autor: Darkbeth
Zdravím 😀 Tak tu mám pokračování. Pokud to ještě někdo čte, tak doufám, že se bude líbit a můžu tentokrát slíbit, že další díl bude brzy 🙂 Vaše pokorná Darkbeth 😀
Každý má rád své jistoty. Když ví, kdo je osoba po jeho boku, když ví, jak se jmenuje místo, kde se nachází, když ví, kteří lidé jsou jeho nepřáteli a kteří naopak přáteli. Jak pošetilé, že stačí, aby se jedna věc vymkla kontrole, a všechna jistota se sesype v prach. Bill si s rozšířenýma očima prohlížel Tomova otce. V hlavě se mu rojily tisíce otázek. Proč mu Tom lhal? Nebo ho jen neposlouchal? Byl tolik sobecký? Nejspíš ano.
„Omluvte mě, prosím. Budu už muset jít,“ vydechl po chvíli mlčení Bill.
„Ale byl jste tu jen okamžik,“ snažil se ho udržet ředitel, ale Bill jako by neslyšel. Pevně uchopil rukojeť své tašky a vydal se k výtahům. Nebyl s to rozumě uvažovat. Má jít za Tomem a na všechno se přeptat? Má mít radost, má být smutný? Všechno jako by se teď vyřešilo, a zároveň ještě více zamotalo. Proč Tom nežije život jako Bill? Mohl by. Má ale život, který Bill žil, nějakou hodnotu? Cenu? Bill o tom poslední dobou velmi pochyboval.
Unaveně se svalil u sebe doma na gauč, když narazil na konferenčím stolku na malou zlatou pozvánku. Byla to pozvánka na další firemní večírek. Konal se už zítra. Bill si pomyslel něco o dochvilnosti a protáhl si záda. Hlavu měl zatíženou tolika problémy, že se raději rozhodl jít spát. Upadl proto do své královské postele, aby prožil další bezesnou noc. Občas si říkal, že by dal cokoliv i za děsivou noční můru, než za tuhle prázdnotu.
Ráno ho jako obvykle probudil zvuk telefonu. Natáhl se pro něj a okamžitě se na něj začaly chrlit dotazy jeho asistentky. To nedokážou pochopit, že je to teprve sedmnáctiletý chlapec? Ne, na věk se ve firmě nehrálo. Byla přeci od toho, aby prosperovala. Když ukončil veškeré záležitosti, tak s hrůzou zjistil, že není ráno, jak si předtím myslel. Byly dvě hodiny odpoledne, tudíž neměl moc času připravit se na nastávající večírek. V záznamníku měl jeden strohý vzkaz od Georga, aby se mu ozval, ale na toho tuplem neměl Bill náladu. Raději si dal dlouhou koupel a pomalu se začal připravovat. Vzal si jeden ze svých skvěle padnoucích obleků, perfektně se nalíčil a vlasy sčesal do elegantního drdolu. Vlastně už to byla celkem rutina.
Rozhodl se ještě vytřídit poštu předtím, než půjde. Nic ani nejedl, neměl hlad. Možná proto byl ještě bledší než obvykle. Nakonec, když nastal ten správný čas, nasedl do limuzíny a nechal se odvést do luxusního hotelu. U dveří stáli samozřejmě paparazzi a nenechali si ujít ani okamžik Billovy chůze. Když se za ním konečně zavřely dveře, tak si Bill značně oddechl. Neměl to rád. Nyní však opět nasadil zářící, avšak umělý úsměv, a vydal se vstříc všem těm zazobaným snobům.
„Bille, zlato, tady jsi,“ přihnal se k němu hned Georg a políbil ho na tvář. Bill se na něj jen usmál, pozdrav mu oplatil, pak ale hned vystřelil k baru pro skleničku šampaňského. Jednu do sebe nalil hned a s druhou šel pozdravit známé. Byli tu i jiní synové bohatých tatíčků, s kterými si občas hrával jako malý. S pár z nich se pozdravil a snažil se mermomocí vyhýbat Gerogovi.
„Všude jsem tě hledal, Bille. Kde jsi byl?“ zeptal se ho Gerog, když Billa konečně našel stát u schodiště.
„Georgu, já… byla to asi chyba, když jsem se s tebou vyspal,“ sklopil hlavu Bill a snažil se vypadat kajícně. Nejradši by si nafackoval za to, že mu vlastně bylo jedno, jestli se Georg naštve, nebo bude smutný. Už mu na ničem nezáleželo. Jen na jeho samém. V duchu si ironicky gratuloval, že nyní je už jako jeho otec. Stačí, aby začal každý den chodit do bordelu, chlastat a znásilňovat svoje dítě a může si rovnou převzít i jeho křestní jméno. Musel se tomu zasmát.
„Je ti to k smíchu?!“ podíval se na něj nevěřícně Georg. Úplně zapomněl, že tam s ním je.
„Všichni jsme tady k smíchu, nemyslíš?“ ušklíbl se Bill.
„Nechápu jak jsem mohl být tak naivní a věřit… Otec měl pravdu. Žádná láska neexistuje. Alespoň ne pro lidi, jako jsme my,“ řekl a odrkáčel. Bill tam zůstal opařeně stát a přemýšlel nad jeho slovy. Věřil jim ale on sám?
Když se chystal odejít, tak se ale zarazil. Naproti u dveří postával muž. Byl také oblečen v drahém obleku, také upíjel drahé šampaňské, ale něco mu chybělo. Ten pohrdavý výraz ve tváři, který tu ostatní měli. Ale co bylo nejdůležitější, Bill ho znal. Jakmile se střetli pohledem, tak Bill zůstal na rozdíl od něj zaraženě stát. On o něm tedy věděl už déle. Zatímco pro Billa to bylo velké překvapení. Nakonec sebral odvahu a přešel k němu.
„Ahoj, Tome. Co tu děláš?“ zeptal se. Tenhle dotaz zřejmě nebyl nejvhodnější, avšak Tom ho vzal s klidem.
„Ahoj. No, rozhodl jsem se přece jenom podívat, jak takové akce vypadají. Řeknu ti, je to lepší než divadlo. Všichni by tu zasloužili ceny za tak skvělé herecké výkony,“ ušklíbl se a napil se šampaňského.
„Ne, vážně. Proč jsi tady?“ zeptal se Bill, ignorujíc jeho uštěpačnou poznámku.
„Jestli tím máš na mysli, že jsem se rozhodl žít tenhle život, tak to tě musím zklamat. Radši budu brát ten mizernej plat, co beru, než… tohle,“ znechuceně se rozhlédl po místnosti a upil opět ze skleničky. Nejspíš už měl dost upito.
„Proč jsi mi někdy neřekl, kdo je tvůj otec?“ zeptal se Bill na to, co ho zajímalo nejvíce.
„Změnilo by to něco?“ odpověděl na otázku otázkou Tom.
„Změnilo by to všechno,“ špitl Bill.
„Doufal jsem, že odpověď bude jiná,“ řekl tiše Tom a nechal tam Billa opařeně stát. Sledoval jeho vzdalující záda, ale nic neudělal. Vzal si od číšníka skleničku a jen dál tam tak postával. Měl by za ním jít? Jestli ano, co mu ale řekne?
autor: Darkbeth
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
Konečně si uvědomil, že vyspat se s Georgem byla chyba!! Docela sem si oddechla 😀 Jen doufám, že Georg nebude dolízat 😀 A k těm Billovýn otázkám : Jak vůbec může nad něčím takový přemýšlet?!? Jasně, že za ním má jít! 😀 A nemusí vůbec nic říkat. Stačí, když mu jeho pusu zacpe tou svou 😀
Moc pěkně napsaný 🙂
sakra zase špatně bille!!! at' už jsou spolu 😀
Ten Bill..ja už neviem, čo môže, to pokazí..skoro ako ja :)…zatiaľ to moc nevyzerá, že by sa mali dať dokopy…krásna poviedka a moc sa teším na pokračovanie
To si piš, že to ještě někdo čte!
Tak skvěle psaná povídka – to by byl hřích nečíst.
Vždycky se raduju, když vidím, že je tady nový díl 🙂