Když se dva světy spojí 7.

autor: Rose

Pááááni, moc moc mockrát vám všem děkuji za komentáře k minulým kapitolám. Udělaly mi neuvěřitelnou radost. 🙂 Nemůžu uvěřit tomu, jak moc lidí mojí povídku čte. Jsem vážně překvapená, ale mile.

Bill

Oh bože… Tom. Co tady dělá tak brzy?

Srdce se mi pekelně rychle rozbušilo a nepatrně jsem se rozechvěl. Díval se na mě jako na nějakého vetřelce, jako by byl nerad, že mě vidí. No, ale asi nerad vážně byl. Skousl jsem si dolní ret. Na tyhle věci jsem vážně hodně citlivý, a i když se v podstatě skoro neznáme, ubližovalo mi to. Proč? Proč si sakra dávám plané naděje o tom, že bychom spolu něco mohli mít? Proč žiju ve snu, který se nikdy neuskuteční?

„Ahoj, Tome, já… už jsem na odchodu. Rád jsem vás poznal, paní Kaulitzová.“ Simone mi s úsměvem stiskla ruku, ale pak se zatvářila trochu prosebně: „Skutečně byste tady nechtěl zůstat, alespoň na oběd?“

„Nemůžu, ale děkuju za nabídku. Snad někdy příště.“ Pak jsem se rozešel směrem k Tomovi a krátce jsem se na něj podíval, načež jsem pohled hned sklopil a obešel jsem ho.

„Počkej,“ zarazil mě a chytil mě za loket. Smířeně jsem se na něj podíval a tiše, tak aby to Simone neslyšela, jsem šeptl: „Neboj se, už tě nebudu otravovat. Nikdy.“ Vyvlékl jsem se z jeho sevření a vydal se rychlým krokem pryč.

Ano… tímhle jsem pohřbil veškerý zbytek šancí a nadějí, které ale evidentně nikdy nebyly. Proč mě tedy ale zachránil? Proč kvůli mně riskoval? Proč si kvůli mně nadělal tolik problémů, ať už s policií, kam bude muset jít na výpověď, s těmi kluky, kteří ho určitě budou chtít dostat, se svou maminkou, no, tenhle problém už jsem zažehnal, a hlavně se spoustou lidí, kteří se ho budou vyptávat a vyptávat?

Má rychlá chůze se změnila v běh a už asi po pěti minutách mé tělo začalo protestovat, takže jsem se musel zastavit. Zapřel jsem se dlaněmi do kolen a zrychleně jsem oddechoval.

„Bille?“ ozvalo se za mnou. Otočil jsem se a uviděl Michelle, jak se ke mně blíží.

„Čau,“ vydechl jsem a postavil se rovně.

„Páni, jsi první člověk, který po párty u Naomi nemá kocovinu,“ rozesmála se. Pokusil jsem se alespoň usmát, ale nějak moc se mi to nepodařilo.

„Co je s tebou?“ nechápala.

„Nic. Co by se mnou mělo být?“ zavrtěl jsem hlavou a nasadil jsem nechápavý tón, aby to znělo přesvědčivěji.

„Bille, nelži mi. Poznám to na tobě,“ chytla mě za ruku a odtáhla mě na zastávku, protože tam byla nejbližší lavička. „Tak?“

„Všechno je OK,“ zapíral jsem a mezi prsty jsem si pohrával s kabelem od sluchátek.

„No tak, Bille, otevři se mi,“ naléhala na mě.

„Otevřít se…“ uchechtl jsem se ironicky.

„Bille…“ pohladila mě po rameni. Její vůně i příjemný hlas mě natolik uklidnily, že jsem se nakonec trochu uvolnil a vše jsem jí převyprávěl…

Tom

„Tome, zlato, pojď dovnitř. Uvařím ti čaj a v klidu si promluvíme,“ pobídla mě maminka, objala mě kolem ramen a vtáhla mě dovnitř. Vůbec do ničeho se mi ale nechtělo. Chtěl jsem se jen zamknout v pokoji, nejbližší dvě hodiny zírat na nějaké pořádné porno, a hlavně zapomenout na toho kluka. Jeho: „nikdy,“ mi v hlavě zní ještě teď.

Když jsem se mu přitom podíval do očí, viděl jsem tam něco zvláštního. Něco, co jsem ještě nikdy neviděl. Možná nějakou emoci, nevím. Nějakou emoci, která byla zastřena spoustou jiných pocitů, třeba vztekem, který mi dal docela jasně najevo, nebo lítostí, jen nevím proč. Celkově nevím, co si mám o Billovi myslet.

Jak mě mohl tak rozhodit?

„Tak?“ posadila mě mamka na gauč, položila přede mě šálek horkého ovocného čaje a sama se usadila naproti mně na křeslo.

„Co tak? Prostě jsem tomu klukovi pomoh’ a dostal jsem přes hubu,“ odbyl jsem ji.

„To je od tebe hezký, ale proč ses k němu teď venku zachoval tak odtažitě?“

„Jsi snad psycholožka nebo co?“ vyjel jsem na ni.

„Tome, takhle se mnou mluvit nebudeš! Jsem tvoje máma,“ zvýšila hlas.

„Sorry,“ pozvedl jsem obočí. Co se stará? To je snad moje věc, ne? Měla by se spíš starat o to, jestli mi něco není, jestli nemám hlad nebo žízeň, jako každá jiná máma. Ne, ona se mnou bude rozebírat moje pocity. Vždyť ví, jak moc jsem na to alergický. Nikdy jsem se jí úplně neotevřel, nikdy jsem se jí moc nesvěřoval. Proč si myslí, že by se to mělo změnit? Já se tedy rozhodně měnit nehodlám.

Chvilku bylo ticho, ale pak se Simone rozhodla změnit téma.

„A jakpak se má Sharon? Už jsem jí tu dlouho neviděla.“

„Jo, je OK, ale nechci jí sem tahat,“ protože je to prachobyčejná děvka, se kterou jenom šukám a domů jsem ji vzal jen jednou, když začalo pršet a k ní domů to bylo děsně daleko. Domů si chci brát jen toho, koho budu opravdu milovat.

Moment… Jaká láska? Jaké koho budu opravdu milovat? Kdy jsem o tom, sakra, začal přemýšlet jinak? Co se to se mnou děje?

autor: Rose