autor: Janule
„Nastav mi stoličku,“ zahučel Bill, když Paulovy nohy konečně zmizely v díře ve stropě. „Jestli mě pustíš,“ zakňučel, když se křečovitě držel Tomova krku a upravoval nohu na jeho sepnutých rukou, aby se vyšvihl nahoru a zachytil se okrajů otvoru ve stropě.
„Neboj, strašpytle,“ kasal se Tom, svaly napjaté, jak se Bill odpíchl, aby se dostal co nejvýš. „No vidíš,“ konstatoval Tom po chvilce, když se jeho milenec nesesypal zpátky jako zralá hruška, a za pomoci Paula, který ho nahoře vytahoval, soukal svůj malý zadek stále výš. Zaplaťbůh za nízké stropy, které tu všude byly. Teď byla řada už jen na něm, aby se za pomoci svých svalů sám dostal nahoru, z čehož strach neměl. Od čeho chodil do posilovny. Ještě jednou se naposledy rozhlédl po zamčené Billově místnosti, jestli něco důležitého nezapomněli, a zkontroloval, jak daleko je Bill. Jeho nohy právě mizely v temné stropní díře, poslouchal naléhavé šeptání těch dvou, zatímco došel rozsvítit naplno stropní světlo. Co kdyby se náhodou nedostali ven a museli se vrátit… jen tak pro jistotu, takový malý maják, aby se trefili do správné místnosti. „Mějte se tu, fanatici,“ zabrumlal si pod fousy a přistrčil si pod stropní díru stolek. Nebude se zbytečně namáhat, když nemusí. Za chvilku už i jeho boty naposledy zasvítily těsně u stropu svou bělostnou barvou a místnost osiřela.
„Tak teď kudy?“ zeptal se Paul Toma, když se všichni vydýchali, oprášili a vkleče na kolenou rozhlíželi kolem sebe. Systém větrání nebyl tak malý, jak by se mohlo zdát, ale všechno ztěžoval mechanismus na pohotovostní balíčky jídla, který jim překážel. Byla to soustava silných drátů poháněná ozubenými koly, na nich byly zavěšeny balíčky s jídlem, jež zřejmě někde v dálce kdosi doplňoval, když na příslušném háku chyběly. Jak později zjistili, nejhorší překážkou pro ně byly náhodně popadané balíčky, které byly na hácích nejspíš špatně upevněné, a nikdo o nich nevěděl, tudíž je ani nesbíral. Bůhví, jak byly staré. Nemohli se bohužel narovnat úplně do stoje, tak vysoké, jako byli oni, šachty nebyly, ale to ani nepředpokládali.
„Na severní stranu,“ ukázal Tom svou vlastní baterkou, kterou před chvilkou rozsvítil. Podle mapy, již měl v hlavě, bylo potřeba se vydat přesně tudy, aby se dostali k té nejposlednější větrací šachtě ústící daleko za plotem elektrárny uprostřed lesa. Největší průšvih by byl, kdyby se jim podařilo vylézt na pozemku před plotem, odtud by nebylo úniku, a to věděli všichni tři.
„Dobře, já jdu první,“ zašeptal Paul, „mám nejsilnější baterku, Bill za mnou a Tom poslední. Mluvte jen v nejnutnějších případech, procházíme nad místnostmi, ve kterých spí lidi. Kdokoliv by nás mohl zachytit, takže nedupat a šeptat,“ zdůraznil Paul, zvedl se z kolen nejprve do dřepu, a pak se v dost nepohodlném předklonu vydal na cestu.
Prvních dvě stě metrů ušli v naprosté tichosti, domlouvali se pouze na křižovatkách, Tom je navigoval, kam mají jít. Všude kolem sebe slyšeli jen hučení klimatizace, občas Paul upozornil na další a další spadlé balíčky s jídlem, které jim cestu ztěžovaly ze všeho nejvíc.
„Bolej mě záda,“ ozvalo se šeptání zprostředka skupinky, když se zastavili kvůli další překážce.
„Jo, to nás všechny,“ odpověděl na Billovu stížnost Paul. „Vydrž, nahoře se narovnáš,“ snažil se svého nejlepšího přítele uchlácholit, a pokračovali dál.
„Co si chvilinku sednout?“ navrhl při další podobné příležitost Tom, kterému bylo sem tam bolestí tiše kňučícího Billa samozřejmě líto. Taky ho bolela záda, ale nedovolil si ani pípnout, dokud se neozval Bill.
„Dobře, ale jenom na pár minut,“ souhlasil rezignovaně Paul, byli na něj dva. „Možná bude lepší si rovnou lehnout,“ navrhl, když se posadil a bolest zad nijak neustupovala. Posunul se trochu, aby si vytvořil větší prostor a natáhl se na podlahu. Byla to v tu ránu obrovská úleva.
„Kde asi jsme?“ ozval se po chvilce tichého odpočinku lehký šepot Billa.
„Odhaduju, že tak ve čtvrtině cesty,“ odpověděl šeptem Tom, „ale nevím to jistě. Ještě jsme nepotkali žádnou větrací šachtu a pořád jsou tu ty pitomý balíčky, takže ještě nejsme mimo místnosti.“
„Jak dlouho ještě půjdeme?“ zajímal se opět Bill po chvilce ležení.
„Jestli budem každejch dvacet metrů odpočívat, tak dva dny,“ ozvalo se sarkasticky z první linie, Paulovi začínal Bill svými dotazy a kňouráním lézt malinko na nervy. „Vstáváme, čas běží,“ zavelel a šel svým dvěma kolegům příkladem.
Bill si jen povzdechl, když se znovu dostal do nepříjemné pochodové pozice. Chvilku zkoušel jít jako žabák, aby měl narovnaná záda, ale jeho stehenní svaly mu daly velice brzy najevo, že zdaleka nevydrží tolik co páteř. Radši se zase vrátil k původní poloze pravoúhlého trojúhelníku, opřel ruce o kolena a statečně následoval Paulův zadek. Měl v kapse svou baterku, ale nepotřeboval ji, viděl na cestu díky těm dvěma dobře. Nejvíc ho na celé věci obtěžovalo to nucené ticho, nejradši by si aspoň do kroku pobrukoval, ale to ani nezkoušel. Tom za ním ho občas škádlivě plácl po zadku – nemohl odolat, když se mu neustále mrskal před nosem – a Bill se skoro zalkl potlačovaným smíchem, když jednou své plácnutí Tom doprovodil doporučením: „Pošli to dál“. Dovedl si představit, jaké následky by takový výpad na Paulův zadek měl, zvlášť poté, co si byl jistý Billovou sexuální orientací.
„První větrací šachta,“ zahlásil Paul vepředu, když ucítil závan chladnějšího vzduchu.
„Konečně,“ reagoval Bill na dobrou zprávu.
„Hele, kluci, tady se dá postavit,“ s radostí hlásil Paul, když jako první dorazil do míst, kde nad sebou uviděl šachtu. Balíčky s jídlem před chvilkou skončily, takže byli konečně mimo podzemní komplex. Paul posvítil nahoru, aby poprvé uviděl výšku, kterou budou muset zdolat, až se budou jednou z podobných šachet chtít dostat na povrch, a moc radosti mu to neudělalo. Bylo to celkem vysoko, odhadoval to tak na čtyři až pět metrů, těžko říct. Měli štěstí, že jsou tři, aspoň si budou moci vzájemně pomoct.
„Uff, to je nádhera,“ úlevně vydechl Bill, když svá dlouhá záda mohl konečně zase narovnat. „Tomi, je to úžasný,“ hned šeptal někam za sebe, kde tušil ještě ohnutého Toma.
„Jojo,“ objal ho kytarista zezadu, aby se pod úzký prostor šachty vešli všichni tři.
„Dál už by to mělo jít rychleji,“ zašeptal Paul. „Volná cesta před námi, teď se jenom trefit, do správného směru. Máš zhruba pojem, kde asi jsme?“ zeptal se Toma.
„Myslím, že jsme určitě ještě na oploceném pozemku, ale nějak se mi to díky těm všem křižovatkám motá v hlavě,“ přiznal Tom. „Snad se trefíme, musíme se prostě dostat co nejdál.“
„Tak jo, kolik je hodin?“ zeptal se Paul Billa, který jediný měl náramkové hodinky.
„Budou dvě.“ Oznámil zpěvák, když mu Tom posvítil na zápěstí.
„Dobrej čas,“ přikývl Paul. „Tak vyrážíme dál, ať jsme venku co nejdřív.“
~*~
Sascha nemohl usnout. Ačkoliv se snažil, počítal ovečky, kozy, prasata, klokany, nic nepomáhalo. Věděl, že by si měl odpočinout, aby v té zimě, co venku panovala, neusnul na stromě a napůl zmrzlý z něj nespadl, ale jeho tělo ho neposlouchalo. Bylo příliš nabuzené adrenalinem, jak se těšilo na akci, chtělo vyrazit a ne se válet v teplé posteli. Další a další minuty ubíhaly, další výlet na záchod, napít, lehnout, zavřít oči, počítat ovečky, výlet na záchod, napít, a tak pořád dokola a dokola. Sascha toho měl právě tak dost. Ani se nemusel dívat na hodiny, aby věděl, kolik na nich je. Zíral na ně každých pět minut. Byly dvě, za hodinu měl vyrážet, teď už opravdu nemělo cenu spát.
Vstal a začal se pomalu oblékat. Nechtěl být na místě zase tak brzo, aby musel někde sedět v autě, a s vychladlým motorem pomalu začít mrznout, ale věděl, že se mu to stejně nepovede. Určitě tam bude dřív. Pojede aspoň pomalu, sliboval sám sobě, když za sebou potichounku zavíral a zamykal dveře pronajatého pokoje, nechtěl vzbudit ostatní hosty rodinného penzionu.
Ještě jednou zkontroloval, jestli má všechno, co potřebuje, a vydal se do chladné zimní berlínské noci.
~*~
„Další šachta,“ hlásil podle závanu vzduchu Paul, „to je šestá, už bychom tam mohli být, ne?“ pootočil hlavu směrem k Tomovi a bez varování se zastavil. Bill v setrvačnosti narazil přímo hlavou do jeho zadku.
„Nemůžeš hlásit?“ zaúpěl potichu, když se vzpamatoval, „ještě si vyrazím zuby o tu tvojí kostnatou prdel,“ stěžoval si zpěvák.
„Moje prdel není o nic kostnatější než ta tvoje,“ reagoval se smíchem Paul, „sorry, nedošlo mi, že seš tak blízko,“ omlouval se. „Seš v pohodě?“
„Jo, budu mít akorát bouli, co to máš v tý zadní kapse?“ třel si nabourané čelo.
„Provaz asi, nevím, do čehos to zrovna vrazil,“ odpověděl Paul.
„Myslím, že by to už podle mapy mohlo být ono, ale ještě bych pro sichr zkusil jít kousek dál,“ odpovídal Paulovi Tom a měl přitom co dělat, aby se nesmál Billovi.
„Ježiš né, pojďte to už zkusit tady,“ zaúpěl zpěvák, zdálo se mu, že mu záda totálně odpadnou. „Mám pocit, že už musí být ráno,“ stěžoval si.
„Nebuď slečinka, primadono, musíš něco vydržet,“ odbyl ho už poněkolikáté Paul, nějak s touhle hvězdnou stránkou svého nejlepšího přítele nepočítal.
„To už vydržíš, Bille,“ přidal se k němu Tom. „Počkej, až se nahoře nadechneš, to bude úžasný,“ snažil se ho navnadit na představu svobody, ale ta byla momentálně Billovi úplně ukradená.
„Jestli se ovšem ještě vůbec někdy narovnám,“ reagoval naštvaně Bill.
V tichosti pokračovali dál, ale když asi po čtvrthodině chůze narazili na slepou chodbu, zavelel Paul k návratu. Měli jistotu. Dál klimatizační šachta nevedla, tudíž šestka byla opravdu poslední. Mapa nelhala. Skoro celou cestu zpátky poslouchali Billovy narážky typu „já vám to říkal“, „měli jste dát na mě“ a podobné nesmysly, Paul i Tom by si nejradši nacpali do uší špunty, aby to nemuseli poslouchat. Aspoň poznali další stránku svého kamaráda a milence, umíněné a otravné dítě.
„Bille, ještě slovo a necháme tě tady,“ otočil se po několikáté takové rejpavé průpovídce Paul za sebe, aniž by přestal postupovat dopředu, už toho měl tak akorát dost. „Nebuď jako malej harant, seš chlap, proboha,“ dodal, ačkoliv sám nevěřil tomu, co říká.
Z Billovy strany se ozvalo jen pohrdavé odfrknutí, nehodlal na takové směšné poznámky odpovídat. Další cesta už proběhla přímo v hrobovém tichu, vydechli si, až když všichni tři stáli těsně vedle sebe ve výklenku pod vysokou šachtou, kterou se měli dostat na svobodu.
„Tak, pánové, vzhůru na to,“ zavelel Paul. Měli štěstí, že zrovna šestka byla v malém výklenku mimo chodbu, a tudíž v ní byl celkem slušný manévrovací prostor. „Tome, myslíš, že mě udržíš chvíli na ramenou?“ zeptal se Paul, když namířil baterkou nahoru. Byl vidět vnitřek zřejmě plechové nástavby, která měla z jedné strany větrací mřížku. Paul chtěl nejdřív zkusit, jestli nepůjde celá stříška odsunout. Pokud ne, jediná cesta ven vedla přes mříž, které se museli ale nějak zbavit. Jedné nářadí, které na to Paul měl, byl nůž z kuchyně od Emilly a vlastní svaly.
„Jasně, nech mě chvíli narovnat záda, a pak mi na ně můžeš vlézt,“ usmál se Tom. Objímal zezadu Billa, něžně ho škrábal na krku svým jednodenním strništěm, byl rád, že to jeho miláček zvládnul, i když s obtížemi. Několikrát mu říkal, ať s ním chodí do posilovny, ale Bill mu na to pravidelně odpovídal, že si nehodlá kazit postavu.
„Jasně, odpočinem si všichni tři, tohle bude nejtěžší část,“ přikývl Paul. „Jdu si na chvilku lehnout,“ oznámil, „asi byste měli taky.“ V předklonu se vrátil zpátky do poměrně čisté chodby, ve výklenku bylo mokro a bláto, jak sem zvenku pršelo skrz mříž. Tom s Billem bez námitek poslechli a vydali se za ním, tentokrát se natáhli na zem těsně vedle sebe, leželi v objetí a odpočívali.
„Nesmíme usnout,“ zašeptal Bill Tomovi do ucha, „to by bylo pěkně trapný, kdyby nás tu ráno našli, jak chrápeme,“ zachechtal se, zatímco hladil Tomova záda.
„Neboj, já neusnu určitě,“ ubezpečil ho Tom. „Už se nemůžu dočkat, až z týhle díry vypadnu.“
Když se asi po čtvrthodině odpočinku zvedli, nastala ta nejtěžší část úkolu. Paul, tak jak bylo dohodnuto, vylezl s Billovou pomocí na Tomova ramena, aby se pokusil nadzvednout plechový poklop šachty, ale brzy pochopil, že to nepůjde. Vše bylo pevně svařeno, aby se sem zvenku nikdo nedostal, a ještě k tomu porostlé vlhkým mechem a slizem. Dokonce ani obvyklé schůdky, které bývají nastřelené v betonových skružích kanálů nebo komínů, zde nebyly, aby případný vetřelec neměl šanci pohodlného vstupu. Nezbývalo tedy nic jiného, než použít nůž. Pro Toma a jeho ramena bylo těch dvacet minut, co trvalo Paulovi, než konečně povolil první roh kovové mříže, dlouhých jako dvě hodiny. Paul už měl několikrát pocit, že než to dokáže, povede se mu svůj nástroj zlomit, ale naštěstí vzal ten nejpevnější nůž, o jakém v kuchyni věděl, takže když poněkolikáté zapáčil, konečně se mu podařilo mříž alespoň částečně odtrhnout. Ještě několikrát zabral a cesta ven byla volná.
„Bille, polož to někam, hlavně nedělej zbytečně rámus,“ šeptal Paul z Tomových ramen, když se skláněl a podával mu urvanou mřížku, jako by svou činností právě nevzbudil půlku zvířat v okolním lese. „Já teď zkusím prolézt, tak mi držte palce, ať se vejdu,“ pokračoval Paul.
„No nevím, nevím,“ poznamenal trochu pochybovačně Bill, když si na mřížku posvítil svou baterkou. Vypadala malá. „Kdyby ti stál, už se neprotáhneš,“ konstatoval se smíchem šeptem nahoru k Paulovi, ten už ho ale nejspíš neslyšel, protože vězel půlkou těla z otvoru ven, s Tomem už mohli jen pozorovat jeho zadek, jak se souká stále dál.
„Ty taky na nic jinýho nemyslíš,“ poznamenal směrem k Billovi s úšklebkem Tom.
„Bodejť by ne, když mu Kat narval do palice, že musí mít sex každej den,“ ozvalo se shora, Paul evidentně Billovu poznámku slyšel. Bill s Tomem se na sebe nechápavě podívali, o čem to Paul mele. Během chvilky zmizely jeho nohy a místo nich se v otvoru po mřížce objevila Paulova hlava. „Jsem tady, pánové, je tu pěkná kosa,“ konstatoval vleže na chladné zemi, „a tma jako v ranci,“ dodal, když se kolem sebe rozhlédl. Neviděl vůbec nic, ležel na spadaném podzimním listí. Svítit si baterkou bylo prozatím nebezpečné, tak se soustředil na to, co ti dva dole dělají. „Tome, teď vytáhnem tu třasořitku, pak půjdeš ty, zvládneš to?“ strachoval se, i s jeho pomocí měl co dělat, aby se vytáhl nahoru.
„V pohodě, poslední měsíc jsem trénoval hlavně ruce,“ ujistil ho Tom, „s provazem to půjde. Tak pojď,“ kývl směrem k Billovi. „Vylez mi na ramena stejně jako Paul.“
Po několika pokusech se konečně podařilo dostat zpěváka na Tomova ramena, ale teď nastal další z těžkých úkolů. Na rozdíl od Toma, Bill trénované svaly na rukách neměl, tudíž bylo potřeba, aby ho Paul nahoře zachytil a pomalu táhl nahoru dírou ven, zatímco Tom bude pomáhat zespoda.
„Podej mi ruce,“ zavolal tiše Paul. Bill se sice snažil, ale na ruku svého nejlepšího kamaráda nedosáhl, byli s Tomem na špatném místě.
„Tome, můžeš se posunout kousek doprava a blíž ke zdi?“ požádal kytaristu, stačilo jen pár centimetrů, aby se Paulovy ruky zachytil.
„Jo, jasně, přidrž se-„
„Ááááá!“
„Co se stalo?“ ozval se vyděšený hlas shora, reagující na dvojí výkřik, který se náhle rozlehl větrací šachtou.
„Do prdele,“ ulevil si Tom, „Bille, seš v pořádku?“ zjišťoval stav. „Ujela mi noha, jak jsem se chtěl posunout, je tady to debilní bláto,“ poslal rychlou odpověď nahoru, zatímco rozsvítil baterku, když se mu ji podařilo nahmatat na blátivé zemi. Sám žádné zranění necítil, ale podle kňučení mu bylo jasné, že u Billa to nejspíš tak nebude.
„Praštil jsem se do hlavy a… a…asi mám… zlomenou nohu,“ konečně zaskuhral Bill podivně zkroucený na vlhké zemi.
„Do prdele…“ zaznělo dvojhlasně. „A jsme v hajzlu,“ dodal Paul.
autor: Janule
betaread: Áďa
O_o Ježiš, Jani, nemůžeš to alespoň jednou nechat proběhnout v klidu? 😀 Já samozřejmě chápu, že napětí je pro tebe dobrý, protože si tak udržíš nás čtenáře, ale já se teď do neděle ukoušu nervama! 😀
No, nicméně, díl to byl jako vždy skvělý! 😉
Sakra! No tak to jsou teda v pěkný kaši…doufám že to kluci zvládnou O.o Kdyby je někdo chytil je po nich…sakra to je napínavý :O
sakra..sakra..to bylo moc rámusu…moc…moc…budou muset Billa nějak vytáhnout a Tom pak vyleze, ale hlavně ,aby je nikdo nechytil to fakt ..už ne.. 🙁
prej „pošli to dál“.. :D:D:D ještě že tam ten Tom je, jinak bych Billa asi za jeho kňourání seřezala. vždyť ten kluk nic nevydrží. 😀 no jo, nemá se zase tak moc proč těšit na povrch.
pořád jsem se bála, že se budou muset někde v půlce cesty vrátit a nebo že tam někde fakticky usnou. nebo že se cokoliv pokazí, ale že si to nemehlo zláme hnátu, mě fakt nenapadlo. 😀 a že se to dalo čekat!
tak sakriš, kde se courá ten Sascha, musí je tam najít a pomoct jim s lazarem. snad už není možnost, že by je tam našel někdo z Genesis.
Do prčic! Snad to nikoho neprobudilo. Musí se dostat ven, do háje! Billa snad nějak vytáhnou. Já už chci další díl!!! 🙂
Toto, nie, keď už sa dostali, už tam musí sa im podarť utiesť. Prosím.
no to teda skončilo v opravdu nevhodnou chvíli… Doufám, že je nenapadne se vrátit, to už prostě musej zvládnout! Noha nenoha 😀 Ne fakt, jestli to vzdaj, budu naštvaná. 😀
Ale jinak jsem se u toho jejich putování šachtou fakt nasmála, zvlášť u "pošli to dál" 😀
Krucinál! Ty chceš, abychom napětím praskly, nebo co?:D
Každopádné se ti to daří – celý týden jsem se nemohla dočkat a teď to bude ještě horší 😀
Ale musím říct, že tahle povídka je jedna z mých nejoblíbenějších – píšeš naprosto skvěle, děj je promyšlený a navíc mi námět připomíná knihu Engerlingové, kterou jsou úplně zbožňovala.
Do prdele do prdeleeeee :O ! Že ten Billov pád niekto počul? Fúú toto je tak napínavé…. cesta šachtou bola úžasná :)) ja som sa tak nasmiala 😀 hlavne na Billovi 😀 .
Sakra, som maximálne napnutá čo sa stalo s Billom. Ale dúfam, že len preháňa s tou nohou . Prosím prosím …. Janule, klobúk dole 🙂 na takýto útek sa mi oplatilo čakať . Brilatne napísaný diel x) Trasiem sa čo bude ďalej
Celý čas som tajila dych, ale na Billovom roztomilom fňukaní som sa výborne bavila 😀 aj na Tomových hláškach. Viem si predstaviť ako chúďatko naša diva musela trpieť keď hodiny kráčal v predklone na jeho nevyšportovaných tenkých nožičkách 🙂 Páčilo sa mi ako sa nad ním Tom zľutoval a chvíľku si oddýchli, len som tŕpla, že ich niekto bude počuť a vyhlásia poplach.
Absolútne som neverila, že sa im podarí dostať sa von. Keď prišli k mreži bola som si istá, že sa von dostanú iba ak by im zvonka pomohol Saša.
Už som aj zabudla ako je Bill a vlastne aj Tom, naprogramovaný na sex… ako to, že si neužívali? teda, že sme si s nimi neužívali?
“Tome, teď vytáhnem tu třasořitku, pak půjdeš ty,…“ tu som sa už rehlila nahlas aj keď som stále trpela, strachom 🙂 Chudáčik Billy, Paul mu to dáva poriadne zožrať :DDD
Ja som tušila, že ich nenecháš utiecť len tak. Kde je Saša??? Dúfam, že má lano a Billíska vytiahnu. A nemá lano aj Paul, v tom vrecku na zadku?
Bože môj toto bude dlhé čakanie na pokračovanie. Chudák Paul za týždeň tam hore zmrzne a Bill bude hrozitánsky trpieť.
Takto to useknúť… to mám za trest, že som im neverila, že to dokážu.
Obrovské ďakujem je to napínavá a zaujímavá kapitola.
No teda necekala sem ze se neco stane. Snad to nejak vyresej adoufam ze ten krik nikdo neslysel to by byl maler … Ja se tak tesim na dalsi nedeli 🙂
Janule ja te zabiju…..ja te ubezdusim. Me jebne..uz jsem si rikala jak se jim to vede a ty….ty jim to takhle na zaver dojebes!!!! No me uplne rozbolela hlava z toho. Doufam ze Billa nejak dostanou ven a povede se jim utect. Protoze se obavam ze ten jejich krik nekdo treba slysel. Ale….nebylo by spatne kdyby ho slysel Sasha a sel jim pomoct. To by bylo vic nez vitane.
Ted jsem teda fakt napnuta jak to bude. Ale doufam ze se jim podari dostat ven tak jako tak, protoze jestli ne tak to je silenej pruser. Nechci si ani predstavit co by s nima udelali. no nic..ja si jdu dat hodne studenou sklenku vody a ovivat se.
No Jani?! To si snad děláš srandu, ne? 😀 Jasně, já jsem počítala s tím, že se jim to nepovede. Jenže jsem si myslela, že jim bude v cestě stát nějaká překážka – že se v tom komplexu buď nevyznají nebo tu mříž neoddělají. A ne že si Bill zlomí nohu 😀 😀 No tak tohle je moc 😀 😀 😀 jako jo, teď se tady děsně směju, protože mi to prostě přijde vtipné. Všechno se jim povede a jenom kvůli tomuhle je to ztacené 😀 Achjo 🙁 mě je to tak líto. Mohl by tam teď dojít Sascha a nějak jim pomoct!
No jasné, že Billovi sa musí niečo stať, ach, už sú tak ďaleko a musí sa to posrať. Kurnik, nech to rozchodí 😀 a to jeho večné brblanie ma tiež štvalo ako Paula 😀