Zaslepení 16. (1/2)

Hodina umění byla utrpením. Bill Natálii ignoroval, nad čímž se Natálie nafoukla, a když se jí Andreas nezastal, začala být ještě vzteklejší, a tak Bill požádal paní Coleovou, jestli by mohl kreslit na chodbě. Ta vycítila, že se v triu něco děje, a tak mu to dovolila, ale řekla mu, aby se z toho nestal zvyk – což bylo kódem pro ´Neutíkej od svých problémů´. Pouze se snažila pomoct, ale Billa to jen naštvalo. On nebyl ten, kdo tady měl co napravovat. Dokonce pátral sám v sobě, snažil se přijít na to, jestli je neracionální, nebo jestli tam bylo něco, za co se musel omluvit, ale na nic nepřišel. Natálie se ukázala být neloajálním přítelem.

V polovině hodiny Natálie vypochodovala ven, aby si s ním promluvila.

„Andreas říká, že jsem vázána přísahou držet tajemství.“ Bill sevřel čelist a ignoroval ji. „To jsi mi mohl říct sám.“ Bill si rozpustil culík a shrbil se nad svou kresbou tak, aby mu vlasy bránily v periferním vidění. „Přestaň být dětinský! Léčba tichem, vážně?“

„Není to léčba tichem. Je to zacházení jménem málem-jsi-mi-zničila-život-a-já-jsem-s-tebou-skončil.“

„Upřímně, jak jsem ti málem zničila život?“ Zeptala se Natálie, přidřepla si, a Bill se od ní odsunul. Což, jak si uvědomil, bylo trochu dětinské.

„Ty víš, co by se stalo, kdybys zavolala na policii. Toma by zavřeli, studenti by měli řeči, a z mého společenského života by se stalo peklo. A to se nezmiňuju o tom, že už bych ho pravděpodobně nikdy znovu neviděl.“ Bill konečně zvedl hlavu a podíval se Natálii přímo do očí. „O celé té situaci nevíš, kurva, vůbec nic. Ale mně na něm záleží. A jestli si myslíš, že jsem tak zasraně hloupý, abych nepoznal, že se mnou někdo něco předstírá, pak s tebou nehodlám ztrácet čas.“

Natálie na něj zírala nazpět se sevřenou čelistí, ale Bill mohl vidět, že jeho slova zvažuje. „Já mu nevěřím.“

„A já nevěřím tobě.“ Bill se znovu odvrátil, zavřel svůj skicák a vrátil se do třídy. Třásl se vzteky a taky zármutkem. Věděl, že jeho přátelství s Natálií je v tuto chvíli už neopravitelné. Dokonce i kdyby se mu nakonec omluvila, i kdyby si před ním klekla na kolena, už by se na ni nedokázal dívat stejně.

Což zanechávalo Andrease nešikovně uvíznutého uprostřed. Vzhlédl k Billovi, když znovu vstoupil do třídy, tvářil se provinile, a Bill věděl, že ačkoliv je Andreas na jeho straně, stále cítí oddanost k Natálii. A Andreas nesnášel drama; bude předstírat, že všechno je fajn tak dlouho, jak jen to bude možné. Bill se cítil špatně, že by jej měl požádat, ať si vybere stranu, ale chtěl, ať si vybere co nejdřív. Čím rychleji bude moct přerušit pouta s Natálií, tím lépe, a Andreas byl mezi nimi jako pouto; mohli se vzájemně ignorovat, jak jen chtěli, ale s Andreasem uprostřed mezi nimi vždy bude silné spojení.

Což byl důvod, proč byl Bill překvapený, když Andreas vstal a beze slova jej následoval napříč místností. Oba se posadili k jinému stolu a dostávalo se jim podivných pohledů – bylo neslýchané, aby se trio rozhádalo, a pokud si Andreas vybíral strany, bylo to vážné. Bill se přinutil k úsměvu a zamával svou tužkou. „Má tady někdo ořezávátko?“

Zdálo se, jako by se místností ozval kolektivní výdech, jako by každý zadržoval dech, ale napětí se vrátilo, jakmile se do třídy vplížila zpátky Natálie. Oči jí zamířily od jejich obvyklého stolu napříč místností k Billovi s Andreasem, a místo toho, aby jim poslala naštvaný pohled, tak se zdálo, že to prostě přijala a posadila se. Bill v sobě možná vůči ní měl nově nalezenou averzi, ale to nezabránilo soucitnému bodnutí, a poté lítosti, která jím projela. Natálie si to způsobila sama, oni všichni to věděli, a jejich přátelství bylo u konce. Přesto Bill našel sám sebe záhadně rozrušeného, jako by truchlil nad Natáliinou smrtí, a tak vstal, jakmile mu spolužák podal ořezávátko, a postavil se do rohu ke koši, aby nikdo nespatřil to trápení na jeho tváři.

Naostřil si tužku a vysypal ořezávátko do koše. Když skončil, beze slova se posadil, podal ořezávátko Andreasovi, který se pro něj natahoval, a ponořil se do svého umění. Žádné další myšlenky nebo pocity, jen linie a tvary.

***

Když Bill odevzdával svůj deník, měl o patnáct stránek víc, než bylo zadaných deset. Tom se tvářil nevěřícně, když ho zvedal z Billova stolu; byl už tlustý téměř tři centimetry, nacpaný výstřižky a kolážemi a obecně zvlněnými stránkami ze všeho toho Billova čmárání.

„Bille!“ Zvolal Tom, ohryzek se mu chvěl, jak se smál, a Bill mu poslal mírný úšklebek.

„Prostě jsem… měl v poslední době spousty pocitů,“ připustil s malým uchechtnutím. Tom na něj pozvedl obočí, usmál se, a přidal si deník do stohu ostatních.

„No, těším se, až se na to podívám,“ řekl mu Tom se zdrženlivým přikývnutím, a ačkoliv by si toho možná jiný student nevšiml, Bill mohl vidět, že vypadal trochu ustaraně. Bill se tak cítil taky; koneckonců, ten deník byl jediným přímým spojením, které spolu stále měli. Snad Tom dokáže zvládnout všechny ty emoce, které mu v něm Bill právě odevzdal.

Když Bill toho dne odcházel z jeho hodiny, dával si pozor, aby Tomovi poslal úsměv. Přece jen, celá třída jej znala jako Tomova oblíbence, takže to nemohlo ničemu ublížit. Tom mu ten úsměv oplatil, a pak se odvrátil.

To byla veškerá interakce, která mezi nimi v těchto dnech probíhala. Nebolelo to, opravdu, jen to Billa nutilo, aby Toma šíleně postrádal a dychtil po tom být sevřen v jeho náruči. Každou chvíli jej napadlo něco, co chtěl Tomovi říct, nebo co by s ním chtěl dělat, a musel se zastavit, aby nevytáhl telefon a už mu minimálně tisíckrát nenapsal. Bill si jeho číslo stejně smazal, ale stále bylo uloženo v jeho esemeskách, dokonce i když ty smazal taky; vybral si jich jen několik, které si ponechal. Byly v jeho složce ´oblíbené´, což byla funkce na jeho telefonu, kterou až do této chvíle považoval za zcela zbytečnou. Většina z nich byla úplně náhodná, jako tenhle díl je vážně vtipný, přál bych si, aby ses na to díval se mnou 🙂 a měl jsem během celé učitelské schůze mezi zuby kus salátu, hups… Ale Bill si také uložil každé jednotlivé ´Miluju tě´, které našel. Nebyla to všechna, která mu Tom kdy poslal – Bill si musel jednou za čas zprávy promazat – ale bylo to dost, aby to Billovi přineslo na rty úsměv, kdykoliv to jen potřeboval.

V hodině umění Bill seděl s Andreasem u jejich ´nově´ obvyklého stolu. Natálie si našla taky nový stůl, zatímco ten, který spolu v minulosti sdíleli, zůstal prázdný a nepoužívaný. Nikdo nevěděl, proč se trio rozkmotřilo, proč se na sebe Bill s Natálií ani nepodívali, a nikdo se nezeptal.

„Hej, Bille,“ pípnul Andreas, zatímco se potýkal s akvarely – nebyla to jeho nejsilnější stránka, ale potřeboval ukázat co nejširší záběr talentu, pokud chtěl dostat dobré skóre za své portfolio. „Když ty jdeš na ples s Marinou, tak s kým půjdu já?“

„Ty jdeš s Marinou?“ Zeptala se Lyn, tmavší a kulatější dívka s červenými proužky ve splývavých vlasech. „Hádám, že je roztomilá. Ale počkat, ty jsi stejně gay…“

Bill se rozesmál. „Jo, požádala mě o to. Hej, proč ty nejdeš s Andreasem?“ Navrhl a zahýbal obočím, a Lyn se zašklebila, zatímco Andreas vedle něj se odtáhl. V prváku spolu chodili a, no, ani jeden z nich si nechtěl ty dny připomínat.

„Já si někoho najdu… v chemii je se mnou jedna holka, která se mi docela líbí… ale připadá mi to trochu brzo, abych ji zval na ples,“ řekl Andreas, nakrčil nos nad svými akvarely. „Kurva, jak se s touhle věcí pracuje?“

„Ts, ukaž, já ti pomůžu,“ vzdychla Lyn, vstala a přišourala se k Andreasovi. Jen výjimečně dělávala něco, co nebylo malované akvarelem.

„Měl bys do toho jít, Andy,“ radil mu Ben. Byl čtvrtým členem u jejich stolu, ale po celou dobu měl v uších sluchátka. Bill vzhlédl a viděl, že si jedno z ucha vyndal, aby mohl poslouchat. „Kdo to vůbec je?“

„Jmenuje se Emma. Je vážně roztomilá, je se mnou ve dvojici v laborkách. Ale je totálně zapálená do vědy, jediný důvod, proč není v pokročilé chemii, je ten, že nastala nějaká chyba při vytváření rozvrhů, a nejspíš si myslí, že jsem naprostý idiot. Kdyby nebylo jí, tak bych z chemie propadl.“

„Nakresli jí něco,“ navrhl Bill, a Lyn přikývla.

„Holky takové věci žerou. Prostě občas namaluj něco roztomilého do svých poznámek – a bacha, ať je to opravdu roztomilé, a ne jako ty tvé děsivé sračky, jaké obvykle kreslíš-„

„Vlastně už moje kresby viděla a líbí se jí,“ skočil do toho Andreas skoro defenzivně. „Není moc na roztomilé věci.“

„Pak je pro tebe perfektní,“ řekl Ben a zazubil se. Měl hezký úsměv, ale Billa to pro jednou nevyvedlo z míry. Ve skutečnosti od chvíle, co se on a Tom dali dohromady, Benovi jen sotva věnoval pozornost. Stejně si byl docela jistý, že Ben má přítelkyni. I když to pořád byla škoda, že nebyl gay, bez ohledu na stav Billova vztahu.

„Já nevím. Možná. Ale nejdřív ji někam jen tak pozvu. Abych získal číslo.“

„Ne, to nedělej! To je to nejhorší, co můžeš udělat, jsi idiot?“ Zeptala se Lyn a zatřásla jeho směrem svým štětcem, až jej poprskala barvou.

„Co? Hej! Cože?“ Andreas vypadal velmi zmateně a prohlížel si své tričko, které na sobě nyní mělo fialové tečky.

„Prostě ji pozvi na rande, jinak si bude myslet, že se chceš jen přátelit.“

„Myslíš? I když se ještě tak dobře neznáme?“

„To je právě ta pointa. Pozvi ji na rande, a tam se poznáte.“ Lyn zavrtěla hlavou a ukázala na jeho malbu. „Sleduj mě.“

***

Na konci týdne už měl Andreas rande na ples. On, Emma, Bill a Marina pojedou společně Billovým autem, dají si večeři v indické restauraci, a pak snad protancují noc bez nějakých potíží. Bill měl trochu obavy, ale usoudil, že tam nebylo moc věcí, které by mohly jít špatně. Možná kdyby šel s klukem, mohly by nastat potíže, ale měl skoro štěstí, že nemohl jít s Tomem. Možná ne štěstí. Nedokázal se rozhodnout.

„Bille, můžeme si o tomhle promluvit?“ Zeptal se Tom, když položil Billovi na lavici jeho oznámkovaný deník. Bill k němu překvapeně vzhlédl, ale Tom se jen usmál. „Neměj strach, nemáš žádné potíže. Jen jsem si s tebou chtěl promluvit o jednom z tvých příběhů.“

„Aha, jasně, okay.“ Bill nenapsal mnoho příběhů, většinou spíše básně, ale přesto nedokázal odhadnout, o kterém by s ním chtěl Tom mluvit.

Tom počkal, než si studenti prohlédli své známky – Bill dostal stovku, opět, a začal listovat stránkami, aby se podíval, jestli by mu Tomovy poznámky mohly napovědět, o čem s ním chtěl Tom mluvit, ale Tom už pokračoval.

„Nějaké otázky?“ Zeptal se a otočil se, aby začal psát na tabuli. Ohledně deníků většinou žádné otázky nebyly, jelikož jeho známkování bylo tak přímočaré. Pohlédl zpátky na třídu. „Dobře, tak se pojďme ponořit do dnešní poezie…“ Tom rozdal stoh papírů; v současné době pracovali na rozborech básní, což, jak je Tom ujistil, bude jedním z témat na závěrečných zkouškách. „Ano, Kelsey?“ Bill vzhlédl, aby spatřil dívku se zvednutou rukou.

„Můžeme dneska pracovat na nějaké zábavnější básni? Třeba milostné básni?“ Zeptala se, čímž Toma překvapila. „Totiž, když bude brzy ten Valentýn…“

„No, mám už tyhle básně vybrané předem, a upřímně, na závěrečných zkouškách milostnou báseň nejspíš nenajdete, pokud to nebude báseň pro Matku Přírodu.“

„Ale no tak, nemůžeme pro jednou dělat něco, co nebude na zkouškách?“ Zakňourala Kelsey, a Bill se zahihňal, když na ni Tom jen zvedl obočí.

„Ne.“

Další studentka zvedla ruku a Tom vzdychl. „Ano?“

„Budete vy něco dělat na Valentýna?“ Zeptala se, a Tom si překřížil ruce na hrudi.

„O tomhle opravdu nechci mluvit,“ řekl, krátce zavřel oči, ale dál měl na tváři úsměv, ačkoliv malý.

„Myslela jsem si to, vy máte přítelkyni!“ Zvolala studentka. Tohle bylo větší zapojení třídy, než Bill obvykle viděl za celý týden. Tomův milostný život studenty rozhodně zajímal.

„Ne, nemám,“ povzdechl si. „A teď, než začnu být nevrlý, pojďme na ty básně, hmm?“ Navrhl Tom a zvedl papír, jehož kopie všem rozdal. Tentokrát nikdo neměl námitky.

Bill málem zapomněl, že má zůstat, když hodina skončila, ale Tom ho rukou na paži zastavil. „Pojď sem,“ řekl a mávl rukou směrem k židli vedle svého stolu, kterou Bill už dlouhou dobu neokupoval. Poslal Tomovi úsměv a posadil se.

„Bude to rychlé,“ řekl mu Tom. Vzhlédl a podíval se ke dveřím, nejspíš aby se ujistil, že je nikdo nevyruší. „Jen jsem se chtěl ujistit, že je u tebe všechno v pořádku,“ řekl a Bill nedokázal říct, jestli se ptá jako jeho učitel, nebo jako něco více. „V tom deníku byla spousta emocí.“

„Jo, jsem v pohodě. Ehm…“ Uvažoval, kolik toho Tomovi má říct. „Natálie a já jsme oficiálně… no, už jsem s ní nemluvil skoro dva týdny. Je to na hovno, víte, ona byla ta poslední, od které bych čekal… že se ke mně obrátí zády, ale tak to prostě je. Ale dívám se kupředu, ne vzad,“ ujistil Toma, aby skončil na pozitivní vlně, a sdílel s ním úsměv. Tom se natáhl kupředu a krátce Billa chytil za paži.

„Dobře, to rád slyším. Uvidíme se v pondělí.“

„Jo, nashle. A…“ Bill se odmlčel, když vstal; chtěl říct něco o Valentýnu, ale nevěděl co. Zdálo se, že mu Tom rozumí, protože lehce sklopil hlavu a Bill přikývl. „Uvidíme se.“

***

Ten den, když Bill přišel domů, zamířil rovnou do svého pokoje a našel přání od svého otce. Vytáhl z něj peníze, přání nacpal do koše a zavolal Marině, Andreasovi, Georgovi a Gustavovi, aby je všechny pozval na zmrzlinu. Gustav se zdál být překvapený, že mu zavolal, ale stejně pozvání přijal. Marina nemohla přijít, protože měla práci, Andreas to okamžitě přijal, a Georg se ho zeptal, jestli se zbláznil, když chce zmrzlinu uprostřed zimy, ale řekl mu, že tam bude.

Bill vyzvedl Andrease a na místě se setkali s Georgem a Gustavem. „Můj otec mi dal padesát dolarů a já jsem nevěděl, co s nima, takže…“ vysvětlil jim, když přijel. „Můžete si, kluci, dát, cokoliv chcete; já upřímně nevím, jak utratit padesát babek za zmrzlinu.“

Všichni čtyři společně obsadili box v zadní části a podělili se o sýrové hranolky, než si objednali zmrzlinu, zatímco Gustav hltal hotdog. „Takže tvůj táta se snaží si tě udobřit nebo co?“ Zeptal se Georg, když si vzal hranolku.

„Nevím, opravdu mě to nezajímá. Poslal mi narozeninové přání a já si opravdu nebyl jistý, co s tím, ale dneska jsem někomu řekl, že se začínám dívat kupředu a ne vzad, což znamená rozhodnout se, co se svým otcem. A víte co, on je ten, kdo to podělal; já mu nic nedlužím. Rozhodně si mě zpátky nemůže koupit.“

„Víš, líbí se mi muž, který převezme kontrolu,“ řekl Georg a poslal Billovi koketní úsměv, ale bylo to trapné a mimo mísu. Georg, který si toho zjevně všiml, však stejně pokračoval. „Máš rande na ples?“ Vyjádřil to způsobem, jako by očekával, že Bill řekne ne.

„Vlastně jo, jdu s Marinou.“ To způsobilo, že Georg zvedl obočí.

„To je holka…“

„Já vím, jdeme jako přátelé,“ rozesmál se Bill a napjatá atmosféra se konečně uvolnila.

„Takže chceš jít se mnou?“ Tlačil Georg a Bill protočil oči.

„Ona je pořád moje rande, i když jdeme jako přátelé. Kromě toho, po zbytek školního roku chci zůstat sám. Potřebuju se soustředit na práci do školy; přece jen mě čekají dvě pokročilé zkoušky.“

„Hmm. Tak fajn.“ Zdálo se, že to Georg vzal jako výmluvu, ne jako pravdu, a Bill se zamračil.

„No tak, netrucuj. Zeptej se Andrease, opravdu jsem se rozhodl se po zbytek roku s nikým nevídat.“ Bill nevěděl, proč se vůbec obtěžuje; nebylo to tak, jako by snad ranil Georgovy city tím, že mu odepíral sex.

„Je to pravda,“ vložil se do toho Andreas a přikývl. Georg pokrčil rameny.

„Cokoliv, hádám, že na ples nejdu.“

„Já budu tvoje rande,“ nabídl Gustav vážně a Bill se zahihňal. Andreas vypadal zmateně, jako by nedokázal říct, jestli to Gustav myslel vážně.

„Bez urážky, Gustave, ale… ani za milion let,“ zavrčel Georg a Gustav předstíral zklamání, položil si hlavu na stůl a mračil se na svůj hotdog. Georg jen obrátil oči v sloup. „Ale můžeme jít jako kámoši, protože v nejbližší době stejně žádné rande nenajdu.“

Když opustili cukrárnu, Billovi pořád ještě zůstalo patnáct dolarů, a tak koupil domů zmrzlinový dort a zbytek peněz strčil do sklenice na spropitné.

autor: Dušinka