Zeiten ändern dich 50.

„Ne, teď vážně. Kdes byl ten týden?“ zeptám se s úsměvem, když se s prckama po další hodné chvíli rozhodneme vydat zpátky.
„Víš, jak jsem ti říkal, že měl Andy autonehodu? Nemohl odjet tudíž na kemp, a odjíždělo se díky tomu i později než obvykle, ale odjíždělo. Má rád, když má přehled o tom, co se tam děje. Kontrolovat to. Takže poprosil mě, respektive jeho matka, abych tam na to dohlédl, že vše bude v pohodě. Měl jsem tam být ještě čtyři dny, ale Róza mi zachránila život.“
„Jedeš přímo odtamtud?“
„Jop.“
„Tys vážně jel domu kvůli mně?“
„Ne, loni na podzim jsem se na zahradě skamarádil s jedním ježkem. Měl jsem o něj starost. Věděl jsi, že ježci nejedí jablka? Pff, pohádky.“
„Bože, kde bereš tak pitomý nápady?“ šťouchnu do něho se smíchem, načež mě on se smíchem pevně obejme a jemně mnou zatřese.
„Nikdy, už nikdy se mě neptej, jestli to dělám kvůli tobě. Za VŠÍM, co teď dělám, stojíš jen ty!“
„Ne. Já bych nikdy nedovolil, aby ses choval jak uprchlík z ústavu!“
„Hej ty!“ překvapeně se na mě podívá a já na něho jen se smíchem vypláznu jazyk a rozuteču se s prckama v závěsu pryč.

„Mám zítra na dvě hodiny odpoledne kytaru. Ale pak by to určitě šlo.“
„Co je to odpoledne?“
„Od čtyř.“
„Uf, já ve tři končím v obchodě.“
„Mohl bys jít se mnou, kdybys chtěl.“
„To bych mohl?“
„Jsou to moje hodiny, můžu prakticky cokoliv, co si vzpomenu.“
„Tak v tom případě chci,“ přikývnu s úsměvem. „Zítra ve čtyři tam jsem.“
„Škoda, že už vážně musíš.“ Objeví se v mžiku u vrátek Nelly s Mikym v náručí, která strávila zbytek večera, za již uklidněného počasí, s námi venku. Hlavně proto, že Gordon odjel se svými kolegy pryč a poprosil mě, zda bychom tu s ní tu chvíli zůstali.

„Ale víš, co jsem ti slíbil, že?“ mrkne na ni s úsměvem Tom.
„A kdy?“
„Nepůjde to hned, ale slibuju, že tenhle týden ještě určitě.“
„Jupííí! Tak ahoj, já musím taky jít,“ usměje se a pak si mě chápavě prohlédne. „Já si jdu hrát, Bill ti určitě přede mnou nechce dát pusu,“ řekne pak, aniž by jen na vteřinu zaváhala, a se smíchem se rozuteče pryč.
„Nelly!“ nechápavě se po ní ohlédnu, ale jediné, co z ní zaznamenám, je šmouha mizející pryč.
Tom si mne se zasmáním přitáhne blíž. „Za pravdu se člověk zlobí nejvíc, že?“
„Nepodporuj jí v tom, nebo ti nebudu chtít dát pusu, ani tak.“
„Ukradnu si jí sám.“
„A víš, že to je super nápad? Drbnám tady se v oknech pohybují záclony, jak se snaží vyzkoumat, kdo že to přijel. Ale ne! Dva kluci! Proboha, kam ten dnešní svět spěje!“
Tom mne se smíchem lehce pohladí po zádech. „Tak to bych si měl dát extra záležet.“
„Sakra, hlavně už to udělej!“ pronesu zoufale, avšak se smíchem, a ukradnu si jeho rty sám. Jeho měkoučký rty, který mi sakra chyběly, a které mi dávají teď tu jistotu, kterou jsem v posledních dnech ztrácel. Jediné, co teď chci ztrácet, je půda pod nohama, a to se díky Tomovi a jeho pozornosti daří víc než dokonale.

Ač se mi čekání do dalšího dne zdá nekonečným, přesto se ani nenaděju a už vystupuju z autobusu. „Ahoj,“ usměju se na čekajícího Toma. Přes rameno má hozenou kytaru v pouzdru a jeho úsměv na tváři značí, že je víc než v dobrém rozpoložení.
„Ahoj,“ ukradne si jen krátkou pusu na pozdrav a okamžitě proplete naše prsty.
„Já jsem si pořád říkal, jaká role se k tobě hodí nejvíc, a konečně to vidím, co ti scházelo k tomu, aby mi to došlo! Ta kytara,“ podotknu.
„Role jsou pro herce, pamatuješ?“ vrátí mi mou větu s úšklebkem.
„Sakra!“ zanadávám si se smíchem na sebe, když se vydáme na cestu k základce.
„Hrozně ti sluší slovo sakra.“
„Jsi ta největší hérečka, kterou jsem kdy potkal!“
„Všichni jsme herci,“ mrkne.

„A dokonce jsem se rozhodl, pro tvůj klid, že ti Rózu co nejdřív představím. Bude se ti líbit, věř mi,“ vyplázne jazyk, když dojdeme až k hlavnímu vchodu Základní školy. Zase jsme v rozhovoru nějak nedopatřením došli až k Róze, ale tentokrát se o ní snažím mluvit v tom lepším duchu. Tom otevře dveře a já nestačím polknout, když vejdeme dovnitř.
„A začneš tou horší polovinou,“ řeknu dost nevraživě, když na chodbě před náma spatřím Andrease. Vzpomínky na autonehodu jsou na něm ještě znatelné. V obličeji má pozůstatek původní velké rány a kolem pasu má jakýsi rádoby krunýř. Pohybovat se ale může očividně lépe, než bych s tímhle zařízením očekával.
„Nazdar,“ ušklíbne se na to on a dojde k nám s klíčkama, kterýma nejprve zatočí v ruce, a pak je předá Tomovi, aniž by ze mě spustil pohled.
„Dík,“ řekne Tom chladně a majetnicky mne chytí za bok, aby se mu povedlo mne odvést od Andrease, který na rozdíl od nás zůstane stát na místě.

„Takže sis, Tome, vybral, jo? Všechny ty děvky jsi vyměnil jen za jeden zadek, kterej se dá opíchat kdykoliv a kdekoliv…“ Hodí Andreas do vzduchu trapnou narážku.
Tom ale prudce zastaví a s úšklebkem se otočí směrem k němu. „Nevěřil bys, ale tohle je na tom vlastně ta největší výhoda. Můžeme se střídat v tom, kdo chce opíchat koho.“
Kdybych to uměl bez použití rukou, právě bych se pokusil zacpat si uši, ale protože to nejde, tak jen semknu rty a snažím se nestřetnout se s pohledem Andrease.
„Ty klíče! Odnes je k Filipovi. Brzo,“ řekne tvrdě a chladně, a pak je slyšet už pouhé bouchnutí dveří hlavního vchodu.
Tom se vítězně usměje a odemkne si dveře od učebny před náma. Vejdu za ním pomalu, a když chce odložit kytaru, zvedne pohled teprve ke mně. „Co?“
„Nemusels říkat, že…“ naznačím prstem na chodbu, na právě odehranou scénu.
Tom se na to jen zasměje. „Ale zlato.“ Lehce zavrtí hlavou, odloží kytaru a začne hledat něco v šuplíku.

Mírně překvapeně si ho prohlédnu. On řekl… zlato? Ne, ne určitě jsem ho přeslechl, určitě jsem špatně slyšel. Cože? Oh bože, znělo to sakra tak roztomile, tak něžně. Uff, měl bych se zase uklidnit. Nechci, aby si myslel, že… co? Co by si měl myslet? „Jak to, že… je tady i Andreas?“ zeptám se s lehkou obavou, že snad bych ho musel i mimo školu potkávat častěji než bych chtěl.
„Jeho máma je tady ředitelkou,“ pokrčí Tom rameny s pohledem stále potopeným v šuplíku.
„Aha,“ řeknu jen a přikývnu. Takže ředitelka. Super! A klíče jsou samozřejmě předatelné přes Andrease, když dosud byli největší kamarádi. Avšak, i když mi Tom tvrdil, jak má smíšené pocity z toho setkání s Andreasem v nemocnici, teď naopak zněl jejich rozhovor chladněji než obvykle, nebo ne? Tak kde je pravda? Pohledem utkvím na klavíru. Měl bych se od něho držet asi dál, protože mé zkušenosti jsou na nižším bodě, než bych chtěl, ale přesto mne to k němu láká. „Jsi přísný učitel?“ usměju se, když kouknu zpátky na Toma.
Ten vítězoslavně vytáhne ze šuplíku, co potřeboval a škodolibě se zasměje. „Je hloupost být hodnej, nikdo pak necvičí.“ Musím se zasmát a nechám se, když ke mně přijde a obtočí své ruce kolem mého pasu. „Nebo ne?“
„No já jen, jestli bys mě vyrazil ze třídy, kdybych zkusil něco zahrát,“ poukážu prstem na klavír.
„Víš, neměl bych to říkat, ale určitým jedincům nadržuju.“
„Ale když já nejsem ani pilný, ani nadaný žák.“
„Ne, prosím, zahraj něco,“ usměje se a lípne mi pusu.

Když se chci ale odebrat ke klavíru, na který mě učila maminka, do dveří vejde tak dvanáctiletá slečna s copem až pod pás a se zářivým úsměvem a stejně tak kytarou přes rameno. „Ahoj,“ sjede nás pohledem oba.
„Ahoj Katrin,“ strhne svou pozornost okamžitě Tom a usměje se, „tohle je Bill. Bude tu dneska s námi, nevadí to, že ne?“
„Ahoj,“ pozdravím ji s úsměvem, načež mi ona vrátí pozdrav mávnutím a koukne na Toma.
„Nevadí. Jen doufám, že neumí na kytaru líp než já, protože se mi tady budete smát dva.“
„Hej Katrin, dovol, kdy jsem se ti smál?“ zeptá se se smíchem Tom.
„No já jen, předem, raději,“ začne se smát taky a vyndávat kytaru z pouzdra. Je roztomilá, a hlavně si jistě umí pusou všechno vyřídit sama na svůj věk. Ale už jsem si zvykl, že dnešní mladé generaci sebevědomí nechybí. Jen mně se to nějak vyhýbá.
„No, na kytaru sice neumí, ale za to, že si poslechne tvoje umění, můžeš si ho pak poslechnout ty na klavír.“ Mrkne Tom směrem k ní, a na mne zbude už jen vyplazení jazyka.
„Pfff,“ složím si s úsměvem ruce na prsou.
„Platí,“ usměje se na mě Katrin a položí si kytaru na židli. „Vlastně, můžeš začít ty. Bude to hned lepší.“
„No já nevím. Měla by ses tady něco naučit, a ne se nechat kazit mou hrou.“
„To je v pohodě. Zvládnu to.“
Nadechnu se a nakonec se usměju, když na mne oba zůstanou viset pohledem, co udělám. „Fajn, fajn,“ rezignovaně se tentokrát skutečně odeberu ke klavíru, a když si prohlédnu klapky, přejede mi po těle příjemné teplo, když si na nich představím maminčiny prsty, aby mne navedly.

autor: Mintam