autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
„Tome,“ vydechnu ještě, ale to už to zavěsí. Sakra. Co se jen děje. Kde je. Muselo se stát jedině něco ve škole nebo s Molly. Nebo jsem mu něco udělal. Do prdele! Zkusím znovu vytočit jeho číslo. Několikrát to jenom vyzvánělo.
„Prosím,“ šeptnu sám pro sebe a čekám, zda to zvedne. Nakonec pípání utichlo. Zvedl to. Díkybohu.
„Tome, prosím, řekni mi, kde jsi,“ řeknu skoro až zoufale, když to zvedne.
„Bille, já… Prosím tě, nedělej si starosti. Já… budu v pořádku, opravdu,“ řekl mi přesvědčivě, ale jeho hlas napovídal o naprostém opaku.
„Poslyš, já si ty starosti ale dělat budu. Pověz mi, kde jsi, prosím tě o to. Pokud nechceš, abych jezdil, tak mi to řekni, ale pověz mi, co se stalo. Já slyším, že se něco děje,“ šeptám klidně. Nechci ho nějak rozrušit. Rád bych mu sice řekl, jestli je tedy lepší, abych ho jel jen tak někam hledat, ale teď není ten pravý čas na to s ním takhle mluvit. Co když mu ten zmetek něco udělal? Byl ve škole… Ale ne, nemůžu se ho na to ptát. Mohl by to brát jako, že mu nevěřím.
„Tak-tak nejezdi… Zůstaň… zůstaň v práci a-a pracuj, ano?“ vydal ze sebe a popotáhnul nosem, jako by brečel. Proč jen pláče? Nechce mě vidět. Ale proč…
„Ty pláčeš,“ vydechnu starostlivě. „Co se ti stalo? Tomi, já umřu strachy.“
„Ne, ne, ne, já nebrečím. Mám jenom rýmu, Bille,“ vyhrkl rychle.
„Dobře, ale já slyším něco jiného,“ semknu rty k sobě. „Lásko, prosím, řekni mi, co se stalo. Víš, jak mi je, když nevím, co s tebou je? Mám o tebe strach. Já tady nebudu jen tak sedět a pracovat.“ Už vážně nevím, jak mu naznačit, že o něj mám starost. Připadá mi, jako by vypouštěl, co mu řeknu. Jako by viděl jen něco proti sobě, ale nic kolem, a to není samo sebou. Jestli mu Brian něco udělal, tak ho asi zabiju.
„Promiň…“ pošeptal jen.
„Ne, neomlouvej se mi. Jen mi pověz, co se děje. Udělal jsem ti něco?“
„Ne, ty nic. Bille, už… Já už půjdu. Nějak dorazím domů, dám si horkou vanu a bude zase dobře…“ řekl mi rozrušeně. Náhle vzlykl.
„Brian?“ zeptám se dost tichým hlasem a přivřu oči. Na okamžik zavládlo ticho.
„On-on… Ne, on nic…“ To nezní vůbec přesvědčivě.
„Udělal ti něco, řekl ti něco? Já… já za ním nepojedu,“ snažím se ho ujistit, i když bych se za ním rozjel a rozbil mu asi hubu. Mlčel, až se nakonec tiše rozplakal.
„Ne, nebreč, prosím,“ povzdechnu. Takže je v tom Werner. „Kde jsi?“
„U toho… parku. Jak-jak se jde ode mě ze školy a pak… Je tam hřiště a pak ten park,“ řekl mi nešťastně. Oh, konečně.
„Dobře, posaď se tam… Za pár minut jsem u tebe,“ šeptnu a hned se zvednu. Naházím si věci do tašky. „Počkej na mě, prosím,“ požádám jej ještě a začnu se oblékat, i když stále držím mobil u ucha.
„Jo,“ hlesl a zase začal popotahovat nosem.
„A přestaň plakat, prosím, miláčku,“ pošeptám. Popadnu tašku, zamknu za sebou rychle kancelář a rozletím se ven, aniž bych Deb něco řekl. Práce je teď to poslední, co mě zajímá.
„Přivezeš…“ popotáhne, „…mi nějaký kapesníky, prosím?“ Jak se mi chce samotnému brečet z toho, že on pláče, tak tohle mě dostalo. Je tak bezbranný a rozkošný.
„Mám je v tašce,“ brouknu. Ani nepočkám na výtah a rozeběhnu se dolů po schodech. Musí ten klapot a dupot slyšet. „Dám ti je všechny.“ Dal bych mu všechno na světě.
„Jo?“ Znělo to, jako by se trošku usmíval.
„Samozřejmě, pokud budeš chtít, koupím ti pak velký balík,“ pokusím se taky pousmát. Seběhnu posledních pár schodů, rychle projdu recepci a jdu ven k autu.
„…děkuju,“ pošeptá.
„Ale no tak, neděkuj mi,“ řeknu vlídně. „Už jsem u auta a za chvilku budu u tebe, hm?“
„Dobře… Tak… se uvidíme. Zatím ahoj,“ vydechne.
„Ahoj, dávej na sebe pozor,“ řeknu ještě a pak už to položím. Nasednu si rychle do auta, nastartuju a rozjedu se rovnou směrem k tomu parku. Raději to objedu, protože ve městě teď bude spousta kolon.
Do dvaceti minut jsem byl na místě. Vzal jsem si tašku, vystoupil si a rychle jsem zamknul auto a rozešel se dál, abych ho našel. Že já idiot se nezeptal, kde přesně je. Prošel jsem první menší blok parku, a pak jsem ho zahlédl posedávat se sklopenou hlavou na lavičce. Rozeběhnul jsem se k němu. Seděl tam jako hromádka neštěstí.
„Tomi,“ vydechnu zadýchaně a sednu si k němu na bobek. Chytnu mu ruce a podívám se na něj. Naprosto udiveně pootevřu rty. Neměl piercing, tvář měl zarudlou a ret prokousnutý. Někdo ho zmlátil? Někdo… „Co… co se ti stalo?“ pošeptám a zvednu mu opatrně hlavičku.
„Nic,“ hlesne. Vyvlékne se mi a znovu sklopí hlavu, abych na něj neviděl. Vyštrachám z tašky kapesníčky a podám mu je.
„Jde o něj, že jo?“ zeptám se. Nepatrně zavrtí hlavou ze strany na stranu. Vyndá si jeden kapesník a vysmrká se. Dalším si otře slzy.
„Tomi,“ povzdechnu a posadím se vedle něj, „věř mi, prosím. Pověz mi, kdo ti tohle udělal,“ podívám se na něj. Se skloněnou hlavou mlčel. Natáhnul jsem ruku k té jeho a pohladil ho po zápěstí.
„Chce mě… vyhodit ze školy. A-a tebe nenávidí,“ vypadlo z něj najednou. Přivřu oči a zatnu zuby. Hajzl jeden zkurvenej! Že mě nenávidí, je mi naprosto u prdele, ale sahat na něj neměl! Tohle ještě zaplatí. Jak si může dovolit chtít ho vyhodit ze školy?!
„Proč tě chce vyhodit?“
„Protože mě taky nenávidí. Vadí mu, když v hodině promluvím. Vadí mu, když mlčím. Vadí mu, když chodím. Vadí mu, i když dýchám. On… zatáhnul mě k sobě do kabinetu a-a…“ rozvzlykal se. Něžně ho za tu ruku chytnu. Bože… jestli na něj sáhnul ještě jinak…
„A?“
„On ke mně pořád něco cítí… Já… choval jsem se tak hnusně. Vůbec jsem nepřemýšlel nad jeho city, když jsem se s ním rozešel. Jsem tak… špatný. Akorát mu ubližuju,“ otřel si oči od slz a znovu se rozplakal. „Když řekl, že mě chce vyhodit, řekl jsem mu, že jestli to zkusí, tak řeknu komisi o tom, co jsme spolu měli. Proto mi takovou vrazil.“ Nahlas povydechnu. Najednou nevím, co říct. Tohle je moje vina. Já jsem je rozeštval. Já se objevil jako přízrak a zničil to, co mezi nimi bylo.
„Tomi,“ pošeptám jen a pomalu ho obejmu kolem ramen. Vím, že by teď bylo možná nejlepší zmizet. Třeba by se dali znovu dohromady, ale copak to jde? Jsem v tom až po uši. A on… mi taky řekl, že mě miluje. Chvíli se mi vzpíral, ale nakonec se ke mně s pláčem přitiskl a schoval se mi do náruče. Pomalu jsem mu sundal kapuci i s čepicí a přivinul ho k sobě. Objal jsem ho a vtiskl mu drobný polibek na spánek.
„Neplač, prosím,“ zašeptám a pohladím ho po hlavě. „Bude to dobré, vyřeší se to.“ Sám tomu moc nevěřím. Je to tak těžké. Brian by si měl uvědomit, že Tom se prostě zamiloval. Pokud ho má tolik rád a pořád k němu něco cítí, měl by mu přát, aby byl šťastný a ne ho bít. Však tohle ještě odnese.
„Promiň mi to. Přidělávám ti akorát starosti,“ pošeptá a položí mi hlavičku na rameno. Ah, brouček. Ještě si dělá starost s tím, že s ním mám já starost.
„Ne, pššt,“ pohladím ho po zádech. „Tak to není.“
„Nemáš nit nebo něco takovýho?“ šeptnul najednou.
„Nit? Na co nit?“ podivím se.
„Místo piercingu, aby mi to nezarostlo,“ řekne polohlasem.
„Nit nemám, broučku. Mm, bolí to hodně, že si ho tam nemůžeš dát?“
„Má pořádnou ránu. Bolí mě celá tvář a pusa taky… Tekla mi z toho krev, tak jsem to raději vyndal,“ poví mi smutně.
„Ani mi to neříkej,“ stisknu v dlani kus jeho mikiny vztekle. Zmetek, jak jen tohle mohl. Kdyby ho měl tak strašně rád, nebil by ho. „Pokud chceš, odvezu tě k sobě anebo k tobě domů. Podíváme se na to, já ti to klidně i ošetřím a zkusíme tam něco dát, dobře?“
„Já nechci domů. Máma by vyváděla a šla by Brianovi vyškrábat oči,“ broukne bázlivě.
„To není sama,“ vydechnu a trošku si odkašlu. „A byl bys ochotný jet ke mně?“ zeptám se opatrně. Nechci ho k sobě nějak násilím tahat. Kývne na souhlas. Nezdálo se, že by mu to vůbec vadilo. Maličko se usměju a přitisknu si ho ještě k sobě.
„Dobře, děkuju,“ vlípnu mu polibek na čelo. „Ale… je tu problém.“
„…jaký?“ vzhlédne ke mně.
„Budeš muset omluvit moji ne zcela ustlanou postel,“ pohladím ho po ruce a kouknu se mu do očí. V tu chvíli se mu po tváři rozlil hřejivý úsměv.
„Já ti jí klidně ustelu. Aspoň zjistím, co tam všechno schováváš,“ pošeptá. Uh, bál jsem se, že to vezme nějak špatně. Vždycky něco plácnu…
„Mmm, jsi můj miláček, víš to?“ dám mu pusinku na nezraněnou tvářičku. „Co tam skrývám? To by ses podivil. Raději ji napřed uklidím a až pak tě ji někdy nechám ustlat,“ pousměju se maličko.
„Hm,“ stáhnul obočí a nespokojeně nakrčil nos. „Teď si budu lámat hlavu s tím, co tam máš.“ Sakra, že já nebyl ticho.
„Máš o čem přemýšlet,“ zaculím se. „Ale teď pojďme,“ podám mu ruku a zvednu se. Chytil se mě a vylezl na nohy.
„Neschováváš tam žádnou nafukovací panu nebo panáka, že ne,“ šeptne ostýchavě.
„Tome,“ podívám se trošku znechuceně. „Ne, vážně ne. Jsou tam nějaký hračky, ale tohle ne. Mám tam třeba plyšáky a autíčka,“ zasměju se trošku, abych ho hlavně odpoutal od té příšerné gumové věci, kterou si představil.
„…plyšáky… autíčka…“ zopakuje po mně.
„To byl vtip, neboj se,“ zakroutím trošku hlavou a rozejdu se s ním k autu.
„Máš tam hračky?“ zeptá se pobaveně. Podívám se na něj a podzvednu obočí. Maličko svůdně se usměju.
„Uvidíš,“ vypláznu na něj špičku jazyka. „Když tak ti nějakou půjčím na hraní, až ti budu ošetřovat tu pusinku, aby ses zabavil,“ zaculím se. Jako by už na všechno zapomněl a žil opět ve světě, kde jsme jenom my dva. Tolik to pro mě znamená. Tenhle svět bych si přál. Bez Briana a dalších problémů. Zezadu se mi pověsil kolem krku a objal mě.
„Pověz mi, co tam máš. Prosííím,“ začal škemrat jako malé dítě. Usmál jsem se a chytnul ho za ty ruce.
„Ne, nepovím. To je tajný, přísně tajný,“ pokusím se to říct alespoň trošku vážně.
„Billééé,“ zakňoural.
„Ano, Tomi?“ zasměju se. Líbí se mi, jak je zvědavý.
„Řekni mi, co tam máš,“ zaprosil.
„Ne, neřeknu. To jsou hračky pro hodné děti.“
„Máš tam nějaký ty… ahm… věci?“
„Co jsou podle tebe ‚ahm věci‘?“ usměju se. Pohladím ho po rukou.
„Ale raději nic… Pověz mi to,“ zastaví se. Postaví se na špičky, obejme mě víc a najednou mě kousne do ucha.
„Sss,“ usyknu a přimhouřím oči. „Tak za tohle ti to neřeknu ani nikdy neukážu,“ chytnu ho za boky.
„Mmmh,“ zavrní mi pak do toho ouška a políbí mě na něj. „Pověz mi to…“
„Teď si to žehlíš, viď? Chceš to hrozně moc vědět,“ pootočím k němu hlavu. Občas mám pocit, jako by z něj mluvila trošku Molly. Sourozenci jak má být.
„No je to pro dobro obou. Přece nechceš, abych přišel do tvé ložnice a lekl se,“ pošeptá záludně a políbí mě na čelist. Chytí mě za bradu a zase mi ji začne tak hravě tahat.
„Neměj strach, vše je pečlivě zahrabané, abych po tom jen sáhnul a měl to, ale aby to nikdo jiný nenašel,“ zavtipkuju a vymaním se mu. Chytnu ho kolem pasu a přivinu si ho k sobě.
Pojď už, ty vědátore.“
„Nechci, abys tam měl nějaký… ahm… ty věci,“ řekne najednou naprosto vážně a uhne pohledem. Přijde mu to až tak nechutný? Hm, hm…
„Tak dobře, Kolombo. Nemám tam vůbec nic, kromě přehozeného trička a tuším, že jsem tam večer nechal jednu smlouvu, kterou musím prostudovat. Neboj se, tohle tam nenajdeš.“
„No vidíš, že to jde,“ zakření se na mě.
„Mimochodem, tobě vadí… hračky?“ zeptám se.
„Nevadí. Vadilo by mi, kdyby sis s nimi hrál sám,“ řekne trochu provinile. Omotá kolem sebe moji ruku a pomalu se rozejde. Mhh, žárlil by na hračky…
„Dobře,“ usměju se. Po chvilce dojdeme k autu, nastoupíme si a já to otočím směrem domů. Tudy už bohužel musím jet přes město. Tom jen tiše posedával a koukal z okna. Jsem si vědom toho, že i když se mi povedlo na chvilku odpoutat jeho myšlenky od toho, co se stalo, nebude to hned dobré. Tohle bude chtít čas a hlavně nějaké řešení. Sice mi můj rozum říká, abych nic nedělal, ale neovládnu se. Za tohle Werner zaplatí. Bít ho neměl. Klidně mu tu hubu rozbiju, i když třeba z téhle bitky vyjdu zmlácený jak pes. Všiml jsem si, jak je urostlý. Navíc, když vidím Tomovu tvář, je mi vše víc než jasné.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: J. :o)
Oh.. Tom žárlí na hračky? To je roztomilý.. :o) povedenej dílek.. :o)
To je tak krásný díl! Hrozně se mi líbí, jak se Bill o Toma stará a jak za ním hned jel =) Bylo to vážně rozkošný =) Jéj, já se tak těším, jak se pomstí tomu Brianovi! 😀 Bude bitkáá .. já bych mu to blbcovi tak přála! Takhle Toma vydeptat a ještě ho fláknout?! Debil prostě 😀 a Billy je úžasný… 😀
Juu veze si ho k sobě domu jo? 😀 No já vim, že asi nic nebude 🙁 to by se Tomovi musela nějak zázračně zvednout nálada 🙁 … ale kdyby náhodou, tak by to bylo super <3 😀
Jo a taky doufám, že mu nezaroste jeho boží piercing 😀 ale to je maličkost…
Miluju tu povídku! Už chci další dííl! =)
proc me napadly nejake sexualni pomucky? boze 😀
Verim tomu, ze Bill tu vec s Brianem nenecha jen tak .. A ja se mu ani nedivim, staroch nejake plesnivy .. :/ A jsem rada, ze se Bill o nej tak stara 🙂 Opravdu mi to pridje roztomile 🙂
No tesim se na pokracko
🙂
Ah Tome…proč si to dáváš za vinu..neni to jenom tvoje vina…Brian se choval,jako debil v tom kabinetu..A ty za to nemůžeš…prostě..tohle se v životě stává..lidi se nacházejí a opouštějí. jen málokdo spolu zůstane napořád. Nemůžeš si to dávat za vinu,že jsi ho opustil..tak to prostě chodí. A on na to,že k tobě údajně chová nějaké city, se tak teda nechová. Bill má pravdu..kdyby ho měl opravdu hodně rád,tak by ho přece neuhodil!!!!!
Áh bože ♥ …ten jejich rozhovor o..hračkách :D♥…áááá…dokonalost!!! Tahle věta mě dostala :"Vadilo by mi, kdyby sis s nimi hrál sám" ..áááá♥booože:D♥
Páni to jak se Bill o Toma stará je až moc dokonalí 😉 A nemůžu se dočkat až se pomstí tomu gorilákovi Brianovi….teda sral mě už od začátku ale tohle přepísk !! Jen se bojím aby Tom neměl pak ve škole ještě větší problémy….POKRÁČKO !!!
Jéé to je nádherný =o) Jak se o něj Bill krásně stará =o) sm zvědavá jaký to bude u Billa doma =oD Tom je roztomilej
OH!§ Páni páni! páni! Na to jak to vypadalo docela špatně, tak najednou se to vyjasnilo a bylo dobře…:-) Upřímně, jsem opravdu ráda, že ti dva nějak prostě zapomněli na problémy v okolí a unikli do svého světa, kde existují jenom oni…:-) a kde jim nikdo neubližuje…:-) Ale hodně se bojím toho, co Bill Brianovi udělá.. On sice ten náš krásný černovlásek vypadá jako nevinné stvořeníčko, které potřebuje bránit, ale zdání klame. Je to Ranař!!! 🙂 Ostatně to tak je i u Toma, za tím drsným hip hop vzhledem je citlivý klučík a to se mi opravdu hodně líbí!!! Je to netypické, ale jsem ráda, že se role obrátili a není to jen Bill, kdo potřebuje ochraňovat před zlými lidmi na světě…:-) Ale upřímně jsem si představila, jak Tom vypadal po tom, jak ho uhodil a zhrozila jsem se …:-( Tom si to nezasloužil, ačkoli se snažil o vydírání. Myslím si, že prostě jenom Brian zkouší na něho nějakou psychologickou hru, protože Toma zkoumal, jak sám říkal…:-( A to zřejmě nedopadne dobře…:-(, protože mi to přijde jako na houpačce, kdy jednou je to nahoře a pak je to dole skoro pod bodem mrazu a je to vždy, když se objeví Brian…:-(
Ale Tomi byl roztomilý u toho, jak se ptal na ty ahm…hračky…:-D to mě pobavilo a konečně přišel i na jiné myšlenky. Že by žárlil na to, že Bill si hraje s hračkami?? 😛 NO to jsem opravdu moc zvědavá, jak to bude pokračovat a co se u Billa stane…:-) Chjooo, musím čekat do pondělí..:-( Jééééé to bude dlouhá neděle a kousek pondělí…:-( No ale pokusím se to vydrže, ostatně co jiného mi zbývá, že?:-D
Moc se mi ta povídka líbí, a i když vím, že se opakuji, tak to prostě musím psát ke každému dílku, jak moc se mi tahle povídka vryla pod kůži a užívám si každý dílek!!! 🙂 Moje nejoblíbenější povídka tady na blogu!!!! 🙂 ♥ Jste úžasné a pište dál!!!!! 🙂 ♥
MMM měl říct že tam má hhračky 😀 ,ale nevadí , krásnej díl 🙂 honem další 🙂
Tak s těma hračkama to bylo opravdu povedené, jak Tom skoro žárlil na hračky.
Tohle ale Brian přehnal, neměl Toma takhle mlátit, doufám, že mu to Bill pořádně vrátí 😀
Jinak moc pěkný díl, opravdu skvělý.
těšim se na ty ahm hračky :DD
to je konverzace :DDDDD Ahm hračky… pak prej jenom tričko a smlouva? No Bille :DDDDD
Jo hračky, jo? :DDD Jasnýýý, už to vidim. :DD A do toho Bille, jo! Neřiď se rozumem. Jen Briana pořádně zmlať! Zaslouží si to. 😀