Zaslepení 16. (2/2)

Zničehonic všechno drama v Billově životě uhaslo jako oheň. Corey už se jím zdál být znuděný, ačkoliv neustále trousil příležitostné komentáře na chodbách, kdykoliv Billa míjel. Natálie se tiše držela stranou a formovala si novou skupinu přátel, všechno to byly typy klevetících holek, na které si Natálie Billovi a Andreasovi dříve neustále stěžovala. Bill se s ní vůbec nepotkával kromě jedné výjimky, kdy byl na cestě do sboru. Vrazili do sebe a oba ztuhli, a na vteřinu Natálie vypadala, jako by chtěla něco říct, ale pak jen otočila hlavu a spěchala pryč.

Jörg neprovedl žádné další pokusy, jak Billa kontaktovat, a doma byly věci mezi Billem a jeho matkami tak mírumilovné jako vždy. Bill začal trávit daleko více času s Marinou a neoficiálně se tak stala náhradou za Natálii, ačkoliv Andreas ani Bill by to nikdy nepřiznali, protože Marina byla od ní tak moc odlišná. Byla sladká a nejdřív docela tichá, ale byla s ní zábava, zatímco zůstávala zcela neškodná. Pro Billovo a Andreasovo přátelství to byla úplně nová dynamika, ale přizpůsobili se.

Duben našel Billa pilného a uzavřeného, jak se jeho pokročilé zkoušky pomalu blížily. Náhle byl v umění o několik kreseb pozadu a snažil se najít čas urychleně vytvořit něco decentního, zatímco zároveň procházel v Tomových hodinách výcvikovým táborem. Každý den dělali rozbory básní, každý večer gramatická cvičení, a k tomu ´nepovinné´ balíčky recenzí, které Tom v zásadě udělal povinnými s vábením extra kreditů. Na vrchol toho všeho pořádal odpoledne po škole cvičné zkoušky a nabádal všechny studenty, aby přišli – opět používal jako návnadu extra kredity. Marina, která byla snad v miliónu pokročilých předmětů, často studovala spolu s Billem, zatímco Andreas, mistr prokrastinátor, zůstával doma a chrlil umělecké kousky pro PoStUm. Celý rok se flákal a nyní musel dokončit všechna svá díla za jediný měsíc.

Jednoho odpoledne začátkem dubna se Bill opřel o gauč, dramaticky odhodil balíček recenzí a trucovitě na Marinu našpulil rty. Ta vzhlédla ze své pozice na podlaze a zazubila se. „Hotovo?“

„Pro teď. Můj mozek je přetížený.“ Tomova první cvičná zkouška byla zítra. Marina už za sebou měla dvě v jiných předmětech; byla tak pilná, až se to zdálo být nehumánní. Pro Billa to byla jeho první ochutnávka pokročilé zkoušky a cítil se naprosto nepřipravený.

Bill však neříkal zcela pravdu, ne opravdu. Mohl se rozptylovat studiem, jak jen chtěl, přesto nedokázal potlačit pokušení jít za Tomem. Studium starších materiálů ze začátku roku jej pouze nutilo vzpomínat na to, co je vůbec svedlo dohromady, a Bill si přál, aby doučovací sezení nebyla na seznamu zakázaných aktivit s Tomem. Zatímco Billovi by se hodila nějaká ta pomoc, zároveň by také bral jakoukoliv výmluvu, jen aby s ním strávil nějaký čas. Občas Tom Billa požádal, aby se po vyučování zdržel, obvykle kvůli triviálním věcem, a Bill pokaždé doufal, že by mohli prostě strávit odpoledne povídáním, ale Tom jej vždy po pár minutách propustil. Billa to bolelo, mít jej jen tímto způsobem, nekompletně, a Toma to muselo bolet taky, protože po nějaké době s tím přestal.

Ještě dva měsíce, opakoval si Bill.

„Jsi v pohodě?“ Dorážela na něj Marina, bystrá jako vždy. Věděla, že tohle nebylo jen o studování. Bill se na ni zašklebil a přetočil se na břicho, snažil se najít pohodlnou polohu a nemyslet na ten okamžik, kdy k nim Tom přišel a seděl s ním na tomto gauči, hrál s ním videohry…

… ten samý večer, kdy se jeho matky dozvěděly o jejich vztahu. To byl začátek konce.

„Bille?“

„Jen přemýšlím… nemůže být lidsky možné, aby ti nějaký člověk tak strašně moc chyběl,“ vzdychl, prsty přitom přejížděl po koberci.

„Aww…“

Jedna otravná věc na Marině byla ta, že kdykoliv Bill zmínil Toma, začala být celá sentimentální. Normálně by proti tomu možná nic neměl, ale s tím, jak věci momentálně byly, mu to opravdu nepomáhalo.

„Jo,“ zamumlal Bill a lehce praštil do podlahy, ne vztekle, ale frustrovaně. To, co chtěl, bylo tak prosté. Proč to nemohl mít?

„No, jestli si o tom chceš promluvit…“ Marina se odmlčela a Bill zabručel. Právě teď její cukrování nepotřeboval. Naneštěstí byla Marina příliš chytrá a postřehla to. „Promiň.“

„Ne, to já se omlouvám, jsem tak trochu… pasivně naštvaný kvůli tomuhle všemu. Právě teď mám příšernou náladu.“

Marina ze sebe vydala nevýrazný zvuk, sklonila hlavu ke svým papírům, a pak se zeptala, „Chceš, abych ti s tím pomohla?“

Byla pravda, že Bill prostě chtěl, aby Marina odešla, pro její dobro, a zároveň i pro jeho vlastní. Ale to si nemohl dovolit, ne se zítřejší zkouškou. Extra kredity za to dostane v každém případě, ale chtěl, aby ty tři hodiny, které na zkoušce stráví, alespoň za něco stály.

A tak přikývl a postrčil papíry po podlaze, pak i sebe, aniž by se staral o to, aby u toho vypadal elegantně. Marina mu poslala srdečný úsměv a natáhla se pro jeho balíček recenzí. „Ty jsi pořád u Probuzení?“ Zeptala se, ačkoliv se jí podařilo říct to bez blahosklonnosti.

„Chtěl jsem strávit co nejvíce času u nejstarších věcí,“ řekl jí Bill, což přijala.

Strávili nějakou dobu procházením celého příběhu a přidružených čtení, během čehož Billovy matky přišly domů. Marina brzy poté odešla, jelikož její rodiče ji obvykle chtěli doma na večeři, ale ne bez připomínky ohledně plesu.

Jistě, ples. Byl za dva dny. On a Marina už si koupili lístky a Bill měl naplánovaný celý outfit. Ještě neviděl Marininy šaty, ale řekla mu, že jestli bude mít na sobě nějakou barvu, jakákoliv neutrálně teplá k tomu bude sedět.

„Řekni mi, že nejsi nervózní z plesu,“ zeptala se Karoline svého tichého syna skepticky, zatímco večeřeli, a Bill na ni zamžoural.

„Co? Ale ne, to jen ta zítřejší zkouška.“ Taky lež, ale tak to bylo nejlepší; mluvení o Tomovi by Billa jen nutilo ještě více ho postrádat. Zvláště pokud by se jeho matky pokoušely jej jakkoliv utěšit jako Marina. To právě teď nemohl vystát.

„Nemůžu uvěřit, že naplánoval zkoušku na pátek,“ sykla Simone, opatrně se přitom vyhnula Tomovu jménu, protože Bill neměl rád, když mu říkala pan Kaulitz, ale aby mu říkala Tom se zdálo být až příliš důvěrné, alespoň když byli s Billem od sebe.

„Bylo to naplánováno na dnešek, ale pak učitelé fyziky naplánovali svou zkoušku na čtvrtek, a tak to prostě přesunul. To je jedno, dává mi to víc času na učení.“ Bill pokrčil rameny a apaticky si strkal jídlo do úst. Simone vypadala připravená pokračovat v konverzaci, ale Karoline ji popadla za paži, což bylo gesto, které Billovi neuniklo; Karoline dokázala říct, že je Bill z mluvení o Tomovi rozrušený, dokonce i jen z těch vágních zmínek, a zadržela Simone, aby už na toto téma dále netlačila. Bill by obyčejně cítil vděčnost, ale tentokrát ne.

„Jdu kreslit,“ oznámil, jakmile vyčistil talíř. Odnesl ho do kuchyně, vzal si z ledničky pití, a zamířil nahoru. Nenáviděl předvádět svým matkám ´náladového teenagera´, ale právě teď potřeboval být o samotě víc než cokoliv jiného.

Bill kreslil, dokud do ruky nechytal křeče, a pak zkolaboval na postel a ani se neobtěžoval vyčistit si zuby nebo si sundat boty. Pár minut se snažil bojovat se smutkem, ale když už neměl nic, co by jej zaměstnávalo, už si nadále nedokázal pomoct. Chyběl mu Tom tak strašně moc, že nevěděl, jestli vůbec bude schopný mu následující den v hodině čelit.

S pokusem rozptýlit se veselými myšlenkami Bill vylovil svůj telefon a otevřel zprávy, které si uložil. Obvykle jej rozveselily, dávaly mu něco, na co se mohl těšit, ale místo toho našel sám sebe, jak zavřením očí potlačuje slzy. Dokonce i když už to byly přesně dva měsíce, co se s Tomem rozešli, ani jednou kvůli němu nebrečel. Tohle bylo jiné. A v okamžiku slabosti Bill zmáčkl zelené tlačítko ´volat´.

Zavěsil okamžitě, jakmile zaslechl první zazvonění. Ne, tohle dělat nebude. Nepodlehne.

Ani ne o minutu později mu telefon začal zvonit. Když se Bill podíval na displej, potvrdil mu, co už věděl; Tom mu volal nazpět. Snažil se s ním spojit. Bill pocítil novou vlnu slz, která se mu nahrnula do krku jen při té myšlence na Toma na druhém konci linky, který už s ním komunikoval, říkal mu, že si chce promluvit. Bill zmáčkl tlačítko a přitiskl si telefon k uchu, na moment si držel dlaň přes pusu, jak se snažil dát dohromady.

Po chvíli ticha Bill zaslechl, jak Tom tiše říká jeho jméno, a dral se mu z těla další vzlyk. Popotáhl, stočil se na posteli do klubíčka a přinutil se přestat brečet. Nakonec se zhluboka nadechl a řekl: „Ahoj.“

„Je všechno v pořádku?“ Zeptal se Tom okamžitě a Bill na to neznal správnou odpověď. Tom způsoboval, že všechno bylo správně. Pro tuto chvíli bylo všechno okay. Ale jakmile Tom zavěsí, už nebude.

„Tak trochu,“ vydechl Bill. „Chybíš mi. Prostě už jsem to nedokázal vydržet. Já vím, že bych neměl, ale… bože, chybíš mi strašně moc.“

„Myslel jsem… že sis moje číslo smazal.“ Tom měl očividně potíže zůstat rezervovaný a neovlivněný, a Bill si přál, aby nebyl. Zítra se mohou vrátit zpátky k předstírání, že jsou si cizí, ale ne dnes večer.

„Uložil jsem si několik tvých zpráv,“ zamumlal Bill, usmíval se, a zároveň mu to lámalo srdce, když si vzpomněl na chvíle, kdy mu Tom volně psal ´miluju tě´. To bylo to, co Bill právě teď potřeboval. „Já myslel, že ty sis smazal to moje.“

„Stejně jsem ho poznal,“ vzdychl Tom a nastalo napjaté ticho. Bill ho přerušil.

„Tome, prosím, já jen… prostě se s tímhle právě teď nedokážu vypořádat. Neříkám, že bychom se měli vrátit k tomu, jak to bylo předtím… Neříkám, že by se něco mělo změnit… Jen mi prostě strašně moc chybíš a…“ Bill se odmlčel, uvědomoval si, jak uboze nejspíš právě zní. Náhle Billa zachvátila panika – co když Tom zavolal jen proto, aby mu řekl, že už spolu navždy skončili? Co když se už Tom posunul dál? Jen ta myšlenka na zpochybňování Toma Billa k smrti děsila. „Tome, prosím, řekni něco,“ prosil Bill, k čertu s důstojností; musel to vědět.

„Volám jen proto, že jsem si myslel, že se možná něco stalo. Ale… my nemůžeme…“ Tomův hlas byl nezřetelný a Bill to ve své zmučené mysli bral jako evidentní, že se s ním Tom chystá rozejít.

„Tome, teď není dobrá chvíle začít být racionální,“ zamumlal Bill, svíral telefon, jako by to byl Tom. Slyšel Tomův smích, ale byl smutný, tichý.

„Taky mi chybíš, Bille, to jen že-„

„Tome, prosím, teď ne. Jen tě prostě potřebuju slyšet říct, že mě miluješ. Pokud už ne-“ Ta myšlenka způsobila, že se Bill zalkl, ale Tom ho stejně přerušil.

„Miluju! Bille, tak moc tě miluju. Omlouvám se, já prostě nevím, co mám dělat. Nevím to už od začátku. Omlouvám se, že to pořád podělávám…“ V těch několika větách byla zahrnuta spousta zranitelnosti, a Bill si strašně moc přál, aby mohl Toma držet. „Miluju tě.“

„Taky tě miluju,“ řekl Bill, cítil, jak z něj spadla velká tíha, a protáhl si na posteli nohy. „Je to okay, bude to okay. Už znovu nezavolám, pokud nebudu muset, ale zatraceně, prostě jsem tohle opravdu… opravdu potřeboval.“

„Já taky.“

Nastalo další ticho, ale ne nepohodlné, a Bill zavřel oči, začínal cítit úlevu, a dokonce i naději, poprvé od chvíle, kdy se s Tomem rozešli. Naslouchal Tomovu dýchání, sotva slyšitelnému, a zvuku šustění papírů. Nejspíš pracoval jako vždy. Bill se nemohl dočkat léta, až budou mít oba volný čas a budou moct spolu trávit každý den celé hodiny. Budou moct být spolu na veřejnosti, aniž by se starali o to, kdo je spolu uvidí. Bill se usmál, myslel na to, jak silně Toma políbí, jakmile odmaturuje.

„Miluju tě,“ řekl Bill, protože to potřebovalo být řečeno, a pomyslel si, že přes telefon slyšel, jak se Tom usmál.

„Taky tě miluju.“

Zůstali na telefonu ještě několik minut, dokud Bill nebyl natolik ospalý, že nedokázal udržet otevřené oči, a po několika dalších ´miluju tě´, které jim pomohou dostat se přes následující měsíce, zavěsili. Bill si skopnul boty, zahrabal se pod deku a usnul.

autor: Dušinka