Když se dva světy spojí 11.

Dobře, rozhodla jsem se, že když už jste mi tolikrát řekly, že by kapitoly mohly být delší, udělám to. A doufám, že to náležitě oceníte. 😀 Taky to ale znamená, že nebude tolik dílů. Počítám s tím, že jich nebude víc než 25, ale člověk nikdy neví. 😀 Tak si tuhle mega dlouhou (na můj poměr :D) kapitolu pořádně užijte. 🙂 Nevím, jak dlouho mi to vydrží. 😀

„Hele, mami,“ zafuněl jsem utahaně, když jsem do kuchyně z auta donesl šestou tašku s nákupem, „já pak zajdu za kámošem, až to všechno bude tady.“ Ne, že bych se mámy ptal, jestli můžu za někým jít, to ne, ale má divnou náladu. Kdyby mi to zakázala, byl bych sice schopen vylézt oknem, ale přeci jen, tohle je ta lehčí cesta.

„Jo, fajn, tak přines tu poslední tašku a můžeš jít,“ pokývala hlavou a dál vyndávala věci z tašek a uklízela je.

„OK, dík,“ usmál jsem se a s novou energií jsem se vydal pro poslední a nejtěžší tašku. Když jsem ji donesl, ještě jsem rychle vběhl do koupelny, kde jsem se navoněl, prohlédl jsem si, jestli vypadám dobře, což jsem samozřejmě vypadal, a vyběhl jsem ze dveří.

***

„No tak, Tome, přeci jsi nezapomněl, kde bydlí,“ nadával jsem si v duchu. Byl jsem si, ale téměř jistý, že jdu dobře. Pak jsem poznal lampu, od které jsem včera večer zahýbal k mému domu. Šel jsem od ní doprava a skutečně. Po půl minutce jsem stál před velkým domem, na jehož zvonku bylo jméno Trümper.

„Bille, co se děje?“

Nic.

„No tak, otevři mi.

Stále nic.

„Mám k tobě vlézt oknem?“

Okázalá ignorace. No to snad ne!

„Dobře… tak já jdu teda pryč, když mě tu nechceš.“ Jestli tohle nezabere, tak už nevím. Náhle se dveře pomalu otevřely. Jo! Moje taktika nikdy nezklame.

„Nekoukej na mě,“ zakuňkal Bill a stahoval si do obličeje kapuci od mikiny. Něžně jsem se usmál a opatrně jsem kapuci sundal.

„Billi, byl bys krásný, i kdybys na sobě měl pytel od brambor a okurky na očích,“ pohladil jsem ho po vlasech a jeden pramínek jsem mu zastrčil za ucho.

„Přišel jsi za mnou?“ začervenal se roztomile.

„Jistě, že za tebou,“ přisvědčil jsem se samozřejmostí v hlase. Černovlásek mě chytil za ruku a táhl přes kuchyň do schodů, kde byl zřejmě jeho pokoj. Po cestě se mě ještě zeptal: „Dáš si něco?“

Uvědomil jsem si, že jsem od včerejšího odpoledne ještě nic nejedl a už bylo skoro 11.

„No, docela i jo. Mám hlad jako vlk,“ přiznal jsem a jako na zavolanou mi hlasitě zakručelo v břiše. Bill se hřejivě rozesmál, načež přikývl: „Slyším. Tak si sedni ke stolu a já ti něco udělám. Co třeba palačinky?“

„Jo, ty miluju,“ zajásal jsem a už se mi začaly sbíhat sliny. Bill se s potěšeným úsměvem sklonil k nějaké skřínce a začal se v ní prohrabávat – přitom na mě krásně vystrčil svůj dokonalý zadeček. Skoro až bolestivě mi cuklo ve slabinách. Tohle moc dlouho nevydržím. Přeci jen, byl jsem zvyklý mít sex tak 5krát do týdne, ale od té doby, co jsem poznal Billa, jsem sex neměl ani jednou, a to už to jsou dva týdny.

Chtivě jsem se zadíval na jeho pozadí a tiše jsem se zvedl. Kočičími kroky jsem doťapal těsně za něj, načež jsem ho jemně chytil za boky. Bill se tak lekl a rychle zvedl, až se o tu skříňku praštil do hlavy.

„Aaaau,“ zaskučel. Vyplašeně jsem si ho k sobě přitiskl a bolavé místečko jsem začal omluvně zasypávat drobnými polibky, a přitom jsem se neustále omlouval: „Promiň, promiň, nenapadlo mě, že se to stane.“

„Jsem prostě nešika,“ zasmál se Bill a utíral si slzy z očí, jak byl ten náraz silný. Pustil jsem ho ze své náruče a on silně přitlačil dlaně na to místo, kam se uhodil.

„Nechci tam mít bouli,“ prohodil ještě, a pak se vydal do ledničky pro mléko a vajíčka. Než ji stačil otevřít, chytil jsem ho za tu ruku a odmítavě jsem zavrtěl hlavou: „Ne, sedni si a odpočívej.“ Dovedl jsem ho – za jeho hlasitých protestů o tom, že já jsem host a on hostitel – na místo, kde jsem seděl a sám jsem určené ingredience z ledničky vyndal.

Tak, měl jsem před sebou mouku, mléko, vajíčka, cukr, mísu, mixér, džem a nutelu a zoufale jsem se na to díval. Dál, než k připravování ingrediencí jsem se totiž ve vaření nikdy nedostal.

„Nechceš pomoct?“ zeptal se shovívavě Bill.

„Ne!“ rázně jsem odmítl. Tohle přeci zvládnu. „Kde máte kuchařku?“

„Kuchařku? Vždyť jsou to jen palačinky,“ pozvedl nechápavě obočí, ale když uviděl můj téměř zoufalý výraz, řekl: „Ve druhém šuplíku támhle u skříňky. Vážně nechceš pomoct?“

„Ne. Já to zvládnu,“ vydal jsem se na určené místo, vyndal jsem objemnou knihu, na které stálo: Recepty, a pustil jsem se do hledání.

Bill

Chudáček… Určitě ještě nikdy nevařil. Proč by taky někdo jako on měl umět vařit? Určitě mu každá holka, kterou měl, uvařila sama. Zmocnila se mě žárlivost. Musel už mít desítky holek, které byly perfektní 90-60-90 modelky. A co jsem já? Jen obyčejný gay, který měl to štěstí a nějaký borec si ho všiml.

„Hele, Bille, ehm… Jak mám rozklepnout vajíčko, aby v něm nezůstala skořápka?“ Tím mě Tom probral ze zamyšlení. Co tím myslí? Ono se to vajíčko dá rozklepnout i jinak než v polovině a otevřít ho, aby se vnitřek vylil?

„Jak to mys-“ Ani jsem nestihl doříct větu, jak jsem se zděsil. V míse bylo vajíčko a velké kusy skořápky z něho smíchané dohromady. „Jak jsi to udělal?“ zeptal jsem se opatrně.

„No,“ zamyslel se Tom, „nejdřív jsem to vajíčko hodil do mísy. To se rozbilo jen napůl, tak jsem do něj ještě trochu klepal a ono to udělalo tohle.“

Zacukaly mi koutky. A to docela dost. V podstatě jsem se nutil, abych se na místě nesložil na zem v záchvatu smíchu. Á, nikdo není dokonalý. Jaká to úleva. Konejšivě jsem Toma pohladil po zádech, vzal jsem mu další vajíčko z ruky a položil ho k ostatním na talíř.

„Dívej se,“ řekl jsem. Nejprve jsem vyhodil rozbité vajíčko, pak jsem opláchl tu mísu a jedno z dalších vajec jsem vzal do ruky. Lehce jsem s ním klepl o hranu stolu a rozevřel jsem ho nad mísou. Obsah se vylil do ní. Skořápku jsem vyhodil do koše a stejný postup jsem zopakoval ještě dvakrát. Pak jsem se na Toma otočil a přistihl jsem ho, že nesleduje mé počínání s vajíčky, ale můj zadek. Rozhodl jsem se ho ale moc nedusit, tak jsem nad tím jen pobaveně zakroutil hlavou a připravil jsem celou směs na palačinky.

„Vyndej pánvičku a dej na ní rozehřát olej,“ řekl jsem Tomovi. „Olej je tam, co mouka, akorát o něco výš, a pánvička je vedle ledničky ve skříňce.“

„Jo,“ odkýval mi to, lehce mě poplácal po zadečku, a pak se vydal hledat určené věci. Srdce mi zběsile poskočilo. Nějak jsem si na jeho dotyky ještě nezvykl. Se stydlivým úsměvem a trochu červenými tvářemi jsem zvedl pohled k Tomovi, který už stál u sporáku. Sledoval jsem jeho nádherné tělo. Měl na sobě tmavě modré, široké džíny a bílé tílko, které zdůrazňovalo jeho úžasnou, vypracovanou, ale přesto štíhlou postavu, o které si může většina smrtelníků nechat jen zdát. Byl tak dokonalý, jak se soustředěním vepsaným ve tváři lil ocet na pánvičku. Počkat. Ocet?!?

„Proboha! Tome, ne!“ zakřičel jsem a ocet, který už v pánvičce byl, jsem rychle vylil. Opláchl jsem pánev vodou a pak jsem zavrčel: „Olej, Tome, olej. Ne ocet.“

„Ups! Jejda, to jsem trochu netrefil. Promiň,“ dal si ruku před ústa a zatvářil se jako ten největší provinilec na světě. Okamžitě jsem mu odpustil.

„Ty jsi prostě hroznej,“ rozesmál jsem se a něžně jsem ho líbl do koutku úst. Úsměv mi vrátil, jednou rukou mě objal kolem pasu, druhou mi vpletl do vlasů a nedočkavě přitiskl své rty na mé. Vsál jsem jeho dolní ret, pak jsem za něj jemně zatahal zuby, a nakonec jsem ho něžně políbil. Jednou paží jsem si ho k sobě za ramena přitahoval a dlaní druhé ruky jsem ho hladil po tváři. Jemně jsme se líbali, bez jazyků, jen letmé otírání rtů. Tom mi jazykem dlouze přejel po dolním rtu a vsál ho, načež jsem já vsál jeho horní. Chvilku jsme si užívali vzájemnou chuť rtů, a když jsme rty opět spojili až na doraz, Tom mi do pusy opatrně vjel jazykem. Jeho špičkou něžně obkroužil můj piercing v jazyku, a pak nechal i mě, abych se dostal do jeho úst. Náš polibek se pomalu prohluboval a vášeň z něj přímo čišela. Víc jsem se do Toma zavěsil a vzájemně jsme si jazyky zajížděli do každého zákoutí úst toho druhého.

Po chvilce Tom přesunul svou ruku níž až na mé pozadí, podchytil si mě a zvedl do vzduchu. Chytil mě tam i druhou rukou a já mu obmotal nohy kolem boků. Držel mě jako bych nevážil ani gram.

Rty se přesunul na můj krk a od čelisti až ke klíční kosti zanechal vlhkou cestičku. Pak se přisál k mé krční tepně, načež mi tam začal vtiskávat lehké, motýlí polibky, které postupně přecházely v dlouhé sání. Byl jsem si jistý, že jestli to bude ještě chvilku dělat, budu na tom místě zítra mít ohromný cucflek.

„Tome…“ šeptl jsem, „budu tam mít cucflek.“ Hned na to jsem, ale tiše zasténal. Bylo to tak příjemné.

„No a?“ zasmál se mi do kůže.

„Rodiče…“ naznačil jsem.

„Rodiče si budou muset zvyknout na to, že jejich syn dospěl,“ načež mě začal hladit po zadku, za který mě držel.

„Ani neví, že jsem gay,“ povzdechl jsem si.

„Ne?“ podíval se mi překvapeně do očí. Zavrtěl jsem hlavou.

„Jednou to přece zjistí,“ pousmál se a rty se pomalu přesunul k mému levému uchu. Zuby mě zatahal za ušní lalůček, a pak mě na tom místě smířlivě polaskal jazykem. Vyzvedl mě ještě o něco výš. Byl jsem teď asi o deset centimetrů výš než on.

Zajímalo by mě, kolik holek takhle držel. Ne, Bille, takhle nemůžeš myslet!

Tom musel trochu zaklonit hlavu a já jsem se musel sklonit k němu, abychom se mohli opět políbit. Polibek byl rovnou chtivý a vášnivý. Proplétali jsme jazyky a Tom se přitom rozešel směrem k lince. Posadil mě na ni, aniž by přerušil polibek. Rukou mi zajel pod tričko a hladil mě po nahém bříšku. Já jemu zase na oplátku odhalil záda, načež jsem nehty začal přejíždět mezi lopatkami a po páteři. Byli jsme oba úplně zbaveni smyslů. Chtěl jsem se jednou rukou zapřít o linku, ale omylem jsem při tom převrhl mísu se směsí na palačinky. Ta se okamžitě vylila. Na linku, na zem, na má záda a zadek a mísa s hlasitým žuchnutím spadla na zem.

„Sakra!“ zaklel jsem a seskočil jsem z linky. Cítil jsem, jak se mi tričko lepí na kůži na zádech.

„Ehm,“ natáhl se Tom pro hadr a začal otírat linku, „neobjednáme si radši pizzu?“ Chvilku jsem na něj beze slova zíral, ale pak jsem se hlasitě rozesmál.
„Jo, radši jo.“ Tom se ke mně se smíchem přidal, hodil po mně druhý hadr a pokračovali jsme v úklidu té spouště.

Takže, pravidlo číslo jedna. Už nikdy nevařit s Tomem.

Stačila délka? Mně tedy rozhodně ano. 😀 Psala jsem to snad 2 hodiny. 😀

autor: Rose