Když se dva světy spojí 6.

Bill

Zmateně jsem sebou cukl, ale podle známé vanilkové vůně ztěžklé růžovými květy jsem poznal svou maminku.

„Bille, drahoušku. Jsi v pořádku,“ líbala mi tváře.

„Jo mami,“ usmál jsem se na ni a přes její rameno jsem zahlédl mého otce, jak si pravicí potřásá s policistou. Ten se kolem mě následně jen rychle prosmýkl. Zůstal jsem stát na prahu se sklopenou hlavou a zkoumal jsem strukturu lina.

„Bille, víme, co se stalo,“ položil mi táta ruku na rameno. „Nemusíš se stydět, o nic nejde. Hlavní je, že se ti nic nestalo.“ Jo, jasně, najednou se starej. Vždycky ti bylo jedno, co dělám a co se mi stane. „A co ten chlapec v nemocnici?“ Co? On mu řekl i o Tomovi?

„Hm… Tom? No, totiž,“ protáhl jsem, „byl jsem tam s ním celou noc a jeho rodiče asi nic neví. Měl bych k nim domů zajít a všechno jim vysvětlit.“ Nedíval jsem se na něj. Sledoval jsem slunce, které za oknem nabývalo na síle a částečně mě oslepovalo. Odmítal jsem se mu podívat do očí. Svou maminku nade vše miluji a vím, že ona mne taky, ale jeho, JEHO nenávidím. Jistě, je to asi i tím, že to není můj pravý táta, ten odešel, když mi bylo 11, ale já bych ho dokázal brát jako otce. To by ale nesměl dělat to, co dělá. Myslí si, že neslyším ty telefonáty s jeho milenkami, když není mamka doma? Myslí si, že nevnímám, jak na mě neotcovsky sahá? To sotva…

„To bys měl,“ kývl a zvedl do výše očí své klíčky od auta. „Chytej,“ hodil mi je. Zabodly se mi do dlaně, ve které jsem je sevřel: „Dík.“

Na cestu jsem si vzal jeden lívanec a naskočil jsem do jeho auta. Prohlédl jsem se ve zpětném zrcátku, očistil jsem si koutek úst od fialové, jak se mi tam usadila borůvka, a vyjel jsem. Jen co jsem, ale vycouval na silnici, došla mi jedna zásadní věc. Nevím, kde bydlí.

Tom

Bloudil jsem po městě a nechtěl jsem domů. Mé odhodlání k tomu mamce zavolat už dávno opadlo, takže jsem měl v uších zaražená sluchátka a už asi tak potřetí jsem procházel kolem stejné samoobsluhy. Zvláštní bylo, že mi už nikdo ani nevolal. Nervózně jsem sáhl do kapsy a vyndal krabičku cigaret. Jednu jsem si vložil mezi rty a zapálil jsem ji. Kouř mi zaplnil plíce a na pár chvil smazal všechny ty obavy. Usoudil jsem, že nejlepší bude zajít si do kavárny a nad horkým cappuccinem se rozmyslet, co dál.

Posadil jsem se k jednomu stolku úplně v rohu, načež během půl minuty přiběhla servírka a se sladkým úsměvem zašvitořila: „Dobrý den, co si dáte?“

Letmým pohledem jsem si ji prohlédl. Krátké nazrzlé vlasy, zelené oči a mini sukně skoro jako pásek.

„Dobrý. Cappuccino a jahodový řez, prosím,“ vrátil jsem jí úsměv, ale nějak moc jsem s ní neflirtoval. Neměl jsem na to náladu. Když si objednávku zapsala a odešla, zapřel jsem se do židle a na moment jsem zavřel oči.

Vlastně nebylo nad čím přemýšlet. Prostě půjdu domů a mamce řeknu, že jsem spal u kámoše. Je na to zvyklá. Složil jsem hlavu do dlaní a promnul jsem si spánky, načež mi hlavou projela slabá bolest.

„Au…“ zaskuhral jsem. No, do pravého spánku jsem přeci schytal pěstí. Výborně. Proč mě ten debil praštil zrovna tam?

Najednou přede mě ta servírka s milým: „Tak tady to je,“ postavila vysokou, úzkou skleničku cappuccina se šlehačkou posypanou strouhanou čokoládou a politou kakaovým likérem, a řez se sladkou růžovou polevou z jahod s jednou velkou rudou jahůdkou navrch.

„Děkuju,“ narovnal jsem se a zpříma jsem se na ni s úsměvem podíval. Má nálada se o dost zlepšila, už jen při pohledu na tu chutně vypadající snídani. Slízl jsem ze stříbrné lžičky šlehačku a nabral jsem si trochu likéru s čokoládou. Kousky čokolády se mi rozpouštěly na jazyku. Pak jsem pomalu usrkl trochu toho horkého nápoje a zadíval jsem se na jahodu. Nabral jsem ji na lžičku, kterou jsem si hned na to strčil do pusy. Miluju sladké. Oddělil jsem si kousek kakaově hnědého dortu, uprostřed kterého byla stejná růžová poleva, a labužnicky jsem si sousto vychutnával.

Ano, jsem typický chlap. Jídlo mi vždycky zlepší náladu. Ať už vanilkovo-třešňová zmrzlina ve vaflovém kornoutku, kterou si v létě dopřávám v podstatě pořád, nebo hranolky s kečupem, které si s kluky na koupáku neustále užíráme navzájem. Ale je to perfektní magnet na holky. Stačí jen jednu hranolku pořádně vymáchat v kečupu a pak ji ‚omylem‘ hodil nějaké holce do výstřihu. Pak už stačí jen říct: „Jé, promiň, já nechtěl, ale takhle rudě můžeš dopadnout, když se spálíš. A dneska to praží fakt extra. Nepotřebuješ namazat?“

Bill

Vytočil jsem Moničino číslo a netrpělivě čekal, až mi hovor zvedne. Ty tři pípnutí před tím, než se ozvalo zhmožděné: „Hálo?“, mi připadaly jako celá věčnost. Monica měla očividně kocovinu. A to dost velkou.

„Ahoj Moni, tady Bill. Promiň, že ruším, ale potřeboval bych vědět, kde bydlí Kaulitz.“

„Bille… ježiš… nepočká to?“ zamručela.

„Ne, promiň, ale ne.“ Chudák holka. Kocovinu už měla nejméně 20krát, ale nikdy se nepoučí.

„Fajn,“ zabrblala, ale po chvilce přemýšlení mi ji přeci jen nadiktovala. Poděkoval jsem a urychleně ukončil hovor. Neuběhlo ani 15 minut a už jsem stál u domu s nápisem Kaulitzovi. Zhoupl jsem se z pat na špičky a pak zase zpět. Ukazováček jsem měl přiložený ke zvonku, ale ne a ne ho zmáčknout. Nakonec jsem se ale donutil a zazvonil jsem. Přišla mi otevřít asi čtyřicetiletá paní s dlouhými, zrzavými loknami a široce se na mě usmála: „Přejete si?“

„Ehm… dobrý den, já, jmenuji se Bill Trümper a jsem Tomův kamarád. Přišel jsem vám vysvětlit, ehm, proč není doma,“ nervózně jsem se ošil a připadal jsem si jako provinilý prvňáček.

„Ah, těší mě. Jsem Simone, Tomova máma. To je skvělé, tak povídejte.“ Vypadala tak mile, upřímně, a přitom chytře a vnímavě. Dívala se na mě, jako by mě znala celý život.

„No, včera v noci mě přepadla parta kluků a Tom s jeho kamarády mi pomohli. Toma ale jeden z těch kluků praštil a on skončil v nemocnici.“ Po těchto slovech Simone zděšeně zalapala po dechu, takže jsem vyplašeně vyhrkl: „Nene, nebojte se. Nic mu není. Vlastně by se každou chvilku měl vrátit domů. Jen jsem vám chtěl říct, že mě zachránil, tak abyste se na něj nezlobila.“

„Děkuji vám, že jste mi to přišel říct, Bille,“ pohladila mě po rameni. Bylo mi skoro až trapně, že mi vykala. Byla tak mateřská. Cítil jsem se jako bych byl její syn. „Nechcete tu na Toma počkat?“

„Ne, musím už jít domů, jen… jen mu za mě, prosím, poděkujte. Nikdy se mu nebudu moci dostatečně odvděčit,“ šeptl jsem. Tak moc bych ho chtěl vidět, ale lepší bude navždy ho vymazat ze svého života, protože jsem si jistý, že jinak bych se zamiloval. A on by mi ublížil, tím jsem si jistý.

„Tak nashle,“ potřásl jsem si s ní rukou, ale ona si mě přitáhla do náruče a pohladila mě po zádech: „Ráda jsem tě poznala a doufám, že tě tady ještě uvidím.“ Zčervenal jsem. Ona se na mě dívala těma svýma velkýma, hnědýma očima, které se tak moc podobaly těm Tomovým, a dodala: „Asi se stejně potkáte.“ Načež hlavou poukázala za mě a já se otočil.

A za mnou stál ON.

autor: Rose