Když se dva světy spojí 5.

Hm, co se stalo? Kde to jsem?

Pomalu jsem otevřel oči a uviděl jsem bílý strop. Pohnul jsem hlavou, načež jí projela ostrá bolest.

„Jau…“ zaskuhral jsem.

„Oh, jsi vzhůru. To je dobře,“ zaslechl jsem něčí hlas. S obtížemi jsem hlavu ještě víc pootočil a setkal jsem se s čokoládově hnědým pohledem, který jsem ani moc nepoznával. Když jsem si ale dotyčného lépe prohlédl, podle černých vlasů a jemné tváře jsem nakonec poznal, že je to… jak jen říkal to jméno…? Jo, už vím, Bill.

„Bille, co… co tu děláš? Kde to jsem?“

Bill se přívětivě usmál a posadil se ke mně na postel: „Jsi v nemocnici. Totiž, po tom, co jste mi pomohli, se ten, jak jsi ho praštil, probral a dřív, než kdokoli zareagoval, ti dal pěstí do spánku a ty jsi omdlel. Ti tví kamarádi zavolali záchranku a policii a čekali tam, dokud nepřijedou. Já jsem jel s tebou sem, ale asi taky budu muset k výslechu, abych potvrdil, že jsou to oni a co udělali.“

„Aha…“ vydechl jsem. Nemůžu uvěřit, že jsem byl tak nepozorný a nechal jsem se omráčit. Hrůza! Taková začátečnická chyba. Něco takového by se mi nemělo stát.

„A Tome?“

„Hm?“ zamručel jsem.

„Ještě jednou děkuju.“

„To je v poho,“ pousmál jsem se na něj. Ve vzduchu byla taková zvláštní atmosféra. Ani jeden jsme nevěděli, co říct, což bylo celkem divné, vzhledem k tomu, že já mám vždy co říct. Bylo to celé takové rozpačité.

„Asi bych měl jít.“ No, i Bill si té atmosféry všiml. Zvedl se z mé postele a uhladil si tričko.

„Klidně tady zůstaň, nechci tu být sám,“ chytil jsem ho za rukáv, ale svou ruku jsem hned na to zase nechal spadnout na měkkou matraci. Nevěřícně se na mě podíval, ale nakonec se opět posadil. A pak zase to ticho, které tentokrát rozřízl Bill.

„Volala tvoje mamka. Radši jsem to nezvedal, ale měl bys jí zavolat zpátky.“

A sakra… To bude zase něco. Hodinový proslov bude slabé slovo, tím jsem si jistý.

Nahmatal jsem na stolku svůj mobil a našel jsem v seznamu její číslo, když v tom vešel doktor: „Dobrý den, tak jak se cítíte, pane Kaulitzi?“

„No,“ vydechl jsem, „krom toho, že se mi hlava asi rozskočí, je to celkem dobré.“

„Sestra vám dá něco proti bolesti,“ pokýval doktor na štíhlou hnědovlásku, která stála vedle něj. Ta se na mě s takovým poloúsměvem dívala, natočila do sklenice vodu a podala mi ji spolu s práškem.

„Díky,“ usmál jsem se na ni. Úsměv mi koketně oplatila a já si říkal, jestli takhle rozhalenou halenku nosí pořád. Hm… Zářez v nemocnici. To jsem ještě nezkusil. Zamrkala na mě, ale pak už se musela zase oddálit. Škoda…

„Pane Trümpere, měl byste si jít domů lehnout. Jste tady celou noc, určitě jste nevyspalý,“ zaslechl jsem doktora, jak promlouvá k Billovi. Cože? Celou noc? Vážně tady kvůli mně byl celou noc kluk, který mě sotva zná?

„Asi máte pravdu,“ přiznal Bill, načež zívl. Vzal si ze stolku své věci, podíval se na mě a se smířeným úsměvem šeptl: „Rád jsem tě poznal, Tome.“ A než jsem stačil cokoliv odpovědět, byl pryč.

Bill

Rychlým krokem jsem procházel nemocniční chodbou, hbitě jsem se vyhýbal jdoucím proti mně a díval jsem se jen před sebe. Chtěl jsem už být pryč. Když jsem konečně prošel dveřmi, nad kterými visely hodiny ukazující 8:50, vdechl jsem čerstvý květnový vzduch prosycený ranní rosou, ale hlavně kouřem z aut. Byl docela chladný, takže mi byla zima. Měl jsem na sobě totiž jen tričko s dlouhým rukávem, které jsem měl na té párty. Dal jsem si do uší sluchátka a v kapse jsem nahmatal mp3. Pustil jsem si What have you done od Within Temptation, načež jsem se rychlým krokem rozešel pryč.

Cítil jsem se zvláštně. Ne naštvaně, ne smutně, prostě divně. Tak prázdně, možná zklamaně. Byl jsem Tomovi tak vděčný, že jsem u jeho lůžka strávil celou noc a část rána. Bránil jsem se dost vytrvale, když mě chtěli odvést, takže to nakonec vzdali. Když se Tom probral, znovu jsem mu děkoval. Rodiče mi volali 23krát. Nezvedal jsem jim to. Budou zuřit. A to všechno jsem podstoupil jen pro něj, pro Toma. Pro toho Casanovu. Jen pro to, abych s ním mohl být v nemocnici. A v tu chvíli se ozval můj vnitřní, vážně otravný hlas, který má ale bohužel vždycky pravdu: „A proč je v nemocnici? Kvůli tobě, ty idiote.“

Odporoval jsem: „Budu mít zaracha do konce života.“

„Do konce života, který mohl skončit už v noci. Vždyť sám nevíš. Ano, mohl jsi skončit jen s natrženou prdelí, nebo ale taky s kulkou v mozku.“

Skousl jsem si spodní ret a opravdu hodně jsem se zastyděl. Je to tak… Je to moje chyba. Tom bude mít doma průšvih stejně jako já, ale já si za to, na rozdíl od něj, můžu sám. Neměl jsem chodit tím parkem a navíc sám. On mi pak jen pomohl.

Tak moc jsem se ponořil do svých myšlenek, že jsem si ani nevšiml, že nohy už mě donesly až před dveře mého domu.

Co mám dělat? Mám říct, že jsem spal u kámoše? Zatnul jsem ruku v pěst. Proč bych lhal? Tak prostě přiznám, že mě přepadla parta bláznů a chtěli mě znásilnit.

„Jo, a mamka už tě nikdy nikam nepustí,“ rýplo si mé ‚já‘.

„Zase ty? Nech už mě na pokoji,“ zavrčel jsem sám na sebe. Chvilku jsem si pohrával s klíči v rukou, ale pak jsem jeden z nich váhavě zasunul do zámku. Když jsem otevřel dveře, ihned mě do nosu praštila vůně čerstvých lívanců s borůvkami. Zvláštní. V sobotu touto dobou jsou rodiče obvykle v práci.

Zul jsem se a udělal pár tichých kroků směrem do obýváku, odkud přicházely hlasy. Vzal jsem za kliku a pootevřel jsem dveře, ale než jsem se stačil zorientovat, vše se mi dokonale ztratilo v záplavě zlatavě blonďatých vlasů.

autor: Rose