsem přejedenej sladkostí z těch všech pokladů,“ řekne se zasmáním a opatrně kytaru opře o kraj gauče.

„To je pravda. Doufám, že holkám z toho všeho nebude špatně. A hlavně, že po tak vyčerpávajícím programu usnou brzo,“ se zasmáním se nechám stulit do jeho náruče a opřu si hlavu lehce o jeho rameno.
„Jak to můžou vydržet ve stanu celou noc? Vždyť jsou tak malé,“ zeptá se se smíchem Tom.
„Hlavně něco nezakřikni, nebo je ráno najdeme spící někde tady v domě.“
„Ale i tak by měly můj obdiv za tu dobu, co by ve stanu už předtím strávily,“ pokračuje.
Se smíchem k němu zvednu pohled a jemně ho políbím. „Můj obdiv zas patří tobě.“
„Není kvůli čemu, přece.“
„Že ne? Blázníš?“ vyskočím na kolenou a podívám se na něho. „Za všechno tohle si zasloužíš obdiv,“ rozhodím rukama do vzduchu, když mne zkrotí zas jeho náruč, která je tentokrát něžná a přitom pevná.

„Mě by jen zajímalo, jak to, že si zasloužím tebe,“ šeptne po chvilce.
„A mě by zajímalo, jak to, že jsi skutečný,“ řeknu s pousmáním a nechám utopit své oči v těch jeho. Jemně a krátce nehtama přejedu po jeho zádech a plně si užívám tu chvíli před polibkem. Vždycky je to něco zvláštního a něco nejvíc magického. Zároveň ale někde, spíše podvědomě, vnímám tu tichounkou hudbu a cítím se jako v ráji.
„Nemohl bych být virtuální. Nevydržel bych tě nevnímat.“
„To je ta výhoda, virtuální lidé nevnímají realitu.“
„Byl bych ta nejvíce trpící virtuální osoba.“
„Ňuňu,“ se smíchem ho políbím, a pak mu dám maličkou pusinku na nos. „Toužím po tom si dát sprchu,“ špitnu pak a ukradnu si polibek další, „půjdeš se mnou?“
Tom se pousměje, když ho s polibkem opřu o gauč a povýším se nad něho. „Chtěl bys?“
„Je to to jediný, co bych teď chtěl,“ řeknu s trochu nervózním zasmáním, než si mě jeho rty opět přivlastní. Opětuji mu polibek a užívám si jeho dotyků, které o sobě něžně dávají vědět na mém těle. Čím víc naše hra začíná přidávat na intenzitě, tím víc se cítím, jako bych byl opilý. Jako bych pomalu ztrácel kontakt s realitou. Vnímám jen jeho vůni, jeho dotyky, a jeho dech.

„Pojď,“ šeptnu po chvilce proti jeho rtům s lehkým výdechem a propletu naše prsty. Aniž by se naše rty musely vzdálit na delší okamžik, se mi podaří postavit, leč mám pocit, že se na nohou dlouho neudržím. Nejen že se mi podlamují kolena z toho, jak něžně se Tom teď chová, ale hlavně moje myšlenky putují ve vesmíru plném nejistot a mé vlastní nerozhodnosti.
Nechávám se jeho polibky hýčkat, a cestou do koupelny se z třetiny soustředím jen na to, abych nezašlápl Malou dámu. Jinak se plně soustředím na Toma, a mé tělo se začne chvět, když jeho horké dlaně spočinou na mé kůži a nenásilně ze mě dostanou triko. Nestarám se, kde triko skončí, ale rázně Toma zatáhnu do koupelny, kde ho opřu o dveře, čímž je i zavřu a ani na vteřinu nepřerušuji rozehrané dějství.

autor: Mintam