Zeiten ändern dich 44.

„Ty je snad znáš?“ zeptá se mě, když už mu dobrou chvíli na záchodech ubrouskama smývám krev a šmouhy z obličeje.
„Ty seš tady asi nový, že nemáš tu čest.“
„Nastoupil jsem v pololetí, moc lidí tu ještě neznám.“ Sykne a lehce se mi vytrhne, když mu přejedu ubrouskem ret.
„Promiň.“
„V pohodě.“
„Říkal jsi, že byli tři…?“ zkusím to na podruhé, když už vypadá víc při smyslech.
„Jo, tři. Jednou už se mě snažili napadnout, ale byl tam s nima někdo jinej. Blonďák. Dneska ten…“
„S copánkama,“ dokončím mu větu a s těžkým výdechem si prohlédnu jeho obličej, zda potřebuje ještě něco umýt.
„Přišel tam až později, ale co se stalo pak, si moc už nepamatuju. Musel jsem být chvilku mimo.“
„To chápu.“
„Tobě… taky ublížili?“
„Téměř dva roky mi ubližovali. Měl bys z týhle školy odejít dřív, než bude pozdě jako u mě.“
„Ubližovali? A teď už ne?“
A nádechem se opřu o stěnu a nechám sjet první slzu po tváři. „Teď už ne.“
„Jak to?“
„Protože jsem jednomu z nich blbě uvěřil.“

„Jseš v pohodě?“ starostlivě mi pohlédne do očí, ve kterých je teď více slz než před chvílí.
„Jo, to neřeš,“ zavrtím rychle hlavou a slzy si setřu. „A ty?“
„Jen je mi blbě od žaludku, ale to přejde. Cítím se už líp.“
„Dobře. Měl bych zavolat domů, a ty bys měl co nejdřív odsud zmizet. A vůbec opustit tuhle školu navždy.“
S výdechem jen přikývne. „Jak dlouho seš tady ty?“
„Dva roky. Že bych měl odejít, mi došlo až letos.“
„To je mi líto.“
„Zavolám domů, nechtěl bys pak někam hodit?“
„Ne díky, bydlím kousek odsud.“
„Ok,“ přiložím telefon k uchu a pozoruji toho kluka, jak si z oblečení smývá ty nejhorší šmouhy, a nemůžu uvěřit, že k tomuhle dopomohl Tom. Stále tomu nemohu uvěřit, to přece nemůže být pravda!

„Bille?“
„Nevzbudil jsem tě?“ vyhrknu do telefonu, když se Gordon ozve.
„Ne, v pohodě. Volal jsem ti už, ale asi jsi to neslyšel. Co se děje?“
„Mohl bys pro mě přijet?“
„Jasně. Jasně že mohl. A jseš v pořádku?“
Zaváhám a mírně roztřesenou ruku sevřu v pěst, abych naivně zahnal slzy. „Jo, jsem v pohodě.“
„No právě že moc v pohodě nezníš.“
„Gordone, hlavně přijeď, prosím, ano?“
„Dobře. Dám ti vědět, až tam budu,“ zavěsí a já s novým přívalem slz zakloním hlavu a zavřu oči.
„Můžu se zeptat, proč teď brečíš?“
Zavrtím hlavou. „Na to odpověď raději nechtěj. Důkaz toho, že zůstat na týhle škole je sebevražda.“
„Chtěl bych ti pomoct teď za to, že si pomohl ty mně.“
„Mně už není jak pomoct,“ zavrtím hlavou a setřu slzy. „Jak se jmenuješ?“
„Arwin. A ty?“
„Bill.“

„Tak co se stalo?“ Zeptá se Gordon po chvilce, co se před školou rozloučím s Arwinem a mlčky už v autě sleduju z okna míjející se krajinu, když se vydáme na cestu domů.
„Tom,“ řeknu stručně a polknu, abych zahnal dosud celkem zdárně utlumené slzy.
„On ti ublížil?“
Tohle bolí víc, než kdyby mi dal facku! „Neřeš to teď, prosím,“ poprosím ho se stále nezměněným směrem pohledu, a když se po dvaceti minutách dostaneme konečně domů, nějak nové slzy přijdou samy díky tomu, že se mi rozezvoní telefon. Bez jakéhokoliv přemýšlení hovor típnu, mobil položím na skříňku už v předsíni a vydám se automaticky do koupelny.

Trochu se mi podaří ve sprše tělo probrat, ale slzy nijak nezastavím.
„Vypnul jsem jen zvuky,“ podá mi Gordon telefon do ruky, když se objevím v obýváku. Jen si ho s přikývnutím převezmu a s výdechem dosednu na gauč. „Měl by ses trochu vyspat.“
Je téměř půl třetí ráno a já nemám vůbec náladu na to, abych si šel lehnout. „Stejně neusnu.“ Kouknu se na vibrující telefon v ruce, kde krom těch zmeškaných telefonátů teď bliká už i obálka. S velkým sebezapřením zprávu otevřu. Co se stalo? Jak plnohodnotné!
„Bille, tys mu věřil strašně brzo. Ač jsi mi tvrdil, že ne, tak jsem to tak viděl. Cokoliv Tom řekl, cokoliv Tom chtěl,… se vším jsi souhlasil.“
„Já sakra vím,“ nechám telefon sklouznout z mé ruky na sedačku a opřu se čelem o kolena přitažená k tělu.
„Nechci ti tady nic vyčítat,“ jemně mne pohladí po zádech, „ale řekni mi popravdě jednu věc: ty ses do toho kluka zamiloval, že?“
Pevně zavřu oči a nechám jen horké a slané slzy stékat z očí na má kolena. V první chvíli mu mám chuť na tu otázku neodpovědět, anebo jen pokrčit rameny, ale když pak pocítím další vibrace z telefonu, zmůžu se vyslovit něco jako souhlas.
Gordon vydechne a až po hodné chvíli do ticha promluví. „Bille, vstáváš za čtyři hodiny. Měl bys zkusit aspoň chvíli spát, jestliže se z toho nechceš vypovídat.“
Utřu si slzy a zvednu k němu pohled. „Jsem rád, že jseš takovej, jakej jseš.“

Nevím ani, jak sem usnul, ale vzbudím se, když zaslechnu z chodby nějaké hlasy. Nelly. Uf, měl bych se s ní rozloučit. Hlava mě ale bolí jak střep a moje nohy se taky zrovna nehrnou do pohybu. Zorientuji se teprve v prostoru a zívnu si. Vzbudil jsem se na gauči, přikrytý dekou a kdesi v pozadí hraje rádio. Nebyl jsem asi ani už schopný dojít do pokoje. Kouknu se na hodiny. Půl sedmé? Zamžourám na telefon pořádně a pocítím, jak mne neskutečně pálí oči. Zmeškaných hovorů šest a zprávy dvě, asi byl k ránu už méně aktivní. Telefon zase položím a došourám se do chodby, kde už čilá Nelly přibaluje do své velké tašky ještě pár věcí.

„Jéé, Bille, jak se lidem líbil kostým?“
„Byl skvělej,“ řeknu unaveně a opřu se těžkopádně o futra.
Gordon, který zaslechl mé jméno, se odkudsi objeví a starostlivě si mě prohlédne. „Jseš v pohodě?“
„Ne,“ zavrtím mu na otázku hlavou a s výdechem se podívám na tašku Nelly. „Princezno, nemáš toho trochu moc?“
„Neříkej mi princezno, tak mi říká jen Tom a od něho to zní líp,“ zahihňá se Nelly.
Zvednu obočí. „Ne, taky jsem ti říkal princezno.“
„Ale už nechci.“
Nadechnu se, ale pak si to raději rozmyslím. Zbláznil jsem se? Hodlám se tady naštvat na Nelly jen proto, že vyslovila Toma jméno? Super! Vážně super! Promnu si oči.
„Nelly, raději si projdi ještě ty důležitý věci, co by sis neměla zapomenout, jo?“ zachrání situaci Gordon, protože jmenovaná se rozeběhne po schodech nahoru.

„Bille, vypadáš strašně. Hele, uděláme to takhle. Je sobota, jak dlouho tam dneska Schmittová v obchodě bude? Do jedné? Tak až povezu Nelly, stavím se tam, vysvětlím jí to a slíbím jí, že v pondělí už přijdeš, fajn? Ty se mezitím vyspíš a odpoledne bychom sjeli pro ty psy.“
„To bys pro mne udělal?“
„Takhle bys tam beztak za chvíli odpadl. Rozluč se s Nelly, a jdi si lehnout. Budeš mít doma klid, tak to bude hned lepší.“
„Fajn,“ přikývnu jen tupě a chvíli mi trvá, než se dám do kroku.

Utekla hodina od odjezdu Nelly a já ležím s obrovskou bolestí hlavy a pálícíma očima v posteli a zírám do stropu. Sakra! Ani spát mi teď nepůjde. Rozhodnu se, že si vezmu telefon do ruky a prozkoumám, co se skrývá ve zbylých dvou zprávách. Bille, prosim, mam o tebe strach. S výdechem zakážu slzám se projevit a rozkliknu zprávu druhou. Fajn, nevim, co se stalo, ale aspon jsem se dozvedel, ze si v poradku. Pokud se mnou nechces mluvit, necham to tak, ale nevydrzim to dlouho…

Se slzami telefon odhodím na zem a otočím se na bok. Zády k telefonu, snad abych tak před tím utekl, nevím. Jak se mohl Tom dozvědět, že jsem v pořádku? Nikdo o mně nevěděl přece! Jedině… Arwin.

Trhnu sebou po delší době, když zaslechnu hlasitější vibraci telefonu než obyvkle. Musel jsem usnout! Přetočím se na posteli a kouknu se na zem k nočnímu stolku, ke kterému nejspíše telefon dotancoval a o který se zarazil a drnčí s ním i on. Rychle ho chytím do ruky a zamrkám na displej. První informací je, že telefonující není nikdo jiný než Tom, stejně tak ale stihnu zaznamenat, že je půl jedné. Nadechnu se, posadím se na posteli a hovor po dlouhém váhání přijmu.

autor: Mintam