autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
Už to bylo měsíc, co jsme byli s Billem spolu. Skvěle nám to spolu klapalo. Den ode dne byl lepší a já se ujišťoval o jeho dokonalosti. Přes víkendy jsem u něj pokaždé přespával, mamka chtěla, abych byl šťastný. A Molly taktéž. Všichni jsme tím pádem byli spokojení. Okolo Briana se situace také uklidnila. Přehlíželi jsme se, což bylo dobré pro oba. Jestli to půjde tímhle způsobem i nadále, možná spolu jednou opět budeme mít vztah – profesor, student.
Ale mě trápila teď jiná věc. Bill měl mít už za pár dnů narozeniny. Nejen, že se mi o tom nezmínil ani slovem, ale ani nevím, co mu koupit. Možná nemá rád oslavy, možná kolem toho nechce dělat zbytečný humbuk. Ale já jsem jeho přítel. Měl by se mi zmínit o tom, že bude mít narozeniny, co by si přál za dárek, zda chce pořádat oslavu. Snad si nemyslí, že o jeho narozeninách nevím a ututlá to přede mnou. Na to ať můj drahý zapomene.
Den před jeho narozeninami už jsem to zkrátka nevydržel a nakráčel si to do jeho kanceláře. Zavřu za sebou a překřížím si ruce na hrudi. Nahodím co nejpřísnější výraz. On si tu v klídku sedí, vůbec neřeší, že mu už za pár hodin bude 24 let. Krysa kancelářská. To si vyžere.
„Ahoj,“ usměje se na mě mile. Hned vstane ze židle, obejde stůl a rozejde se ke mně.
„Čau,“ nakloním schválně hlavu ke straně a našpulím umanutě rty. Chci, aby ho žralo svědomí. Však on začne mluvit sám. Přinutím ho.
Znejistí a očividně posmutní. „Co se děje, Tomi?“ Hm, neřeknu mu to. Podusím ho. Jen ať ho žere svědomí. Zaslouží si to. Mlčím a podezřívavě si ho prohlížím.
„Tome,“ broukne a trošku se zamračí. Že by…? Povytáhnu obočí. „Co se stalo?“ zeptá se opatrně. Nadechnu se. Anebo ještě ne. Zase vydechnu, založím si ruce na hrudi trochu víc, abych zdůraznil svůj postoj, a zamračím se.
Oddechnul a semknul rty k sobě. Rukama mi vyjel po pažích. „Řekni něco, prosím.“ Ještě dělej neviňátko.
„Já počkám…“ brouknu umanutě a dál na něj beze slov hledím.
„Na co počkáš?“ řekne udiveně.
„Až začneš mluvit,“ ujasním mu. Pokývám hlavou a opět našpulím rty.
„O čem?“ podiví se a skousne si spodní ret. Jeho výraz je skoro až vystrašený. Já ho snad přetrhnu!
„Vážně mi nemáš co říct?“ řeknu už mírně vytočeně.
„Já… já nevím, co máš teď na mysli,“ párkrát zamrká.
„Fajn, tak nic,“ pokrčím rameny. Obejdu ho, seberu mu ze stolu mobil a vrátím se ke dveřím. „Tohle si vezmu. Měj se.“ Když není schopný něco říct, obvolám jeho všechny přátele i rodinu sám a uspořádám mu oslavu. Až se pak něco semele, můj problém to nebude.
„Tome, počkej,“ chytne mě za paži. „Proč… proč mi bereš mobil? A… co se děje?“
„Někdo musí pozvat tvé přátele na oslavu TVÝCH ČTYŘIADVACÁTÝCH NAROZENIN,“ zabručím. Otevřu dveře a vyjdu z nich.
„Tome,“ vydechne, a hned za mnou vyběhne, „prosím tě, počkej, počkej,“ chytne mě znovu.
„Na co mám čekat? Už jsem čekal dost dlouho. Už dva týdny čekám na to, až mi řekneš, že máš narozeniny. Myslíš si, že jsem debil a utajíš to přede mnou nebo co? Mohl ses té oslavy ušetřit, kdybys něco řekl. Teď to beru do svých rukou. Já vím, že 24 let je pro tebe moc, lásko, ale nic s tím neuděláš. Zadek ti furt ještě nevisí,“ řeknu, kysele se usměju a rozejdu se pryč i s jeho mobilem. Hah, a co chceš dělat teď. Tak rád ho provokuju.
„Oh, prosím tě, počkej,“ doběhne za mnou. „Pojď dovnitř a promluvme si, prosím,“ usměje se trošku. „Lásko, no tak, prosím.“ Jak se snaží žehlit…
„E-e. Mám co na práci,“ zamávám s jeho mobilem, ale i přesto zastavím. Usměju se, skousnu si jazyk mezi zuby a zakřením se. Přitáhne si mě k sobě za týl a políbí mě.
„Prosím, moc prosím,“ zašeptá do polibku. Mmhh, takhle mě nelíbal už dlouho. To musí být vážně zoufalý.
„Ještě chvíli pokračuj a popřemýšlím o tom,“ zasměju se mu tiše do rtů. Pohladím ho po hrudi a začnu ho něžně líbat. Nechci na něj být naštvaný ani zlý. Navíc bude mít narozeniny. Musím být hodný.
„Mmm,“ chytne mě za mikinu a začne se mnou couvat do kanceláře, přičemž mě stále líbá. Až když dojdeme skoro ke dveřím, začne hravě používat i jazyk. Začnu spokojeně spolupracovat. Proploužíme se za stálého líbání kolem Deb. Zavřu za námi dveře od jeho kanceláře, přičemž mu jazykem obkroužím jeho jazyk. Zafuní trošku nosem a obejme mě kolem krku, více méně se na mě začne věšet.
„Mmm, chyběl… jsi mi,“ zašeptá skrz polibky a nakloní víc hlavu.
On si asi myslí, že mě tímhle umlčí. To ani náhodou. Odtrhnu se a poodstrčím ho od sebe. Otřu si rty a znovu si ho změřím tím samým pohledem, jako když jsem přišel. Mě neoblbne.Koukne se na mě šíleně smutným pohledem. „Nezlob se na mě, prosím. Já jsem to… nějak vypustil z hlavy.“
„Jasně, to vyprávěj rodičům, až přijedou,“ zašklebím se. Zhluboka se nadechne a odvrátí zrak. Ten jeho štěněčí pohled… Zasloužil by nakopat do zadku. Chvíli ho tiše pozoruji, až povzdechnu a přistoupím k němu. Obejmu ho rukama kolem pasu a dlouze ho políbím.
„Neumím se na tebe zlobit,“ povím.
„Mm, děkuju,“ pousměje se trošku a oplatí mi to. „Promiň, já jsem si ty narozeniny nevzal nijak do hlavy, není to pro mě podstatné. Budu… starej,“ zaculí se. Prej starej… No já mu to vymlouvat nebudu, nejmladší taky není. Ve třiceti se už zřejmě bude počítat mezi mrtvé.
„A krásnej,“ pohladím ho s úsměvem po tváři. Dám mu pusinku.
„Jsi hodný, děkuju,“ políbí mě dlouze a obejme mě kolem krku.
„Co bys chtěl jako dárek? Rád bych ti něco dal, ale nemám nejmenší tušení, co by sis přál,“ povzdechnu. „Chtěl bys jít třeba nakupovat? Zítra právě před čtyřiadvaceti roky jsi přišel na svět. To se musí nějak oslavit. Bude to tvůj den. Takže doufám, že nebudeš trávit čas tady. Budeme dělat, cokoli budeš chtít. Tak mi řekni, co chceš, broučku,“ dívám se mu do očí. Dal bych mu snad všechno.
„Vážně si smím něco přát? Já to už dlouho nijak neslavím,“ šeptne a pohladí mě po krku.
„Ale já to s tebou slavit chci. Přej si cokoli na světě a tvůj Tomi ti to dá,“ uculím se. Jsem celkem zvědavý, co si na mě vymyslí.
„Pokud vážně smím, tak…“ sklopí oči, přejede mi dlaní po hrudi a znovu pohledem vyjede do mých očí, „…chci být s tebou.“
„Ale to jsi, broučku,“ zasměju se. No není k pomilování? „Chtěl bych ti dát nějaký dárek.“
„Jsi to ty. Ty jsi ten nejkrásnější dárek, co jsem si kdy mohl přát, víš,“ políbí mě.
„Hmhh,“ oddechnu a odtrhnu se. „Nebuď takový zatracený romantik. Vymysli si alespoň nějakou blbost, ať mám klidné svědomí, že jsem ti mohl něco darovat k narozeninám,“ zasměju se.
„Okay, dal bych si jedno lízátko,“ olízne si pobaveně rty. Protočím oči a opřu si čelo o jeho. To je magor, magor. Zavřu oči a kroutím hlavou. Já se z něj zblázním.
„Já vážně nechci nic jiného, než strávit den s tebou. To mi stačí ke štěstí,“ šeptne.
„Ty jsi vážně beznadějný případ,“ povzdechnu a dám mu pusu. Odtáhnu se od něj a podám mu mobil. „Obvoláš je sám. Zítra uděláme oslavu.“
„Povinně?“ podzvedne s úsměvem obočí.
„Povinně,“ potvrdím mu.
Nahlas oddechne, ale pokývá hlavou. „Já nechci ale nic velkého…“
„Rodiče, Molly, máma, Deb s manželem a synem, pár přátel. Víc po tobě nechci,“ sáhnu po klice.
„Neodcházej ještě, prosím,“ povzdechne Bill a natáhne ke mně ruku.
„Nikam nejdu,“ otevřu dveře a vykouknu na Deb. Hned vzhlédne. „Zítra bude oslava Billových narozenin. Jsi zvaná i s manželem a synem,“ brouknu sladce a zase zavřu, aniž by něco řekla. „Vyřízeno. Obvolej zbytek. Já to vyřídím Molly a mámě.“
Jestli začne protestovat, tak si něco zažije. Usměje se na mě a přitáhne si mě k sobě.„Jsi úžasný, víš o tom?“ pošeptá a otře se mi o nos svým. No to tak…
„Samozřejmě, že to vím,“ zasměju se, zakroutím hlavou a dám mu pusu.
„Víš, je tu jen jeden problém,“ povzdechne a obejme mě kolem pasu.
„Jaký?“ pousměju se. Ovinu mu paže kolem krku a začnu ho jemně škrabat po šíji.
„Víš, moji rodiče…“ sklopí oči, „oni jsou křesťané a hrozně odmítají homosexualitu. Nikdy se s tím u mě nesmířili, stále mi cpali pod nos nějaké slečny a uráželi mě za to, že jsem gay. Já… je mi to hrozně hloupý, už to je možná důvod, proč se mi do té oslavy nechce, i když bych své rodiče po tak dlouhé době zase rád viděl, ale… mm, já ani nevím, jak to říct.“
Povytáhnu obočí. „Jsou křesťané?“ řeknu překvapeně.
„Jo,“ pokývá hlavou.
„Aha, tak… co jsi mi to chtěl říct?“ zeptám se tišeji. Vážně nevím, co by mi mohl chtít říct.
„Když já se bojím, že se urazíš,“ kníkne.
Vyhledám si jeho pohled. „Řekni to…“ Raději bych to neslyšel, ale co mi zbývá.
„…před nimi dělej, jako by… mezi námi nic nebylo,“ šeptne ztrápeně. Zůstanu na něj zírat s otevřenou pusou.
No tak to je gól! To myslí vážně?! Chce zapřít to, kdo je? Chce zapřít mě? Stydí se za mě, za to, že je homosexuál? Po chvíli pusu zavřu, polknu sucho v krku a odvrátím pohled. Semknu rty k sobě a pustím ho. Vážně nemám slov… Tohle je moc i na mě.
„Tomi, já… já se za tebe nijak nestydím, já jim tě klidně představím jako svého přítele, řeknu jim, že tě miluju, ale budou problémy a já nechci, aby na té oslavě proběhla šílená hádka,“ vydechne. Odstoupím od něj, obejdu ho a dojdu k oknu. V očích mě začnou štípat slzy. Zavřu oči a na chvíli zadržím dech. Co si o tomhle mám vůbec myslet? Svým způsobem ho chápu, nechce se s rodiči hádat. Ale na druhou stranu? Je to takový srab! Jsou to jeho rodiče, sakra! Jestli nepřijmou to, že je homosexuál, tak ať jdou do prdele! Sakra! Takhle jdu do prdele akorát tak já. Takže tam budu jenom sedět jako idiot a sledovat to. To je… úžasný. Můj přítel má zítra narozeniny a já se ho nebudu moct ani dotknout kvůli jeho pošahaným rodičům. Bezva… Fajn… Schovám si obličej do dlaní, načež si začnu mnout kořen nosu.
„Tomi, já to nemyslím zle, já… já ti to říkal,“ povzdechne a dojde ke mně. Zezadu mě obejme a hlavu mi položí na rameno. „Promiň mi to, já… jen to nechci pro nikoho kazit, ne pro sebe, já jsem na to zvyklý.“ Spustím ruce podél těla a zadívám se z okna. Nemám mu co říct.
Jak se mám s tímhle smířit? Jeho rodiče bydlí v jiném městě, nevídají se moc často, téměř vůbec. Budu mít šanci je vidět, poznat je. A oni ani nebudou vědět, kdo jsem. Nebudou si pamatovat můj obličej, mé jméno. Nebudou vědět, že zrovna já dělám jejich syna šťastného.Tiše popotáhne. Sjede dlaněmi do prázdna.
„Já jen… nechci, aby sis to bral osobně. Je to absurdní, ale… bohužel to tak je. Oni udělají scénu,“ povzdechne. „Já se za tebe nestydím, nejradši bych celému světu řekl, že… miluju právě tebe.“ Nechci, aby to věděl celý svět. Chci, aby to věděli tvoji rodiče! Měl jsem co dělat, abych nevybuchl a zdusil to v sobě. To nutkání bylo strašné. Chtěl jsem na něj začít křičet, brečet a udělat pořádnou scénu, že mu na to seru, ale neřekl jsem jediné slovo. Všechno jsem to pohřbíval hluboko v sobě jako hluboko zaražený nůž.
„…celému světu kromě tvých rodičů,“ vydám ze sebe s obtížemi přes knedlík v krku.
„Ne, tak to není. Chci jim to říct, jen… ta oslava bude zřejmě špatné místo na to, abych jim to oznámil.“
„Jo, fajn,“ řeknu jen a zavřu oči.
Nebudu dělat scény, ničemu to nepomůže. Musím to přijmout tak, jak to je, i když to je těžké. Nechce, aby mě jeho rodiče poznali jako jeho přítele. Zřejmě pro to má důvod, zřejmě ví, proč to tak chce.
„Promiň mi to,“ oddechne ztěžka. „Jak jsem ti říkal, já bych na ty narozeniny zapomněl, může to tak být i nadále.“ Kéž by…
„Už půjdu,“ pošeptám. Otočím se k němu a obejdu ho, aniž bych se mu podíval do očí. „Uvidíme se zítra na té oslavě.“
„Tome, počkej,“ rozejde se za mnou.
„Co? Nemám raději chodit vůbec?“ zeptám se hořce. Drž hubu! Semknu rty k sobě a zavřu oči. Nejraději bych si naflákal.
„Já tu oslavu bez tebe nechci,“ šeptá. „Neodcházej takhle, prosím.“
„A jak mám odejít?“ otočím se na něj.
„Neodcházej ještě,“ upne ke mně svoje čokolády. „Omlouvám se ti.“
„Už je dost dlouho. A nemusíš, já to chápu,“ řeknu s hranou lhostejností.
„Ale já chci, ta omluva je na místě,“ kouká se mi zpříma do očí. „Já jsem jen nechtěl problémy, protože vím, že spustí i na tebe a to je to, co nechci.“
„Však já nic neříkám. Přijdu, ani se tě nedotknu a budu dělat, že se sotva známe. Nic těžkýho, hm,“ otevřu dveře k odchodu.
„Ne, já… já tohle nechci, Tome.“ Se slzami v očích jde za mnou.
Zajímalo by mě, jak by jemu bylo v mém případě. On se s mojí mámou poznal, aniž bychom spolu ještě pořádně chodili. Vzal jsem ho k nám na večeři, ona ho tam obskakovala a div nelíbala. Já je budu smět sotva pozdravit.
„Ne, máš pravdu. Proč si dělat zbytečné problémy. Stačí jim říct, že už jsi zase na holky, že to byla jen pubertální zmatenost a vše bude v pořádku. Proč rodičům říkat pravdu o tom, že jsi homosexuál, a o svém příteli, vždyť je to k ničemu. Rodiče o ničem nepotřebují vědět, stejně se s nimi nevídáš, abys to s nimi nemusel řešit. Jsi holt zbabělec, co naděláme,“ řeknu cynicky a vejdu do kanceláře k Deb.
„To zřejmě jsem, ale takhle to není,“ vyjde za mnou. „Řeknu jim pravdu.“
„Nemusíš. Já se s tím smířím. Třeba to jednou pochopí. Zítra máš narozeniny, nebudeme ti je kazit. Teď už půjdu domů,“ podívám se na něj.
Přejede si dlaní přes obličej a nasucho polkne. „Ale já se s tím nesmířím…“
Povzdechnu: „Tak se měj…“
„Tomi,“ řekne téměř plačtivě. Deb nás jenom tiše pozorovala, nedovolila si ani pípnout. Zůstanu tam stát a koukat na něj. Co po mně ještě chce? Dneska mi toho řekl už dost. Hned ke mně dojde a obejme mě kolem krku. Přitiskne se ke mně a nahne se mi k uchu.
„Odpusť mi to, já… miluju tě.“ Jeho řasy mě pošimrají na tváři. Jenom ho pohladím po zádech a začnu se odtahovat.
„Prosím,“ vydechne a líbne mě na rty. Ovládej se, Tome.
„Budeš chtít pomoct připravit tu oslavu?“ zeptám se klidným hlasem.
„Budu rád, ale… já tě s tím nechci otravovat,“ koukne se mi do očí. Čím dýl přijdu a dřív odejdu, tím to bude snazší snést.
„Fajn, tak se uvidíme pak,“ odtáhnu se od něj.
„Kdy pak?“ Ah, můj bože.
„Na oslavě,“ upravím si mikinu, abych se na něj nemusel dívat. „Takže… ahoj.“ Dám mu malou pusu na tvář, a co nejrychleji odejdu z kanceláře. Zaslechnu ještě jeho bolestné: „Ahoj.“
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: J. :o)
Omm.. bože.. tenhle díl.. alespoň konec mi přišel smutnej.. :o( honem další díl.. :o)
Boze ten Tom uz me tez sere obcas :/ Vubec nevi co chce .. Mel by se nad sebou zamyslet .. 😉
To bylo taaak smutný… :'( Chudák Bill… asi chápu i Toma, ale copak nevidí, že za to Bill v podstatě nemůže? Můžou za to jeho rodiče, ne on. 🙁 Ach jo… snad to bude ok. 🙂 Ale tten začátek byl fakt bezkonkurenční. :DDDD U toho jsem se nehorázně nasmála. 😀
=o( to byl smutnej díl =o( chudák Tom i když na druhou stranu chápu Billa… jsem zvědavá jaká bude ta oslava
Ta povídka je sice super, ale jedna věc mě na ní zaráží s každým dílem. Tom studuje psychologii, že? Tak proč se vůbec nechová jako student psychologie? Psycholog se umí alespoň trochu vcítit do situace druhých a zrovna tuhle věc by pochopil úplně bez problémů, protože o dětech majících strach z reakce svých křesťaských rodičů, musí vědět celkem dost, jak se cítí, pokud sami nejsou náruživí křesťani… já se na psychologii chystám, takže jsem si o tom něco zjišťovala. Mám tuhle povídku ráda, ale jako budouci mozkorejpal mi tam vadí ten silný nedostatek empatie. Je pravda, že psycholog nemůže soucítit s každým, to by se asi jinak zbláznil, ale Tom by se do svého přítele vcítit mohl.
Tak tohle si Bill teda solidně pohnoji, i když je mi jasné, že mě k tomu dobrý důvod, že se o Toma starchuje, ale i tak, měl by to svým rodičům říct.
Tomova reakce mi přišla možná trochu přehnaná, pokud ho mijule, udělá pro něj vše, navíš s jeho rodiči se stejně nebude moc často vídat, takže mi přijde, že to moc řeší.
Je to takové půl na půl, vážně nevím, ale díl byl opravdu skvělý 🙂
Ehmm…a toto bylo co? Kolik že tomu Tomovi je? No jelikož je na vejšce, tak předpokládám, že to bude kolem 20 a ještě studuje psychologii, jak ten se na ni dostal?:D
Já jenom, že se chová, jako kdyby byl 13-ti letá pubertální slečna s PMS:D a je to díl od dílu horší, minule s tím přespáváním a se sexem, teď s těma rodičema… jinak mám povídku docela ráda, ale tohle mi tam teda vadí, ale tak jelikož jsem četla i vaši předchozí povídku, která byla psaná úplně stejným stylem ( hlavní postavy jsou emočně velmi labilní:D), tak to budu brát jako fakt a tento komentář můžete prostě ignorovat.:)
Oh ne ne nene ne !! Tome to ne!!! takhle to být přeci nemělo..:-( Bože zase je tam nějaká komplikace…:-( NO jakože nevím, jestli můžu svalovat jenom vinu na Billa… Rozhodně se mi to nelíbí, že bych měla vinit jenom Billa, ale Tom má na tom taky svou zásluhu…:-( Ale asi největší zásluhu na tom má rodina Billa,… Navíc jejích víra jim dokonce znemožňuje, aby uznávali homosexuály, což je asi i případ toho, proč jsem nikdy nepochopila církev…
No ale jakože ten dílek vypadal tak dobře a pak se to najednou pohnojilo, že jsem nestačila říct: Famfrpál…:-( Páááni opravdu nevím, jak rychle se to pokazilo…:-( Tohle celkem bolelo a abych byla upřímná, tak jsem u konce plakala… Nevím proč, ale dojalo mě to, jak se Bill snažil chytit i toho jediného stébelka, které koukalo, ale bylo to slabé na to, aby to vydrželo…:-(
Snad jediná pozitivní věc se tam odehrála, že prostě Brian jim dal pokoj a jejich "vztah" se znovu odklání na kolej, student učitel…
Ale jakože opravdu je mi to líto, že to dopadlo takhle bledě…:-( To jsem nechtěla, ale tak musím jenom doufat, že se to mezi nimi zlepší…:-)
Povídka je to nádherná, ale takovéhle dílky mi normálně působí emoční újmy…:-( 😀 Ale mám ji ráda moje nejoblíbenější povídka tady:-) Těším se na další:-)
Tome né !!!!!!! né né né né né !!! Já se z těch vašich romantickej sladáren zcvoknu.,…samí komplikace XDDD Bože…chudáček Bill….vlastně i Tom…bože to je tak…tak….zamotaný? (já nm jak to říct) sakra chlapi seberte se !!! :)¨Bože nutně potřebuju další díl!!(Ani na dovolený to bez Novel of Dreams nevydržim !)
[7]: Mě to taky tak přijde. Na začátku ta povídka byla o něčem jiným… a podle mě to bylo teda i s těma emocema lepší než teď. Jak už jsem tu jednou zmínila, prostě Tom se vážně nechová jako student psychologie.
🙁 Juuu a je to tady další zbytečný trápení!.. :DD Se v tom snad vyžíváte ne? Ale já to na tom miluju je to víc láskyplný!♥
[10]: Jo a co v poslední době ještě taky vážně postrádám, to je Molly. Zmínky o ní tu sice jsou, ale když je v povídce přímo, je to lepší. Přijde mi, že části, kde je i Molly, jsou trochu jiný. Možná lepší. A taky mi přijde, že Molly je tu ten skoro vystudovaný psycholog. Ale to, že mi chybí, je asi způsobené tím, že jsem si ji vážně oblíbila.
[7]: JO ve Who an I.. jsou taky "emocionálně labilní" Ale nikdo nechceme aby holky přestali psát! 😀
[12]: Jo Moly je myšička a taky mi tam chybí!♥ =DD Ale doufám, že to v dalším díle urovnajííí!
[14]: To já taky doufám. No a vůbec by mi nevadilo, kdyby Tomovi na oslavě secvaklo a on se konečně začal chovat zajedno dospěle, a zadruhé konečně jako psycholog. Nemůžu si pomoct, ale to nepsychologično mě na tom prostě štve.
Jako..ten Tom se fakt posr*l z toho,že Bill nic neřekl o jeho narozkách???? No tak to je fakt moc.. žehlit??? no to spíš ty by sis to měl žehlit…! Bože..jako ..Tom se choval,jako naprostej dement v tomhle díle…tak prostě o tom Bill nemluvil a chtěl to nechat takhle v tichosti plynout a nechat se překvapit,jestli pro něj něco Tom přichystá nebo tak….nevidim nutnost v tom ,aby za Tomem přišel a řekl,že chce tohle tohle tohle a takhle a bla bla bla…Prostě to Bill vypustil z hlavy…..nevim,jak se teď přesně vyjádřit,ale fakt…..neudělal nic špatnýho. To fakt Thomas se choval debilně….
[7]:To s tou psychologií jsi vystihla 😀 ..A mám stejnej názor,jako ty.
Oh…a pak to s těmi Billovými rodiči….to je síla no…Tomovi se nedivim,že má takový pocit…,že se třeba Bill za něj stydí nebo tak. Billovi se nedivim,že si před nimi chce hrát na kámoše…,protože ví,co by jinak následovalo…scéna jako kráva..
Jo..tohle je hodně těžké..a jsem zvědavá,jak to dopadne.
Wow 😀 to se to zamotává… Já Billa chápu, ale chápu i Toma. Taky by se mě dotklo, kdyby mě kluk nechtěl představit rodičům. 🙁
Jinak jsem zvědavá, jak bude ta oslava probíhat a jestli ho Bill nakonec představí. =)
[16]: Ten začátek Toma byl myšlen v ironii, vždyť si z něj dělal srandu. 😀
Je zajímavé číst vaše komentáře a děkujeme vám za ně. Se vším s vámi souhlasím. Tom je celkem psychicky labilní, ale je to součást povídky. Ne každý člověk je klidný a vyrovnaný, navíc po všem, co se Tomovi v životě stalo, jsme se rozhodly, že bude psychicky labilnější. Je hodný a milý, ale některé věci si bere příliš k srdci, prostě takový je. 😀 I tak vám za komentáře děkujeme, bereme jak kladné, tak i záporné. Snad se to v dalších dílech zlepší. 😉
[15]: Taky se chystám na psychinu. 😀 A souhlasím s tebou, že se Tom jako psycholog opravdu nechová. Jenomže bohužel se člověk jako psycholog pokaždé nechová i v životě. Známá mojí tety je taky psycholožka, je vážně úspěšná a tak, ale v soukromí mi připadá docela jako sociopat :D, takže si nemyslím, že se člověk musí chovat jako psycholog i ve svém životě. Přece jen svůj život stále bere jinak, než když vyslýchá jiné lidi a snaží se jim porozumět, nějak jim poradit. 🙂 Náš Tom je holt psychicky labilní. 😀 Ale i tak ti moc děkuju za názor. 🙂
[18]: Dobře,tak to se omlouvám :),ale nemůžu si pomoct..na mě to prostě působilo tak,jak jsem napsala. Jinak tu povídku mám velmi ráda a ten komentář nebyl myšlen nijak záporně..jako..,že bych povídku kritizovala nebo tak..nebo se mi tam něco nelíbilo. Mně se to právě líbí :D…a jenom to takhle prožívám,proto jsem napsala to,co jsem napsala.=)
Doufám, že se usmíří 🙂