autor: B-kay
Do půl sedmé zbývalo přesně pět hodin.
Tom se snažil ze všech sil vymyslet cokoliv proto, aby se nemusel vracet domů, ale pětihodinový program naneštěstí vymyslet nedokázal, a tak se se zklamaným výrazem ve tváři rozhodl vrátit a strávit těch několik hodin ve svém pokoji. Mohl by si hrát s Billovým kocourkem, nebo si zahrát nějakou skladbu na kytaře, přemýšlel pomalounku kráčejíc k domu, ze kterého by se nejraději odstěhoval.
Přede dveřmi se ještě naposled zhluboka nadechl a opatrně otevřel. Myslel si, že když se bude tvářit nenápadně a odejde do svého pokoje tiše jako myška bez jediného povšimnutí, ušetří se tím zbytečných poznámek svého bratrance nebo jeho rodičů. Toma však štěstí po celý život jaksi obcházelo, a proto se vůbec nedivil tomu, když se s Andreasem srazil hned v předsíni.
Reagoval úplně přirozeně. Sklonil hlavu, rychle ze sebe svlékl tenký svetr a beze slůvka se snažil proklouznout do svého pokoje. Jakmile mu však Andreas zatarasil cestu svým tělem a prolétl jeho tvář pohrdavým pohledem, došlo mu, že to nebude tak snadné, jak doufal.
„Nelíbí se mi, co děláš,“ promluvil tichým, pichlavým hlasem.
„A co dělám?“ zeptal se Tom unaveně a zády se opřel o zeď. V tu chvíli litoval svého rozhodnutí vrátit se domů.
„Nedělej ze sebe hloupého. Moc dobře víš, o čem mluvím. Vím, že ten nový kluk bydlí teď s tebou. Vím dokonce i to, že jsi mu prý sehnal práci. Na tvém místě bych si však raději hlídal tu svou, protože stačí jediné slovo a můj táta by se postaral o to, aby sis už nikdy žádnou práci nenašel,“ Andreas se přímo tetelil radostí při pohledu na to, jak Tom sklonil tvář a na krátkou chvilku výrazně zbledl. Byl si jistý, že jej má v hrsti a že tentokrát Tom jistě udělá všechno, co bude chtít. Na tváři mu pohrával vítězný úsměv, v očích se mu ukrývalo jenom jediné. Veliká závist a pýcha.
Tom se však jeho slov vůbec nezalekl. Bál se pouze jediného.
Bál se ztráty Billa…
Bez té práce by byl nula. Stejná nula jako před několika měsíci, než získal práci v autoservisu, a nedokázal by se podívat Billovi do očí. Ve skutečnosti totiž neměl nic jiného.
Neměl bohaté vlivné rodiče jako Andreas, nepatřil mu až nepříjemně luxusní dům, dokonce neměl ani své auto. I čtyřkolka, na které jezdil do práce, patřila Geovi. Jediné, co skutečně patřilo jemu, bylo Geovo přátelství a laskavé srdce, které toužilo jenom po jediném, aby našlo osobu, pro kterou by mělo smysl tlouct.
Byl si jistý, že kdyby se Bill dověděl o tom, co mu Andreas právě pověděl, už by na Toma více ani nepohlédl. Byl to neskutečně vnímavý a citlivý kluk, který by se raději vzdal jakéhokoliv kontaktu s Tomem jenom proto, aby zachránil jeho práci, a to Tom nechtěl.
Se ztrátou práce by se dokázal smířit, ale se ztrátou toho chlapce by se smířil jen těžko.
„Nic neříkáš, takže to budu brát tak, že jsi mě pochopil a budeš si od toho kluka držet patřičný odstup,“ Andreas Toma silně dloubl do ramene. Tom měl v té chvíli sto chutí uhodit jej, ale věděl, že si to nemůže dovolit. Vyletěl by nejenom z práce, ale jistě by jej vyhodili na ulici, protože Andreas by jeho pohlavek označil jako vážné fyzické nepadnutí. Ztratil by tím mnohem více, než by získal. Pro krátkou chvilku úlevy byl schopný obětovat chvilky strávené v Billově blízkosti?
To skutečně ne.
Naprázdno otevřel ústa, vzápětí je však pomalounku zavřel a svěsil ramena. Silně stiskl rty i víčka a čekal na chvíli, kdy mu Andreas uvolní cestu.
„Takhle se mi líbíš mnohem víc,“ zakřenil se na něj a s veselým pobrukováním nějaké podivné písničky odešel do kuchyně. Tom ještě chvilku zůstával na místě, nešťastně sledujíc vzduchoprázdno před sebou, a ze všech sil se snažil potlačit přicházející slzy. Nestávalo se často, že by plakal, ale tato chvíle jej skutečně emotivně vyčerpala.
Nejistými kroky šlapal do svého pokoje, zavřel za sebou dveře a uslzeným pohledem se rozhlédl kolem sebe. Billovo kotě spokojeně spinkalo zachumláno v dece, dokonce vůbec nepostřehlo Tomův příchod. Tom jej nechtěl probudit, proto ze sebe opatrně svlékl tričko a posadil se na kraj postele.
„Klidně spinkej,“ zašeptal, jakmile rozespale zvedlo hlavičku a sledovalo jej zvědavýma očima.
Tom mu věnoval smutný úsměv a pozorněji se zahleděl na bílou látku, na které se malý kocourek rozvaloval. Nebyla to deka, jak si myslel. Bylo to jedno z Billových triček. Přesněji tričko, které používal jako pyžamo na spaní a Tomovi v něm přišel naprosto dokonalý.
Naklonil se a konečky prstů pohladil bílou tkaninu.
„Ach Bille,“ zasténal a tvář složil do dlaní. Srdce mu opět tlouklo přímo šílenou rychlostí.
Překvapeně zvedl hlavu, jakmile jej na zápěstí pošimralo lehké škrábnutí. Kocourek se zřejmě prospal a chtěl si hrát, protože se natahoval za papírovou kuličkou, kterou Tom omylem přisedl.
„Ou, omlouvám se,“ věnoval zvířátku ještě jeden úsměv, vzal papírovou kuličku do dlaní a rozbalil ji. Byl jenom zvědavý, zdali to není něco důležitého, protože si byl jistý, že by to bylo během chvilky stejně roztrhnuto. Papír však v sobě ukrýval jenom několik úhledně napsaných řádků:
– Měl by být spolehlivý a upřímný
– Měl by mít dětsky nevinné oči a ve chvílích, kdyby se usmíval, by se jeho oči smály s ním
– Měl by být vtipný a chápavý
– Měl by být bláznivý, ale zároveň i citlivý a vnímavý
– Měl by mě mít rád
– Měl by to být někdo jako ty, Tome
Přečetl si to hned několikrát za sebou, a přesto mu ta slova nedávala smysl. Byl si jistý tím, že je psal Bill, ale nerozuměl tomu, proč je napsal. A už vůbec nechápal to, proč o něm psal tak hezky? Tedy pokud ta slova vůbec patřila jemu.
Kdo by měl být tak spolehlivý a upřímný? Kdo by měl být jako on?!
Bylo několik minut po půl sedmé a Bill se pohledem plným očekávání rozhlížel po okolí a těšil se na chvíli, kdy v dálce spatří Tomovu tvář. Měl na sobě tmavé džíny a šedé tričko, nic neobyčejného, přesto se v tu chvíli cítil opravdu krásně. Jeho tvář přímo zářila, kolemjdoucí mohli jenom závidět při pohledu na jeho spokojený úsměv a veselé oči.
„Tome,“ vydechl ve chvíli, kdy se před ním zjevila tvář chlapce, který mu během několika krátkých dnů zcela popletl hlavu. Jeho úsměv ne krátkou chvilku ještě více vzrostl, jakmile si však všiml výrazu Tomovy tváře, už mu do smíchu moc nebylo.
Tom se k němu blížil se skloněnou hlavou a rukama ukrytýma hluboce v kapsách. Zastavil necelý metr od Billa, dokonce mu ani nepohlédl do očí.
„Jdu pozdě,“ promluvil tichým hlasem a nešťastně nakrčil horní ret.
„To vůbec nevadí. Jsi tady, a to je jediné, na čem mi záleží,“ Bill se již opět sladce usmíval, natáhl dlaň a konečky prstů se dotkl Tomovy horké tváře. Tom však i nadále zůstával tiše, vnořen do Billova doteku přemýšlel o tom, zdali chce Andrease skutečně poslechnout.
Dokázal by se Billovi vyhýbat?
Držet si od něj odstup jenom proto, že by jejich vztah nebyl vhodný?
Zvedl hlavu a pohlédl Billovi do očí. Rychlým pohledem prolétl celou jeho tvář, aby se vzápětí opět naplno vnořil do Billových nesmělých očí, které jej pozorovaly se vší něhou, které byl schopen.
Prvním bodem na Billově seznamu ctností byla spolehlivost a upřímnost, a Tom si byl jistý, že pro tu chvíli nesplnil ani jedno ani druhé.
Nebyl spolehlivý, když nedokázal ani přijít včas na jejich schůzku, a už vůbec nebyl upřímný, protože tomu chlapci neustále lhal přímo do očí. A nejenom jemu. Lhal také i sobě. Neustále si namlouval, že jej Bill jenom přitahuje a že to jistě za chvilku přejde, ale ve chvílích, kdy se mu díval do očí, toužil jenom po jediném. Aby to nikdy nepřešlo…
„Tak, kam půjdeme? Pokud máš hlad, můžeme se jít najíst, nebo se jenom tak procházet po městě. Já město sice ještě moc neznám, ale přizpůsobím se a půjdu, kamkoliv budeš chtít.“ Tom se při pohledu na Billa nemohl neusmát. Ještě nikdy předtím nepotkal tak roztomile ukecaného človíčka. Když Bill jednou spustil, bylo opravdu těžké jej zastavit. Tom jej vlastně ani zastavovat nechtěl. V tu chvíli mu do řeči skutečně nebylo, a proto byl rád, že se Bill chopil iniciativy, chytil jej za ruku a čekal, dokud Tom neudá směr, kterým půjdou.
Pak už to šlo všechno jaksi samo. Šli do jedné malé restaurace na rohu města, kde si dali výbornou večeři, a pak strávili další dvě hodiny procházením po krásně rozkvetlém parku, osvětleném pouze září měsíce. Bill Tomovi vyprávěl o své rodině a o životě, který vedl předtím, než se nastěhoval do jejich domu, a Tom zase vyprávěl o svých rodičích a o tom, jak smutný byl jeho život do chvíle, než se poznali.
„Mám tě rád, Bille,“ vydechl ve chvíli, kdy mu na tváři přistála první kapka letního deště. Déšť mu již dlouho připomínal Billa. „Neumíš si představit, jak je teď všechno náhle jiné. Myslel jsem, že po smrti rodičů se už nikdy nebudu cítit takhle hezky v blízkosti jiné osoby.“ Bill láskyplně hladil Tomovy prsty těmi svými a hleděl mu upřeně do očí.
„Cítíš se se mnou hezky?“ na krátkou chvilku mu zrůžověla líčka. Nebyl zvyklý na tento typ konverzace a byl moc rád, že Tom byl na tom zřejmě stejně. Pootevřel rty, ale neřekl ani slovo. Roztřeseně vzal Billovu tvář do svých dlaní a místo odpovědi jej láskyplně políbil na mokré rty.
„Ano,“ vydechl, jakmile se od něj odsunul, vzápětí však vzrušeně zasténal, jakmile ucítil stisk Billových zubů na svém spodním rtu. V tu chvíli zapomněl úplně na všechno. Zapomněl na minulost, na Andrease a na všechny výhružky, které jej měly polekat, a žil jenom pro tu chvíli.
Během několika vteřin se jejich pozice změnily. Pokorně mokli v sílícím dešti na jedné z městských laviček, ale déšť byl v tu chvíli tím posledním, co je trápilo. Tom si Billa vysadil na klín, a jakmile Bill omotal své nohy kolem Tomových boků, sevřel jeho třesoucí se tělo v láskyplném objetí. Jejich polibky byly hladové, v některých okamžicích dokonce pálily a nutily oba tichounce sténat do úst toho druhého. Byli promočení na kost, přesto se k sobě nepřestávali naléhavě tisknout.
Billovi se v tu chvíli splnilo to, po čem tolik toužil. Tomův žár jej naprosto pohltil. Stalo se něco, co oba pokládali za nemožné.
Déšť vzplál…
autor: B-kay
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 4
Bože, jak já toho Andrease nesnáším, je to vážně idiot! Ale ten konec byl překrásný a kouzelný 🙂 jsem zvědavá, jak to všechno dopadne. Těším se na další díl 😉
Chudát Tom, ale podle mě v téhle povídce hraje Andreas ošklivou roli.. :o( Snad se všechno obrátí k lepšímu.. :o)
Takéhoto Andreasa by som najradšej vymazala alebo zviazala zavrela do bedne a nechala ho odviezť niekam ďaleko aby Tomovi a Billovi už nikdy neskrížil cestu. Hajzlík odporný. (Chudák Andy 😀 inak ho obvykle mám rada keď je normálny)
Nádherná kapitola.
Bozky v daždi boli krásnou bodkou.
Mimořádně úžasný díl, zvláště pak jeho druhá polovina úplně přebila toho Andrease na začátku. Jejich počínající vztah je dokonalý, opravdu se mi moc líbí a doufám, že Tom podlehne a nenechá se zastrašit Andreasem. Poslední věta to nádherně ukončila… ♥
Ten Andreas je takovej ****** až to snad neni možný. To mu nestačilo, že ho Bill tak výrazně odmítl? Ježiš… chudák Tom.
Ale jinak díl sám o sobě byl nádhernej. Vážně… už se těším na pokračování 😉
JEEEE!!!…to bolo úplne krásne ten konieec!!..dokonalosŤ!!…samozrejme až na toho Andreasa je to pako!!..len dúfam, že ich niekde nesleduje…to by nebolo dobré!!
BOŽE! DOKONALOST!
Ach ten Andreas…taková svině…vydírání..no tak to je fakt super!:/ pfuf..
*Love on first sight<3!
ten konec se vážně povedl 🙂 "déšť vzplál" <3
Andy je ještě horší, než jsem si myslela 🙁 Mrzí mě, že využívá své moci a toho, jak je jeho rodina bohatá a mocná aby mohl někoho zastrašovat. Mrzí mě, že je to tak špatný člověk, nejspíš nikdy ani neměl a ani nebude mít skutečné přátele a proto si to všechno kompenzuje tímto. Nechci, aby se Tom choval odtažitě k Billovi. Já vím, že Andreas je schopný udělat to, co řekl a Tom by tak mohl přijít o práci a o naději toho, že se jednou odstěhuje z jejich domu. Ale myslím, že láska Toma a Billa všechno překoná. Musí!
Strašně moc se mi tahle povídka líbí, i když je pořád taková smutňoučká 🙂