You hold my destiny in your arms 2.

Bill se probudil do nepříjemného slunečního světla, které ho přímo bilo do očí přes protější otevřené okno. Chvíli se dezorientované rozhlížel, než mu došlo, že leží v nějaké posteli v nějakém docela slušně zařízeném pokoji. Poodhrnul peřinu navlečenou do sametového povlečení a trochu zkoumavě prohlížel své dlouhé, štíhlé nohy. Byl oblečen jen do spodního prádla. Snažil se vybavit vše, co se odehrálo v posledních hodinách. Promnul spánky, které lehce zaštípaly.

„Tak si se konečně probudil.“ Ozvalo se ode dveří. Jeho pohled ihned zaostřil Bushida, který se ležérně opíral o rám dveří a sledoval trochu ustaraně chlapce ležícího v posteli. V tu chvíli si Bill vzpomněl matně – Bushido si jej vybral, pocit štěstí a úlevy, náhlé zatmění před očima, vyděšené hlasy, a pak jen ten pád do neznámé tmy. Do naprosté nicoty.

„Musel jsem omdlít.“ Pronesl trochu vyčerpaně, prohrábnul své zplihlé vlasy a posadil se. Bushido jen souhlasně přikývnul, odlepil se ode dveří a přešel k chlapcově posteli, kde si sednul na její okraj. „Kde to jsem?“ kouknul tázavě na svého kupce.

„Tohle je, Bille, můj domov, a zároveň takové malé středisko pro mé poklady, mezi které patříš nově i ty.“ Usmál se. „Tohle je tedy můj pokoj, zas tak rozmazlovat tě nebudu, s tím nepočítej.“ Dodal po chvíli, když se Bill zkoumavě rozhlížel.

Ležel na luxusní, dvojlůžkové posteli, naproti bylo posazeno ono velké francouzské okno, které vedlo přes celou výšku zdi, po pravé straně byla obrovská skříň, křeslo a menší konferenční stolek a na druhé straně v rohu byl umístěn stůl s počítačem a nejmodernější technikou vůbec. Jo a taky ještě obrovská plazmová televize. Ušklíbnul se pro sebe.

„Takže teď budu přežívat tady.“ Ujistil se.

„Ano, tvůj pokoj je skromnější a už je připravený.“ Bushido vstal, přešel ke dveřím a zavřel je úplně. Vrátil se a přisedl si blíže k chlapci než předtím. „Vlastně jsem si díky tvému náhlému výpadku nestačil ani pořádně prohlídnout to své nové zboží.“ Zasmál se krátce a poodhrnul z Billa peřinu úplně. Jeho pohled přejel mlsně jeho laní nohy a neodpustil si je pohladit dlaní. Bill v tu chvíli ztuhnul a sledoval Bushida pohoršeně.

„C-co to děláte?“

„Musím přeci vědět, co teď budu mít nějakou tu chvíli pod péčí, ne? Musím zjistit, co na tobě je třeba ještě zdokonalit, co umíš a tak.“ Vysvětlil mu Bushido a zamlaskal krotce, když se Bill snažil vzepřít. Bushido zareagoval pohotově a Billovu ruku, která vystřelila okamžitě v úmyslu dotekům zabránit, zarazil. „A opravdu nemám rád, když se mi někdo vzpírá. Zakládám si na poslušnosti, oddanosti a taky snaživosti spolupracovat. Přesně takhle, Bille, si tě vychovám.“ Seznámil ho s jeho úmyslem.

„Nesahejte na mě.“ Zavrčel Bill a snažil se mu vytrhnout ze sevření.

„Já můžu, já jsem si tě koupil, teď patříš mně.“

„Jste stejný jako všichni!“ štěknul vztekle Bill a podařilo se mu ruku vyprostit z jeho pevného sevření. Okamžitě zacouval, div nesletěl z postele, a rozeběhnul se pryč z pokoje. Běžel na konec chodby, kde se stáčely velké točité schody, a bral je po dvou, jen aby tu už nemusel být déle. Bushido se mu zdál být milý a slušný. Nestačil se divit, jak rychle ho usvědčil o omylu – ale co mohl čekat, vždyť to byl jen další kupce, který ho buď měl strčit do bordelu, nebo nějak ‚převychovat‘, jak se často v téhle sebrance říkalo.

Seběhnul tedy až dolů a zamířil k velkým, dvojitým dveřím hned naproti schodiště. Zacloumal s klikou a zoufale se rozhlídnul kolem. Žádné klíčky tu nebyly, ani známky po nich. Až jeho pohled spočinul na menším elektronickém spínači u nich. Dveře byly na určitý kód, jak mu ihned došlo.

„Pusť mě, ty bestie!“ křiknul směrem nahoru a jako odpověď se mu dostalo hlasitého smíchu. Nebo přesněji řečeno výsměchu. Bill přešlápnul na místě a rozběhnul se jiným směrem. Zkoušel každou místnost, každé okno, každé zákoutí, ale nebylo šance uprchnout. Došel do větší koupelny, kde se nakonec zhroutil na okraj rohové vany, založil obličej do dlaní a konečně vypustil veškeré emoce bezmoci, které se v něm poslední dny nahromadily.

„Jsem jen kus špíny. Tohle není můj život, tohle je jejich život.“ Vzlyknul tlumeně do dlaní a jeho ramena se otřásla. „Od začátku zkažený život, žádná svoboda, jen roztahování nohou pro ubohé peníze.“ Nadával potichu dál, ani si nevšimnul, že se otevřely dveře od koupelny. Ze svých beznadějných slov a nadávek jej vytrhlo až něžné odkašlání. Okamžitě zvednul hlavu a přihlížel na tři nové tváře stojící ve dveřích. Byli to tři krásní chlapci, už od pohledu starší než Bill, a tvářili se docela soustrastně.

„Můžeme?“ zeptal se jeden z nich a Bill otřel oči, přitakal. Všichni vešli zvědavě do místnosti, aby si mohli prohlídnout nového spolubydlícího. Ten, který se zeptal, jestli můžou, chvíli dělat Billovi společnost, se jmenoval Emmet. Jeho vlasy byly zrzavé a oči leskle zelené. Bylo mu čerstvých 20, a zdál se být opravdu chytrý. Druhý, blonďáček s modrýma očima jako dvě studánky se představil jako Marcus a už jen při jeho slovech z něj zářil naprostý klid a optimismus. Bylo mu necelých 19 let. A třetí vlastnil kaštanově hnědou barvu vlasů a oči měl šedé. Jmenoval se Tayler a byl z těch tří nejstarší. Vlastnil 21 let. Bill si ihned stačil všimnout, že Bushido sbírá naprosto odlišné exponáty – černovláska s hnědýma očima ještě ve své vzácné skromné sbírce neměl. Ale musel uznat, že vkus má úžasný, všichni měli něco do sebe a vypadali nádherně.

„Když jsme se ti tedy představili, řekneš nám ty, jak se jmenuješ?“ Zeptal se s úsměvem Marcus a posadil se na okraj pračky, která stála naproti Billovi. Chlapec chvíli váhal, ale nakonec se osmělil a skrz sevřené rty se představil. Všichni tři museli trochu nastražit uši, aby mu vůbec rozuměli.

„Jsi pěkný chlapec, Bille, Bushido opět nezklamal.“ Zasmál se Emmet mile a opřel se o stěnu naproti. „Říkal nám, že dneska nám přiveze další poklad, byli jsme zvědaví. Ale zajímalo by mě, proč ty slzy?“ Neodpustil si otázku a všichni tři na něj upnuli pohled. Bill polknul a zatřepal jen hlavou.

„Neměj strach. Teď tu budeme žít všichni společně, tak se klidně můžeš svěřit.“ Pobídnul ho opět Emmet a Bill se tedy nadechnul, aby vysvětlil důvod jeho zoufalých slz.

„Sahal na mě. Chtěl si mě vzít i přes veškeré mé protesty, proti mé vůli.“ Zahuhlal a opět zaštkal, cítil knedlík v krku.

„Kdo, Bushido?“

„Jo, on!“ zasyčel chlapec vztekle a otíral dál své mokré oči. Ostatní kluci se po sobě jen podívali s úsměvem, což Billa rozzuřilo ještě víc. „Přijde vám to snad směšné? Vždyť můžeme mluvit o znásilnění!“

„Uklidni se, dítě. My všichni jsme si tím taky prošli.“ Usmál se Marcus a Bill na něj překvapeně zamrkal, čímž ho vlastně vybídl k vysvětlení, co tím myslí. „I my jsme byli odkoupení Bushidem. Jsme tu už společně nějakou dobu a musím říct, že se nám vůbec nežije špatně. Bushido nám poskytuje pohodlí, slušné jídlo, zázemí a zábavu. Ovšem to vše mu musíš taky nějakým způsobem splácet, nic není zadarmo. Stačí jen poslušnost a oddanost, to ti jistě říkal. On nás má jakoby připravit na další fázi tohohle způsobu života – ať chceš či ne, musíš to brát jako svou záchranu, neocitnul ses tady jen tak – musel ti někdo pomoci, vytáhnout tě ze špatných chvil.“ Na chvíli se odmlčel a Bill si vzpomněl na Antonia, jak jej prvně bral do auta, když ležel už naprosto zesinalý uprostřed cesty. Zamračil se lehce, ale poslouchal dál.

„Od Bushida máš naprosto zaručené, že půjdeš k Johnymu, který bere jen to nejlepší zboží – nejhezčí a nejposlušnější – jeden z jeho ‚dodavatelů‘ je právě Bushido, který se nás snaží na to připravit. Naučit nás Johnovým požadavkům – on tě pak zaměstná u sebe za slušný výnos. Prý se tam nežije vůbec špatně. Jen prostě uspokojíš pár nadšenců a nic víc. Jen luxus, je tam o tebe dobře postaráno.“ Domluvil a pokusil se tím Billa povzbudit, přesvědčit. „Oproti jiným se můžeš vlastně považovat za šťastlivce, že jsi tady.“

„To je opravdu skvělé. Jsem jak nějaká hračka, která se předává z ruky do ruky.“

„Jenže ty lidi po tobě budou toužit, ty budeš ten, kdo bude mít navrch!“

„Ne, budou toužit po mém zadku, nic víc, nic míň!“ zavrčel Bill, ale šrotovalo mu to v hlavě. „Nicméně, pořád to nevysvětluje ten fakt, proč se po mně plazil i on.“

„To je logické. Za prvé – to nejhlavnější je, že opravdu bude muset vyzkoušet tvé kvality. Prostě si tě chce prozkoumat, poznat tě po té nejdůležitější stránce, o kterou tu jde. V čem tě ještě zaučit, víš. Dřív nebo později to zkusí znovu – tomu se nevyhneš, Bille, je to jeho rituál. Pomilovat každého nováčka, kterého si přiveze sem. No a za druhé – on má taky své potřeby a touhy, tak se potřebuje vyřádit trochu. Občas si někoho z nás vezme na noc k sobě, no. To je to, čím mu vlastně dáváme vděk.“ Dokončil Marcus.

„Vděk.“ Odfrknul si Bill ironicky a odvrátil hlavu. Jak mohou být všichni tak smíření se svým osudem? Opravdu nečekají od toho víc? Jen nastavovat svá těla? „Ještě jsem s nikým nespal.“ Dodal po chvíli smířeně a kouknul na ně. Všichni tři nadšeně zahvízdli. Nebo spíše obdivně.

„Tak to si u Bushida šplhneš.“ Pronesl Emmet a ostatní jen přikývli.

„Nemá cenu se mu vzpírat, co?“ povzdychnul Bill, když konečně pochopil a nohou projížděl menší, chlupatý koberec na zemi před vanou.

„Není to tak zlé, Bushido není zákeřník, on si to užívá, ale dopřeje slast i tobě. Opravdu, není se čeho bát. A když se zmíníš, že jsi ještě panic.“ Uchechtnul se Marcus. „Zatočí to s ním a bude hodný, opravdu. Myslím si a věřím tomu.“ Mrknul na něj a Bill pohlédl z menšího okýnka.

Chvíli jen mlčky stáli všichni v koupelně, než je Bill požádal, aby mu ukázali jeho pokoj. Dovedli ho až k nejzadnějším dveřím a nechali jej o samotě. Bill dobrou půlku dne jen ležel a přemýšlel nad tím, co vše se událo a co ještě přijde. Rozhodnul se tedy večer jít sám za Bushidem a vytrpět si ten jeden večer. Říkali, že to tak hrozné není, ale stejně se někde hluboko uvnitř nehorázně bál. Ještě nikdy s nikým nespal, ještě nikdy nikomu nedovolil, aby se k němu dostal tak blízko a byl na to hrdý. Teď to všechno ztratí během pár minut jen proto, že ON chce, že ON to bere jako rituál. Povzdychnul si.

autor: PeTiŠka