Rivalové 11.

autor: Cincina

Poslední dobou nemám čas na psaní Rivalů, ale pár dílů mám předepsaných a o jarních prázdninách hodlám psát další díly, takže se máte na co těšit 🙂

Jorg se rozhodoval, jestli má říct Tomovi, že je Bill v nemocnici. Nakonec se rozhodl, že mu to řekne. Jenže jak ho má sehnat…?

„Sestři, neměl u sebe Bill nějaké věci?“

„Ano, občanský průkaz.“

„Nic jiného?“

„Nic jiného…“

„Dobře, děkuji…“

Jorg se teda rozhodl, že zajede domů a zkusí najít Billův mobil. Bill se ještě neprobral, takže by mu nemohl říct jeho číslo. Jak nejrychleji to šlo, se dostal domů a pustil se do hledání. Prohledal šuplíky, skříň, ale nikde nic. Pak se podíval na Billovu postel a zvedl deku. A pod dekou byl Billův mobil! Jorg ho vzal, najel do kontaktů a hledal… když uviděl Jorg a vedle jména pusinku, zahřálo ho to u srdce. Pak našel Toma. U jeho jména byla taky pusinka. Jorg teda začal volat.

„Čau lásko, tak kam vyrazíme?“ Ozvalo se.

„Tady není Bill, ale Jorg. Chci ti říct, že Billa srazilo auto a je v nemocnici.“

Na druhém konci bylo ticho… až po chvíli se Tom ozval. „C-cože?“

„Bill je v nemocnici…“

„Bo-bože… h-hned tam jedu,“ a típl hovor.
Jorg si strčil Billův mobil do kapsy a vydal se zpět do nemocnice.

Tom na sebe navlíkl první hadry, co viděl a pelášil do nemocnice taky. Běžel, jak nejrychleji mohl. Myslel, že omdlí. Jeho Bill že leží v nemocnici? Hrnuly se mu slzy do očí… Jestli umře, nepřežije to… Vůbec se nedíval kolem sebe, a když vbíhal do nemocnice, u vchodu se srazil s Jorgem.

„Klid, Tome. Bill je stabilizovaný.“

„Musím ho vidět.“

„Jasně, pojď.“

Když přišli na pokoj číslo 8, Tomovi se podlomila kolena a omdlel. Udělalo se mu strašně zle… Jorg otevřel dveře pokoje a zavolal sestřičku.

„Sestři, prosím vás, tady ten mladík omdlel. Pomůžete mi?“

„Určitě.“ Sestřička k němu rychle přiběhla.

Oba ho podepřeli a posadili do velkého křesla v pokoji. Pak ho Jorg popleskal po tváři.

„Tome! Prober se!“

„Co? Jo! Co se stalo?“

„Omdlel jsi.“

„Aha. Ježiši, Bille…“ Zašeptal Tom. Vhrkly mu slzy do očí. Takhle nechtěl Billa nikdy vidět. Bill byl v bezvědomí. Dokonce to vypadalo, že nedýchá. Z jeho těla trčely hadičky napojeny na různé přístroje. Tom ani nevěděl, k čemu ty přístroje slouží.

„A bude v pořádku?“

Jorg byl ticho. Tom brečel. Ne! Bill nesmí umřít! …miloval ho nade vše. Bez něj nemohl žít! Všechno se na něho navalilo a propukl v hysterický záchvat: „Tak bude v pořádku nebo ne? Sakra řekněte mi to! Je to vaše vina…“ a začal brečet ještě víc. A Jorg byl stále ticho. Skutálelo se mu po tváři pár slz.

„Tome, já za nic nemůžu. Vyplížil se v noci ven z pokoje… neměl jsem tušení, co dělá.“

„Vy si myslíte, že pod to auto skočil?“

„Tahle možnost mě napadla. Ale nevím.“

Do pokoje přišla sestra.

„Pane Kaulitzi. Chce s vámi mluvit policie.“

„Hned jsem tam.“

Sestřička odešla. „Tak já si jdu s nimi promluvit.“ Jorg odešel také a Tom zůstal v pokoji sám. Přesunul se k Billově posteli a chytil ho za ruku.

Jorg mezitím přišel k muži v uniformě.

„Dobrý den. Jsem poručík Hermann. Vy jste pan Kaulitz?“

„Ano, jsem.“

„Volali nám z nemocnice, a to jsem byl já, kdo vás kontaktoval. Můžete mi říct, co dělal váš syn takhle pozdě v noci uprostřed města?“

„Já nevím. Přišel domů a choval se normálně. Pak odešel do pokoje a já myslel, že spí. Ale asi se vyplížil ven.“

„Myslíte si, že mohl pod to auto skočit?“

Jorgovi vhrkly slzy do očí a téměř neslyšně zašeptal. „Já nevím.“

Poručík ho poplácal po rameni se slovy: „Dobře. Už vás nebudu obtěžovat. Doufám, že se uzdraví. Ale mám ještě jednu otázku. Jiné příbuzné než vás nemá?“

„Kromě mě ne. Ale má přítele.“

„Rád bych s ním mluvil, pokud je to možné.“

„Dobře. Je u Billa v pokoji. Jmenuje se Tom Trumper…“

autor: Cincina