Cizinec 22.

Ramona vzala do rukou tu Billovu. Prstem přejížděla po čarách v jeho dlani a Bill vyčkával, co mu ještě prozradí. Z toho mála, co mu řekla, zrovna dvakrát moudrý nebyl.

„I kdybych ti to neřekla, jednou bys na to přišel sám,“ poznamenala Ramona a vzhlédla od jeho ruky. „Jak už jsem říkala, tvoje jízdenka zpátky je uvnitř tebe. Je to složité, ale podle toho, co jsem se dozvěděla od tvých předků, se můžeš nacházet, kdekoliv chceš. Potřebuješ k tomu však určité věci, o kterých se mi nezmínili jediným slůvkem. Jedinou podmínkou, kterou znám, je návrat tvých vzpomínek. Musíš si vzpomenout na všechno, co jsi zažil, než ses objevil tady. Dřív se vrátit nemůžeš.“

„Ale jak? Zkoušel jsem už všechno, ale vybavila se mi pouze vzpomínka na mládí, kdy jsme si vrývali pravidla do rukou.“ Ramona naklonila hlavu ke straně. Nejspíše se snažila zjistit, co v Billovi takovou vzpomínku vyvolalo. Když si představil, co se jí asi honí hlavou, zrudnul.

„Zdá se, že ani okvětní lístek lilie není tak čistý, jak se zdá, že?“ usmála se vševědoucně Ramona a Bill se svezl po židli o kousek níž. Měl sto chutí splynout s tím kusem nábytku. Tváře mu hořely, čímž Ramonu akorát utvrzoval v její domněnce. „Není na tom nic špatného, Aye. Jen by nebylo dobré zmiňovat se o tom, až se vrátíš zpět. Tuším, že by ti to akorát uškodilo. Nicméně s návratem tvých vzpomínek ti já nepomůžu. Jak vidíš, každá je závislá na nějakém podnětu, který ji znovu vyvolá. Tahle práce je na tobě, Aye. Musíš sám zjistit, jaký byl tvůj život. Poskytla bych ti nějaké bylinky, ale mám takové pouze pro notorické sklerotiky. Nepomohly by ti.“

„Přesto děkuji za všechny informace. Myslím, že jsem se posunul opět o kousek dál,“ usmál se vroucně Bill. „Teď už ale budu muset jít. Tuším, že můj přítel se může zbláznit hledáním,“ ušklíbl se Bill a Ramona pokývala hlavou, že rozumí. Přes pult Billa objala kolem pasu a nenápadně mu zastrčila do zadní kapsy starou zažloutlou fotku, kterou předtím vytáhla z alba.

„Kdyby ses potřeboval s někým poradit, budu tu,“ usmála se ještě Ramona, než Bill stihl opustit obchod plný rozličných vůní, na které si za dobu strávenou v něm zvykl. Vyšel na sluncem prozářenou ulici, a ještě než se stihl rozkoukat, kolem krku mu skočil Tom.

„Víš, jaký jsem měl strach?“ vyhrkl Tom a objímal Billa tak silně, že ho pomalu dusil. „Tohle už mi nikdy nedělej! Chtěl jsem tě pomalu nechat hledat. To mi nemůžeš dělat. Kdyby ses skutečně ztratil, asi bych skončil v blázinci,“ stěžoval si Tom. Bill ho poplácal rukou po zádech.

„Kde jsi vůbec byl?“ zeptal se netrpělivě Tom a odtáhl se od Billa na délku napnutých paží. Zpříma se mu díval do očí a svíral jeho ramena, aby se z toho Bill nemohl nijak vykroutit. Tom si stihl povšimnout, že jeho euforická nálada naprosto pohasla, takže se muselo něco stát.

„Tam,“ ukázal Bill na dveře krámku, ve kterých mohl člověk při bystřejším sledování zahlédnout záblesk smaragdových očí. „Byla tam žena, Ramona, a znala mé jméno. Prozradila mi, jak se můžu dostat domů. Znala mého otce, Tome. Víš, kdo byl můj otec? Christian!“ vyhrkl Bill. Tom na něj vytřeštil oči.

„Christian?“

„Ano! A Arien byl podle všeho můj dědeček.“

„A můj pradědeček,“ poznamenal Tom. „Takže jsme vlastně příbuzní.“

„Ano, asi ano. Ale hodně vzdálení.“

„Takže chápu to správně, že Christian s mým dědečkem byli bratři?“ zeptal se pro jistotu Tom. Začal kolem Billa kroužit, jak přemýšlel, a poklepával si prstem o spodní ret.

„Ano.“

„Je toho tolik,“ postěžoval si Tom. „Myslel jsem, že když odjedeme sem, dovolíš si alespoň na chvíli vypnout a přestat pátrat po svém původu. Bohužel se mi to vymklo z rukou a ty sis stejně nějaký způsob našel. Hádám, že teď už jsi jen pár kroků od svého odchodu.“

„To bych netvrdil. Ramona říkala, že pokud se chci vrátit, musím prvně najít všechny své vzpomínky, o které jsem přišel, když jsi mě našel.“

„Takže je ještě pořád nějaká šance, že tu se mnou zůstaneš?“ zeptal se Tom a zvedl hlavu, kterou zabořil do dlaní pod tlakem všech nových informací. Nechtěl o Billa přijít. Myšlenkami se vracel zpět k době, kdy bylo Broken Manor pusté sídlo, na kterém mohl klidně celé hodiny pátrat po kousku zábavy. Vybavilo se mu místo, kde mu byl Scotty jediným přítelem.

„Neodejdu, dokud to nebude skutečně nutné,“ zamumlal Bill, čímž Toma vrátil zpět do reality. „Nechci odejít. Nepamatuji si, jaké bylo mé dětství a co jsem prožil, než jsem se objevil v Anglii, ale nebojím se říct, že vzpomínky na můj pobyt zde budou ty nejhezčí. Ostatně ne nadarmo se říká, že zakázané ovoce chutná nejlépe, nemám pravdu?“ usmál se podmanivě Bill a znovu se roztančil ulicí jako těsně před tím, než objevil zapadlý krámek. Tom sledoval proměnlivost jeho nálad, které se střídaly rychleji než britské počasí. Billova spontánnost ho fascinovala. Chytil ho za ruku a táhl ho ulicí dál od Ramonina krámku. Tom si myslel, že je to čistě kvůli Billově rozvernosti. Nepostřehl Billovy kradmé pohled směřované k malému krámku.

°°*°°

Bill se usadil na zeleně natřenou lavičku ve stínu pár stromů, které lemovaly břeh Temže. Tom stál kousek od něj a házel do vody kamínky, které posbíral ze země u svých nohou. S každým kamínkem se ozvalo žblunknutí provázené alespoň drobným únikem Tomových rozbouřených emocí. Bill se snažil chovat šťastně, hlavně kvůli Tomovi, ale vůbec se mu to nedařilo. Kdykoliv se Tom zaměřil na něco jiného, Billova tvář se stáhla starostmi. Brzy už ho omrzelo předstírat štěstí a poddal se starostem, které se přes něj neustále přelévaly a zaplňovaly jeho hlavu. Připadal si v nich lapen jako v pavoučí síti, která ho svírala tak pevně, že měl problém volně dýchat.

Jeho čelo se už zase krabatilo pod náporem těžkých myšlenek. Chtěl se vrátit, chtěl najít spínače pro návrat svých myšlenek. Jenže kde měl takové spínače hledat? Jak je pozná? Přes své zamyšlení nepostřehl, že žbluňkání kamení ustalo. Tom se na něj díval a srdce se mu při tom pohledu svíralo. Bill se trápil a jeho to ničilo. Chtěl Billa tohoto trápení ušetřit, jenže to ho neměl spouštět z očí. Kdo mohl tušit, že najde někoho, kdo mu nasadí do hlavy takového brouka? Toma by ani ve snu nenapadlo, že se v Londýně někdo takový nachází. Zřejmě situaci opět příliš podcenil.

Otevřel dlaň skrývající oblázek a kamínek dopadl do hlíny pod jeho nohama. Tom si přisedl vedle Billa. Stáhl si ho do náruče a pevně ho objal.

„Vím, že jednou zase zmizíš. Stejně rychle, jako když ses tu objevil. Ale den, kdy se to stane, ještě není předem určený. Tak proč se tím zabývat předčasně? Ani nevíme, kolik společného času nám zbývá, proto bychom měli využít každou minutu, kterou ještě máme, ne?“ zeptal se Tom a hladil ve vlasech svého cizince, který se mu vyškrábal do klína a schoulil se do klubíčka, které připomínalo spíše malé dítě než dospělého, dva metry vysokého muže. Mezi prsty mnul jeden z mnoha Tomových copánků a ani nedutal.

„Ale jednou to přijít musí,“ zašeptal poraženecky. Nikam se mu nechtělo, a dokonce přestal i toužit po informacích, které by mu prozradily, kým skutečně je, protože to by znamenalo návrat vzpomínek.

„Jednou to přijde a ani jeden z nás s tím nic nenadělá. Jenže nevíme, kdy to přijde. Bille, já nechci, aby ses trápil. Přál jsem si, aby sis tenhle týden užil, abys byl šťastný a já ti mohl dokázat, jak moc mi na tobě záleží. Proč má jít tohle všechno do háje jen kvůli nějaké ženské, která ti třeba akorát tak lhala?“

„Nelhala mi. Ale dobře, máš pravdu, asi nemá cenu se tím trápit. Trápit se můžu, až se vrátíme domů. Tady si to přímo koleduje a spokojenost a příjemné myšlenky,“ usmál se Bill a omotal ruce kolem Tomova krku.

„Dnes večer někam vyrazíme, co ty na to?“ zeptal se Bill, kterému ve tváři už zase hrál úsměv, tentokrát však vesměs skutečný. Tom se zasmál. Bill byl neuvěřitelný nezmar. Musel však uznat, že ten nápad se mu líbí.

autor: Helie